Průzkumník

Ráno přišel příkaz. Příkaz, který posílá lidi na smrt. Takových bylo a ještě bude. Tedy, pokud se jich dožiju. Mnohokrát jsem zažil tuhle situaci. Přikráčel důstojník, v očích nejistý výraz. Konec, naději, možná i vítězství. Horší bylo, když se snažil tvářit neutrálně. Někteří důstojníci vůbec nic neskrývali. Vyklopili to pěkně na rovinu. Marnost, smrt, beznaděj. Tentokráte to bylo hodně nejasné. Vím, nemůžu určit předem, jak se události vyvrbí. V téhle době se posere kde co. Váhál, ale v jeho očích jsem viděl jakousi jasnou skvrnku naděje. Nevím, možná. Tohle jsem uměl, neboť mne nebavilo čekat na jeho slova, o kterých sám pochyboval. Takovou vlastnost jsem musel ovládat. Byl jsem průzkumník. Přesně toho zmetka, kterého vyšlou sledovat okolí, lidi, věci. Děj té či oné mise. Závažnost situace se dala lehce poznat. Většina úkolů stála za kulový. Samý nízky priorty. Ale pokud se cíl nacházel v nehostinné krajině, bylo potřeba překonat hlídky nebo zvědy, priorita stoupla. To nás vysílali většinou ve větším počtu. nebo po jednom jako kachny na odstřel. Průzkumníků je jako sraček. Sledovat emoce a reakce? To potom můžete ze svého subjektu číst jako z otevřené knihy. Předemnou nic neschovají. Nikdo a nic. Chvíli ticha prolomil jeho hlas. " Máme důležitý úkol. Musíme doplnit stavy na naši novou pozici. Je tam nějaký odpor." Slovo nějaký nahradilo tvrdý. Tím sem si byl jist. "Pro nováčky: nemusíte se ničeho bát, máte mezi sebou zkušené. Ti vám pomohou." Jo, kdyby jste tam chcípali, ti zkušení vám proženou kulku lebkou, aby vám ukrátili trápení. Protože to už někde viděli. Říkalo se tomu laskavost. Teď se obrátil ke mně, jako by věděl první a poslední. Taky že jo. Byla to koneckonců jeho práce. "Pro průzkumníky: obhlédnete celou oblast kolem místa odporu. Důležité je najít hlavní velitelství odporu. Zhodnotíte situaci. Vy už určitě víte co a jak potom." Jeden kámen mu ze srdce spadl, ale několik dalších tam zbylo. Poslat nejen nováčky, ale všechny ty lidi ven, na frontu. Do ohniska vřavy, kde se platí životem za každou drobnou blbost. Tohle se mě už netýkalo. Můj úkol je jasný. Obejít bojové linie. Vetřít se do města odporu a najít hlavní hlavu. Můžu se pokusit ho zneškodnit, to by mi na nějaký čas mohlo zpříjemnit život v bratrstvu.


