Takový normální den

Seděla v baru MilkShake&Café u lahve vodky a otupěle koukala z okna ven.
Viděla se, jak venku běhá jako dospívající dívka s kamarády po ulici přiopilá, s cigárem v puse. Přesně si vybavovala ten odér rumu a hlášky, které její kamarádi měli. Tu noc určitě pršelo. Běželi ulicí naprosto bez zájmu o aktuální dění ve světě, mohlo jim být tak patnáct a nic dál neexistovalo, tahle noc se zrovna děje, co bude dál nikoho z nich nezajímalo. To byla ta noc, co ze svítícího nápisu baru MilkShake&Café urvali pár písmen. Ještě doteď nad vchodem visí jen Misha Café. Ona se jmenuje Misha a celých dvanáct nebo patnáct let nikdo ze stálých hostů nepochybuje o tom, že vandalismus této noci a její jméno spolu souvisí.
„Nechceš aspoň něco k tomu?“ zeptal se starý hospodský a okem zkušeného změřil množství vypité vodky.
„Udělej mi kafe. Černý, silný.“ zachraptila hlasem zkušeného kuřáka a jedním pohledem přepočítala zbývající cigarety.
„Až sem jednou přijdeš na čistej džus nebo minerálku, nechám ten nápis nad dveřmi opravit.“ zakroutil hlavou a šel udělat kávu.
Měla chuť vstát a vyjít ven na chladný vzduch, ale nohy ji neposlouchaly. Chtěla vstát, ale musela sedět, byla tak unavená, že si nemohla dovolit odejít a usnout. Za čtyři hodiny měla jít zpět do práce.
„Já bych chtěl vidět, co s tebou v tý práci dělaj. Kdys naposledy spala? Dýl jak dvě hodiny, no? Pochlub se.“ podával Mishe kávu a vysypal popelník.
„To kdybych si vzpomněla…“ zírala beze změny ven.
Mluvila velmi tiše, už na první pohled bylo zřejmé, že mluvení ji unavuje. Při jejím životním stylu ji unavovalo vše.

„Sakra kde jsi, měla jsi tu být před dvaceti minutama!“ zaznělo ze sluchátka, které měla strčené v uchu snad i přes noc.
„Mám tam být až za čtyři hodiny.“ odpověděla utahaně do malého mikrofonu připnutého ke košili.
„To jsi vzala kde? Je pět ráno, tak sakra pohni pozadím.“
Podívala se na hodiny a málem spadla pod stůl. Ono už je vážně pět hodin ráno, to tu seděla dohromady šest hodin.
„Prosím tě, já si dneska beru volno. Musím jít spát.“
„Na spánek jsi měla čas a víš, že u nás něco jako dovolená nefunguje.“
„Zařiď to a celé příští dva dny nebudu odmlouvat.“
„V jiném případě bych se tomu člověku vysmál, ale mít od tebe dva dny klid je opravdová slast. Máš volno pro dalších osm hodin, ale sežeň si alibi.“
„Dík, máš to u mě.“

