Jiný rozměr 4

Probudil se v nemocničním pokoji. I když těžko říct, jestli to opravdu byl nemocniční pokoj. U hlavy mu hučel nějaký přístroj a do žíly se mu napouštěla modrá tekutina. Zatřásl hlavou, aby se probudil, protože tohle přeci musí být ten sen. Za chvíli se probudí u sebe doma. Snažil se vstát, ale byl připoutaný. Pocítil v ruce bolest, jak se mu jehla zabodla hlouběji a šílenou únavu po celém těle. S hrůzou si uvědomil, že je pod dekou úplně nahý. Byl vyděšený. Ale co bylo horší, naprosto nevěděl, co se stalo. Zapomněl všechno. Dokonce i to, co se stalo v posledních dvou dnech. Nepamatoval si ani svoje vlastní jméno. Ke strachu se přidalo i zoufalství a beznaděj.
Alexandra si povšimla jistého pohybu v Davidově pokoji a rozhodla se jít podívat, co se děje. Poslední dva dny byl v klidu a jeho mozková činnost se jakž takž držela na stejné úrovni. Vlastně pevně vzato doufala, že konečně přijde k vědomí. Tím by totiž pro něho tenhle experiment skončil. Doktor Roy Kozlovski sice nebyl z těch, co by nechávali pokusné osoby jenom tak běhat po svobodě bez vymazání paměti, ale kdyby se David osvědčil, tak by to pro něj bylo vysvobození i bez vzpomínek. Včera mu píchla do žíly novou testovací látku a chvílemi to vypadalo, že se David i probral. Otevřel oči a pak zase upadl do bezvědomí. Alex nevěděla, co si o tom myslet.
Když vešla do pokoje, uviděla to, po čem bytostně toužila. David byl vzhůru. Bylo vidět, jak se snaží na ni promluvit, ale nešlo to. Místo toho ji jen pozoroval jak nejnaléhavějším pohledem byl schopen. Podívala se na něho. David zaznamenal pronikavě modré oči a vrátila se mu mlhavá vzpomínka ze včerejšího dne. Vzpomněl si na svoje jméno. Ale to bylo také to jediné.
„Buď v klidu a všechno bude v pořádku,“pronesla.
Nic není v pořádku, proběhlo Davidovi hlavou. Víc nestihl, protože mu Alex píchla silná sedativa. Viděla totiž doktora Kozlovského u prvního pacienta a nechtěla, aby si myslel, že David dokončil testování. Nejdřív ho musí dát dohromady, než mu pomůže utéct. Takhle by se ale ani nepostavil na nohy. A navíc … chtěla se ho zeptat jaké to je, přemístit se. Sama to totiž neměla možnost zkusit. Ještě to nebylo úplně bezpečné. I proto jí bylo Davida tolik líto. Přeci byl ještě hodně mladý. Nejspíš právě proto byl nakonec vybrán.
Doktor Kozlovski, muž pět a čtyřicet let, černé vlasy a přísný, možná až bezcitný, pohled, došel až k Davidově posteli. Nechal si od Alex zrekapitulovat stav ze včerejšího dne a vitální funkce z dnešního rána. Zběžně přehlédl pacienta, který mu přišel úplně stejný jako všichni ostatní, zapsal si poznámku do bločku a otočil se k odchodu. Pak si ale všiml něčeho, co u ostatních pacientů vůbec běžné nebylo. Davidovi se totiž zachvěla víčka. Jenom tak slaboučce, ale přesto to byl poznatek, který značil, že něco není zcela v pořádku.
„On se probudil?“ zostra se obořil na Alex hlasem plným hněvu, který jeho hlubokým basem zněl ještě o to zlověstněji, protože si nedokázal představit, že by mu takhle důležitou informaci zatajila.
„Ne, ale víčka se mu hýbou od té doby, co jsem mu podala tu testovací látku, pane doktore.“ Odpověděla Alex rychle jedinou výmluvu, která ji právě napadla a byla i poměrně věrohodná, protože nikdo si nebyl zcela jist, jak na Dextroban budou pacienti reagovat.