Sebral jsem si svých pár krámů a vyrazil jsem. Na co těžké vybavení a zbroj řadových vojáků? Mně stačily jen náboje do Coltu 1911. Na zakázku jsem měl vyrobený tlumič podle starých nákresů. Dost dobře si pamatuju, kolik jsem za něj dal a co všechno jsem podstoupil pro ty papíry. Pořádný nůž vlastní výroby, ostrý jak žiletky k holení. Nearmádní dalekohled a nějaké to jídlo s trochou platných zátek. Na sobě jsem měl běžné hadry městských individuí. Neboť členové bratrstva měli uchovalé prádlo, které si mohli dovoli. Vlastnoručně šité, hlavně čisté. Oblékat se jako oni by mi jen znemožnilo zapadnout. Vypadali jak namalovaní na obrázku, krásně uhlazení. V hloubi duše jsem po tom taky toužil. Moje hadry měly výhodu. Nemuseli se udržovat čisté, ba naopak, čím špinavější, tím jsem vypadal nenápadněji. Samozřejmě jsem si hlídal, čím se špiním, aby ze špíny nevznikaly nemoci a plísně. Mohl jsem si vzít cokoliv co se mi líbilo od mrtvých, které jsem sejmul. Člověk se po nějaké době v terénu naučí zabíjet bez krve. Není to nic těžkého. Navíc obměňovat šatník byla výhoda. Někteří si právě vás pamatovali podle toho, co jste měli na sobě. Vydal jsem se zároveň s vojáky z našeho shromaždiště, bylo zbytečné vyčkávat. Šlo o životy. Nemohl jsem ustoupit a říci ne. Ne, teď se mi nechce. Tohle jsem si musel rozhodnout než jsem vstoupil do bratrstva. Jednou jsem se k nim přidal a taky vydržím až do hořko-sladkého konce. Po několika hodinách pochodu jsem já a ještě několik lidí opustil hlavní dav. Nebyly to jen průzkumníci, ale vyděšené obličeje nováčků. Ostatně jsem se setkal jen málokdy s tímto jevem. Za nimi se hned vydávali ti zkušenější. Přesvědčovali je z nesprávnosti jejich rozhodnutí. Když se je nepodařilo přesvědčit, museli jim nováčci vrátit zbraně a vybavení. Nikdy to nebrzdilo ani nepřitížilo. Věci se rozdaly těm, co měli málo. Oddělil jsem se nadobro od ostatních a putoval napravo od všeho. Po několika hodinách spěšné chůze nehostinou krajinou jsem přišel z východu do onoho města. Už z dálky bylo možné sledovat matný pohyb v ulicích. Znal jsem toto místo, několikrát jsem ho navštívil před konfliktem. Důvod byl stejný, průzkum. Předtím jsem měl sledovat oblíbenost bratrstva ve městě. Samosebou jsem musel předstírat, že nejsem jeden z nich. Na odpovědi jsem reagoval neutrálně až pesimisticky. Bylo to tak napůl. Ale když jsem se zeptal těch, co jim bratrstvo nevoní, byl jsem shledán za zvěda. S opovržením se na mne dívaly, co že to po nich chci. Stejně nezjistili kdo jsem. Město žilo bohatým životem. Teď byly ti odvážnější, nebo hloupější na frontě a hlídkách. Zbytek se skrýval doma. Domov, nad tou myšlenkou jsem se pousmál. Kdo dnes může říct, že má domov? Vloudil jsem se do města jako by nic. Navštívil jsem můj oblíbený bar, né kvůli rozmanitosti pití, nebo výzdobě či vybavení. Slézali se tu lidé, kteří za lepší pití pustí i ty zajímavější informace. Dveře se netrhly a dovnitř vstoupil další průzkumník B.O. Nedal jsem na sobě znát, že se známe. Právě naopak. Jen jsem se ohlédl a tázavě si ho změřil pohledem. Jsem sólista, byl mi úplně ukradený. Dokonce tu byl i můj známý informátor, nebo jestli chcete opilec, který po chlast udělá vše. Nezklamal mě. Po pár rundách mi vyzradil spojku k šéfovi odboje. Sice ne přímo, ale četl jsem mezi řádky. Chvíli jsem tam ještě pobyl a sledoval situaci. Situace byla o kousek napnutější, než v běžné dny. Když jsem si byl jist, bezpečně jsem opustil bar a pustil se do úkolu. Nebylo to snadné, ale povedlo se. Našel jsem ho. Byl to ten sebejistý typ chlapa, který se rád bavil a neměl rád, když mu někdo mluví do práce. Zalhal jsem mu, že nenávidím bratrstvo a že chci pro to něco udělat, prý nakopat jim jejich idealistický prdele. Hodně jsem ho pobavil. Zbaštil mi moji fintu.


