Debilové v kosmu: Plamen někdy zhasne

Pozvedl hlavu, na chvíli jsem si myslel, že tu medaili přijme. Pak ji ale chytil, sevřel a hodil ní o zem. „Kašlu na nějakou medajli za statečnost.“ vykřikl mi do tváře. „Skoro celý můj tým tam zařval.“ vykřikl a plivnul si na zem. Seržant Patrick Newborn se od příchodu opravdu změnil. Z vojína se dostal na seržanta a z idealisty se stal realistou, i když záblesky idealismu ho ještě občas provází... ale ne teď. Před několika týdny byl na hlídce s dvěma dalšími lidmi a oba zemřeli. On jako jediný přežil... dva dny byl naprosto apatický, ale pak se zvedl a šel dál, nicméně už nebyl jako dřív. Tichý, ostražitý, zatrpklý. A už se nezměnil. Rychle se prosekal na seržanta neuvěřitelnými úspěchy v misích a byl mu přidělen pětičlený tým, avšak čtyři z nich byli teď mrtví.
„Věděl jste dobře, že poslat tam jen šest lidí je vražda. Oddělali jsme celou jednotku mravenců, ale k ničemu to nepomohlo! Žádné informace jsme nepřinesli.“ řekl. Nechápal, že jsem tam někoho prostě poslat musel. My ty informace potřebujeme. „Pojďte za mnou, seržante.“ rozkázal jsem mu. „Jistě, praporčíku Jereme.“ odvětil se vztekem v hlase. Vyšli jsme z kasáren a vyrazili na hradby. Čtyřka, osada kterou spravuji, má, na rozdíl od Jedničky, jen dva metry vysoké hradby z cihel a betonu. Jednička má osmimetrové hradby které poskytují městu téměř dokonalou ochranu před mravenci. My jsme proti mravencům téměř nechránění.
Pomalu jsme vylezli po schodech na hradby. Byla odsud vidět na jihu a západu Jednička a Trojka, dvě nejbližší osady. Na východu a severu byly stromy porostlé kopce, vysoké až půl kilometru, bylo jich asi třicet. Ukázal jsem k nim. „Víte, co to je, seržante?“ zeptal jsem se ho. „Kopce?“ odpověděl zmateně po chvíli. „Máte pravdu... víte jak vznikly?“ zeptal jsem se. „Nějaké vrásnění?“ odvětil znovu zmateně. „Ne, to se mýlíte. Mravenci, jak jim říkáme, jsou daleko více podobni jistým termitům, staví si vysoké kopce z hlíny a látky, kterou sami vylučují. Zatímco malí pozemští termitci staví šesti metrové kopce, zdejší staví tohle...“ řekl jsem a ukázal jsem na kopce za mnou.

„V každém je dvanáct stovek až tři tisíce stovek mravenců-termitů a královna. Celkem... asi šedesát tisíc, jen v této oblasti. Na této planetě je osm tisíc lidí. Vidíte tu nerovnost? Potřebujeme zjistit, jak tyhle termitiště, mraveniště, kopce, říkejte si tomu jak chcete, zničit. Ze Země nám neposílají pořádné zbraně, bojí se, že bychom se mohli vzbouřit a nějak, netuším jak, je použít proti nim. Pěchota je neděsí, výbušniny ano. Máme bazuky, děla, samopaly, kulomety, ale nemáme raketomety a žádné výbušniny, vyjma granátů.“ dokončil jsem a odmlčel jsem se. Podíval se na mne. „Máme problém velký jako prase a snažíme se z něj vybruslit. Už chápete, proč jsem vás tam poslal?“ zeptal jsem se. „Chápu to.“ řekl po chvíli. „Ale to neznamená, že s vaším rozhodnutím souhlasím.“ dodal a odešel pryč.

Pršelo. Mrtvým byla kopána jáma. Budou pohřbeni a na jejich jména se zapomene. Lidé zapomenou, co oni udělali pro to, aby tu další generace mohly bezpečně žít. Byl to smutný pohled na mladé lidi, kterým bylo sotva kolem dvaceti, jak je pohřbívají s useknutými hlavami, nebo zdeformované kyselinou... bylo to nesmírně trpké, vidět pohřbené lidi, kteří byli jen o dva roky mladší než já. Tady se jen málokdo dožije šedesátky. Z vojáků žádný. Naše hroby jsou všude.
Seržant Newborn stál padesát metrů naproti mně a v ruce svíral medajli za odvahu. Sevřel ji pevně v ruce a pak ji hodil k mrtvým tělům. Lidé začali jejich těla přikrývat hlínou. Stál jsem sám, lidé di drželi ode mne odstup. Oni na mě hleděli se stejným výrazem, jako on. Jako na vraha. Vraha, který bezdůvodně zabil čtyři lidi. Ti lidé... ta dívka a ti tři mladíci... zemřeli bezdůvodně. Nepodařilo se jim nic získat... nebyl jsem příliš ukvapený? Z očí se mi spustily slzy.
Nebyla to nakonec moje vina? Ano, to já jsem zodpovědný za jejich smrt! Já jsem je poslal na smrt! Jsem vrah! Co když budu takhle chybovat znovu? Co když zabiju někoho dalšího? Ne, to nesmím dopustit! Nesmím. Vytáhl jsem pistoli. Zděšeně se na mě podívali. Zvedal jsem ji, a oni začali sahat po vlastních. Myslí si, že je zabiju? Natolik o mne pochybují? Přiložil jsem si ji k spánku a zmáčkl jsem spoušť. Výstřel byla poslední věc, kterou jsem zaznamenal.