Devatenáct let 2.část

(První díl http://liter.cz/Povidky/322669-view.aspx)


Chystal jsem se už odejít z baru a nechat tři mrtvé, ať odpočívají v pokoji, když v tom jsem se pozastavil nad tím co mají oblečené. První, co mi padlo do očí bylo kevlarové brnění Rangerů. Některé věci se v pustině vyplatí mít u sebe. Geigerův počítač, dostatečnou zásobu munice, vodu, balíček kondomů, a proč ne i neprůstřelnou vestu. Akorát z ní musím dostat ty znaky Rangers.

Před hospodou už se srocoval dav, ale když si všiml, že oba dva vycházíme ozbrojení a malinko nakrknutí ihned všichni zmizeli.

„Jak jste se sem dostali? Koně nebo pěšky?“ otázal jsem se svého nového týmového kolegy.
„Kdepak. Mnohem lepší možnost.“ a ukázala za roh hospody. Vojenské Humvee. Po celých státech jich nebylo málo, ale horší to bylo s palivem. Jedna z možností byl starý dobrý benzín, případně podomácku upravená Ethanolová paliva, a nebo pro ty nejbohatší fuzní články. Horká novinka pár let před pádem bomb. Bylo jich velmi málo a povětšinou ještě ve vojenských bázích, které to samozřejmě schytaly bombami jako první. Ale třeba dvě takové baterie stačily na dvouměsíční ježdění autem. Bohužel jsem o nich slyšel jenom z vyprávění.

„Ty to umíš řídit?“ zeptal jsem se jí
„Něco jsou odkoukala, když mě vezli v kufru. Mimochodem na předním sedadle je puška. Na tu nesahej, ta je moje.“ Podíval jsem se na přední sedadlo. Vojenská M16 s přídavným zaměřovačem a třicetiranným zásobníkem. Opravdu typicky ženská zbraň.

„Musíme se stavit ještě do vedlejší vesnice. Mám tam nějaké vybavení a zbytek party.“
„Tak na to zapomeň, už jsem ti řekla, že jedu sólo.“
„Chlapy to přežijí i beze mě. Chci hlavně si vzít Jane a zbytek bagáže.“
„Dobře ale maximální zdržení patnáct minut a doufám, že Jane není tvoje dcera. Dalšího haranta v autě nesnesu.“
„Neboj, až ji uvidíš tak si ji zamiluješ.“

Vesnici jsme objeli obloukem a auto nechali kousek od ní. Přece jenom je pozornost, které by se určitě slečna hledaná vyhnula.

Zbytek party samozřejmě už byl šrotový, tak jsem se ani moc neloučil. Ze stanu jsem si vzal batoh a Jane. Láskyplně jsem jí pohladil a zkontroloval závěr. Sice jsem Jane nedávno čistil, ale přece jenom, když už jste ve službě skoro dvě stě let, tak nevíte, kdy se co pokazí.

MP5 SD6 byla zbraň Německé firmy Heckler & Koch. Nebo to aspoň říkal sedřený nápis na těle zbraně. Přidaný tlumič mi byl prakticky na nic, ale vzhledem k tomu, že jsem Jane dostal po tátovi, tak jsem to více neřešil. Prakticky ve stejné ráži jako již mnou nošená Berreta, byla Jane dalším členem mé rodiny.

„Vyrážíme.“ oznámila Aurora
„Máš mě v patách.“ opáčil jsem se s smíchem „Mimochodem jaký je plán?“
„Dva dny jízdy na severozápad. Je tam vesnice kde bydlí někdo mému srdci velice odporný a myslím, že zhruba pozítří ho po postihne vážná nehoda.“
„To dává smysl. Akorát jsem doufal, v něco víc akčnějšího až tolik zlata mi totiž nezbylo. A hlavně nejsem moc zábavný společník.“
„S tím, dokážu žít hlavně se budeme muset stavit někde natankovat. A kde hlavně je palivo?“
„V blízkosti dalších Rangerů.“
„Bude to snazší o to, že jsme dva. Ty budeš dělat volavku a já je zlikviduji.“
„Takhle jsem si to partnerství nepředstavoval.“
„Dobře ti tak štěně.“


Džíp pod sebou nemilosrdně drtil zbytky silnice a okénková klimatizace jenom horko těžko zvládala zchladit venkovní teplotu, která mohla dosahovat ke čtyřiceti stupňům celsia.