Zavedl mě přímo do jejich velitelství, prý že mě musí seznámit s šéfem. Jakou jsem měl kliku. Stačila jen chvíle s ním o samotě, únikovou cestu a úkol byl vyřešen. Cestou do jejich doupěte jsem zjistil, že mě můj bratr v boji sleduje už od nalévárny. Musel jsem něco podniknout. Dříve či později by prozradil mě, nebo můj plán. Dokonce si toho všiml společník. Když jsem to na něm zpozoroval, jak znervóznil. "Co uděláme s naší společností, která se teď krčí opodál za vrakem auta?" Zeptal jsem se mého důvěřivého přítele. "Vodkráglujem ho a pověsíme bratrstvu pro výstrahu." Byli jsme daleko, takže nás nemohl slyšet. "No jo, ale když je od Bratrstva? Bude to profík. Vodprásknout nás pro něj nebude problém." Znervóznil ještě více. A na světě bylo řešení. Nabídnul jsem se, že ho odrovnám ze zálohy. On s tím souhlasil. Sice si nebyl absolutně jistý, jestli chápe můj plán, ale takovému vypatlanci není potřeba nic vysvětlovat. V další ulici jsme mimo plán odbočili. Moje spojka mi dala instrukce, kde ho později najdu. Nenápadně jsem se ztratil v ruinách domu na místech, kudy se proplíží zvěd z mých řad. Byl to amatérů král. Chytil jsem ho kolem krku s nožem v ruce, přikryl mu ústa. Stáhl jsem ho bez svědků do útrob něčehosi, co kdysi bývala budova. Tam jsem mu drsným způsobem vysvětlil, zač je toho loket. Velice rychle pochopil. "Pokud chceš být užitečný, počkej mě v té díře, kde jsme se potkali. Kdybych se do pěti hodin neukázal, můžeš tam jít chcípnout taky." Později se ukázalo, že spojka měla velice chytré instrukce jak jednat s cizinci. Další místo srazu byla na pohled obyčejná hospoda. Mezitím se tam stihl zřídit o něco více, než byl jeho původní stav. Po krátké chvíli uvnitř jsem zjistil, že byla obsazena pouze odbojáři proti Bratrstvu Oceli. Dva z nich si mě vzali do parády. Naštěstí to nebyli profíci přes výslech a dostal jsem jen několik málo ran do břicha. Prověrka dopadla pro ně dobře. Do své paměti jsem si zapsal: "Zřídit tyhle dva chudáky tak, aby smrt byla pro ně vysvobozením." Jako náhradu za bolest mi nalili na baru to nejsilnější co měli. Raději jsem se v křečích neptal co to je. Měl jsem pocit, že moje vnitřnosti explodují a pak vytečou kudy to jen půjde.

To už mě vedl někdo jiný. Nejspíše to fungovalo tak, že je prve vodili do té smradlavé díry. Ale sami nevěděli, kde jejich velitelství je. A podle toho, jak se jim tam člověk zamlouval, s ním naložili. Na zmatení jsme městem chodili sem a tam. Orientace pro mě nebyla vůbec problém. Věděl jsem, kde přesně jsem. I to, jak daleko i kterým směrem jsou záchytné body. Prošli jsme kolem několika rádoby schovaných hlídek. Možná jsem je neodhalil všechny. Centrum města tvořilo hodně zničených mrakodrapů. Jejich velitelství tvořilo několik z nich. Na chodnících byly navršené vraky do provizorních barikád a stěn. Museli si s tím dát sakra práci. Skutečnost