Blassova planeta...část třetí

Malé vznášedlo opsalo elegantní křivku, zlehka dosedlo a otevřelo kryt. S jistými obtížemi jsme se vměstnali do poněkud těsných, abstraktně tvarovaných sedadel, poskytujících pramalé pohodlí.
„Tlačítko na pravém opěradle,“ poradil Jednička, kterému neušlo naše nespokojené vrtění.
Sedadla změkla, zvětšila se a jejich obdivuhodná variabilita je v okamžení dokonale přizpůsobila potřebám lidského těla.
„V pořádku?“ zajímala se naše pečlivá chůva.
Souhlasně jsme kývli hlavou a já navíc zahlásil: „Pilot Petr Vengel připraven ke zkušebnímu letu.“
Zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, než jsem zaslechl to kouzelné slůvko:
„Start!“
Nezvykle uspořádaný řídící panel mi zpočátku způsoboval jisté potíže, ale brzy jsem je překonal. Stačilo pár okruhů a měl jsem stroj pevně v rukou.
„Jsi na řadě, příteli,“ předal jsem řízení a po očku sledoval Hankovy reakce. Byly O.K. Musím poctivě přiznat, že se z něj vyklubal pilot, který si se mnou v ničem nezadal.
„Perfektní práce,“ zabručel Jednička s uznáním a zrušil omezující program. „Máte vynikající schopnosti!“
„Vždycky jsem to o sobě tvrdil,“ prohlásil můj společník s vrozenou skromností a předvedl parádní sérii složitých obratů.

„Nejen technikou živ je člověk,“ řekl jsem Hankovi a když jsem uviděl rozzářené oči, nezbývalo než kápnout trochu pelyňku do jeho radosti. „Nemyslím tím ovšem nezdravé obžerství, nýbrž to, že je načase seznámit se poněkud blíže s Blassovou planetou.“
Polkl naprázdno a kupodivu klidně přisvědčil: „Rychtyk. Malý výlet nemůže škodit.“
Jednička zajistil podrobné mapy a zároveň nám neodpustil informační pořad o fauně a flóře. Zajímavá podívaná, plná unikátních záběrů, objasňovala mnohé zákonitosti zdejší přírody. K našemu údivu mohla Blassova planeta klidně sloužit jako mateřská školka. Žádní nebezpeční dravci, jedovatí hadi, ani rostliny. Tohle nemohlo být samo sebou.
„Hele, kamaráde, nemáte v tom náhodou prsty?“
„Dostali jsme za úkol zajistit absolutní bezpečnost osadníků.“
„Tak to se vám opravdu povedlo,“ zahuhlal Hank a já ironicky dodal“ „Ještě se můžu utopit v bažině, anebo spadnout ze skály.“
„Aaa,“ protáhl Jednička a zmlkl.
Při prvním výletu nám samozřejmě náš kovový přítel sekundoval. Nedal si vymluvit, že se bez něj obejdeme, neústupně trval na své přítomnosti a žádné argumenty nebral na zřetel. Trochu nás tím dopaloval, ale nemohli jsme se na něj zlobit. Pocit zodpovědnosti mu nedovolil jednat jinak.
„Dobře,“ ukončil jsem jalový spor. „Poletíš s námi, alespoň uvidíš, že nejsme žádní poseroutkové, kteří se nedovedou o sebe postarat.“
Těžko jsme však mohli svou zdatnost dokázat v řídkých lesích a na voňavých loukách s línými potůčky. Ani nízké oblé pahorky nám neumožnily příliš vyniknout. Představa velké mateřské školky vystupovala stále zřetelněji.