Vypnula mikrofon a lokálem se ozvalo její nadšení.
„Tondo přines mi rum do dvojky! A vezmi sobě taky! Mám osm hodin volno, to musíme oslavit.“ řvala poctivě jako opilý člověk.
„Ale ale, ty ses nám nějak probudila. Nic ti nenaleju, máš volno, tak se jdi vyspat. Kdo se má na tebe tady pořád tak dívat, sakra, tak hezká holka! A tak mladá! Ven! A nejmenuji se Tonda!!“ ukazoval ke dveřím hospodský pevně.
„Moment…“ mumlala a hledala po kapsách nepřiměřeně drahého kabátu nějaké peníze.
„To mi dáš jindy, stejně tu budeš zítra zas, teď už jdi.“
Jako na povel se zvedla a velmi vrávoravým krokem se sunula k východu. Věděla, že lehký deštík venku ji probere. Konečně se dostala ke dveřím, když ji k zemi málem srazily dvě ženy, které spěchaly dovnitř před deštěm.
„Co tu stojíš ve dveřích, náno.“ neodpustila si jedna z nich. Zcela nepochybně to byly prostitutky, kdo dneska ještě nosí minisukni křiklavé barvy? Hned řvaly své objednávky a hýkavě se smály. Takové ticho tu bylo, chudák Tonda. Takové by mohly vymizet z povrchu zemského, nezmůžou se na víc, než roztáhnout nohy a myslí si, že minisukní a výstřihem odhalí veškeré své přednosti. Možná, že ano, ale takové ženy jsou jen přítěží. Taky by mohla chodit po ulici třeba v plavkách, ale nemá to zapotřebí, muži o ni mají zájem i přes košili, kalhoty a kabát. Její každodenní strava skládající se ze silné kávy, cigaret, alkoholu a smažených vajec, jí dělala velmi štíhlou postavu. A prodává se snad? Ne. Jak přemýšlela o způsobu žití, rozčílila se.
„Jak jsi mě to oslovila? Já možná špatně slyšela.“ střízlivěla náhle a vrátila se do místnosti, kam ty dvě vešly.
„Náno, asi špatně slyšíš, ale měla bych tu i lepší oslovení. Třeba pí…“ začala se jedna smát, než jí uprostřed slova přiletěla rána přímo na lícní kost.
„A jéje…“ odcházel Tonda radši za bar si nalít.
„Co ty se tak blbě šklebíš, blběji už to neumíš, co?!“ rozpřáhla se Misha a dala loktem do žeber té druhé.
„Odpust si to a jdi se domu vyspat, dyť mi tu zas rozfákáš stoly.“ mručel Tonda, ale skrz ženský řev nebyl skoro slyšet.
Misha párkrát kopla, zanadávala, odplivla si, najednou bez problémů vytáhla z kabátu pětkrát větší obnos, než zde obvykle platila, a bankovky odhodila na pult před Tondu. Dnes to dělalo lahev vodky, dvě krabičky cigaret, čtyři černé kávy, jednu porci rizota, tři skleničky, jednu židli a krvavý flek na neobyčejně špinavé podlaze.
Nezdála se, ale i přesto, kde trávila veškerý svůj volný čas, pracovala v nejprestižnější firmě vůbec. Měla zde místo vyšetřující komisařky. Denně jezdila k sebevraždám, únosům a nájemným vraždám. Jejím úkolem bylo sepsat posudek, jak se co asi mohlo stát a proč, přijít na důkazy a utajit čin před veřejností. Kvůli jejímu významnému talentu pro odhad, jí posudky vycházely téměř podle skutečné události. Možná právě proto pracovala minimálně patnáct hodin denně a v pohotovosti musela být nepřetržitě. Právě odsud brala veškeré své zkušenosti, jak rychle vyřešit výměny názorů.
Když se řeklo nejprestižnější firma, myslelo se tím poslední fungující firma na planetě. Zkáza, neschopnost lidí a o dvě miliardy obyvatel na světě méně. Sucho, bída, vše předražené.

Teď si ale konečně mohla jít lehnout, nemusela myslet na společnost. Neví, jestli se vzbudí včas do práce, neví, jestli se vůbec někdy vzbudí, ale lehnout si musí. Dorazila do prázdného prostorného bytu a oblečená spadla na postel.

„Musela jsi mít tolik práce, chudinko moje…“ byla první věta, co po ránu slyšela. Otevřela oči a všimla si dvou věcí naráz. Na posteli seděl krásný muž, její občasný milenec, a hodiny ukazovaly víc, než by měly.
„Nemusíš se plašit, vše jsem zařídil, společnost si myslí, že vyšetřuješ vraždu nezletilého kluka. Ale teď už bys měla pomalinku vstávat.“ Pohladil jí po zádech a ona si uvědomila, že je nahá.
„Hele nepřeháníš to trochu? Já nemám moc ráda, když se o mě někdo takhle přehnaně stará. Zaprvé tu nemáš co dělat a zadruhé jsem se tě o svlečení neprosila.“
„Jsem tu kvůli tomu, abych ti projevil své znepokojení. To, že si kazíš život jak jen můžeš, už považuji za stereotyp, ale mám pocit, že tvoji kolegové a i jiní si brzy všimnou, že nejsi tak úplně člověk. Pokud nebudeš ovládat svůj vztek a budeš takhle agresivní, lidé se přestanou domnívat, že všechna tvoje síla vychází z pravidelného výcviku.“
„Nech mě být, buď tak hodný.“ Zabořila hlavu do polštáře. To tenhle tvor ji do toho dostal. Ona si nic nepamatuje, ale už delší dobu na sobě pozoruje neobyčejnou sílu a hbitost, částečné umění číst myšlenky a získat přízeň téměř každého. A poslední roky ji navštěvuje tento nadčlověk, který ji před nějakým časem podrobil roční terapii, ze které vzešla jako nadčlověk. Údajně. Nebo se stalo něco úplně jiného, kdo ví. Výsledek zůstane stejný.
„Přines mi kafe a cigára, jestli chceš být užitečný.“ mluvila do polštáře a přítel ji poslechl.

