Extrémni skoky

Extrémni skoky

Anotace: Prosím o komentáře. Jde o extrémní sport, který bych si rozhodně nechtěl nechat ujít. Sami posuďte, jak moc je to nesmyslné. Není to nejkratší, za to se omlouvám. Ale třeba si přečtěte jenom o tom prvním...

„...a díky tomu nám vláda dovolila si pár z těchto objektů ponechat na sportovní účely...“ V místnosti bylo na chvíli ticho. Přednášející byl asi o pět let starší než ostatní v lavicích. Byl štíhlý, ale šlachovitý, měl delší vlasy, přes které většinou nosil šátek, ale teď je nechal volně lítat za jeho hlavou. Všichni si se zájmem psali poznámky. Nebyla to žádná školní hodina. Tenhle výcvik si celkem draze zaplatili.
„Má někdo z Vás nějaké otázky?“ Všichni mlčeli. Pak se jeden člověk vzadu přihlásil.
„Chodíte i do jiných děr?“ Chvíli bylo ticho.
„Samozřejmě, jsou tací, kterým nestačí ty, které nám vláda vybrala, ale oficiálně navštěvujeme pouze tyto a Vy si vyzkoušíte dvě z nich. Budete pod dozorem, s lanem, navigací, zásobami na týden a s jednou zbraní. Samozřejmě, nic z toho nebudete potřebovat, jsou to pouze bezpečnostní opatření.“ Danny si zapsal svou budoucí výbavu a na chvíli přestal vnímat. Stejně se znovu zase začalo mluvit o tom, co už probírali asi desetkrát. Bezpečnost, nesmíte chodit jinam, než Vám řeknou, nesmíte se ničeho dotýkat, musíte poslouchat vedoucího a tak dále a tak dále. Danny tuhle šílenost dostal k narozeninám a dlouho přemýšlel o tom, jestli do toho má chodit. Spousta lidí se z cest skrz tyhle díry nevrátila. Ale, jak se ukázalo, tady ho vezmou jenom do dvou z nich, které jsou již probádané a bezpečné. Nejspíš to nakonec bude docela nuda... ale stejně úžasný zážitek.
„Takže pokud je to všechno, budu Vás teď číst podle abecedy. Po trojcích půjdete pro výbavu do tamtěch dveří a potom ven, kde na Vás bude po těchto skupinkách čekat vždy jeden dozorce. Dál se budete řídit vždy přesně tím, co Vám řekne, jasné?!“ Všichni to odkývali a on začal číst jména. Danny byl hned v první skupince, a proto vyrazil vedle. Vybrali mu vhodnou výstroj – černý kalhoty, dost pevný, aby se jen tak nepřetrhly, triko s dlouhým rukávem tmavě zelené barvy a pevnou vestu. V té měl spoustu různých tyčinek, dole visel cepín, v další kapsičce byl nožík a sluneční brýle. Mimoto dostal lano, které mu mělo stačit dost na to celou cestu – měl ho táhnout za sebou, na této straně díry bude privázán ke stroji a v případě potíží zatahá za lano a během pár sekund bude zpět. Bylo nepříjemně těžké, ale Danny chápal, že potřebné. Nakonec dostal helmu a zbraň – malou pistol, která měla své pouzdro na vestě. Potom vyšel se dvěma společníky – Garym – menším podsaditějším klukovi, který se snažil nechat si narůst vousy, ale rostl mu sotva knírek a pár chloupků na bradě, a Stevem – vysoký hubeňour, s uhrovaným obličejem a malýma očima. Danny sám byl něco mezi nimi – měl dobře vypracované svaly – vždy se zajímal o LePaurk a PaintBall, dokonce v PaintBallu měl svůj tým a hráli v jedné místní lize. Nebyli nejlepší, ale rozhodně se drželi na čtvrtém pátém místě.

