Kolonie - Úvod

Zápis 1. :
Ten den se zdál být jako každý jiný. Políbil jsem svou ženu a šel jsem do práce. Čekala dítě. Prý moje dítě. Prý... V práci jsem byl až do osmi večer. Být inženýrem pro ESA je hrůza, alespoň co se času týče. Zato ale máme rakety, které kvalitativně (ale i kvantitativně) překonávají vše, co do vesmíru pošle NASA. Přišel jsem z práce domů a byl jsem dost naštvaný. NASÁci nám už zase ukradli patent. Šéf vždycky říkal – naše firma je jako rodina. A byla to pravda – když naše firma přišla o spoustu peněz, hladověla celá rodina, nejen pár členů. A tak byly dočasně sníženy platy, neboť jsme tu věc, kterou si oni patentovali, potřebovali.
Jelikož jsem byl naštvaný, nevšiml jsem si ničeho. Nejprve mi dokonce ani nepřišlo divné, že je zhasnuto. Když jsem si to uvědomil vstoupil jsem do kuchyně a rozsvítil. A měl jsem málem infarkt. Ležela tam mrtvá. Má žena. Nějakej hajz jí prostřelil hlavu. A pak přišla rána něčím tupým do mé hlavy ze zadu. Když jsem se probral ležel jsem v posteli celý od krve, v ruce jsem držel pistoli a jinou pistolí na mne mířil policista. A pak jsem byl v cele. A nějaký rýpal vzal mrtvolku nenarozeného dítěte, kousek kůže prohnal testem DNA, a zjistil že nejsem otec. Nejposranější týden mého života.
Dnes jsem si začal psát deník. Psychiatr mi tvrdil, že mi to pomůže zbavit se agrese. To určitě. Tenhle deník si píšu, ale jen proto, abych nezapoměl, že tady na zemi mám nevyřízené účty. Musím najít toho zasraného vraha, který zabil Elis, a měl tu drzost to shodit na mě. Posranec.
Zítra mne uloží na loď Zatarusa III. a pošlou mě v plvní vlně do trestanecké kolonie. A ne jen tak ledajaké kolonie. Patnáct posraných světelných kilometrů vzdálené planetě. A hádejte co k tomu. Zatarusu vytvořila NASA. Nasrat!

Zápis ukončen 27. 7. 2176 17:30


Zápis druhý Den první

Po čtyřiceti letech letu hyperprostoru loď přistála. Nebýt hybernace byli by z nás všech staříci. Mě například by bylo devětašedesát let. Musím si zapsat co nejvíc údajů z fyziky které si pamatuji, protože tady nebudu mít čas udržovat se v soustředění, a hodně věcí zapomenu. Planeta vypadá dobře, podle toho co nám oznámil počítač. Před 90 lety zde přistál takzvaný kolonisační balíček. Jedná se o soubor továren, které jsou schopny přetvářet chemické látky tak aby zde bylo co je potřeba. Zastupují funkci fotosyntézy, produkují půdu z šutrů a chemických látek ze vzduchu, aby se na planetě daly pěstovat rostliny. Balíček s semínky dorazil podle kvality vegetace asi před 30 lety. Nejvyšší hustota vegetace je u místa přistání. Alespoň to nám comp holograficky promítl.