Za pár hodin jsme zastavili na vyvýšenině nedaleko nevelké osady. Dalekohled se ukázal jako neocenitelný pomocník. Párkrát jsem se porozhlédl po kraji a překvapilo mě, jak blízko osada vlastně je. Aurora zrovna nabíjela zásobník svojí zbraně.

„Myslíš, že je budeme potřebovat?“ kývl jsem na zadní sedadla, kde byly naše zbraně uloženy. Aurora mi věnovala pohled s vytaženým obočím. Což působilo malinko vtipně, protože prakticky žádné neměla.

„A jak chceš přilákat patrolu než pořádným rachotem?“
„Nějaký plán?“
„Jako vždy. Tam napravo od vchodu do vesnice můžeš vidět na střeše anténu. Nejspíš slouží pro přímé spojení mezi patrolami. Až se setmí tak prostě seběhneme blíž, uděláme hodně rachot, pokusíme se vyhodit vysílačku do vzduchu, pak se zase stáhneme sem do kopců a budeme čekat než přijedou nainstalovat novou.“
„Máš nějaké výbušniny? Já je nepoužívám, neumím to s nimi“
„Já ne. Ale koukni se do kufru. Věřím, že tam něco bude.“

Obešel jsem auto ,když v tom mi došlo jaká je hloupost útočit ve dvou na vesnici. Naše auto přece má taky vysílačku.

„Auroro, a co takhle je pozvat rovnou sem?
„Ty jsi ještě ožralý, že jo?“
„Tušíš na jaké frekvenci vysílají?“ Ignoroval jsem dementní dotaz.
„Měla by být nastavena klasicky.“
„Fajn. Až ti ukážu, potřebuji, abys párkrát vystřelila do vzduchu.“
„Cokoliv štěně, hlavně ať to funguje.“

Zapnul jsem vysílačku. Automaticky naskočilo ladění signálu. Za chvíli už jsem poslouchal první výměny názoru na to, co se stalo v baru odkud Aurora prchla.

„Prosím pomozte, Aurora mě vzala jako rukojmí. Postřelil jsem ji, ale došly mi náboje jsem nedaleko….„a nadiktoval jsem přibližnou pozici. Vytáhl jsem pistoli a několikrát vystřelil do vzduchu a vzápětí spustila dávku Aurora. Párkrát jsem zachrčel do vysílačky, nechal ji spadnout na zem a nakonec ji vypnul.

„Tak jaký jsem byl?“
„Jak mám vědět, že mě těm Rangerům nepráskneš?“
„Zlato, trošku důvěry. Nebo něčeho podobného. Když bych chtěl tak tě střelím do té tvojí bílé hlavičky už před hospodou.“ pronesl jsem s naprosto drze přesvědčivým úsměvem.
„Nejsem tvoje Zlato. Ta mládež už nemá žádnou úctu. A teď vypadni. Musí to vypadat věrohodně.“

Nechali jsme pootevírané všechny dveře a rozházeli několik nábojnic okolo auta. Pak jsme zalezli za vyvýšenou skalku. Teď už zbývalo jenom čekat, než přijedou zásoby.

Slunce se posunulo sotva o maličko na západ a ozvalo se burácení motor, tak typického pro vojenské vozidlo.

„Drž se při zemi. Počkáme až vylezou z auta. Jasné?“
„Ano madam!“
„Drž zobák.“

Odplížil jsem se kousek bokem. Rangers byli naštěstí jenom tři, ale vypadalo to, že v autě sedí ještě někdo. Kývl jsem na Auroru. Ta odpočítala pomaličku na prstech od tří dolů.

Tři. Dva. Jedna.

Vstal jsem zpoza skalky do pokleku. Když se vám do krve dostane větší množství adrenalinu všechno probíhá zrychleně. Vtip je v tom, že vy musíte vidět vše pomalu na tolik, aby vás vlastní rychlost nezabila. Zbraň jsem zapřel do ramene, vypálil třírannou dávku do hrudi prvního Rangera. Z těch sotva dvaceti metrů nebyla dost ani neprůstřelná vesta. Ranger udělal kotoul dozadu a zůstal ležet. Aurora již skolila i druhého se zeleně oděných obránců míru v pustině.

