Pamětník

Mnoho let uplynulo od dob, kdy svět pokrývala města, vysoká tak, že z nejvyšších budov se mohl člověk téměř dotknout slunce, plná hlučných dopravních prostředků, která se jako brouci proháněla po zemi, či jako ptáci létaly nebesy. Ty časy byly již dlouho pryč. A nepřežil zde nikdo, kdo by si mohl tyto časy pamatovat, jen on. Pamětník, či spíše přízrak zašlé lidské slávy, poháněn již jen svými pudy.
Díky nanobotům, obíhajícím v jeho krevním oběhu mohl žít věčně, dokud by mu zůstala nějaká potrava. Již třicet tisíc let uplynulo ode dne kdy zde přistál, on však dny nepočítal. A každý rok činil podvědomě jedinou věc, která mu dávala ještě smysl, vracel se na tři dny v roce z krajů plodných na různé červovité živočichy, kterými plnil svůj hlad, do krajů, kde stálo rozbořené město z Kerenitových článků – takových která nerozloží nic, ani čas, kde se usadil, hleděl na hvězdy, a čekal.
Ačkoli náhodnému pozorovateli by se zdálo, že již ani nemyslí, vždy když přišel sem, bylo vidět, že jeho oči opět září inteligencí, kterými za jeho mládí byly naprosto přeplněny. A smutek který v jeho očích tehdy zářil, zdál se býti silnější než nejhlubší hlubiny vesmíru. Každý rok, poslední z těch tří dní, co zde trávil, se vyšplhal na vršek nejvyšší budovy v celém tomto městě, nebo přesněji na ruiny této budovy, jež kdysi dávno byla nejkrásnějším uměleckým výtvorem lidské ruky. Nyní se tyto články pomalu rozpadaly, a stabilita budovy byla narušená. Každý rok se budova při výstupu nahoru kymácela více a více. A nakonec, jednoho dne, když po roce opět přišel byla budova již zřícená. Kerenitové tyče, na nichž kdysi stála celá tato konstrukce se po třiceti tisících letech konečně zlomily.
Tehdy vzal jeden úlomek jednoho kerenitového článku a zabořil jej do země, jako znamení tohoto místa.

Jmenoval se Alwin Solomow. Kdysi dávno, ještě když studoval chemii, fascinovala ho krásná loď Nimir, která s několika biology, fyziky a chemiky vyrazila s mrazícími technologiemi na expedici do několik světelných let vzdálené planetární soustavy. A tehdy se rozhodl že chce být na jedné z těchto lodí, vyrazit do vzdáleného vesmíru a zkoumat život. Na akademii astro-biologie, kam ho přijali prospěl s doporučením okamžitého zařazení do vesmírného programu. A tak se dal na cestu do vesmíru.
321. Expedice, které byl členem, neobjevila nic kromě několika jednoduchých bakterií a sinic. Jelikož v době jejich návratu již technologie daleko překonala sny všech spisovatelů sci-fi dostali po návratu domů na Zemi, implantaci nanobotů, kteří je měli chránit před stárnutím a radiací. Tyto malé přístroje mohly fungovat věčně a udržet je na živu i několik tisíc let, alespoň za předpokladu dostatku vody, vzduchu a potravin. Dostali pět let volna, a během té doby se věnoval studiu nálezů dalších expedic. Jen Expedice 292 se vrátila s o něco lepším výsledkem – objevili malé jednobuněčné živočichy – prvoky. Ostatní expedice neobjevili buďto nic, či podobně jako oni jen bakterie a sinice.
A tehdy ji potkal. Elizabeth Neumannová v té době studentka mikro-biologie se dostavila na jednu jeho přednášku, kterými trávil volný čas. Jelikož v době, kdy jeho expedice putovala vesmírem, přišly dva nové objevy – Miteder a Kerenit, mohlo se cestovat nyní rychleji. Miteder byl kov, který umožňoval díky supravodivosti narušovat strukturu vesmíru - podprostorové skoky. A Kerenit byla látka nepodléhající korozi, jehož pevnost byla o mnoho vyšší než diamantu.
Díky těmto dvěma objevům se průzkum galaxie doslova rozjel. Trvalo jen několik let urazit vzdálenost která byla kdysi překonávána století. Alwina odvolali na několik dalších průzkumů nedalekého vesmíru. Uplynulo sto let, a Alwin se opět vrátil na Zemi. A na jedné z jeho přednášek se opět setkal s Elizabeth, v té době již uznávanou bioložkou. A tak se seznámili.

Opět se plahočil na své každoroční pouti. Dlouhé vousy i vlasy, které si svou velikost zachovávaly pouze díky jeho téměř zvířecímu stylu života, mu zakrývaly obličej. Již dávno přestal se stříháním, dokonce si ani nepamatoval, že by to kdy dělal. Mnoho tisíc let již zažil a neustále opakoval to samé. Každý rok šel do ruin, které dávno již přestaly být ruinami. Opírajíce se o hůl, či přesněji o jeden z úlomků Kerenitové tyče, každý rok stále kráčel v to samé období na to místo, aby zde vyhrabal a opět zabořil značku, kterou kdysi po zboření věže označil cíl své každoroční cesty, jediný viditelný bod podle něhož tuto krajinu odlišoval od okolí. Čím dál tím více v jeho očích zanikal náznak kdysi existující inteligence. A každý rok zdejší se klima ochlazovalo. Pomalu se zde celoročně zabydloval led.
Kraj bohatý na potravu se stále vzdaloval a každý rok musel podnikat čím dál tím větší cestu. Nastávala doba ledová. A tak se stalo, že jeden rok nepřišel. Následující rok rovněž ne. Dlouho nezavítal v tyto ruiny.

