Na planetě X424 ( I.díl)

„Tiše!“ vyštěkl na své muže kapitán a ukázal jim, aby šli k zemi.

Sám tak učinil a chopil se dalekohledu. Zamířil s nim dolů do údolí a to co spatřil ho ani trochu nepotěšilo. Přibližně dvě stě metrů tím směrem, pochodovala skupina Pothyxů, vyzbrojená od hlavy až k patě.

„Jaké jsou rozkazy pane?“ otočil se ke kapitánovi mladičký voják.

Kapitán Red Thomas s odpovědí dlouho neváhal a dal rozkaz k útoku. Měli před sebou skupinu asi dvanácti nepřátelských vojáků, která se pohybovala na jejich vyhraněném území, takže nebylo co řešit. Muži se přemístili dolů do údolí, zaujali své pozice a namířili na ně zbraně s cílem postřílet je do jednoho. V hlavách ještě měli nedávný útok Pothyxů na jejich jednotku, při kterém přišlo o život patnáct mužů a dalších šest padlo do zajetí, což je osud horší než smrt. Teď měla skupina sedmi pomstychtivých vojáků příležitost vrátit jim to i s úroky.

„Palte!!“ zavelel kapitán a jeho muži zahájili palbu.

Zaskočení Pothyxové se ocitli po těžkou palbou. Mířila na ně záplava explodujících kulek, které po zásahu explodují a svou obět stoprocentně usmrtí. Stačilo pár sekund na skolení čtyř jejich vojáků. Po okolí se ihned rozstříkla jejich černá lepkavá krev a štiplavý zápach z ní vycházející, se bleskurychle začal šířit vzduchem. Pothyxové obětovali palbu a zběsile, až panicky stříleli, aniž by svého nepřítele viděli. Červený laser z jejich zbraní prorážel stromy, ale nepřátelské vojáky míjel.

Útok skončil dřív než začal. Skupina sedmi lidských vojáků pobila dvanáct Pothyxkých nepřátel a sama nepřišla o jediného muže. Bylo to sice bezvýznamné vítězství, kterému bude ve zprávě věnováno jen pár řádek, ale ti vojáci vedení kapitánem Thomasem to brali jako odplatu za smrt jejich kolegů a kamarádů, kteří byli před pár dny, jen nedaleko od místa kde teď zrovna stáli, Pothyxi zmasakrováni.

„Bože to je smrad!“ držel se za nos jeden z vojáků.

„Nasaďte si roušky.“přikázal kapitán Thomas „To se vážně nedá vydržet.“

„Tak si ji nasaď Rammosi, dělej!“ pobízel mladičkého vojína jeho starší parťák.

Jen co to dopověděl, mladý Rammos padl na kolena a pozvracel se. Nikdo mu to nemohl mít za zlé, vždyť se všude povalovaly kusy těl a vnitřnosti mrtvých Pothyxů. A ten smrad nebyl k vydržení. Pothyx člověku smrdí i jako živý, natož mrtvý. Na takový zápach není prostě lidský žaludek stavěný. Sám kapitán Thomas o tom věděl své.

„To nic Rammosi,“ uklidňoval ho „utři si pusu a běž pomoc ostatním.“

Poplácal ho po zádech a ukázal směrem na ostatní muže. Ti obcházeli mrtvé Pothyxe a brali jim zbraně. Laserové zbraně jsou velice účinné, ale lidská technologie neumožňuje jejich výrobu. A tak vojáci využívají každé příležitosti, aby se k nějaké dostali. Pro své vědce, kteří se snaží přijít na to jak laser funguje a taky kvůli jejich využití v boji.

„Jsou hrozně těžké,“ stěžoval si jeden z těch mladších vojáků „a hodně špatně se s nimi manipuluje.“

„No to víš, vyrábějí je pro sebe, ne pro nás.“odpověděl mu parťák a snažil se jednu z nich vyrvat z mohutné Pothyxovi ruky.

Ta se jí ale pevně držela a nechtěla ji pustit. A tak musel uvolňovat stisk prst po prstu, což nebylo nic snadného. Všech šest prstů na jeho ruce bylo v posmrtné ztuhlosti a pohnout s nimi, byť jen o pár centimetrů, dalo pořádně zabrat. Když se jí konečně zmocnil, dal průchod svému vzteku.