Prozatím se totiž vědci ještě nedozvěděli úplné účinky Ratanilu v kombinaci s čipem. Popravdě – moc lidí se z pokusu ještě neprobralo. Zatím pouze dva a ti nebyli s to si vzpomenout, co se s nimi po intoxikaci vlastně dělo. Měli jen slabší záblesky a nepomohla ani hypnóza. Doktor Kozlovski už byl díky tomu značně zoufalý. Dextroban měl pomáhat lidi opět budit a zachovat i jejich vzpomínky. David byl jedním z prvních, na kom se to zkoušelo. Kdyby si pamatoval, byl by to další pokrok. Jen malý krůček pro člověka, ale veliký skok pro lidstvo.

Projekt TRANSFER začal před třemi lety. To ještě David vůbec nevěděl, že se ho bude účastnit. Výroba Ratanilu trvala zhruba rok a půl. Na myších to fungovalo. Dalo se spolehlivě naprogramovat, kde se objeví. Jejich cestování už bylo skoro dokonalé. V čipu, který byl zabudován v jejich mozku a přímo napojen na mozková vlákna, na dálku nastavili místo, kde by se měly objevit a ony v jedné kleci fyzicky zmizeli a v druhé se objevily. To byl unikátní výsledek. Byly totiž naprosto v pořádku. Nechyběla jim žádná končetina, žádný orgán a jejich mozkové funkce byly přesně takové, jako předtím. Jedním slovem úžasné. U lidí to ale takhle jednoduše nefungovalo, i když se za poslední rok také hodně pohnuli kupředu.
Dokážete si to představit? Transport lidí během pár vteřin kam si vzpomenete. Na dovolenou by se cestovalo chvíli a to klidně i na opačnou polokouli. Dopoledne strávit v Austrálii a večer už být v kině s partnerem. Otevřelo by to obzory do té doby naprosto nevídané. Jaké využití by to mělo pro armádu se ani nedá představit. Transport vojenského zařízení a vojáků přímo do týla nepřítele … to by vyřešilo jakýkoli válečný konflikt. To by byla zbraň. Né náhodou je armáda jedním z nejdůležitějších sponzorů tohoto výzkumu.
Po testech na myších, které byly tak úspěšné, se přešlo po delší odmlce k testování na lidech. Nejprve byla vytipována cílová skupina jedinců určených k pokusu. Věk 16 až 19 let, úplně zdraví. V roce 2004 vláda zprovoznila dlouho očekávanou zdravotní dokumentaci dostupnou na internetu. Zabezpečení před únikem informací byla nad očekávání účinná. Do půl roku se v systému nacházelo již něco přes 3 miliony zdravotních karet. Tedy skvělá možnost výběru. Přístup ke všem těmto záznamům mělo i několik zainteresovaných jedinců z vlády, které projekt TRANSFER exaktně zajímal.
Cílové skupině odpovídalo zhruba 70 lidí. Všichni byli pozváni ke konzultaci s duchovním otcem projektu Danielem Veseckým. Morální stránka věci byla sice tou nejméně důležitou položkou projektu, přesto pro klid duše byli účastníci seznámeni s průběhem pokusu. V případě, že případný zkoumaný jedinec nesouhlasil se zapojením do výzkumu, byla mu vymazána krátkodobá paměť a byl propuštěn. V případě, že člověk souhlasil, čekaly ho ještě výkonnostní testy před podpisem smlouvy. Konečný výběr čítal 20 osob.10 mužů a 10 žen. Součástí smlouvy byla krom pasáže o značné finanční sumě i malá skoro neviditělná klauzulka o tom, že se žádné podrobnosti nesmí dozvědět rodina jedince. Tudíž v té době k policejním statistikám o pohřešovaných najednou přibylo 20 lidí, kteří byli hledáni jen na oko a rodinám byla sdělena smutná zpráva, že i přes veškeré vynaložené prostředky bla bla bla – jak takový dopis vláda obvykle píše. Mrzuté.
Krom Davida mezi původně vybranými jedinci byla i Robin.