Jejich vedoucí byl asi stejně starý jako ten na přednášce. Na rozdíl od něj měl ale vlasy na ježka, byl o něco svalnatější a v obličeji měl drsnější výraz.
„Zdravim. Takže, naše skupina půjde jako první do díry, který říkáme Snadné koleje. Byla to celkem čtvrtá díra, která se objevila, a první, kterou nám vláda přenechala. Nachází se nedaleko odtud, ostatně, proto tady máme sídlo tréningu. Máte za sebou týden různých výcviků ve všem možném, takže doufám, že víte, co máte dělat. Tahle první díra je celkem nuda, je prostě na to, abyste si zvykli na změny, kterými musíte projít a na změnu prostředí. Ta druhá je o něco dál, tam poletíme letadlem. Ta už je o něco drsnější.“ Nasedli do auta a vyrazili. Jeli ani ne deset minut, a dorazili k opevněné budově. Vylezli z auta a vešly dovnitř. Celá budova byla jedna obrovská místnost, hlídaná ze všech stran stráží. A uprostřed byla... díra. Danny se na ní díval trochu zklamaně. Čekal něco... jiného. Čekal, že to bude nějaká díra, ve které se bude všemožně lámat světlo, kde bude všechno zářit nebo něco takového... a před ním prostě ve vzduchu visela černá díra. Prostě jakoby někdo nechal viset černý plátno ve vzduchu a ze stran ho roztrhal. Ale byla tady. A Danny dostal strach. Najednou si přál jít zpátky, být pryč od téhle hříčky přírody a byl doma na gauči a dívat se na televizi.
„Tak jo. Tady si přivažte svá lana. Asi už víte, jak tohle funguje. Doporučuji Vám, abyste si to nezkoušeli. Funguje to hodně prudce a sem tam to někomu zlomilo i nohu či ruku. Kromě toho, až budeme na druhé straně, kdo z Vás zatahá za lano a vrátí se, přišel o celou cestu a peníze se nevrací. Kromě toho neuposlechl moje rozkazy a za to se platí pokutou a vyhozením z celého výcviku.“
Nasadil si přilbu, usmál se a pevně si utáhl lano. Ostatní ho následovali. Velitel zakřičel Bonzai a skočil do díry. Steve šel pomalu k díře a zkoumavě si jí prohlížel. Garry evidentně dostal strach. Začínal se třást a nakonec začal odvazovat svoje lano a křičet: „Já chci pryč. Já tam nejdu!“ Danny se zhluboka nadechl. Nejradši by šel s Garrym... Ale rodina mu tohle všechno zaplatila, aby mu udělali radost a tohle by znamenalo, že všechny ty peníze přišli v niveč. A i když nebyli nějak chudí, rozhodně si nemohli dovolit jen tak rozhazovat peníze. Vydechl a rozběhl se. Zavřel oči. Skočil tam. Chvíli si připadal, jakoby celé jeho tělo obklopila ledová voda. Vyděsil se, ale už nemohl couvnout. Nic neviděl, nic neslyšel. Najednou nic necítil. Celé jeho tělo bylo pryč a on neexistoval. Chtěl zpátky, nechtěl tady být. Chci pryč! POMOC! Snažil se křičet, ale nešlo to. A najednou... byl na pevné podlaze. Okolo něj byla spousta fialových stromů. Ne, nebyly to stromy. Nevěděl, co to je, ale stromy vypadají jinak. Podlaha... nebyla tak úplně pevná. Byla tak trochu gumová. Ano. Jeho nohy se do ní trochu zabořovaly. Zkusil se odrazit a opravdu. Fungovala jako nedokonalá trampolína. Nebe měnilo barvy, jak se zrovna rozhodlo a tím se měnilo i světlo, které ozařovalo celé místo. Nedaleko stál nějaký kámen, ale byl zelený a bylo to spíš želé. Dokonce i trochu průhledné. Vzduch byl taky jiný. Nebyl ani těžší ani lehčí, mohl normálně dýchat, ale připadalo mu to, jakoby vdechoval vodu. Proti němu stál Dozorce a smál se.
„Zvláštní pocit, co? Ale zvyknete si. Kde sou ostatní? Nebo nejdou?“ Danny řekl, co udělal Garry.
„Nojo, víc jak půlka nováčků nejde do první díry. A přitom je to daleko bezpečnější než třeba skok s padákem. Teda... do těhle prozkoumaných děr.“ Po chvíli se ukázal vyděšený Steve. Na roztřesených nohách se sesipal na zem a po chvíli přemlouvání vstal, rozhlédl se okolo sebe a vyděšeně zatahal za lano. Byl pryč během vteřiny.
„Naštěstí to udělal blízko, jinak bychom museli jít za ním a zkontrolovat, jestli si něco neudělal. No nic, tak je to jenom na nás.“ Skákavou chůzí vyrazili vpřed. Danny se rozhlížel okolo sebe a Snažil se najít nějakou podobnost se Zemí. Podle všeho, co se o dírách dozvěděl, jednalo se o časoprostorové trhliny, které jim umožňovali vstup na alternativní Země. Ale kromě toho, že planeta byla evidentně kulatá, nenašel žádnou podobnost.
„Proč je tady ten vzduch takový...“
„Kapalný? No, jak tě už možná napadlo, je v něm hodně vody. Nebo spíš... Jsme teď tak nějak pod vodou. Ale nemusíš se bát. Tady to není voda jako u nás. Je to zdejší vzduch. Brzy nejspíš uvidíš, že je tady mnoho věcí logičtějších. Například je tu o dost jasnější způsob ptačího letu. Kdyby sis vzal dost pevná křídla, mohl bys tu lítat sám... věř mi, zkoušeli sme to.“ Zasmál se a vyrazil vpřed. Lana se za nimi táhla a Danny s napětím vyhlížel nějaké zdejší zvíře. A brzy se ho dočkal. Okolo letěl pták. Nebo, něco na způsob ptáka. Vypadal spíš jako štěně. Měl evidentně chlupy, ale také měl velká křídla místo předních pacek a hlavu spíš podobnou želvě. Ale měl ocas.
„Tohle je zdejší pták. Říkáme tomu Vocas, ale oficiální název je nějak... Ornitus... něco, ani nevím, je to celkem jedno. Pojď, už nemáme moc času. Můžeme tady být jenom čtvrt hodiny, pak sem půjde další skupina. Ještě kousek a musíme to obrátit.“ Chvíli tedy ještě skákali. Danny si na to začal zvykat a za chvíli vyzkoušel mávat rukama. Skutečně, sice nevzlétl, ale cítil, jakoby byl o něco lehčí. Nakonec se museli vrátit k díře a Danny prošel jako první. Brzy za ním vylezl Dozorce.
„Tak jo Danny, sem rád, žeses nebála šel do toho. Snad se uvidíme i na druhé trase. Ta bude o něco delší a o dost náročnější... ale nemusíš se bát. Máme tam dokonce i svojí základnu. Tam Vás přeneseme všechny a potom s Vámi podnikneme asi dvouhodinovou výpravu, zase po trojcích. Celkově tam strávíte asi čtyři hodiny, jednu hodinu před tím a jednu potom. No... tak zítra.“

