Podoba

Když lidstvo zvládlo mezihvězdné lety, zjistilo ke své smůle, že drtivá většina cizích světů je pro křehkého člověka naprosto nevyhovující, a tak s houževnatostí sobě vlastní započalo realizovat velkolepý plán s názvem TERRAFORMING.

Několik desetiletí byly vynakládány ohromné sumy na úpravy vybraných planet, avšak výsledek byl žalostný a neodpovídal investicím, ani obětem. TERRAFORMING tedy nenápadně zmizel ze stolu a místo něj přišel progresivnější a životaschopnější program přestavby člověka.

Navzdory počáteční nechuti, vzdát se lidského vzhledu a společně s tím i estetických norem, se rychle rozšířil. Pozemšťané zabydlovali všechny planety, dokonale přizpůsobeni místním podmínkám, a přes různost tělesných tvarů, udržovala je rodová paměť v soudržném společenství. Ctili Zemi jako svoji kolébku a nazývali se lidmi, což ovšem platilo jak pro modravé koule s řadou variabilních končetin na Terra 5, tak i pro poletující harpyje na Livrusu a nejinak tomu bylo dokonce i u vodních členovců na Ordu.

Během let vznikl „Svaz pantropických civilizací“ (SPC) a jeho centrem se postupem času stala Aura, kde biologické a genetické laboratoře připravovaly další modifikace k osídlovaní nových světů. Země ztrácela svou pozici stále více. Byla i nadále ctěna, ale realizačně opomíjena, neboť její ekonomický potenciál strádal nedostatkem surovin a obyvatelé vypleněnou matičku houfně opouštěli.

Když SPC slavilo své čtvrté století, byla Země liduprázdná, zatímco ostatní planety prožívaly bouřlivý rozvoj. Každá civilizace si vytvořila osobitou kulturu, a tak Nejvyšší rada rozhodla, že veškeré materiály, připomínající výchozího prapředka, budou zničeny. Nechť žádná bytost Svazu netrpí komplexem ošklivosti či pocitem méněcennosti!
Speciálně vybavená komanda navštívila opuštěnou Zemi a důkladně zlikvidovala vše, co zatím odolávalo podnebí i času. Sochy, obrazy, videozáznamy, nic nemělo připomínat bývalého dvounožce, jehož úsilím vznikla pestrá plejáda bizarních tvorů.

Vystřídaly se další generace. Ústavy jednotlivých planet vedly občas jalové spory, která z civilizací je původnímu vzorku nejblíže, ovšem bez důkazů se nedalo rozhodnout.
Blížilo se slavné výročí – první tisíciletí existence SPC. Jako by tomu sám vesmír chtěl, objevila průzkumná výprava z Karosu planetu, která byla takřka přesným dvojčetem Země. Vhodná planeta, výročí, a tím i zaktivizována rodová paměť způsobily, že najednou všichni pocítili potřebu vrátit původního člověka do vesmíru.

Tímto vznešeným úkolem byl pověřen Centrální genetický ústav na Auře a začalo klopotné shánění střípků vědomostí. Zprávy o cévách, žaludku či jiných orgánech někde unikly zničení nebo byly zapomenuty, byly nyní znovu vyhledávány, aby vědcům poskytly důležité informace. Stále však chyběla jediná, ale podstatná maličkost. Podoba!

Opět vypukly vášnivé spory. Každá civilizace prosazovala podobu sobě nejbližší a pokaždé to druhá strana znemožnila řadou protiargumentů, které zase podlehly dalším, a tak stále dokola. Už se zdálo, že vzhled společného prapředka nebude odhalen, když náhle přišla nečekaná zpráva z Varonu.
Jakýsi antikvář našel knihu, kterou propašoval známý z destrukčního komanda jeho prapradědovi, v níž se zachoval jeden, jediný obrázek člověka. Chyběl tedy kýžený protějšek, ale snad stvořený muž upřesní své estetické cítění. Drobné korekce jako barva očí nebo vlasů pak zajistí dostatečnou pestrost základní skupině lidí.

Blesková raketa, doprovázena bitevními křižníky, přivezla na Auru cenný poklad. Knihu, chráněnou pancéřovou schránkou, střeženou elitní jednotkou galaktické pěchoty a roztřeseným, ale šťastným majitelem, předali Centrálnímu genetickému ústavu za přítomnosti početné smečky pracovníků multivize. Teprve, když byla zajištěna absolutní bezpečnost, vytrucovali si neodbytní zpravodajové krátký šot.

Na všech planetách SPC zasedli k obrazovkám miliardy obyvatel, aby se zatajeným dechem pohlédli do tváře svého pra pra stvořitele.
„Jak je krásný! Oduševnělá tvář, postava! Jsme hrdi na to, že jsme jeho potomci!“ ozývaly se všude obdivné výkřiky, zatímco kamera šla do detailu.
V tu chvíli si Ben Roner, největší znalec prastarého lidského písma, povšiml zašlého nápisu. Když jej zvětšil na svém dokumentátoru, rázně vyskočil a okamžitě se spojil s multivizí.
„Přátelé, právě jsem rozluštil jméno toho tajemného muže. Je zvukomalebné, je krásné!“ zalykal se vzrušením. „Je právě tak fascinující, jako celá jeho podoba.“ Ronerův hlas hřímal, burcoval a vyzýval: „Opakujte se mnou! Model příští lidské civilizace se jmenuje: FRAN ... KEN ... STEIN!“