NEDĚLE 3. ZÁŘÍ 2248

Je den. Normální den. Paprsky světla zmuchlané do bílých chumlů se mi otiskly na tváři a probudily mě. Velké okno v mém bytě vrhá prasátka z odlesků vody stříkané obří fontánou až do výšky sedmi pater. Je to velký zvlhčovač vzduchu, já dýchám, ležím na břiše a klapu do malého elektronického diáře. Je neděle, krásně prosvětlená a čistá. Cítím vůni polštářů, prach padlý na linoleu, jemné bzučení rozptylovačů a pískání dveří. Nocí změklé tělo mám příjemně prohřáté a nechce se mi vstávat. Mám myšlenku. Musím jí ihned zaznamenat, abych o ni nepřišel. Napadlo mě, že tyhle rána jsou jedna z nejpříjemnějších věcí, které může život nabídnout. Teď nevím. Mělo to cenu psát, nebo je to pustá grafomanie? Je ráno. Je neděle. Budu vstávat.




Pneumatické dveře se rozpustily, čímž se její obraz znovu slil do pevných obrysů. Něco efektního jsem hlasitě zahlaholil na pozdrav. Oba jsme se usmívali jak idioti, ale nebyl to ten hraný reklamní úsměv typu sádrová protéza, bylo to takové svědění od srdce se semknutými rty. Chtěl jsem jí podat ruku, nakonec jsem ji však objal, když jsem postřehl jak zdvihá obě paže.

Chvíli jsme se tiskli, a pak přimáčkli čela k sobě. V pokoji bylo teplo a s já bosýma nohama na prohřáté podlaze přejížděl prsty po chlupech jejích měkkých bačkor. V ranním světle jsem studoval její tvář a ona mojí.

Udělal jsem na ní buldoka. Řekla mi, abych se přestal šklebit. Vsunula mi rezavou ofinu do očí a nos opřela o bradu. Kdyby se čas zastavil, chtěl bych být s ní a zároveň svým stínem svobodně tančícím mezi snášejícími se ozářenými smítky prachu, ležet v zahřáté posteli, civět na nás a navěky se culit jak patnáctiletá holka po puse v kině. Vzrušovala mě, chtěl jsem ji, ale jakobych stál na nějakém těžišti momentů, nemohl jsem nic jiného než poslouchat její dech a houpat se s ní v kotnících.

Zdálo se mi, že je na tom chvíli úplně stejně a udělalo mi to obrovskou radost.

"Kurva," zašeptala mi jemně do tváře, "svědí mě ramínko." Celé to pokazila.

"Pravý nebo levý?"

"Levý," zaslintala mi po dolní čelisti. Zvednul jsem ruce a zabořil jí prsty mezi oříškovou kůži ramen a bleděmodrá ramínka podprsenky. Dlaně jsem měl větší než její ramena, hrubě jsem jimi třel vláčnou kůži. Spokojeně zabrumlala, odporně mlaskla a já sjel prsty pod ramínky dolů na ohřátá záda a k rozepínání. Vzala mi ruce pod rameny, jemně ale rozhodně se po nich odtáhla. Prohlédla si můj pohled, a když já prozkoumal její, odtušil jsem, že dneska z toho nic nebude.

Snažil jsem se nevypadat zklamaně, uchovat si v tváři naději, ale asi se mi to nepodařilo.

"Máme málo času," řekla, jakoby přesvědčovala i sama sebe. Třeba to tak bylo. "Za hodinu jedu do třináctky."

Nasál jsem vzduch a krátkou chvilku uvažoval o Kopuli 13.

To nejdůležitější, co by se dalo říct o Kopuli 13 bylo to, že tam za hodinu jede moje holka. Jinak to byla stejná skleněná boule na povrchu Měsíce jako Kopule 12 nebo Kopule 14. Pár set bloků budov nacpaných pod železem, sklem a betonem. A novoplastem, jistě. Jak zapomenout na hmotu, která vás odstřihne od matky, vyplní většinu vašich životních vjemů a nakonec vám poslouží ve formě schránky na vaše ostatky. Dost těžko, řekl bych. To snad nedokážou ani kybové.