podoby, kterou měl jejich šéf, mě dosti udivila. Byla to žena. Ne ledajaká. Dal se k ní přirovnat rázný vůdcovský typ, s jistou, chytrou hlavou plnou uspořádaných myšlenek. Ta rozhodně věděla co dělá. Akorát mi ucházel důvod jejího počínání. To na sebe nedalo dlouho čekat. Spojka: "To jsi nečekal, co? Ženská ve vedení." Šéfka ho hned okřikla: „ Nech si ty kecy a radši mi řekni, jestli si udělal to, co jsi měl?! Čmuchalů od těch naleštěnejch zmrdů tu máme dost. Támhle ten sráč udělal životní chybu." Ukázala do kouta místnosti. Ležel tam polámaný, celý od krve. Na hrudi měl poničený znak bratrstva, který si vyslouží všichni povýšení na zemana. Všechny hodnosti níže se nebraly vážně. A při prohřešcích mohli být rovnou popraveni. Než jsem se dostal k obavám, tak na mně vyhrkla: "Tak co, chceš vědět, proč ti koule stále visí na správném místě? Ten, kdo tě sem přivedl, si tě změřil od paty k hlavě a doufám," Hodila po něm několik ostrých pohledů. "že ví co dělá." To jistě. Ten ví kulový. Ani mu nebylo divné, že nejsem místní. Ani na chvíli nepochyboval, že jsem člen bratrstva. Teď jsem byl velice rád, že tetování jsem se vyhnul. Jak se to stalo je jiná historka a tou vás nebudu zdržovat. Možná je to výcvikem. Jak se tak dívám do rohu, tak zčásti ne. To bude spíše samoučením v drsných pustinách už od dítěte, ale hlavně pudem sebezáchovy. Chce to mít mozek na své místě a pořádný koule, jak se zmínila. Toho zpřelámanýho chlápka jsem neznal. Musel udělat nějakou příšernou hovadinu. Opět můj tok myšlenek přerušila: "Mé jméno je Sally. Asi chceš vědět proč to někdo jako já dělám?" Na chvíli zapátrala ve vzpomínkách. To doprovázela krátká odmlka. "Jeden všivej parchant od nich, když jsem byla malá, ale ne hloupá, vtrhl do našeho klidného příbytku. Chtěl po nás hodně jídla. Vypadal nepříčetně. Moji rodiče se vzepřeli jeho chování. On je chladnokrevně, bez lítosti zastřelil. Pobral co se mu hodilo a odkráčel, jako by nic." Oni určitě nejsou všichni stejní. Tyhle slova jsem měl na jazyku. Vyřknout je, bylo stejné, jako si přiložit pistoli k hlavě a zmáčknout spoušt. "Ty se jich snad zastáváš?" Při těchto slovech mě zamrazilo, protože jsem na její story nereagoval. "Ne, vůbec ne. Nerad bych skončil bezdůvodně jak ten hajzl v rohu. Dobře víš, jací jsou lidi. Sama si to poznala. Být tebou dělám to samé, ale s tím rozdílem, že bych tam dole zabíjel hlava nehlava." Tohle bylo o vlásek. Doufal jsem, že můj mrštný jazyk mě z téhle šlamastiky dostane. "Na chvíli jsem si myslela, že si jeden z nich." Začala mi vysvětlovat situaci a co je potřeba. Pro ni jsem vypadal, že ji vnímám. Mou mysl sužovaly jiné myšlenky. Byl jsem zamyšlený nad tím, co udělám. Zastřelit nebo zapíchnout - to jsem považoval za nesmysl. I kdyby se mi podařilo ji někam odlákat do ústraní. To by bylo stejné jak s jejími rodiči. Tápal jsem v myšlenkách. Zatracený svědomí!

