Sněhurka a osm trpaslíků

„…trpaslíci položili Sněhurku do skleněné rakve a drželi u ní stráž. Po čase jel tudy princ na koni, uviděl skleněnou rakev s krásnou dívkou, slezl z koně, odklopit víko a dívku políbil. V té chvíli princezna procitla. Princ si ji odvezl na svůj hrad, kde se konala slavná svatba, na kterou trpaslíky samozřejmě pozvali. A pak žili šťastně až do smrti.
Tak a teď už běžte spát!“
„Ale mami, kde vlastně vzali v lese skleněnou rakev?“
„A čím ti trpaslíci to sklo lepili?“
„A mami, jak vůbec lidi napadlo, že existují trpaslíci?“
„Je jisté, že jich bylo zrovna sedm?“
„A mami….“
„Tak už dost hloupých otázek a spát! Vždyť je to jen pohádka!“
-------------------------------------------------------------

K modré planetě zvané Země se blížila vesmírná loď s osmičlennou posádkou. Kapitán lodi – uznávaný vědec v oblasti výzkumu inteligentních tvorů ve vesmíru, autor celého projektu – Doktor si svolal svou posádku. První se přihnal její nejmladší člen – mechanik Šmudla a za ním navigátoři Kýchal a Dřímal, který byl zabrán do vášnivého rozhovoru s pilotem lodi Štístkem. Až po chvíli dorazil ctihodný vědecký tým ve složení – Prófa, Stydlín a věčně nespokojený, nejstarší z učenců na palubě, Rejpal. Všichni pánové se rozložili do pohodlných sedaček a Doktor zahájil poradu.
„Po dlouhé cestě vesmírem se konečně blížíme k našemu cíli – planetě obydlené inteligentními bytostmi, zvané Země. Čeká nás zde velice zodpovědný úkol, jehož provedení může mít pro celou naši civilizaci obrovský význam. Snažíme se již řadu oběhů o prozkoumání a pochopení života zdejších obyvatel, avšak naše podoba a na jejich poměry velmi malé rozměry nám neumožňují začlenění do jejich kolektivu. Máme-li v budoucnu s touto planetou spolupracovat, je třeba důkladného výzkumu v oblasti jejich zvyků, mravů, povah a života vůbec, který není možno podcenit.
Všichni víme, jaká nebezpečí hrozí…“ Doktor se odmlčel a pohlédl na přítomné. Ti souhlasně kývali chapadly a vrtěli se na sedačkách.
„Proto,“ pokračoval kapitán, „byl našim vědeckým týmem vyvinut robot, který přesně odpovídá pozemským parametrům. Našim úkolem je nejen dopravit robota na Zem, ale hlavně připravit jeho nenápadné začlenění mezi ostatní obyvatele planety. On pak bude po celou dobu své existence, naprogramovanou na 70 pozemských oběhů, což odpovídá průměru, vysílat informace o životě pozemšťanů, které bude náš tým zpracovávat a vyhodnocovat.“
„Nemohl už by se ten robot odhibernovat, abychom ho vyzkoušeli?“ vykřikl netrpělivě Šmudla, který nikdy neměl moc rád projevy a šel raději hned na věc.
„V žádném případě!“ vmísil se do rozhovoru Stydlín, „Robota je třeba dopravit na zemský povrch v hibernační kabině. Byl vyvinut pro fungování v pozemské atmosféře a složení vzduchu na palubě by jej vážně poškodilo.“
„Je jisté, že lidé našeho robota přijmou, že neodhalí jeho odlišnosti?“ rýpl si Rejpal.
„Nebezpečí odhalení je velmi malé,“ ujistil přítomné Prófa a hlavovými chapadly zkoumal jakési vzorce, jimiž byl hustě popsaný celý fascikl papírů, „robot je sestaven z biohmoty naprosto přesně. Lidstvo není zatím na vývojové úrovni, v níž by bylo schopno záměnu odhalit. Jediný problém vidím v začlenění robota do lidské společnosti a to je právě náš úkol.“
---------------------------------------------------------------------