Odpočívali jsme na vyhřátých kamenech a pozorovali rej strakatých vačnatců. Nebojácně pobíhali kolem nás, honili se a sváděli komické souboje o drobty z našich zásob.
„Jdeme,“ vybídl nás Hank, když ho podívaná omrzela. Rázně vstal, zvířátka s pískotem utekla, a zamířil ke vznášedlu.
„Tudy,“ změnil Jednička náhle směr. Porost řídl, terén se stával měkčí, stopy zaplňovala kalná voda. Bažina.
Zachytil jsem Hankův výmluvný pohled. Rozumím. Někdo se rozhodl, že nám udělí lekci.
Ušli jsem ještě pár kroků v mazlavé břečce, když se Jednička zastavil. Mlčky zvedl dlouhý klacek, potěžkal jej a v příštím okamžiku zasáhl značně vzdálený ostrůvek zeleně s neomylnou přesností.
„Pane jo,“ ocenil jsem jeho výkon. „Mohl bys na Olympiádu.“ Další slova mi uvázla v hrdle. Klacek zmizel v bezedné bažině a Jednička vyrazil vpřed.
„Stůj, blázne!“ vyhrkl Hank, jenže robot nereagoval a vykračoval si jako na promenádě.
„Silové pole vás udrží. Nebojte se!“
S jistou nedůvěrou jsme postupovali za ním. Řídké bahno nás nepohlcovalo, naopak, vytvářelo měkkou, pružnou cestu.
„Jak vidím, utopit se v bažině by byl problém. Beru zpět svou připomínku.“
„Selektivní biodetektory automaticky aktivují emitory silového pole, jakmile živý tvor překročí bezpečnostní pásmo.“
„V tom případě je máte špatně vyladěné. Odkdy patří roboti mezi živé tvory?“ neodpustil si parťák malou provokaci.
Otázka zůstala bez odpovědi a jen nesouhlasné zabručení prozradilo, že bylo zasaženo citlivé místo.

Další cesty už jsme podnikali samostatně. Nejvyšší zřejmě usoudil, že lekce se silovým polem byla dostatečně názorná a ponechal nám naprostou volnost. Díky tomu jsme přece jen objevili drsnější kus přírody a tohle území se stalo naším útočištěm, jakmile jsme měli hodných a úslužných robotů plné zuby.

Seděli jsme u ohně a pojídali lahodné maso na pohled velmi odporné šestinohé ještěrky.
„Báječné,“ pochvaloval si Hank plnými ústy. „Kdepak syntetická strava!“
Nedostatek syntetické potravy nebyl v její kvalitě, tu zdejší laboratoř zvládla na výtečnou, ale v malé pestrosti zásob havarijní výbavy.
„Musíme vedení navrhnout, aby do ní přidávali kaviár a ústřice.“
„Já jsem pro,“ zasmál se Hank. „Ovšem,“ dodal s vážnou tváří, „bez šampaňského už příště nikam neletím.“
„Příště,“ vzdychl jsem. „Kdo ví, bude-li nějaké příště.“ „Asi ne. Jestli ti však můžu poradit, Petře, nech si ty své funebrácké kecy pro zdejší plecháče. Jasný?!“
„Naprosto, kamaráde. Smutné historky mají ze všeho nejraději.“
Tohle tvrzení, ať bylo jakkoliv přehnané, mělo pravdivé jádro. Roboti se živě zajímali nejen o nás a naší práci, ale kladli nám i stovky otázek o Zemi a mezilidských vztazích. Nevyznám se příliš v robotice, ale neváhám říci, že jsem vycítil jakési sympatie či účast, ačkoli to navigátor kategoricky popíral.

Už zdaleka jsme si všimli nablýskaného robota, který na nás mával lesem kovových pseudopaží.
„Kam ten spěch, krasavče?“ vyzvídal Hank v dobrém rozmaru.
„Dostalo se vám cti, předstoupit před Nejvyššího,“ oznamoval pateticky kovový poslíček
„A sakra,“ zatvářil jsem se nešťastně. „Zrovna, když mám parádní uniformu v čistírně i s medailemi.“
„Nerozumím. Jak vám mohu pomoci?“
„Parťák chtěl naznačit,“ pokračoval kamarád pohotově, „že vedle tvého skvěle vypulírovaného pancíře, budeme vypadat poněkud ošuntěle.“
„Váš zevnějšek opravdu není příliš reprezentativní,“ přehlédl nás kritickým pohledem.
„Můžeš nám půjčit něco ze svého šatníku? My už dáme pozor, abychom ti neodřeli metalízu,“ rozesmáli jsme se oba na celé kolo.