"Teď už vypadni a vykonej instrukce." Dělal jsem jako že dobře vím, o co se jedná a odešel jsem. Cestou jsem vzpomínal co mi říkala. Chtěla unést řadového vojáka a výslýchat ho. O žádných jiných řešení jí odstranit z velení jsem už nepřemýšlel. Unést. Jak? Vycházel jsem ven a koutkem oka jsem postřehl schody do sklepení. Začal jsem přemýšlet. Možná by byly sklepy propojené s jinými domy. Jejich útočiště nebylo nic jiného, než obyčejné sídliště s několika spojenými domy. Šikovně ukryto v centru města. měl jsem pravdu. Dal jsem se do plíživého zkoumání temných sklepů. Bloudil jsem tam asi hodinu. Buď jsem se schovával v zákoutích, nebo jsem si dělal hmatové značky na stěnách. Vylezl jsem nepozorovaně z jiného domu, až za barikádou. V hlavě mi opět zapracovali závity. Netrvalo dlouho, a byl jsem zpátky v první hospodě. Tam na mě čekal bratr ve zbrani. Vysvětli jsem mu můj plán. Počkali jsme, až se setmí. Což netrvalo dlouho. Vydali jsme se zpět k sídlu odboje. Samosebou úplně novou cestou. Proplížily se sklepy. Mého spolu-průzkumníka jsem použil jako uneseného vojáka. Tušil jsem, že se na něm bude chtít Sally sama vyřádit. Přemluvil jsem jí ať můžu zůstat a dívat se, popřípadně přidat ruku k dílu. Zapracoval jsem na tom tak přesvědčivě, aby si myslela, že její zlost proti mé je jen pár nábojů z celé bedny a má je ten zbytek. Taky jsem ji podal napůl mylnou hlášku o tom, že se kolem potuluje skupinka podivně vyhlížejících lidí a mohli by být nebezpeční. Tato šachová partie mi přinesla klid od stráží uvnitř, neboť jak jsem doufal, stráže se přesunuli ven a ti z barikády se vydali hlídkovad do ulic. Myslím že byl trochu vyděšený. Seděl tam na doktorské židli vylepšené o pouta a moře zaschlé krve. Sotva se za námi zavřeli dveře místnosti, chytl jsem Sally kolem krku a ucpal ji pusu. Byla to jistě zajímavá podívaná, byla o hlavu větší než já. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tenhle pořádný kus ženský nepřeválcuje mou drobnou postavu. V téhle pozici mi má obratnost byla k ničemu. Rychle a důrazně jsem řekl: "Zajmu tě, a odvedu po dobrém nebo zlém. Jaký si to uděláš, takový to budeš mít." Začala se vzpírat. Vzal jsem jí pažbou do týla. Omdlela. Na nic jsem nečekal, osvobodil jsem přítele a jí svázali. Dostala roubík a šátek přes oči. Vykoukl jsem ven ze dveří mučící místnosti.

Nikdo poblíž nehlídkoval. Nabrali jsme Sally a chodbama prve ke schodišti. Při krátké přestávce jsem si na pistoli našrouboval tlumič. Jistě že jsem ho nenosil pořád nasazený. Jedna z věcí, která by mě jistě prozradila. Měl jsem pro něj skvělý úkryt v oblečeni. Sally jsme opřeli o zeď a prohledávali jsme patro. Do místností přibylo několik dalších mrtvol. Tichá a dobře odvedená práce nožem. Jedno z hlavních pravidel bratrstva: "Šetři náboji kdykoliv to půjde." Mi vtloukali do hlavy. A taky tomu tak bylo, doposud jsem si stále držel výbornou balanci. Zhruba každá dvacátá kulka neusmrtila a asi každá padesátá minula. Tato skutečnost mi přivodila velice hladké jednání se skladníkem zbraní a střeliva mého bunkru. Měl jsem u sebe vždy dva až tři plné zásobníky a jeden symbolický na přebití. Jen, tak. Pro jistotu. Zdolali jsme několik poschodí. Tady bylo schodiště zřícené. Kdo to tu neznal, nevěděl, že v jedné z místností byl schovaný žebřík. Ten se přesunul do jiného pokoje s probouranou podlahou. Dříve, než se přitáhl žebřík, spustil jsem se potichu dolů. Na řadu přišel