„Šmejde!“ nadával a kopl do Pothyxovi ruky.

„Neslyšeli jste něco?“ zbystřil nejstarší z mužů, oblíbený pohodář Fredrickson.

„Co by jme měli slyšet?“ zeptal se jeden z vojáků.

To už ale něco zaslechli všichni. Chopili se v rychlosti zbranní a otáčeli se ze strany na stranu. Každého v ten moment napadlo, že to jsou další Pothyxové.

„Co to je?“ ptali se všichni a odpověď přišla záhy.

„Pozóóór!!“ zařval z plného hrdla kapitán, když zjistil co se děje.

Přímo mezi něho a jeho muže se zřítil obrovitý strom. Všichni kdo mu stáli v cestě stihli na poslední chvíli uskočit, až na jednoho. Fredrickson nestačil zavčas uhnout a strom ho zavalil. Ostatní si už mysleli, že ho ta rána zabila, avšak k jejich překvapení zčistajasna zaslechli jeho volání o pomoc.

„Tady jsem,“ volal „nemůžu se pohnout. Vůbec necítím nohy.“

„Vydrž parťáku, hned jsme u tebe.“ujišťoval ho kapitán Thomas a s pomocí ostatních se k němu snažil dostat skrze mohutné větve Černého stromu.

Dalo jim to chvíli práci, ale nakonec se k němu dostali. Fredrickson tam ležel zcela bezmocně a nohy měl schovaný pod stromem. Krvácel z nosu a v obličeji byl bledý, přesto když spatřil tvář kapitána, pousmál se.

„To bude dobrý.“uklidňoval ho

„S tohohle tě sami nevytáhneme. S tím pohne jenom těžší technika.“povídal kapitán a sám kontaktoval velení.

Během deseti minut se nad kapitánem Thomasem a jeho muži vznášel robustný stroj CA15. Ten hravě za pomoci mechanických chapadel zvedl padlý strom do výšin a Fredricksona tak osvobodil. Okamžitě se mu dostalo potřebné péče.

Když se vojáci vrátili na základnu, slunce už zapadalo. Byli unavení a těšili se, až si po tom náročném dni odpočinou. Myšlenkami přitom byli s jejich kamarádem Fredricksnem, kterému ten strom přelámal obě nohy. Šance na to, že ještě někdy bude chodit byla minimální.

Kapitán Thomas sepsal krátkou zprávu a poté se hlásil u generála Donattiho.

Vešel do jeho prostorné, ale skromně zařízené kanceláře, v které bylo jedno podlouhlé okno s výhledem na vojenské cvičiště. Generál u něho stál a s rukama za zády se díval na zapadající slunce.

„Generále, kapitán Thomas na váš rozkaz.“upozornil na svůj příchod kapitán.

Generál se otočil. Ve tváři měl přísný výraz a v ústech cosi přežvykoval. To byl jeho klasický obrázek, tak ho všichni jeho podřízení znali.

„Posaďte se kapitáne.“pravil.

Kapitán se posadil s vědomím, že ho čeká dlouhý večer. Generál byl totiž jako zpomalený film, který se příšerně vleče. Nejdřív něco řekl a pak se dlouze zadíval do jakýchsi lejster. Mluvil hrozně pomalu a vážil každého slova.

„Jeden z vašich mužů měl prý nešťastný úraz? Bude v pořádku?“ podíval se na kapitána.

„Ano, Zet Fredrickson, pane,“ odpověděl kapitán „spadl na něho strom a rozdrtil mu obě nohy. Strom byl poškozen během našeho útoku. Zřejmě to zapříčinila explodující kulka, či spíše kulky. Nedomnívám se totiž, že by tak obrovitý a silný strom poslala k zemi jen jedna kulka. Každopádně ho postihlo velké neštěstí. Zet byl výborný voják s mnohaletými zkušenostmi. Takových jako je on, není mnoho.“

„Opravdu nešťastná událost“ utrousil generál a znovu se zahleděl do svých lejster.

Poté se dostal k tomu, kvůli čemu nechal kapitána předvolat.