Čekali jsme, že Nejvyššímu budeme stát tváří v tvář, a zatím sedíme v prázdné místnosti, ze všech stran obklopeni obrazovkami a rozpačitě se rozhlížíme.
„Vítám vás v řídícím centru a omlouvám se, že jsem vás nechal tak dlouho čekat. Potřeboval jsem prověřit řadu otázek a zároveň vám dopřát čas na seznámení s prostředím.“
Hlas jako by vystupoval ze všech směrů, obklopoval nás a působil značně sugestivně.
„Nerad mluvím k prázdným obrazovkám. Ukaž se nám,“ požádal jsem o zapojení vizuální sítě.
„Můj vzhled je pro vás nezajímavý,“ odmítl. „Vyberte si libovolnou tvář, se kterou chcete diskutovat. Stačí se zamyslet.“
V příštím okamžiku ožily dvě obrazovky. Můj podřízený zvolil přísný obličej profesora Nortona, zato na mě se uličnicky usmívala servírka z baru U tří růží.
Zrudlý až po kořínky vlasů, požádal jsem Nejvyššího, aby ponechal pouze obraz profesora. „Je pro nás výhodnější mluvit k jedné osobě,“ koktal jsem nesouvisle, zatímco Hank se královsky bavil. Když hříšně svůdná Lýdie zmizela, pokračovali jsme v započatém hovoru. „Co bude s námi?“ vypálil Hank bez obalu, neboť tahle otázka zaměstnávala naši mysl prakticky od prvního dne.
„Záleží na vás, jak se rozhodnete. Ani netušíte, co všechno vám mohu poskytnout.“
„Postačí nám letenka na Zem.“
„Lituji. Dálková kosmická loď není ve vybavení základny. Mohu však,“
„Přivolat pomoc,“ vpadl jsem mu do řeči. „Spojit se s naší předsunutou základnou na Terra 3 v osmém sektoru.“
„V rámci utajení disponuji pouze vysílačem o nepatrném výkonu. Vysílače mezihvězdného spojení instalují vždy osadníci sami.“
„A je to v pytli,“ poznamenal Hank prozaicky. „Pochybuji, že jejich přílet uvítám bujarým křepčením, když si dávají takhle načas.“
„Nepřiletí. Zontarská civilizace přestala existovat,“ zaznělo nevzrušeně, ale nám se zdálo, že obě věty byly zesíleny stonásobnou ozvěnou.
„Proč,“ zašeptal jsem se staženým hrdlem. „Proč?!“
„Před mnoha staletími započala vědecká Rada realizovat velkolepý plán přeměny rasy. Složité genetické zásahy a aplikace mutagenů posouvaly každou následující generaci o stupínek výš. Podstatně se prodloužila délka života, vymizely nemoci, téměř neuvěřitelně stouply fyzické a psychické schopnosti Zontarů. Už se zdálo, že vytčený cíl je na dosah, že nastupující populace se stane dominantní silou vesmíru, avšak opak byl pravdou. “
„Degenerace nekontrolovatelné mutace nebo inteligenční zkrat?“ hádal navigátor.
“Reprodukční kolaps. Všechny grandiózní plány se rázem zhroutily a namísto nich začal úporný boj o zachování Zontarské rasy. V té době, kromě řady jiných omezení, zrušila Rada vesmírné expedice a veškeré síly a prostředky soustředila na jediný úkol. Přežít. Vědecké týmy posílili narychlo povolaní odborníci z kolonií. Jejich přílet však znamenal definitivní tečku. Jedna z lodí byla kontaminována neznámým, velice virulentním virem a ten zasadil vymírající civilizaci smrtelnou ránu.“
„Nevěřím, že všechny kolonie dopadly stejně,“ bránil jsem se uznat zánik tvorů na tak vysoké úrovni.
„Nejdéle vzdorovali na Ilferu, ale ani jim se nepodařilo prolomit reprodukční bariéru.“
„Smutná historie, jenom nechápu, co z toho vyplývá pro nás?“ dral se Hank nekompromisně k jádru věci.