zpěv poslední ukolébavky mého tlumiče. Bylo to hodně těsné. Jeden málem proklouznul. Ale to bych nesměl být tak dlouho naživu, abych si dovolil takové chyby. Myslel si, že když se přikrčí za stěnu, že o něm nebudu vědět. Mé smysly byly velice ostré. Mnohdy mi připadalo, že vidím, cítím a slyším přes stěny. Tahle zeď byla jen tenká přepážka. S větší silou se dala prorazit nožem. A že můj nůž byl kvalitní a dlouhý, to záhy zjistil i ten skunk na druhé strani zdi. Pro jistotu jsem tam rychle skočil a ujistil se, že nikomu už nic nepoví. Tedy jeho tělo záhy postrádalo ty správné orgány k tomu, aby mohl mluvit. Dýchat. A vůbec ty ostatní věci. Přítel spustil žebřík a snesl omráčenou Sally. Odklidili jsme těla opodál. Tím jsme si utvářeli čas navíc, než by se začali zajímat, co se to vlastně stalo. Jejich hlídky nás obohatili o několik zátek. Sklepení bylo téměř na dosah. Tady začala houstnout situace. Hlídky na sebe viděly. Zabíjet je po jednom jsme nemohli. Přítel vyzkoušel starý trik s kamenem. Postavili jsme se na kraje chodby a počkali, až projdou. První dva byly z krku. Další místnost taky nebyla problém. Zevlovali tam tři strážní a mastili karty. Po bleskovém nahlédnutí jsem na prahu místnosti třikrát zmáčl spoušť. Ti snad ani nevěděli, odkud to přišlo. Několik dalších, v těchto ruinách, nalezlo svůj konec. Nejhorší bylo za námi, cesta do sklepení byla volná. Ve sklepech proběhlo vše hladce. Jen pár záblesků z tlumiče osvětlilo temné kouty. Ve městě jsme museli dávat i v noci pozor. Několikrát jsme uhýbali z ulic a procházeli přes rozbořeniště. Narazili jsme na dlouhý a rovný úsek. Tam bychom byli na ráně. Naštěstí kanalizace nám poskytla útočiště. Riskovali jsme pokousání od té stokové havěti. Naštěstí byli zaměstnáni ohlodáváním čerstvé mrtvoly. Podařilo se nám bez větších potíží proplížit městem.


Cestou zpět nás překvapily dvě věci. První, méně příjemná skutečnost, vyhlásily ve městě poplach. Pravděpodobně se jim ztratila šéfka. Přidali jsme do kroku, i když jsme byli dost daleko. Druhá, Sally se vzbudila a přiznala se k zajímavé skutečnosti. Starosta města uzavřel klasickou dohodu o výměně s bratrstvem. B.O. dodalo ochranu, město dodalo rekruty nebo zásoby. Vše šlo podle plánu až do doby, kdy do města proklouzla partička mutantů. Nic lepšího než drancování a zabíjení je nenapadlo. Rodiče Sally byly zabiti, ale mutanty. Sally si myslela, že B.O. nedrží smlouvu. Tak se vzepřela a polovina města s ní. To byl pravý důvod, proč byla taková. Dorazili jsme o to s větším tempem zpět na shromaždiště. Tam ji starší vyslechli. Poté všechny vojáky z fronty stáhli. Byl by to masakr, městské domobraně chyběl velitel. Doprovodil jsem Sally zpět do města. Taky stáhla domobranu a vše jsme vysvětlili. "Tohle bylo hloupé nedorozumění. Měli jste informovat bratrstvo a věci by se dali dopořádku. Tím se za celé bratrstvo omlouvám. Ujišťuji vás, že se to už nebude opakovat. Kvůli nedůvěře jsme rozpoutali nesmyslnou válku. Až se dáme dohromady, přijdeme vám pomoct." Než jsem se rozloučil, pátral jsem po padlých jak na straně B.O., tak na straně města. Byly to šílené počty za tak krátkou dobu. Pro město to byla velká ztráta. Místních jsem napočítal mezi 250 až 300 a 63 padlých pro B.O. Po volnu jsem zažádal u nadřízených hlídky a pomoc ve městě. Vše se za měsíc uklidnilo a vztah mezi městem a B.O. se upevnil. Na důkaz důvěry ve městě vznikl předsunutý post bratrstva.