Jak se ukázalo, z 30 lidí jich na druhou cestu šlo deset, což všichni zdejší označovali za průměrný poměr. Skutečně další den letěli letadlem do Dánska, kde byla podobná základna. Díra vypadala naprosto stejně, ale když do ní Danny vešel, bylo to trochu jiné. Hlavně proto, že už si na to mohl trochu zvyknout a tak se tolik nebál, takže nakonec mu ta chvíle neexistence připadala spíš trochu směšná než děsivá. Objevil se ve stejné místnosti, ze které přišel... ale ne, byla jiná. Cítil se tu jinak. Bylo tu o hodně větší vedro. Zdi byly bílé, a před tím byly šedé a kromě toho, jak hned zjistil, dveře nevedli ven, ale do chodby. Vypadalo to jako v kancelářské budově. Ale tady místo kanceláří byla posilovna, tréningová lezecká zeď, šatny a další místnosti, vhodné pro zdejší činnost. Prošli okolo všeho a dostali se do zdejší společenské místnosti. Tam si sedli na nepříliš pohodlné židle a proti nim přišlo pět Dozorců. V jednom z nich Danny poznal toho, který s nim šel poprvé.
„Po dvojcích půjdete každý s jedním Dozorcem.“ Podle abecedy se znovu roztřídili. Tentokrát šel s Dannym Carl, svalnatec s malým mozkem, jak si ho okamžitě ohodnotil Danny. Dostali se k jinému Dozorci, než Danny doufal. Chtěl jít znovu s tím, se kterým šel prvně. Ale nedalo se svítit. Tenhle ostatně taky nevypadal špatně. Byl poněkud podsaditější a starší asi o deset let, ale i tak vypadal ohebně.
„Tak jo. Jsme první, takže vyrážíme hned, stejně jako ještě dva týmy. Zbylé dva musí počkat, než se za dve hodiny vrátíme. Nějaké dotazy?“ Carl i Danny mlčeli, a proto vyrazili pryč ze společenské místnosti a šli směrem, kde se nejspíš nacházel východ.
„Tady si vezměte každý po dvou flaškách vody. Venku je dost vedro, tak se na to připravte. Vaše oblečení by ten žár mělo vydržet, ale spousta lidí to nepřijímá moc dobře.“ Vzali si dvě plné flašky vody a šli dál. Došli ke dveřím. S nimi další dva týmy, jeden z nich vedl Dannyho první Dozorce. Pozdravili se a dveře za nimi se zavřely. Teprve teď si Danny všiml, že se nacházejí v něčem jako přetlakové komoře. A dveře před nimi se začaly otevírat.

