Srdce světa-1.část

"Theo! Kira zase háže miskou!"
"Jo, už jdu! Kiruno, nech toho!" Pitomej pes. To si o jídlo neumí říct jinak? Kde je zase ta miska?
"Kam jsi ji zase zahodila, tlamo?" Kouknu na velkého černého křížence labradora, ovčáka a huskyho jménem Kira. Tahle fenka je poděs. Už zničila půlku chodby a mamka kvůli tomu hrozně zuří. Alespoň konečně dáme do chodby tu dlažbu místo lina. Bydlím spolu s mamkou a bráchou v rodinném domku s velkou zahradou. Otce nemám, v mých pěti letech se rodiče rozvedli. Měla jsem otčíma, ale ten nás, téměř beze slova, po dvanácti letech opustil. Asi to tak bylo lepší. Jsme tři a je nám líp. Mohli jsme si pořídit psa, který střídavě sídlí buď v domě, nebo na zahradě. Já konečně můžu v klidu, po domluvě s mamkou, jezdit kam chci. Kdyby se to nestalo, asi bych nepotkala…
"Tady je,"misku jsem našla zastrčenou pod skříňkou v kuchyni.
"Tak co ti dáme, ty žroute jeden?" Z lednice jsem vytáhla psí konzervu a zbytek rýže a smíchala jí to.
"No jo, neboj se, dostaneš plnou misku." Pokaždé, když jí chystáme jídlo, tak skáče a jančí u kuchyně, jako kdyby týden nejedla.
"Tu máš," položila jsem jí jídlo vedle pelechu a vrátila se k počítači dodělat úkol na počítačovou grafiku. Už jsem to skoro měla hotový, tak jsem si konečně začala psát se svým přítelem Reiem. Prostě normální všední den. Jsem prostě šťastná. Mám milujícího přítele, celkem normální rodinu a pár přátel, které mám ráda. Ano, mám své problémy, které nejsou zrovna dvakrát běžně, ale nezabiju se kvůli nim. I když už jsem občas byla na prášky a připravená do cvokárny, ale lidi, co mám ráda, mě drží nad vodou. Jediná věc, která je na mě zvláštní, je moje jizva. Mám ji přes oko, začíná nad obočím a končí kousek od koutku rtů. Nejen to, oko, přes které mi vede jizva, mám černé a duhovku půlí bílá čára. Přesto vidím skvěle. Druhé oko mám normálně hnědé. Mám to od narození a nikdo netuší proč to tak je. Jinak jsem měla docela normální a klidný život. Až doteď. Začalo to nevinně.
* * * * *
"Hádej, co pro tebe mám?" Vybafl na mě Rei před školou.
"Ahoj, lásko. Co jsi zase našel?" Usmála jsem se na něj. Rei má totiž takový zvláštní zlozvyk. Kouká okolo sebe, a co ho zaujme tak zvedne. Většinou najde velice zajímavé věci. Má na to talent.
"Dám ti to, ale musíš mi dát pusu!" Natočil tvář ke mně, ale já mu místo pusy na tvář dala polibek. Usmál se a oplatil mi ten polibek.
"Tak jo, máš to mít, Theo." Řekl a podal mi malou krabičku. Otevřela jsem ji a byla tam velice zvláštní náhrdelník s přívěskem.
"Jé, ten je pěkný, kde jsi ho našel?" Zeptala jsem se, když se mi ho povedlo zapnout.
"No, asi mi to neuvěříš, ale on mi spadl na hlavu."
"Cože?! Kecáš." Jak mu mohl ten přívěsek spadnout na hlavu?
"Ne, opravdu mi spadl na hlavu. Hele," a ukázal mi malou, ale výraznou modřinu mezi vlasy. To je zvláštní, odkdy padají přívěsky z nebe? Radši to nebudu řešit.
"Mno, ty jsi měl na takovéhle věci vždycky štěstí. I když nevím, jestli to je štěstí když tě to málem zabije."
"Zase nepřeháněj, beruško, nic se mi nestalo. Teď mám ale další zkoušku, na kterou musím jít, půjdeš se mnou, viď?"
"Ráda bych, lásko, ale je pozdě a já musím domu." Omluvně jsem se na něj usmála.
"Ok, dobře chápu, aspoň tě kousek doprovodím na autobus." Usmál se na mě a dal mi další polibek. V tu chvíli mi zazvonil mobil. A hele Chloe něco potřebuje.
"Ahoj, co je? - Jo jasně, pomůžeme ti, hned tam jsme."
"Co je, zlatí?"
"Chloe potřebuje pomoct odnést materiál na tu naši soutěž, takže jdeme nahoru do dílen a pomůžeme jí." Vydala jsem se zpět do školy a Rei za mnou. Vystoupali jsme do prvního patra a vydali se do aranžérských dílen.
"Ahoj, lidi." Zamávala na nás Chloe od stolu s taškami a krabicemi.
"Ahoj," pozdravili jsme ji s Reiem zároveň. Rovnou jsem se vydala vzít nějakou krabici a další jsem podala Reiovi.
"Tak co jdeme?" Zeptala jsem se Chloe, která zrovna vzala zbytek tašek.
"Jo jdeme." Kývla na mě a já vyrazila ke schodům jako první. Po cestě z dílen Rei Chloe vyprávěl, jak mu spadl přívěšek na hlavu a já se tomu už jen smála. Jenže, jak jsem se smála, tak jsem si nevšimla, že jsem došla ke schodům. Šlápla jsem do prázdna a už to bylo. Už jsem se viděla dole pod schody s nějakou zlomenou končetinou. Místo toho jsem vyhodila krabici, stočila jsem se a jednou rukou jsem se odrazila od schodu do vzduchu, ve vzduchu jsem vytočila salto a dole jsem dopadla na nohy a ještě chytila krabici. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo, a když mi to došlo tak jsem úžasem padla na zadek.
"Hej! Cože?!" Shora se ozval udivený Rei. Chloe nemohla uvěřit, co se to stalo, a nenacházela slov. Já taky ne. A tímhle to celé začalo.