Je nás tu padesát. Není tu žádný dozorce, což ale dává smysl. Za žádné prachy by nido nepřistoupil na věčné vyhnanství ze země s padesátkou kriminálníků. Divil jsem se že nevypukla okamžitá anarchie. Jenom hloučkování. Různí samozvaní vůdci na sebe pořvávali nesmysly. A já z ničeho nic dostal nápad. "Lidi?" zakřičel jsem, abych je překřičel. Všechno utichlo. Nevím kde se ve mne vzala síla křičet na padesát kriminálníků. Ve škole jsem míval problémi promluvit i před tabulí. Ale teď jsem rázem cítil odvahu, dívat se do očí kriminálníků, kteří mne mohli bez problémů zabít a byl jsem úplně klidný.
"Naši pozemští bratři nás vyhnali sem. Bojí se nás. Ti hajzlové měli tu drzost poslat nás na tuhle planetu. Věčné vyhnanství. Nechtějí nás vidět. Dali nám s sebou techniku? Ne. Jediná technika kterou tu budeme mít budou klacky. Klacky! A taky máme zrní. Bezva moderní technika, ne?" řekl jsem. A pak jsem propadl smíchu. "Dneska ale mají smůlu, parchanti jedni. Zítra má tahle... loď... odletět, pro další vězně. Má to naprogramovené. Víte co říkám? Po*erte se pozemšťané, mi si tu tuhle loď necháme. Ze své práce znám dokonale tenhle model, a vím co, kde, a jak zničit. Nebyla by to zábava, kdybychom si tu tuhle loď nechali? Můžeme v ní nějakou dobu žít, a až si všichni postavíme domky z klacků a šutrů, přetavíme si jí na nářadí." Domluvil jsem. Bylo ticho. Všichni jen seděli a zírali. A pak jeden z nich vstal. Mohlo mu být tak pětatřicet, blonďák. Smál se. "To je, sakra, ten nejlepší nápad, co jsem kdy slyšel!" Ostatní se brzy přidali. Dokonce křičeli mi pár z nich zakřičelo slávu a potom někdo zabroukal kolonizátorskou hymnu. Byla to vulgární písnička, kterou kdysi složil někdo z první vězeňské kolonisační lodi. Verše moc dobře neseděly, ale to žádnému vězňovi nevadilo.
"Kam pádíš člověče?" zeptal se mne nějaký blonďák. Chvíli jsem uvažoval kdo to je. Byl to ten maník který jako první pozitivně zareagoval na můj nápad. "Nathan Layer bývalý inženýr NASA." představil se mi. "Jake O´Donnel, bývalý inženýr ESA." slušně jsem odvětil. "I já vím dost o téhle lodi, dost na to, abych ti pomohl. Vlastně jsem u tohohle modelu navrhnul... dost. Nevím jak se chceš dostat k centrálnímu počítači, ale nečekám, že dveřmi. Nebude tam přístup. Já tě ale zpaměti mohu navigovat ventilací." řekl. "Ano i jsem chtěl jít ventilací... děkuji za pomoc. Budeme ale muset počkat než se otevřou hlavní dveře, jinak v téhle lodi zkejsnem do halelujah."

Odpoledne jsme plán skutečně učinili. Layer se postavil k dveřím od místnosti centrálního počítače, aby mi zvenčí naznačil bitím do dveří, kdy budou hlavní dveře otevřené. U nich stál zbytek skupiny vyčkávající na otevření dveří. Až se dveře otevřou, vyšlou posla. A já se plazil ventilací. Nakonec to nebylo tak hrozné jak jsem doufal. Dostat se do místnosti nebyl problém, ba ani odpojit napájení. Pak mi ale došlo, že se asi nedostanu do ventilace zpět, neb tu nebylo nic, s čím by šlo pohnout. Sakra, já jsem ale idiot. Pokusil jsem se zakřičet přes dveře. Nikdo ale neodpovídal. Asi po půl hodině se z ventliace vynořila Layerova hlava. "Co tady ještě děláš?" zeptal se. "No co asi? Nemůžu zpět do ventilace, je moc vysoko." odpověděl jsem. Nejdřív se začal culit, pak se smál od ucha k uchu, až nakonec explodoval smíchem. "To snad není možný, že jsme takový idioti, že ani jeden z nás nepomyslel na problémy cestou zpět. Vydrž tu, vrátím se s lanem."

Za dvacet minut byl zpět a já se mohl konečně dostat z té místnosti. Jakmile jsem se dostal z ventilace, přivítal mě nadšený dav kriminálníků. Smáli se. Byli šťastní. A já už pomalu v hlavě začal připravovat plán. Plán na návrat a pomstu. Šel jsem pak k hlavním dveřím, abych viděl, jaký svět se v následujících měsících, možná letech, stane našim domovem. Slunce právě zapadalo. Vlastně to ani nebylo slunce, byla to hvězda PX25. Byla rudější než Slunce, a den tu trval 28 pozemských hodin a 22 pozemských minut. Krajina byla krásná.

Zápis ukončen 16.11. 2213 pozemského času