Třetí však odolával. Neustále měnil místo a zasypával nás krátkými dávkami z pušky. Aurora vytáhle zpoza pasu granát a roztáhla rty do šíleného úsměvu. V očích se jí zablesklo a mě vzápětí došlo, jakou se to chystá vyvést blbost. Začal jsem vrtět hlavou jak vzteklý a uchopil do ruky kámen velikosti velmi podobné právě granátu.

„Šetři tím.“ a vyloudil na tváři úsměv. Vzápětí jsem širokým hodem poslal kámen před auto a zároveň zařval „Kryj se!“. Ranger pochopitelně netušil, že to co spadlo na zem není granát, ale pořádný šutr a tak se vyřítil zpoza auta. O jednu kulku do hlavy později jsme již slézali ze skály prozkoumat, co se v džípu skrývá.

Navzdory mému přesvědčení, že se v autě ještě někdo ukrývá bylo překvapivě prázdné. Teda co se týče osob. Na zásoby to už to bylo o malinko lepší. Dva kanystry benzínu, lékárnička a krabice s obrázkem lebky, která v sobě skrývala plastickou trhavinu. Bohužel bez rozbušek.

Všechno jsme naložili do našeho Humveeho a ještě jsme hadicí přesáli benzín z jedné nádrže do druhé. Než jsem našel ten správný postup, nepěkně jsem si natáhl do úst víc než malé množství paliva.

Nechali jsme za sebou zlikvidovanou patrolu a vydali se směrem, který Aurora určila.

O pár hodin později soumrak padl na pustinu. Sjeli jsme kousek od silnice. Největším nepřítelem v noci dost často nebývá člověk, ale právě počasí. Teplota klesne skoro k nule, i když je přes den třeba plus třicet. Holt matičce Zemi moc nepomohlo, když na ni spadlo pár megatun starého dobrého materiálu atomových bomb.

Rozdělal jsem oheň a vybalil nějaké zásoby. Rozprostřel jsem na zemi deku a rozhodl se povečeřet. Sušené maso je něco, jako sázka na jistotu. Jenom se člověk nesmí ptát z čeho je. Ve vlastním zájmu. Snědl jsem pár kousků a zapil je trochou vody z láhve. Uplynulo pár minut, byla již úplná tma. Aurora mlčky seděla s rukama v klíně a dívala se do ohně. Možná na chvíli jako by z ní spadl ten výraz otravné lupičky. Podíval jsem se na ni a ona mi pohled opětovala.

Vstala a sundala si oranžový nátělník. V záři ohně krásně vynikla její světla pokožka a já na okamžik ztratil dech. Pomalinku ke mně přešla. Chtěl jsem vstát, ale ona mě nohou srazila zpět na deku. Klekla si ke mně. Uchopila mě za vlasy a zaklonila mi hlavu dozadu. Celou dobu jsem se jí díval do očí. Políbila mě.

Naše těla se propletla v bláznivém kolotoči vášně a potlačovaného strachu z toho, co bude na druhý den. Zbavili jsme se oblečení. Milovali jsme na tam na zemi u vyhasínajícího ohně pod světlem měsíce. Její rudé vlasy mi padaly do tváří a já jí stále neměl dost. Za několik desítek minut oba již dostatečně přesycení tím druhým, jsme usnuli.

Probudil mě až za několik hodin rachot motoru. Sáhl jsem instinktivně pod hlavu, abych vytáhl pistoli. Bylo to ale zbytečné.

Auto, které odjíždělo bylo to samé, které mě sem přivezlo. Aurora se nemínila evidentně loučit. Spakoval jsem si zbytek věcí, které mi zůstaly. Pistole, deka, dva zásobníky na pásku u kalhot a košile. Chtěl jsem už začít nadávat, když v tom jsem si všiml, že můj batoh se válí nedaleko. Ulevil jsem si několika vulgarismy a doufal, že Jane zůstala se mnou. Zůstala.

„Tak holka, jsme v tom zase sami.“

Oblékl jsem se a pečlivě se rozhlédl. Nevěděl jsem kam přesně se vydám. Kumpáni byli dost daleko a tímhle směrem jsem vůbec neměl tušení co mě čeká.

„No, tak do toho šlápneme…..“


*Konec druhé části*


Co nás příště čeká? Ne, o Auroře jste nečetli naposledy. A co by to bylo za hlavního hrdinu, kdyby nezachránil dámu v nesnázích. Zase.