Stejně jako tyhle myšlenky, upadala ve mne i slunná ranní nálada. Nenápadně. Jako, když se do bytu plíží vodní pára. Řekl jsem: "Za hodinu bychom ještě leccos stihli", a přestože v grimase jsem ještě imitoval pekelně mlsného kocoura, někde u spodku myšlení už se mi formovaly odpovědi na to, proč jede a kdy se vrátí. Sledoval jsem její úsměv myšky, která se chce dát lapit, ale i oči, které zůstaly v paktu s rozumem hlasujícím jednoznačně proti.

Rozhodl jsem se odmítnout rozum se všemi důsledky a zeptat se proč jede. Její postoj i tvář se rázem změnily v něco chladného, soběstačného, odmítavého a hlavně znechuceného. Dozvěděl jsem se, že si vždycky přála, aby její chlap byl trochu inteligentní, stačilo by jenom málo, ale to by asi chtěla po chlapech hodně a že jede nejspíš k babičce asi, nebo co si vlastně myslím kam jede, a proč si s sebou poveze housle, to mne asi nemůže napadnout, ona že jezdí už celý ten rok co se známe do třináctky totiž vždycky kvůli něčemu jinému, vím? Přičemž jsem byl obdařen pohledem, který si vyhrazuje pro idioty a asociální existence žebrající o zbytky jídla u pásu v restauracích. Vypadala u toho prostě skvěle. Chtěl jsem si do ní kousnout.

Provedl jsem buldoka. "Budu zase dva dny úplně sám. Jsi pořád pryč."

Strčila mi ruku do hlavy a přitiskla čelo na čelo. "...přežiješ, brouku." Zašeptla to a v očích se jí namíchal ten úhel zorničky, ta poloha panenky, víček a obočí, která z ní dělala velkou dospělou starostlivou zdravě milující ženskou. Ten pohled, pro který bych kvůli ní vlastním tělem ucpával díry v kopulích a dýchal vzduchoprázdno.

"Nepřežiju. Umřu a budeš muset celej život utrácet hříšnej kredit za elektronický pohlednice na můj RIP-point. Přivede tě to na mizinu a budeš se muset prodávat úchylným zbohatlíkům." Zariskoval jsem na hraně těch očí. Ale měla mne na háku. I já věděl, že od samého počátku hrajeme oba něco jako marionetové divadlo a vodičem není má osoba.

"Přežiješ," řekla a v tváři s přesně a vážně vypočteným nastavením svalů neměla jedinou stopu po doteku hloupostí, které jsem předtím napovídal.

"Ukaž se mi, než budete hrát."

Teď nechala obličej bez kontroly na ženu neobvykle. "Umíš o mně přece vědět..."

Nebyl jsem si jistý... přes dvě kopule je to pořádná dálka. Jí to ale nepřiznám. To nejde.

"Ano. Ale ukaž se."

"Jo," řekla. Upustila mě, nechala mne vrávorat snivě místností na pouhých dvou lidských nohách, řekla: "Ahoj."

Až, když vystupovala napouštějícím se pneumatickým polštářem dveří, odpověděl jsem jí.

"Ahoj."

Prázdnému tiše hučícímu pokoji jsem pak naléhavě sdělil: "Jsme spolu rok a jsem do ní pořád zamilovanej. Blázne! Jak tohle může skončit? Chceš si jí vzít?" Té věty jsem se lekl. Chopil se mě pocit, že jsem jí neměl vyslovit. Vzal jsem diář a zaznamenal to. Nějaká moje část se mi smála. Smála se mi celou tu neděli.

Všechno, na co se jednou zeptáte, se dozvíte – a konce obzvlášť, na to vezměte jed. Jednou dá všechno smysl.