Venku bylo ještě o hodně větší vedro než vevnitř. Celá planeta jakoby rudě žhnula, Všude, kam se Danny podíval, viděl jenom černou zem pod nimi. Ano, byla černá jako uhel. A na nebi... nebe nebylo. Místo něj byla všude nahoře... něco jako tekoucí láva. Ať to bylo cokoliv, díky tomu získával celý svět rudou barvu.
„Podle vědců jsme tady ve skutečnosti pod zemí. Ale i přes to se tady dá najít život. Dávejte si ale pozor. Hadi nekoušou, ale pálí.“ Šli pomalu dál. Týmy se postupně rozdělili – každý šel jiným směrem, protože, jak řekli Dozorci, bude lepší, když se nebudou zdržovat ve skupinkách.
„Žádné opravdové nebezpečí Vám tady sice nehrozí, ale někdy budeme muset chodit po hodně úzkých cestách a kdyby nás tam šlo třináct, dost by to zdržovalo.“ Šli asi půl hodiny, než se konečně něco změnilo. Po zemi se plazil podivný pramen ohně. Ano, vypadalo to jako plamen v krbu, který se rozhodl, že už nebude sloužit zateplování domu, vylezl ven a šel si svou cestou.
„Pozor kluci. Tohle je had. Jestli ste na Snadných kolejích potkali Vocasa nebo Opilce, tak tohle je zase zdejší druh života. Ostatně, jediný, který sme zatím potkali. Neublíží, nejspíš o nás ani neví, ale když se ho dotknete, pekelně to pálí. Je to tak trochu živý plamen.“ Danny i Carl se mu vyhnuli obloukem a pokračovali dál. Brzy narazili na... konec cesty. Dolů se táhla dlouhá skála. Dozorce se jenom usmál a ukázal na cepín. Vzal si lano a protáhl jejskobou, která tam již byla připravená.
„Kdo z Vás už někdy jistil?“ Danny řekl, že už párkrát ano, a tak mu dal konec provazu, druhým se přivázal a sestupoval dolů. Když potom zatahal za provaz, pochopil Danny, že to je znamení, že teď leze on. Dole ho Dozorce jistil, a tak se celkem rychle a bezpečně dostal dolů. Potom poslali nahoru lano, Carl se přivázal a za chvíli už byli dole všichni. Lano si nechali připevněné k horní skobě, aby se s její pomocí mohli vrátit, a vyrazili dál. Cesta byla hodně obtížná a skutečně se jim vyplatil všechen tréning, který během uplynulého týdne dostali. Když se vrátili na základnu, byli včetně Dozorce všichni zničení. Na základně si odpočinuli, potom je provedli pár tréningovými místy.
„Nemáme to tady všechno jen tak pro legraci. Tohle je jedna z děr, na kterých spolupracujeme s vojskem. Nebyla doteď celá prozkoumána a tak tady všichni musí porcházet náročným tréningem, aby se potom mohli vydat zas o něco dál. Máme venku v tuhle chvíli dva týmy o čtyřech lidech. Zítra se mají vrátit a podat hlášení, co kde našli.“ Dozorce se s nimi nakonec rozloučil u díry a tak se vrátili zpět na Zem.

Když se po pár hodinách vrátili všechny týmy, následovalo rozloučení. Danny se v tu chvíli už ale rozhodl. Tohle byl jeho nový sport. Zašel za Dozorcem, který mu byl nejsympatičtější – ten, který ho prováděl na Snadné koleji.
„Co musím udělat proto, abych se stal jedním z Vás? Chci chodit i do jiných děr, a hlavně – chci chodit do neprozkoumaných.“
„Ale notak, přece víš, že do těch nesmíme.“ Dozorce se pousmál, ale rozhlédl se okolo, jestli je někdo neposlouchá.
„Vim, a taky je mi jasný, že tam chodíte. Chtěl bych taky někam. Je to přece možný ne?“ Dozorce Dannyho zatáhl za roh.
„Tak hele, slyšel sem o tvých výkonech a proto věřím, že toho enbudu litovat... snad... ale dej mi číslo. Když se objeví nová díra, tak máme docela často zprávu o takový tři hodiny dřív než vojsko. Sem tam se nám to povede tam skočit ještě před nima. Ale hele, je to fakt o hubu, deš do toho na vlastní rizika. Když se něco ukáže, dám ti vědět, ale budeš mít hodně málo času se na to místo dostat, jasný?“
„Jasný.“