„Nezlob se na mě, ale teď už do práce musíš.“ oznamoval hlas ve sluchátku klidně.
„Dyť už jdu.“
Oblékla se, popadla kávu, kterou jí podával tajemný přítel, zapálila si a nastoupila do auta, co na ni čekalo v ulici. Velkou výhodou bylo, že ji přes noční stav nebolela hlava, už si nějak zvykla.

V záhadné společnosti VEX vládl chaos.
„Kde jsou sakra ty dokumenty ze včerejška?“
„Zavolej mi na Ministerstvo.“
„Ministerstvo čeho?“
„Kam mi zmizel můj čaj??“
„Čeho asi sakra?! Ministerstvo pro bezvýznamný úředníky, to jsi tu novej nebo co?“
„Vytočte něco číslo někoho, kdo prošetří…“
„Misha! Konečně! Musíš nám pomoct…“
„Misho, kde jsi byla celou dobu, dělej, je tu práce…“
„Zde se nesmí kouřit, slečno.“
Přeřvávaly se hlasy. To bude dlouhá směna.
Celkem tři nevysvětlitelné vraždy, vypadalo to na překupníka s tabákovými výrobky, kupujícího a závisláka. Všichni tři mrtví, možná se zabili navzájem, možná ne. Dvě sebevraždy, jedno dvanáctileté děvče a postarší pani, těžko říct, co k tomu každou z nich vedlo. Demonstrace za městem, byla rozpuštěna radikálním způsobem, totiž šlo se na ně s plamenomety… rozutekli se opravdu rychle. Pár uhořelých. Rozhodně zde bylo co dělat.
„Zde se nesmí kouřit.“ slyšela známou větu od ochranky. No jo, stála před Úřadem, ale nechápala, proč nemůže kouřit PŘED budovou.
„Proč se tady, venku, nesmí kouřit?“
„Prostě nesmí. Típněte to, nebo jděte stát jinam.“
„Nebo co?“
„Nebo vás budu muset vyvést.“
Tak teda dobře, naposledy si potáhla a típla cigáro. O jeho tvář. Začal na ní řvát a téměř jí vrazil facku. Zlomila mu ruku, jak se napřahoval, kopla ho do hlavy, dala mu dvě rány do břicha a skopla ho na zem. Zapálila si a hodila po něm vizitku. Vizitku, na které stálo její jméno, funkce a místo, kam se má s případnou žalobou obrátit. Totiž kontakt na oddělení stížností ve společnosti VEX. Přesně věděla, že ten zmlácený securiťák nikdy žádnou stížnost nepodá. Nikdo ji nikdy nepodal.
„Eéé Tondo, dvakrát vodu do decky…“ koukala Misha upřeně na televizi, kde hlásili zprávy a pořvávala na Tondu. Ve zprávách nebyla ani zmínka o nějaké demonstraci nebo úmrtí.
„Proč dvakrát, sedíš tu sama. A nejmenuji se Tonda.“
„Toníku, dej si se mnoou, poď, sedni si… fujtajbl co to je?!“
„Voda.“
„Já chtěla vodku, užs mě tu někdy viděl pít voduu? Ty si troufáš hele… a přines mi nějaký silný kafíčko, ať tu neusnu.“
„Kdy ty se vzpamatuješ.“
Ke třetí hodině ranní jí začal nosit jenom kávu a čaj, k půl páté hodině ranní odcházela z baru do práce naprosto střízlivá.

„Misho! Konečně tu jsi, hele přes noc se to zas hromadně porvalo, 4 úmrtí, dvě těžká zranění, určitě to souvisí s překupnictvím, tentokrát nezletilé holčičky,…“
„Zde se nemá kouřit.“
„Misho, až budeš moct, zavolej…
„Ne počkej, Misho, nejdřív zajdi za…“
„Slečno, prosím, vyndejte všechny kovové předměty a vyhoďte to cigáro…“
„Prosím tě, posloucháš mě? Musíš sepsat ještě ten včerejšek…“

Nesnášela tuhle práci.