Konec je jen začátek - Kapitola 7

Ráno ho vzbudilo řinčení budíku, na což nebyl zvyklí. Dřív měl jako budík telefon a teď se budil všelijak, takže když v pět ráno začal budík zvonit kousek od jeho hlavy, poděšeně vyskočil z postele, protože nevěděl, co se děje. Rožnul světlo a jeho rozespalá mysl si začala pomalu uvědomovat, co je ten nový zvuk. Sáhl po budíku a vypnul ho. Vylezl z postele a přesunul se ke generátoru. Pomocí svého osvědčeného startovacího postoje tentokrát generátor nastartoval napoprvé a nabíječka začala nabíjet baterie. Chvíli sledoval, jestli je všechno v pořádku a pak se vydal poslechnout si, jestli jeho odhlučňování mělo nějaký efekt. Vyšel před garáž a už tam poznal, že generátor je teď o hodně míň slyšet. Zamknul garáž a vyšel do ranního šera, aby si poslechl vše ještě od hlavní cesty. Když vyšel ven za hranice pozemku garáží, generátor už skoro neslyšel, což mu přidalo na klidu. Věděl, že generátor by měl běžet aspoň hodinu, takže se rozhodl se jít projít po okolí. Vyšel podél cesty plné vraků směrem k městu a pozoroval tu scenérii pokroucených plechů, které díky rannímu šeru vyráběly až děsivou hru stínů. Jak tak šel, poprvé si začal plně uvědomovat důsledky toho co se dělo. Vždycky ho zajímaly podobné věci, jeho snem bylo podívat se do opuštěného Černobylu, ale nikdy by ho nenapadlo, že by mohl být přímým účastníkem takovéhoto zdrcení moderní technické civilizace.
„Stačila jedna bouřka a celá společnost je na kolenou.“ Proletělo mu hlavou a jeho mozek pracoval na plné obrátky. Přemýšlel nad tím, jak tohle všechno asi dopadne a co nejhoršího se může stát. Celý život se zajímal o technologické novinky, používal každý den výdobytky moderní doby a najednou byl bez nich. Měl štěstí, že ho životní osudy navedly tam, kde byl, ale většina lidí asi takové štěstí neměla. Zadíval se přes vrakoviště, které dříve bývalo hlavním tahem do města, na siluety paneláků před sebou a představoval si, co asi dělají lidé v nich. Nemají téměř žádnou možnost vytvořit si světlo, mají omezené zásoby jídla, a jak zažil na vlastní kůži, nebyli ani v bezpečí.
„Co bych asi dělal, kdybych byl zavřený v jedné z těch králíkáren?“ zamyslel se a začal si představovat, jak by asi jeho život vypadal, kdyby se neodstěhoval do garáže.
„Seděl bych doma a neměl bych ani zdaleka ty možnosti, které mám teď. Už bych byl asi bez jídla a kdoví jestli bych byl ještě vůbec naživu.“ Vzpomněl si na útočníka s pistolí u benzinky a na cyklistu, který na to že měl něco, co někdo jiný neměl, zle doplatil.
„Kdoví, jak to ve městě vypadá teď. Já to ale rozhodně zjišťovat nehodlám.“
Zastavil se a rozhlédl se kolem sebe. Hluk generátoru už k němu nedoléhal a tak se zaposlouchal do ticha, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech. Najednou ho zalil pocit osamělosti a strachu, který ještě nezažil. Nedokázal ten pocit přesně definovat, ale úzkost, která se mu rozlila po těle, ho přiměla zamířit k domovu. O poznání rychlejším krokem se postil stejnou cestou zpátky a chybějící pocit bezpečí ho popoháněl kupředu. Jakmile zase uslyšel rachocení generátoru, začal se pocit bezpečí opět vracet a Petr se pomalu uklidňoval. Kvapně zamknul bránu a vrátil se do bezpečí svého útočiště. Podle budíku byl venku jen půl hodiny, ale jemu to připadalo jako o hodně delší doba. Sedl si na postel, vzal si dílenskou příručku k autu a zbývající půlhodinu běhu generátoru věnoval čtení.

Když se blížilo poledne, Petr už skoro šest hodin pomalu pracoval na autě. Zrovna dokončil jednu složitější věc a tak se rozhodl trochu si odpočinout. Jakmile si stoupl, ozval se jeho žaludek a jemu došlo, že celý den ještě nic nejedl. V garáži už žádné jídlo neměl a tak se rozhodl se vydat zase na „nákup“ do zahrádek. Ranní pocit nejistoty z něho ještě úplně nevymizel, takže tentokrát prohlédl okolí velice důkladně, než vyšel ven. Venku bylo pod mrakem, celá obloha byla zatažená těžkými šedými mraky a poprvé od elektromagnetické bouře před několika dny nesvítilo slunce. Petrovi se ven nijak nechtělo, ale musel si sehnat nějaké jídlo. Vyšel brankou k hlavní cestě a potom po chodníku směrem od města. Šel rychle, protože už chtěl být brzo zase zpátky v garáži. Když došel k zahrádkám, co nejrychleji zamířil k poslední, protože tam byly slepice. Už pár dní neměl maso, takže se rozhodl zabít jednu ze slepic. Nikdy předtím to nedělal, ale doufal, že to zvládne. Celý život mu stačilo jen zajít do obchodu a měl maso, jaké si jen přál. Teď najednou tahle možnost nebyla. Musel si najít nějaký jiný způsob, jak si sehnat jídlo a pokud nechtěl jíst jenom zeleninu, jinak to nešlo. Přelezl plot a došel k ohradě. Otevřel ohrádku a vešel dovnitř, aby chytil jednu ze slepic. Slepice začaly poplašeně kvokat a běhat zmateně dokola, což Petrovi jejich chytání nijak neusnadnilo. Když se mu po chvíli povedlo konečně jednu chytit za krk, vynesl ji ven a zamířil ke špalku na sekání dříví, ve kterém byla zaseknutá sekera.
„Co to tam sakra děláš?“ Ozval se Petrovi za zády hlas, který ho naprosto vylekal. Leknutím pustil pracně chycenou slepici a ta se dala na útěk. To bylo ale to nejmenší, co Petra právě teď znepokojovalo. Otočil se po směru hlasu a uviděl asi padesátiletého muže stojícího u branky do zahrady, ve které byl zrovna zaražený Petr.
„Tohle je Bauerova zahrada.“ Pokračoval muž, když Petr nic neodpověděl. „Myslíš si, že můžeš jen tak někomu vlézt do zahrady a brát si co chceš?“
Petr chvíli stál beze slova, protože nevěděl co na to říct.
„Omlouvám se.“ Začal pomalu. „Bohužel ale nemám moc na výběr. Nejsem zloděj, ale nemůžu si jen tak zajít do Tesca a koupit si jídlo. Co mám teda podle Vás udělat?“
Tahle odpověď očividně muže zaskočila a chvíli přemýšlel nad tím, co na to má odpovědět.
„Jak ses sem vlastně dostal?“ pokračoval muž bez toho, aby na Petrovu otázku odpověděl.
Tahle otázka zase zaskočila Petra, protože neměl připravenou žádnou výmluvu.
„Bydlím na sídlišti na kraji města“ začal po chvíli, „a vyrazil sem hledat něco k jídlu. Vzpomněl jsem si, že jsou tady zahrádky, tak jsem si řekl, že bych tady mohl něco najít.“
Následovala chvíle ticha na obou stranách, protože ani jeden nevěděl, co říct.
„Jak jinak si má člověk sehnat jídlo?“ začal nakonec Petr.
Bylo vidět, že se muž hluboce zamyslel.
„To máš asi pravdu, ale pořád je otázka, jestli tě to opravňuje ke krádeži.“ Odpověděl mu nakonec.
„Myslíte, že oni si sem pro ty slepice přijdou?“ podíval se na něj tázavě Petr.
Tohle muže rozhodilo ještě víc a přivedlo k dalšímu zamyšlení.
„To asi nepřijdou, to máš pravdu. Bydlí na druhém konci města a oba už jsou staří. Jezdívali sem autem a už jen těžko mohli chodit. Ale co to na tom změní?“
Tohle bylo to, na co Petr čekal.
„Pokud si pro ně nepřijdou, stejně by tady všechno pochcípalo hlady. Takhle budou aspoň k nějakému užitku.“ Vytáhl Petr z kapsy svůj hlavní argument. „Navíc jsem chtěl ten zbytek zvířat nakrmit, aby tady nepošla.“ Teď už sice Petr lhal, ale nechtěl prozradit nic o sobě, nebo o tom že tu byl už včera.
„A jak ti mám věřit? Co když jsi jen prostý zlodějíček, co chce ukrást všechno, co může?“ nedal se muž.
„To nijak dokázat nemůžu.“ Odpověděl mu Petr. „Ale myslím, že v situaci jakou je tahle, by se pár slepicemi, které by stejně umřely, nezabýval vůbec nikdo. Mám jenom hlad a chtěl jsem něco k jídlu, protože bez jídla být nemůžu.“
Muž se dlouze zamyslel, prohlížel si Petra a nakonec řekl:
„Máš asi pravdu. Sice je to shoda náhod hrající ve tvůj prospěch, ale pro tebe aspoň tyhle zvířata budou mít ještě nějaký užitek. Pokud by to byla moje zahrada, nebo zahrada někoho o kom bych si myslel, že sem ještě může přijít, tak by to asi dopadlo úplně jinak.“
„Děkuju, že mě chápete. Situace tady okolo je dost zoufalá a myslím, že lidi by si měli pomáhat.“ Zkusil Petr zahrát na trochu jinou strunu. „Mohl bych Vám já s něčím pomoct?“
Mužův výraz se změnil a Petrovi bylo jasné, že tohle je ta správná taktika.
„Napřed si chyť a zabij tu poděšenou slepici a pak uvidíme.“
Petr se mírně pousmál a vydal se chytit slepici. Nebylo to nic snadného, ale slepice už byla ze všeho dost zmatená a tak se mu to nakonec povedlo. Potom jí položil na špalek a sekerou jí usekl hlavu. Vyndal z batohu igelitku a dal do ní slepici, aby mu krví nezašpinila batoh. Nebyl si jistý, jak přesně z toho, co měl v batohu, udělá maso tak, jak ho znal z obchodů, ale jistou představu měl a tak se rozhodl, že to nechá až do bezpečí garáže. Nakonec ještě dal slepicím a králíkům vodu a žrádlo a přelezl branku ven ze zahrádky na cestu. Muž si ho ještě jednou z blízka prohlédl a potom spustil:
„Já sem nějakej Tonda a tuhle zahrádku“ ukázal o dvě zahrádky dál, “mám už třicet let.“
„Já sem Petr.“ Odpověděl mu a tím vyčerpal všechno pravdivé, co chtěl o sobě říct.
„Nemáš náhodou představu o tom, co se vlastně stalo?“ zeptal se Petra.
„Zaslechl jsem, že díky sluneční erupci vznikla obrovská elektromagnetická bouře, která spálila všechnu elektroniku. Připadá mi to jako realistické vysvětlení.“
Muž se na chvíli zamyslel a pak mírně přikývl.
„To by vysvětlovalo všechno, co se stalo. A víš ty co? Mohl bys pro mě něco udělat. Mám tady v zahrádce malou chatičku a rád bych tam teď pobýval. Chtěl sem si zatopit v krbu, ale vzpomněl jsem si, že sem si kdysi nechal zakrýt komín. Mohl bys tam vylézt a odkrýt ho?“
Petr se podíval na nízkou přízemní chatičku s prudce zkosenou střechou, která měla zhruba ve své polovině komín. Ke komínu vedl žebřík z příček, které byly pevně přibyty ke střeše. Petr se výšek nebál, a protože si chtěl toho člověka spřátelit, na žádost kývl. Po přistaveném žebříku vylezl na střechu a potom po příčkách až ke komínu. Sundal z něj poklop a poté se ve zdraví vrátil zase na zem.
“Díky.“ Poděkoval mu muž a bylo vidět, že to myslí upřímně. „Až budeš mít zase hlad, tak můžeš zase přijít pro kuře, nebo pro králíka. Je pravda, že tobě aspoň nějak poslouží.“
Petr byl rád, že se mu povedlo tak dobře vybruslit z celé téhle nepříjemné situace a protože už dnes nechtěl štěstěnu pokoušet víc, rozloučil se a vyrazil směrem k městu. Než vstoupil na pozemek garáží, dobře se podíval, jestli není sledován a potom rychle zmizel v bezpečí.
Po dlouhém a namáhavém boji se slepicí, který zahrnoval hrnec horké vody a hromadu oškubaného peří se Petrovi povedlo slepici připravit a naporcovat. Uvařil si polévku z kostí s trochou masa a zbytek osmažil s kořením. Věděl, že nebude moct dojít hned další den, takže doufal, že s tím co má alespoň tři dny vydrží a pak si zajde pro další jídlo. Brambory měl naštěstí už od včerejška, takže si je uvařil jako přílohu. Nakonec se najedl a po jídle se na chvíli natáhl, než se zase pustil do práce na autě.