Bezčíselný

***

Marek stál ve Frontě už od půl páté od rána. Nic to však neměnilo na tom, že had, který se vinul před ním, když se na její konec postavil, byl tak dlouhý, že už nedohlédl ani na vstupní dveře.
Za malou chvíli se za něj postavil další muž, chvíli přešlapoval, pak si něco pro sebe zlostně zamumlal a odešel.
Asi ještě nebyl připraven.
Marek tu už také několikrát stál, a také než se dostal ke vstupním dveřím, rozmyslel si to a odešel.
Bál se.
Vždycky záviděl Číslovaným, kteří vydrželi vystát frontu a kteří se pak mohli pyšnit svým vytetovaným Číslem.
Tedy, pyšnily se Jedničky a Dvojky. Trojky ne. Ty většinou vycházely po Číslování se svěšenou hlavou.
Trojky byly jiné.
Trojky byly špatné.
Marek měl vždycky strach, že bude Trojka. Už v dětství mu matka říkala, že s ním něco není v pořádku a že se, až jednou půjde pro Číslo, má připravit na nejhorší.
Vzpomínka mu svraštila čelo.
Cuknul s sebou, pocítil nutkání odejít.
Zarazil se.
Nesmí.
Dnes už si ten luxus, odejít, dovolit nemohl.
Zítra je mu třicet.

- Bezčíselní po dovršení věku třiceti let budou perzekuováni a následně umístěni do nápravných zařízení bez dalšího nároku na získání Čísla. –

Fronta se pohnula.

Postoupil s ní.
Dokáže to!
Dnes to MUSÍ dokázat.
Nevšiml si, že se za něj postavilo několik dalších mužů, kteří se začali přátelsky vybavovat.
„Jsem Jednička. Vím to. Mám to po otci. Je šéf velké firmy. Logicky musím být Jednička.“ Opakoval hlasitě a rozhodně jeden z nich.
Ostatní mu obdivně přikyvovali.
Marek se zasnil, chtěl by být Jedničkou. Silný typ. Alfa muž. Vůdce. Tihle nikdy neměli o ženy nouzi.
Byli to ploditelé.

Fronta se pohnula.

„Já budu Dvojka,“ ozval se další.
Už ne tak nahlas.
Normálně.
Příjemným hlasem.
„Ukaž se mi?“ ozvala se údajná Jednička zvědavě. „No jo, vypadáš na to!“ Začal se smát a několik dalších s ním.
Marek nikdy nechtěl být dvojkou, ale uvnitř sebe cítil, že patří mezi citlivé a starostlivé muže. Měl smysl pro humor. Ženy uměl rozesmát, zároveň jim dokázal naslouchat a porozumět. Víc si však přál být Jedničkou.
Na druhou stranu, být Dvojka by bylo stále lepší než být Trojka.

Fronta se pohnula.

Začaly být vidět vstupní dveře. Jejich vzhled teď Markovi připomínal neúprosnou, nenasytnou tlamu antické bestie.
Pravda se blížila.
Pocítil mrazení na zádech, až se musel oklepat.
„Jste v pořádku?“ ozval se muž za Markem.
„Ano, jsem,“ odpověděl, ale nebyla to pravda.
„Ta fronta je hrozná, co?“ nedal se odbýt muž stojící přímo za Markem.
Marek se ohlédl.
Na první pohled vřelý chlapík, ale když se mu podíval do očí, něco mu tam nesedělo.

Fronta se pohnula.

„Já bych tu pitomou vládu postřílel. Značkují nás jako prasata,“ pokračoval, když viděl, že mu Marek věnuje pozornost.
„Promiňte, nezlobte se. Já o politice radši nemluvím,“ reagoval omluvně Marek a otočil se zpátky ve směru fronty doufaje, že mu dá otrava pokoj.
„No jo, tyhle Dvojky mám nejradši,“ prohlásil ironicky. „Do ničeho se nesrat, co?“
Marek se ho snažil ignorovat. Došlo mu, že za ním stojí Trojka.
Neměl je rád.
Trojky byly potížisté, vždycky se jim něco nezdálo. Do všeho musely rýpat. Nehledě na to, že většina vrahů, zlodějů a ostatních vyvrhelů společnosti byly právě ony.
Jak strašně moc si nepřál být Trojkou.
Znovu se mu vybavila matčina slova.

Fronta se pohnula.

Všichni, kteří se teď mohli skoro dotýkat vstupních dveří, začali být nervózní. Přešlapovali, vzdychali a nervózně sledovali čas na svých hodinkách.
Slunce už stačilo vystoupat nad jejich hlavy a začalo se nepříjemně hlásit o slovo.
Marek si svléknul svetr.
„Tak co je? Hněte sebou!“ ozvalo se nasupeně za ním.
Určitě je to Trojka, pomyslel si Marek.
Velmi tiše začal prosit někoho tam nahoře, aby on tou Trojkou nebyl.