Trvalo to skoro dva měsíce. Danny už si začínal říkat, že se na něj prostě vykašlali, ale... taky mu bylo jasné, že nová díra se neukazuje každou chvíli. Začali se tu objevovat asi před dvěma lety. Nikdo nevěděl proč, prostě tu najednou jedna byla. Někde nad mořem, Danny ani nevěděl kde. Od té doby se průměrně jednou za měsíc objevila další. Sem tam se některá ze starých uzavřela, ale vždycky to bylo znát hodně dopředu, takže se nikdy nestalo, že by někoho uzavřela na druhé straně. Taky věděl, že druhá strana se vůbec nemusí nacházet u země. Sice se ještě nestalo, že by byly podzemí (něco o nutné rovnováze hmoty nebo co), ale věděl, že některé jsou třeba v oblacích, i přes to, že tady na této straně jsou v klidu u u země.
Ozval se telefon. Danny ho vzal.
„Danny? Hele, máš dvě minuty, abyses dostal na Hlavní třídu. Naberu tě tam.“ Danny vzal věci a rozběhl se ven. Měl štěstí, že se ještě nepřevlékl na spaní, takže na sobě měl pořád oblečení. V ruce držel bundu, mobil, ze stolu si vzal speciální provaz, vestu s věcma na přežití a nůž. Pistol neměl, ale s tím se nedá nic dělat. Stihl to. Auto před ním prudce zabrzdilo, Danny naskočil dozadu a už jeli.
„Zdravim chlape. No, hele, když teď jdeme do toho spolu... sem Rick.“ Jeho bývalý dozorce mu od volantu podal ruku. Danny jí stiskl co nejpevněji a podíval se na ostatní. Vedle Ricka seděl jeden z Dozorců, které už potkal, ale osobně s ním nemluvil. Teď se představil jako Rodger. Vzadu s Dannym seděli Terenc a Bobby, oba svlanatí a krátkovlasí. Ostatně, všichni v autě měly krátké vlasy a Danny si najednou připadal nesvůj, jelikož on sám měl vlasy do kastrolu. Brzy jejich auto dojelo k letišti. Přeskákali do jednoho letadla a už letěli pryč. Danny ani nevěděl kam, a bylo mu to jedno. Nejprve si myslel, že až to příjde, bude mít strach, ale teď cítil jenom napětí a vzrušení. Za chvíli žu přistávali a potom naskočili do dalšího auta. A pak už byli na místě. Uprostřed pole kukuřice. Rick otevřel kufr a vyndal z něj stroj na držení lan. Pevně ho zarazili do země a ujistili se, že tam vydrží. Potom všem podal poněkud krátká lana. Danny se na to chvíli nechápavě díval.
„To je nastavená dílka. V případě, že bychom se na druhé straně objevili někde vysoko nad zemí, tak tenhle provaz je dlouhej tak, abychom s jeho dýlkou přežili pád. Delší pád už bychom nepřežili, ale takový nezažijeme, protože ho máme, jasný?“ Danny přikývl a rychle a pevně se přivázal. Konečně se dostavil strach.
„Tak jo chlapy. První du já, pak Danny a nakonec Bobby. Rodger dneska nejde, hlídá. Kdyby se objevili vojáci, zatahá. Danny, jdu první, až budu na druhé straně, jednou škubnu provazem. To mě nepřitáhne, ale dá ti to signál, že můžeš jít. Tak tři dva jedna.“ Rick skočil do díry. Chvíli všichni napjatě čekali. Provaz sebou škubl. Danny se nadechl. Teď nemohl couvnout. Tenkrát mohl, těd už ne. Rozběhl se. Vydechl. Skočil.
Autor Akitenshi-inu, 21.10.2009
Přečteno 767x
Tipy 8
Poslední tipující: skooda, Jabba_Hutt, E.
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Vypada to jako skveli uvodnik k serialu povidek, tak doufam ze jsem to otevrene zakonceni nepochopil spatne a dockame se pokracovani.

26.05.2010 10:47:00 | skooda

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel