Konec je jen začátek - Kapitola 5

Budování pevnosti
Probrala ho potřeba jít na záchod. Zvedl se z postele, chvíli poslouchal, ale nezaslechl nic podezřelého. Obul si boty a přesunul se v tichosti k vratům. Opět se zaposlouchal, ale zdálo se, že se venku nic nehýbe. Pomalu odemkl vrata a vyšel před garáž. Sic potřeboval na záchod, jako prioritní se mu ale zdálo zamknutí vstupní brány do areálu garáží. Garáže byly oplocené, takže po zamknutí brány se tam nikdo bez klíčů neměl dostat.
„Leda že by přelezl ten dvoumetrový plot…“ proletělo Petrovi ironicky hlavou, když zacvakl visací zámek na zavřené bráně. Kvapným krokem vydal k záchodu, teď už nepoháněný strachem, ale nutnou potřebou se vyprázdnit.
Pozemek byl tedy relativně zabezpečený a tak Petr začal přemýšlet nad tím, do čeho se pustí dál. Jako první věc se šel podívat do svého zničeného nového auta, co by mohl použít z něho. Otevřel kapotu a zkusmo vyšrouboval jednu žárovku.
„Prasklá. Myslím, že zbytek žárovek ani nemusím zkoušet.“ Povzdechl si Petr a začal vymontovávat baterii. Nevěděl, jestli ji to taky nějak zasáhlo, ale byl rozhodnutý, že udělá všechno pro to, aby měl v garáži světlo. Z venku se zdála v pořádku, tak ji odnesl do garáže a vydal se na průzkum k sousedovi. Zjistil, že žárovky má popraskané taky, že vedení v motoru má propálené, ale že baterka vypadá na první pohled v pořádku. Odnesl si ji k sobě a vrátil se pátrat po něčem jiném, co by mohl ještě využít. Prohledal staré skříně plné nářadí a starého oblečení, ale nenašel nic, co by se mohlo hodit. Odmontoval ještě přední a zadní lampy z jeho auta, aby je mohl použít k osvětlení garáže. Když odcházel, všiml si, že na zrcátkách důchodcova Favorita jsou další, malé a kulaté.
„Ty by se mi mohly hodit do periskopu.“ Pomyslel si Petr a vzal si je sebou do garáže. Musel nechat otevřeno, aby bylo v garáži světlo, což mu na jistotě nepřidávalo. Slyšel, jak se ráno chovali k tomu starému muži a při představě, že by někdo udělal něco podobného jemu, se mu chtělo zavřít vrata a dělat mrtvého brouka. Věděl ale, že tahle chvíle otevřených vrat může ušetřit hodně starostí v budoucnu a tak začal se zkoušením baterek. Sundal kryt ze zadní lampy, vyndal rozbité žárovky a dal do objímky jednu novou. Napojil na ni dva dráty a ty přiložil k baterce, kterou měl ve svém autě venku. Žárovka se rozsvítila jasným světlem a stejně tak se rozzářil i Petrův obličej.
„JO!!!“ vykřikl z plných plic. Potom se s klidem zvedl a šel se podívat ven, jestli ho někdo neslyšel. Když zjistil, že je všude klid, vrátil se do garáže a vyzkoušel ještě obě další baterky. Obě fungovaly bez chyby a tak je zapojil k sobě, aby zvládly svítit delší dobu. Sundal staré a zničené rozvody elektřiny a z původních vypínačů natahal nové dráty. Na strop přidělal dvě zadní lampy a do každé dal dvě žárovky. Baterie přenesl k dieselovému generátoru a vypojil je s lampami na stropě. Zmáčkl vypínač a všechny čtyři žárovky na stropě se rozsvítily.
„Tolik práce kvůli troše světla.“ Pomyslel si Petr a představil si, jak velké úsilí by muselo být vynaloženo, aby se rozsvítilo celé město. „Ještě že mám jenom malou garáž.“ Zavřel vrata od garáže a konečně si cítil úplně v bezpečí.
Jako další věcí se začal zabývat generátorem. Věděl, jak asi funguje, ale nevěděl, jestli bude funkční teď. Neměl odvahu ho zkoušet startovat, protože podle jeho odhadu byly tak tři hodiny odpoledne a hluk z generátoru by byl v tom tichu venku slyšet na kilometry. Začal si prohlížet mechanické části generátoru a hledal něco, co by mohlo být elektromagnetickou bouří poškozeno. Generátor byl ale v rohu, a protože ani čtyři malé žárovky nedávaly tak velké světlo, jako jeho původní jedna velká, tak skoro nic neviděl. Rozhodl se, že si postaví montážní lampu pro přesné svícení. Vzal přední světlo z auta souseda a vyměnil v něm žárovku za novou. Věděl, že halogenové žárovky mají velkou spotřebu a protože si nebyl jistý, jak dlouho baterie vydrží nabité, nechtěl svítit zbytečně. Posvítil na generátor a prohlédl si ho ze všech stran. Nenašel žádné dráty, ani nic jiného, co by mohla bouře poškodit, ale ještě neměl v plánu ho zkoušet startovat. Byl ještě den a někdo by ho sem mohl vystopovat. Přemýšlel, do čeho by se pustil dál a všiml si dvou kulatých zrcátek, které mu ležely na stole. „Tak další bude periskop.“ Proletělo Petrovi hlavou a šel změřit průměr stropní roury, aby mohl najít vhodnou rouru. V garáži nic neměl, ale věděl, že venku před vjezdem do garáží lidé často vyhazují věci a tak doufal, že objeví nějakou vhodnou trubku tam. Jenže to znamenalo vyjít ven, což se mu vůbec nechtělo. Přešel k vratům, dlouze se zaposlouchal, ale neslyšel jediný rušivý zvuk. Pomalu otevřel vrata a instinktivně za sebou zhasl. Když si to uvědomil, pousmál se a pomalu vyšel ven. Celou cestu až k bráně poslouchal a pátral po jakémkoliv zvuku, který by ho měl varovat. Venku byl ale klid, tak nerušeně otevřel bránu a zamířil k nelegální skládce opodál.
„Vždycky když sem jel kolem, nadával sem, jak můžou lidi dělat takový bordel.“ Pomyslel si Petr pro sebe. „Teď doufám, že tam najdu něco, co by se mi mohlo hodit. Život je ironie.“ Pomalu přišel k hromadě odpadků a začal hledat nějakou plastovou trubku.
„Hodila by se mi klasická odpadní, tu bych mohl přeřezat a slepit i ručně. S plechem bych si poradil o hodně hůř.“ Přemýšlel Petr, zatímco očima projížděl vyhozený odpad. Po chvíli hledání našel skoro přesně to, co hledal. Tři kusy odpadní trubky, dohromady dlouhé něco přes metr a o průměru o pár centimetru menším, než byl průměr stropního otvoru.
„Tohle bude stačit. Budu to muset trochu poupravit, ale půjde to.“
Narovnal se a podíval přes silnici plnou vraků směrem na tiché město. Za celou dobu, co žil tady v garáži, si zvykl na samotu a na to, že většinou neměl s kým si promluvit. Jenže teď si najednou připadal osamělejší, než kdy dřív. Věděl, že tam v dálce ve městě jsou lidé, kteří by ho neváhali zmlátit a okrást kvůli čemukoliv z toho, co schovával v garáži, ale ticho které ho obklopovalo, už se mu pomalu zažíralo pod kůži a on měl najednou chuť křičet.
„To ticho leze na mozek, co?“ Ozval se neznámý mužský hlas za Petrovými zády a on leknutím uskočil. Pomalu se otočil, připravený k útěku, ale jakmile zjistil, komu hlas patří, pomalu se uklidnil. Uviděl starého muže, který se na něj přátelsky usmíval.
„Úsměv, to už sem neviděl hodně dlouho.“ Pomyslel si Petr a nevědomky se pousmál taky.
„Dobrý den.“ Začal zdvořilostně Petr. Chtěl vyzvědět co nejvíc, ale zároveň nechtěl prozradit sebe, ani svou skrýš, takže se rozhodl přejít do ofenzívy.
„Co že jste tak daleko od města?“ snažil se Petr co nejnenápadněji vyzvědět, jestli je onen muž skutečně tak neškodný, jak se zdál na první pohled.
Muž se na něj zadíval, zamyslel se a poté pronesl něco, co Petr nečekal.
„Podívej se kolem sebe. Určitě už byls ve městě, takže víš, jak to tam vypadá. Já neznám tebe a ty neznáš mě, takže i když si asi navzájem nepřipadáme jako hrozba jeden pro druhého, člověk nikdy neví. Čím míň toho budeme vědět o sobě, tím líp pro nás oba, nemyslíš?“
S úsměvem se podíval na Petra, který jen mlčky stál a snažil se vzpamatovat ze šoku.
„S tím nemůžu než souhlasit.“ Přikývnul Petr a vzpomněl si, jak jejich konverzace vlastně začala. „A máte pravdu, to ticho opravdu leze na mozek.“
Starý muž se pousmál. Bylo vidět, že ho potěšilo, když Petr pochopil jeho myšlenky a tak pokračoval v nezávazném rozhovoru. „Člověk z toho má chuť křičet jenom proto, aby slyšel nějaký zvuk. Už na to nejsme zvyklí.“
„Přesně nad tím sem teď taky přemýšlel.“ Přikývl Petr. „Je zvláštní, co udělá jedna elektromagnetická bouře s celou civilizací.“
„Elektromagnetická bouře?“ podivil se starý muž. „Já měl za to, že to byl vedlejší efekt nějaké zbraně a že je válka.“
Petr mu začal vysvětlovat teorii, kterou slyšel od učitele ve městě. Dával si velký pozor, aby neřekl cokoliv o sobě, nebo o své garáži, ale stejně tak i jeho momentální společník. Mluvili spolu docela dlouho, rozebírali nastalou situaci a to co který z nich za těch pár dní zažil, ale jakmile jeden z nich zabrousil do čehokoliv, byť jen trochu osobního, hned změnil téma. Byl to zvláštní rozhovor, ale poprvé za těch pár dní se Petr cítil zase trochu jako člověk a to mu dodalo energii.
Když už se bylo slunce relativně nízko nad obzorem, dohodli se, že každý půjde jedním směrem podél hlavní silnice a nebudou se otáčet. Normálně by Petr celou dobu skoro couval, aby měl jistotu, že to dodrží i ten druhý, ale tentokrát měl zvláštní pocit jistoty. Nevěděl, jaké byly osudy onoho muže, ale stejně tak ten muž neznal jeho. Přešel podél cesty až k místu, kde byla autobusová zastávka, která ležela přesně na rohu oploceného pozemku garáží. Nějaká dobrá duše tam kdysi udělala branku na klíč, kterou teď Petr využil. Odemkl, otevřel banku a letmým pohledem se podíval směrem, kterým odešel onen muž. Cesta už byla prázdná a Petr se pousmál. Nevěděl, kam ten muž šel, ale to bylo přesně to, co oba chtěli. Popovídali si, na chvíli se zase cítili jako dva obyčejní lidé, ale potom se zase museli vrátit ke svým životům, ať už byly jakékoliv. Ten Petrův teď obsahoval vyrobení periskopu a rychlí přesun do postele, aby se mohl brzo ráno pokusit nastartovat generátor. Jeho život neměl žádné další plány, protože prostě nebyly potřeba. Pomalu zamknul branku a vydal se do bezpečí garáže, aby mohl dokončit dnešní plán.

Když byl periskop hotový, přesně tak jak si ho vymyslel, podíval se poprvé ven, aby viděl, jestli vůbec k něčemu bude. Obraz byl trochu zkreslený, ale i v šeru zapadajícího slunce si prohlédl celý plácek mezi garážemi a zkontroloval, že zavřel vstupní bránu a také malou branku. Pomalu se otáčel dokola a prohlížel si krajinu kolem garáže. Nakonec se zastavil pohledem na zapadající slunce, které vysílalo poslední zbytky světla a tepla pro tenhle den. Pozoroval, jak postupně mizí za obzor a jak všechno začíná pokrývat příkrov tmy. Oddělal oči od periskopu a rozhlédl se po své garáži. Světla už nesvítila tak jasně, jako když je zapojil, protože baterie už byly o poznání slabší. Rozhodl se, že už půjde spát, aby se ráno brzo vzbudil a mohl zkusit generátorem nabít baterie. Byl to risk, protože hlukem na sebe upozorní, ale neměl jinou možnost. Vzhledem k tomu že neměl budík, napil se několika sklenic vody, protože věděl, že voda se mu prožene organismem a ráno ho vzbudí potřeba jít na záchod, a ulehl do postele. Jakmile zhasl, uvědomil si, jaké měl štěstí. Kdyby se mu v životě nestalo všechno to, co zažil, nikdy by neskončil v téhle garáži a pravděpodobně by byl zavřený někde ve městě v bytě, čekajíc až si ho někdo vyčíhne.
„Vždyť já sem vlastně docela šťastný člověk.“ Proletělo mu hlavou a poprvé za dlouhou dobu usínal s úsměvem.