Fronta se pohnula.

Stál přímo přede dveřmi.
Ostraha, která stála před nimi a řídila provoz, si ho začala prohlížet.
Určitě tipují mé Číslo, řekl si Marek v duchu, napřímil se a hrdě jim jejich přísné pohledy vracel.
Po chvíli mu jeden z nich pokynul, aby vstoupil.
Je to tady.
Za chvíli se dozví, kdo skutečně je.
Hrdý pohled se vytratil a vystřídal ho odevzdaný.
„No tak!“ pobídla ho ostraha.
Marek pomalu vstoupil do tmy.

Fronta se pohnula.

***

„Posaďte se,“ řekla mu přísně žena v bílém plášti, aniž by mu věnovala jediný pohled.
Byla to hubená blondýnka, která měla svázané vlasy neupraveně do culíku. Její přísný vzhled podtrhovaly nízké půlměsícové brýle bez obrouček.
„Ruku,“ pobídla ho.
Marek nastavil svou pravačku.
Žena ho krátce píchla ostrým předmětem podobným jehle.
„Tady máte náplast, zalepte si to.“
Marek jí poslechl.
Blondýnka pak umístila jehlu do speciální přihrádky, hned vedle monitoru jejího počítače.
Markovi se zastavil svět.
Žena chvíli pozorovala monitor a pak zvedla obočí.
Pane bože! Jsem Trojka! – Znělo zoufale celým Markovým tělem.
Rozklepal se.
„Zajímavé,“ napínala ho dál blondýna. Zvedla telefon a vytočila několik čísel.
Teď už se začal Marek cítit strachem přímo paralyzovaný.
„Doktore?“ začala mluvit žena do sluchátka. „Mám tu něco zajímavého, mohl byste přijít?“
Krátké ticho.
„Ne, to ne. Ale mám tu podezření na Čtyřku.“
ČTYŘKA?
Markův strach byl potlačen údivem. V životě o Čtyřce neslyšel. Co to znamená? Co je to Čtyřka? Je snad nějaký sociopat? Odvezou ho odtud rovnou do nápravného zařízení, zamknou a zahodí klíč? Co je to sakra Čtyřka?!?
Otázka z jeho obličeje na blondýnu přímo křičela.
Ta si ho však stále ještě ani nevšimla.

„Tak, co tu máte?“ zeptal se jí právě přispěchavší doktor.
„Tady,“ ukázala blondýna na monitor, „vidíte tady tu část nukleotidů?“
Doktor přiblížil hlavu k obrazovce.
„Máte pravdu,“ přitakal po chvíli.
„Člověče,“ otočil se na Marka, „dovolte mi Vám pogratulovat!“
Pogratulovat? Marek nerozuměl.
Doktor se na něj usmíval a nabízel mu svou pravici. Marek jí bezmyšlenkovitě přijal a potřásl s ní.
„K čemu?“ dostal ze sebe první slova od vstupu do Ústavu pro rozdělování Čísel.
„Jste nefalšovaná Čtyřka. Čtyřku jsme tu měli naposledy před pěti lety, viďte Jani?“
„Ano, doktore,“ odpověděla mu blondýna a poprvé se na Marka podívala.
„Ehm,“ pokračovala, „přijal byste mé telefonní číslo?“
Marek byl ohromen její proměnou, líbezně se začala usmívat a vypadat vyzývavě. Rozspustila si culík, zatřepala hlavou a rukou si začala upravovat vlasy.
Doktor se rozesmál.
„Nesmíte se jí divit. Potkat Čtyřku? To se jí už asi nikdy nepoštěstí. Byl byste nejlepší Dárce, kterého by mohla získat.“
Jana se rozchichotala.
„Ale no tak, Jano, ovládejte se přece,“ pokáral jí doktor.
„Půjdeme?“ pohlédl na stále ještě zmateného Marka a pokynul mu kamsi směrem za jednotlivé přepážky, u kterých byli právě Číslováni jeho kolegové z fronty.
„Kam?“
„Do mé kanceláře. Musím si Vás napsat. Jste ojedinělý případ, musíme takové registrovat pro případ, že by například prezidentka chtěla… No, přece víte…“

Marek konečně pochopil.

Je Čtyřka.
Je víc, než všechny Jedničky a Dvojky dohromady.
Je Vyvolený.
Je Fenomén.

Je muž s velkým M.

Muž, kterého budou chtít všechny ženy na světě.

***

(věnováno Kes)