Literární soutěž

Poslední ročník soutěže o Bájného jednorožce mě vyprovokoval natolik, že jsem se rozhodl obeslat tuto populární mezinárodní soutěž svou prvotinou. Dosud jsem se těchto setkání zúčastňoval jako pouhý divák, nyní jsem však zatoužil vstoupit mezi autory. Ne ledajaké, ale rázem mezi elitu. Můj cíl byl jasný, byť trochu neskromný. Vyhrát Jednorožce! Trofej ceněnou všemi autory sci-fi literatury.
Popudem k tomu byla výzva Reného Zampase, který žehral na slábnoucí úroveň příspěvků a dožadoval se kvality. Dodnes vidím před sebou tvář tohoto velebného kmeta s jiskrným pohledem, znásobeným panoramatickými, duhově zbarvenými kontaktními čočkami, které si za nemalý peníz koupil v obchodu se starožitnostmi. Muže, jenž se stal neodmyslitelnou součástí všech literárních setkání.

Do příští soutěže zbývalo moře času. Pečlivě jsem pročítal oceněné povídky z minulých let, abych odhadl úroveň i ambice soupeřů. Nic mimořádného jsem nenašel, takže mé sebevědomí stoupalo závratnou rychlostí. Netvrdím, že všechny povídky byly vyloženě slabé a špatné, pouze cítím, že mé připravované veledílo bude nad nimi čnít, jak Montblank nad Milešovkou.
Týden před uzávěrkou jsem usoudil, že nastala doba, kdy již nelze otálet. Odhodlaně jsem usedl ke stařičkému compu (Fungoval ještě na prostém akustickém principu, neboť modely s myšlenkovými snímači jsou nekřesťansky drahé), nalil jsem si sklenku Milchbieru pro inspiraci a začal pěkně zostra:
„Planeta Kardos byla neuvěřitelně dravá. Výsadkové komando už třetí den prožívalo pravé peklo, obklopeno nestvůrnými chuchvalci žravé protoplazmy, která jej svírala neproniknutelným kruhem …“
Tohle není právě šťastný začátek, přiznal jsem sebekriticky a hlasitě řekl: „Oprava!“
Comp poslušně vymazal špatný začátek a čekal. Chvíli jsem přemýšlel.

„Fotonový hvězdolet Foran se řítil ke svému cíli bez ohledu na elektromagnetické bouře, roje meteoritů a jiná příkoří, jež mu vesmír nachystal.“
Ani tento úvod se mi nelíbil a tak další text byl vymazán.
„Do třetice všeho dobrého!“ zvolal jsem v bojovém zápalu a začal diktovat:
„Hlaveň laserového děla byla rozpálena doběla. Na pláni se povalovaly stovky trupů nepřátelských Zangasů, škubající se ve smrtelné agonii. Přes děsivé ztráty, s barbarskou umíněností, nastupovaly však další šiky do boje a utočily na mírumilovné Pozemšťany, bránící se v malé základně.“
„Tak tohle je vyložená pitomost a morbidní krvák k tomu,“ zaúpěl jsem zoufale a dorazil zbytek Milchbieru. Přivřel jsem oči a představil si cennou trofej na čestném místě mého pracovního stolu. Jednorožec, artefakt známý a ceněný všemi autory SF, se na mne vyzývavě díval.

„Píšeš pěkné blbiny,“ přerušila žena mé snění. Jednorožec kamsi zmizel, a já se na ni díval vyčítavým pohledem.
Uplynuly dva dny plné nezdarů. „Zpropadený začátek,“ bručel jsem, když comp nejméně posté vymazával text. Platino-iridiová figurka bájného lichokopytníka, cíl mého snažení, se ztrácela v nedohlednu.

„Proč nevyužiješ archiv expedice?“ zeptala se žena. „Některé experimenty byly vskutku zajímavé.“
„Tyhle materiály jsou tabu,“ namítl jsem.
„Pche,“ zaznělo neuctivě. „Naivko!“
„Myslíš, že nevyzradím žádné tajemství?“
„Kdo by věřil scifistům!“
„Ale co z toho množství vybrat?“ zauvažoval jsem nahlas.
„Na tvém místě bych zvolila Troják. Velice zajímavá mutace s kladnou odezvou.“
„Díky, drahá, za skvělý nápad!“ Lehce jsem jí políbil a ponořil se do vzpomínek.

Létající koně, mluvící lišky, mnohohlavé saně, jak krásná doba! Občas jsme si nějakou obzvlášť vydařenou příšerkou zajistili přízeň monarchů či jiných urozených potentátů a kromě štědrých darů jsme tak získali i klid k další práci.
Teprve po důkladném ověření nejrůznějších mutagenů, přišel na řadu člověk. Tvárný, nádherně přizpůsobitelný materiál, s nímž se výborně pracovalo. V krátké době jsme vytvořili pestrou plejádu tvorů, obdařených netušenými schopnostmi.

Lidští mutanti však neměli lehký život. Jejich slavné činy (naše testy) dráždily ješitné šlechtice a pobuřovaly zaslepený klér. Pomluvy a intriky aktivizovaly inkvizici a ta na ně začala pořádat hony. Než jsme se stačili zorientovat, skončili mnozí z nich na hranici.
Zpočátku jsme se tomu snažili čelit: odolnost proti ohni, bleskové regenerace a jiné zásahy nám však řešily problém jen z části. Existovalo totiž tolik způsobů, jak člověka připravit o život, že celková eliminace by zaměstnala genetický tým na mnoho roků, a stejně nebyly záruky, že ochráníme mutanty před vším nebezpečím. Tehdy jsme se rozhodli na čas přerušit experimenty a v započatém díle pokračovat, až lidstvo dozraje.

Chystali jsme se domů, ale marně jsme čekali naši loď. Když jsme pochopili, že na Zemi zůstaneme navždy, provedli jsme poslední úpravy … na sobě. Už předlouhý čas žijeme jako lidé, cítíme se jako lidé, jsme tedy lidi. Jen ta nesmrtelnost někdy unavuje.

Přestal jsem vzpomínat. Hranice a mučírny? Ne, tohle rozhodně není vhodné téma. Proč však nevybrat něco hezkého? Vždyť některé činy mutantů dodnes u lidí neupadly v zapomnění.
Troják, bleskla mi hlavou manželčina rada a hned mi bylo jasné, že budu psát o sympatické trojici mutantů, která kdysi pomohla jedné velké lásce. Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl použít název z jedné prastaré pohádky, která naše mutanty poměrně přesně vystihovala. Usedl jsem ke compu a hlasitě nadiktoval: „Dlouhý, Široký a Bystrozraký.“