„Vaše přítomnost vrátí smysl naší práci. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom pečovali a ochraňovali Zontarské osadníky. Vy nám je nyní nahradíte.“
„Jsme přece docela jiní,“ namítl navigátor.
„Vzhled nerozhoduje.“
„Připadá mi, že roboti nevědí, co se stalo.“
„Tohle smutné tajemství tíží jen mě. Pro ostatní je tabu.“
„Už dávno jsi je měl informovat,“ vybuchl jsem rozhořčeně. „Proč je obelháváš?!“
„Ani jeden z nich by se nevyrovnal s pocitem naprosté zbytečnosti. Nemohu jim vzít víru v jejich poslání.“
„Chápu. Proto se na nás tak upnuli.“
„Vaše slabost a snadná zranitelnost vyžaduje ochranu. Oni touží vás chránit.“
„Pěkně děkuju, vystačím si sám!“
„Počkej, Hanku. Stejně nemáme na vybranou.“
„Proč ne? Můžete být lenošivými hosty, vzpurnými zajatci i pečlivými hospodáři. Celou planetu máte k dispozici. Vytvoříme společně novou civilizaci.“
Zalapal jsem po dechu. Páni, to je gól! Nejvyšší chce vytvořit novou civilizaci se dvěma chlapy! „Děkujeme za důvěru,“ vyhrkl jsem rychle, abych Hankovi zabránil v chystané impertinenci. „Zapomínáš však, že i tady hraje reprodukce značnou roli. Bez našich protějšků,“ naznačil jsem slabé místo.
„Nevýhoda heterosexuálů. Něco s tím uděláme.“
„Chraň Bůh! Docela nám to vyhovuje,“ přiznal navigátor barvu.
„Tenhle problém vyřeší například klonování.“
Tohle bylo silné kafe i na mě, a tak jsem ponechal parťáka, aby Nejvyššímu vysvětlil, co si o tom myslíme.
„Nepřichází v úvahu!“ rozječel se Hank jako siréna. „Snad si vážně nemyslíš, že budeme celé roky čučet na zástupy naprosto stejných ksichtů?! Vždyť bychom z toho zcvokli!“
„Já vás nenutím. To byl pouhý návrh.“
„V tom případě nebude mít tahle civilizace dlouhé trvání. Oproti vám žijeme poměrně krátkou dobu.“
„Jistě najdeme přijatelné východisko.“
„Nejjednodušší bude postavit silný vysílač. Při vaší technice to nemůže být problém.“
„Nepotřebuji vysílač.“
„Ale my ano!“ podpořil jsem kolegu. „Přiletí pro nás a vy se konečně dočkáte osadníků. Budete jim pomáhat. Tak jsi to přece chtěl.“
„Lidé zatím nedosáhli techniky Zontarů. To znamená, že nás rozeberou, budou zkoumat a určitě řadu z nás zničí. Na základnu si dopraví svoje roboty. Tohle nemůžu riskovat!“
Věděli jsme, že má pravdu a nenašli žádný argument, který by jeho obavy rozptýlil.
„Jak vidím,“ přerušil Nejvyšší dlouhé ticho, „nebude snadné sladit naše plány.“
„I velká klec je pouze klec a člověk je tvor svobodymilovný,“ poukázal jsem na prastarou moudrost.
„Netušil jsem, jak propastný rozdíl je mezi vámi a Zontary. Věřím, že druhý rozhovor dopadne lépe.“

Obrazovka zhasla a já si uvědomil, že jsme Nejvyššímu nepoděkovali za záchranu, ačkoliv, kdo ví, bude-li zač děkovat.
„Nemůžeš-li dělat to, co chceš, dělej to, co můžeš,“ ocitoval Hank jakéhosi mudrce a připojil vlastní dovětek: „a pokud možno, co nejvýhodněji pro sebe.“
„Obdivuji tvoji jasnozřivost, pokud má vhodné pokračování.“
„Jak to vidím já, Petře, tak se z téhle mizérie do smrti nedostaneme, a tudíž je nejlepší zvolit co nejpříjemnější alternativu.“
„Nevzdáváš se příliš brzy?“
„Teď nebo později. Copak nechápeš, že nám ten elektronický Cerberus neposkytne žádnou šanci?“
„To máš pravdu, ale já ji přesto budu hledat.“


Konec třetí části