Alwin a Elizabeth se do sebe zamilovali, a vídali se každý den. Chodili po tom majestátném městě z Kerrenitových článků. Ačkoli byli často povinnostmi obou odděleni na měsíce, by i roky, jejich láska jen rostla. Avšak jednoho dne přišla zlá zpráva. Alwin byl díky mnoha zkušenostem vybrán do expedice která měla provést největší subprostorový skok - do sousední galaxie. Trvalo by to několik tisíc let. A tehdy se dohodli, že i kdyby to mělo trvat věčnost, budou se snažit každý rok v tu samou roční dobu sejít na tomto místě, na nejvyšší budově tohoto krásného města.
Expedice byla neúspěšná. Po probuzení z hibernace zjistil Alwin, že kvůli průletu okolo černé díry, které narušilo některé počítače je jediným přeživším. Loď mu dokázala poskytnout dostatek potravy. Po přistání na nedaleké planetě, které musel kvůli poškozeným bateriím podstoupit, a kde, k jeho překvapení to poměrně primitivním životem jen vřelo, několik století s pomocí solárních generátorů studoval techniku, aby mohl provést opravu lodě. A poté, mnoho, mnoho tisíc let opravoval konstrukci. Nakonec se mu loď podařilo opět zprovoznit, a dokonce i nalézt pomocí počítačových dat kurz k Zemi. Obrátil loď směrem k svému domovu.
Po návratu do sluneční soustavy ho čekalo další nepříjemné překvapení - na signály nikdo ve sluneční soustavě neodpovídal. Poté co s lodí přistála na evropském kontinentu, vydal se do kdysi nejimpozantnějšího města, tam, kde se seznámil s Elizabeth, a kde si složili svůj slib. Budovy byly téměř zachovány, životem se to zde jen hemžilo, ale po lidech nebylo ani památky. Snažil se napojit do počítačů, které však na rozdíl od budov nezůstaly zachovány v provozuschopné podobě. Ukryl tehdy na jednom místě pistoli, funkční repliku staré zbraně kdysi využívané primitivními lidmi, vytvořené z Kerenitu, kterou mu kdysi daroval jeden jeho přítel.
Každý rok se vracel na toto místo a jak tisíciletí plynula, pomalu začínal zapomínal, proč ho toto místo láká. A přesto pokračoval, pořád a pořád se vracel na místo, z kterého hleděl na hvězdy a očekával návrat své lásky…

Již mnoho tisíc let od zamrznutí toto místo nikdo nenavštívil. Led, který město poté pokryl, však již před několika stoletími roztál. Zdálo se, jako by prázdnota zde trvající měla vládnout věčně, a tu náhle, přiběhl podivný tvor, po všech svých čtyřech nohách. Ostatní zvířata se tomuto místu vyhýbala, neměli rádi zdejší prostředí. A proto se rozhodl ukrýt své zásoby sem. Obalený hnědou srstí, nesl si mnoho ořechů zahrabat, aby mu je nikdo nenašel.
Nepamatoval si, že by tu kdy byl, ale přesto se mu zdálo, že zdejší krajinu již kdysi spatřil. Očima hleděl po okolí, aby ho žádný z dravců nezaskočil. Přestože jen málokterý dravec mu mohl být nebezpečný, nečekaný útok ze zadu či ze strany mohl být smrtící. Začal hrabat a tu jeho přední noha narazila na jakýsi zvláštní kámen. Připomínal kmen stromu, ale jen velmi vzdáleně, byl však pevnější než cokoli kdy spatřil. Zdálo se mu to povědomé, a tak se posadil.
Byla noc. Jeho pátravý pohled se na okamžik obrátil k výšinám, která zastírala oblaka. Zdálo se, že cosi očekává. A poté, naprosto nečekaně se oblaka rozestoupila a na nebi se objevila lidská tvář. Tvor za ní natáhl své přední nohy. A už to nebyly přední nohy, byly to ruce, a už si vzpomínal kdo je a kým byl. Celý jeho chmurný život mu přeběhl před očima. Statisíce let nevědomosti se rozplynuly a vzpomněl si na každý den života. A poznával i tvář Elizabeth, na nebesích, kterou polární záře na okamžik napodobila. A rovněž si vybavil co to je polární záře, elektromagnetická bouře, vyvolaná sluneční erupcí. A rovněž to, že takto daleko od polární krajiny nemá co dělat. Snad se nad ním Bůh smiloval, a ukončil jeho trápení, trvající již bezmála pět set tisíc let.
Propukl v pláč, jelikož si nyní uvědomil, co celou tu dobu, kdy pobíhal pláněmi, hledal. Hledal toto místo, aby zde opět seděl a čekal. Věděl, že již nemá naději. Nevrátí se. Jeho slzy kropily zemi. Klekl si a začal hrabat, až narazil na Kerenitový box, uvnitř něho nalezl funkční repliku pistole, kterou v tomto boxu kdysi zahrabal.
Nad hluboko pod zemí pohřbenými troskami Prahy, nejkrásnějšího evropského města, zazněl poslední výstřel z pistole.