„Vaše mužstvo,“ začal generál „dosahuje skvělých výsledků a má naší největší důvěru. Jste skvělý důstojník a vaši muži vás bezmezně uznávají. Proto bylo rozhodnuto, že se zúčastníte důležité mise, hluboko na území nepřítele. Jste zdaleka nejvhodnější kandidáti.“

„O jakou misi se jedná?“ zeptal se kapitán, aniž by na sobě dal znát nějaké emoce.

Generál se natáhl po červených deskách, vyndal z nich jakési fotografie a hodil je před kapitána. Ten si je ihned prohlédl a nestačil se divit.

„To co držíte v rukách,“ začal vysvětlovat generál „jsou fotografie pořízené zevnitř vězeňského tábora nepřítele. Byly vyfoceny před dvěma týdny a člověk který je pro nás získal, za to zaplatil životem. Jsou mizerné kvality, přesto stačí abychom si udělali obrázek o tom, co se za jeho zdmi přibližně odehrává.“

„Jsou tam naši muži“ vyhrkl ze sebe s údivem kapitán Thomas.

„Správně kapitáne,“ pokračoval generál „a není jich tam málo. Jsou to všechno vojáci, kteří padli do nepřátelského zajetí. Domníváme se, že slouží jako materiál pro jejich experimenty. Ani si nechci domýšlet, co tam s nimi provádějí.“

„Až doteď se mělo za to, že zajatce veřejně popravují.“neskrýval znepokojení kapitán.

„Tohle je důkaz, že tomu tak není.“odpověděl generál a ukazoval při tom prstem na ony fotky.

„Ty fotky jsou vážně nekvalitní, ale je vůbec zázrak, že se je povedlo pořídit. Jak tam ten člověk pronikl a stihl tohle všechno vyfotit?“ divil se kapitán, jemuž se dostalo nečekaně pohotové odpovědi:

„To pořídila naše minikamera, ještě předtím než na ní přišli a zneškodnili ji. Náš člověk se dovnitř vůbec nedostal.“

Kapitán položil fotografie zpět na stůl. Generál si je přitáhl k sobě, vytáhl z nich jednu a dlouze se na ni mlčky díval. Byl zamračený a bylo znát, že ho něco trápí. Poté se zhluboka nadechl a dal se do řeči:

„Vaším úkolem bude je osvobodit a to co možná nejefektivněji. Tak aby váš návrat proběhl bez problému. Prostě odvéct čistou práci, rozumíte?“

„Ano“ kývl kapitán.

Generál se opět na chvíli odmlčel. Poté podal kapitánovi onu fotografii a výraz v jeho obličeji se změnil.

„Vidíte ten rozmazaný obličej? To je můj nejmladší syn. Před rokem, on a dalších devět našich mužů zmizelo. Vypařili se během jedné akce a nezůstaly po nich žádné stopy. Nebylo pochyb, že padli do nepřátelského zajetí. - Už dávno jsem se smířil s tím, že je můj syn mrtev. Že ho za jásotu stovek přihlížejících popravili. Tahle fotografie mi ale vrátila zpět naději, že svého syna ještě někdy uvidím.“

„Uvidíte“ pravil rázně kapitán Thomas „to vám slibuji!“

S těmito slovy opustil generálovu pracovnu.

Když se vrátil do kasáren, cítil vzrušení a zároveň velikou zodpovědnost. Byl už v mnoha akcích, ale tato přebije všechny ostatní. Bude to akce na kterou tak dlouho čekal a přál si ji. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Nemohl usnout a tak se rozhodl vyhledat společnost. Našel ji v jednom ze svých mužů, který byl zároveň jeho blízkým přítelem.

„Kolik mužů na to bude potřeba?“ ptal se holohlavý Tobidas, když mu kapitán Thomas prozradil plánovanou misi.

„To se ještě rozhodne. Každopádně se jí zúčastní jen ti nejlepší.“

Tobidas dokouřil cigaretu a zatímco si zapaloval další, kroutil nevěřícně hlavou.

„Co myslíš, že tam s nimi dělají? Strkají jim dráty do prdelí a čekají co vydrží?“

„To v tom lepším případě.“odpověděl Thomas a sklopil zrak.