Štístko loď bezpečně navedl na oběžnou dráhu planety a šel překontrolovat naprogramování autopilota v přistávacím modulu. Všichni ostatní se zatím navlékli do pečlivě připravených skafandrů. Z dřívějších průzkumů planety bylo známo, jaký strach a nevraživost vyvolávají v lidech tvorové, vybavení chapadly.
Skafandr proto rozdělil dlouhá chapadla vždy po dvou, tedy do čtyř hlavních pruhů – tak jako mají lidé čtyři končetiny. Hlavová a ústní chapadla byla krytá špičatými návleky, z nichž první směřoval nahoru nad kulatý kryt dýchacích a zrakových otvorů a druhý dolů pod něj. To mělo simulovat lidskou hlavu, její špičatou pokrývku a plnovous. Přímo pod krytem smyslových otvorů byla horní část chapadel ovinuta zásobníkem dýchatelného vzduchu, který tak vytvářel iluzi lidského trupu. Skafandr byl značně nepohodlný, avšak v rámci možností nenápadný a plně funkční. Když se Štístko vrátil na můstek nemohl se ubránit úsměvu. Podotkl, že je rád, že zůstává v lodi a tuhle maškarádu nemusí podstupovat, ve skutečnosti však kolegům trochu záviděl…
Přistání modulu proběhlo úspěšně. První kdo vystoupit na povrch planety byl Doktor, za ním šli neohrabaně jeho kolegové Prófa, Stydlín a Rejpal a průvod uzavírali mladší členové posádky – Kejchal, Dřímal a Šmudla, kteří nesli hibernační kabinu. Kosmonauti položili kabinu na zem a rozhlédli se. Přesně podle výpočtů byli ukryti uprostřed zeleného porostu, tvořícího zdejší flóru. V první řadě bylo nutno odebrat vzorky z nejbližšího okolí, aby při oživení robota nenastaly problémy.
Vyrazili tedy na průzkum. Při nepřirozené fixaci chapadel bylo všechno velmi obtížné a i když na to dlouho trénovali, cítili se velmi unaveně. Pracně uchopili volnými konečky chapadel pracovní nástroje a pustili se do práce. Sotva však ztratili hibernační kabinu z dohledu, dostali výstražný signál, že něco není v pořádku. Pracně se proplétali porostem zpět k robotovi. Jako prvního spatřili obrovitého tvora, stojícího na všech čtyřech končetinách, který pojídal okolní porost. Opatrně prošli kolem něj až uviděli pozemšťana, sklánějícího se nad hibernační kabinou. Hrozilo, že ji poškodí, neboť zuřivě lomcoval uzávěrem.
Doktor se rozhodl zariskovat a vyšel ze svého úkrytu. Člověk jej spatřil, uskočil stranou, ale i tak nedokázal spustit oči z nehybného robota. Stydlín, který dělal design si radostně lusknul chapadly pod „čepičkou“.
Doktor pokynul Šmudlovi, ten pochopil, obešel kabinu a zmáčknul uzávěr. Víko odskočilo, do kabiny vnikl se zasyčením vzduch a započal oživovací proces. Lidský tvor strnule stál a vyděšeně pokukoval po vědeckém týmu, přesto však bylo zjevné, že jejich výtvor jej zajímá víc. Pomalu opět poklekl ke kabině, chvíli si robota prohlížel, pak se jej opatrně dotkl. Vědci téměř nedýchali vzrušením. Člověk se robota dotkl i svou hlavovou částí. Pokud někde udělali chybu, teď ji odhalí a celá práce započne znova.
Všechno však proběhlo nad očekávání hladce. Proces oživení robota byl dokončen právě ve chvíli, kdy pozemšťan opět zvedl hlavu. Robot otevřel zraková čidla, posadil se a zkřivil ústní otvor do naprogramovaného tvaru. Totéž se svým ústním otvorem provedl i člověk. Pak počal na robota hovořit. Překladač bleskově oznámil, že se ptá, kdo robot je a co se mu přihodilo. Spokojeně si zamnuli chapadla. Na tohle byli připraveni. Jejich výtvor podle programu aktivoval své řečové centrum a spustil pečlivě sestavený monolog. Po chvíli člověk robota vyzvedl z kabiny, posadil jej na čtyřnohého tvora, sám usedl za něj a poté se obrátil k vědeckému týmu : „Děkuji vám, dobří skřítkové, přijdeme vás pozvat na naši svatbu…!“ Tvor se rozběhl a po chvíli se jim ztratil z dohledu.
Ve svém maskovaném modulu strávili pak na planetě ještě jeden lunární cyklus a když se ujistili, že je vše v pořádku, vrátili se za Štístkem na oběžnou dráhu, kde se mohli plně věnovat vědecké práci – vyhodnocování získaných vzorků hornin a půdy, které na planetě nashromáždili a hlavně informacím od robota.
--------------------------------------------------------

Vědci splnili svůj úkol na výbornou. Robot 70 pozemských oběhů podával přesné informace o nejrůznějších aspektech života na planetě. Na jejich základech byla vypracována podrobná vědecká zpráva, kterou tým přivezl na rodnou planetu. Tam byla data pečlivě vyhodnocena a po důkladném rozboru bylo vědeckou radou rozhodnuto, že obyvatelé Země dosud nejsou připraveni na setkání s mimozemskou civilizací a další mise na tuto planetu se odkládá o sedm set jejích oběhů.