Devatenáct let 3.část.

Třetí část.

Cestovat sám po pustině má tu nevýhodu, že jste… sám. Nebýt včerejšího večera, nejspíš bych po Auroře už ani nevzdechl. Samozřejmě možnost jí dohnat byla naprosto mizivá. Jestli jela zhruba 60-70 km/h, tak se za hodinu dostane tam, kam já za celý den chůze. To není pěkná vyhlídka.

Z batohu jsem vybalil mapu. Jasně, dvě stě let stará mapa sice není již úplně zachovalá, ale nové vesnice se stejně zakládají na troskách těch starých, takže byla docela dobrá šance, že zhruba za půl dne chůze narazím na jednu z těch větších. To znamená, že by měla možná i víc jak sto lidí.

Pustina vás zkouší, slunce se z vás pokouší dostat poslední zbytky tekutin, a pokud máte míň než malé množství štěstí, tak vám do cesty postaví buď lupiče nebo jiné samozvané ochránce, kteří chtějí poplatek za to, že procházíte přes jejich kus pouště. Prostě idylka post apokalyptického světa.

Uplynulo pár hodin, mé nohy měly podřazeno pouze na „jdu, dokud nepadnu“ a na obzoru se začala rýsovat hlavní brána mého cíle. Jane jsem si přehodil přes záda a zakryl ji kabátem. Ono přijít do města s takovým automatem nedává moc pocit, že jste mírumilovný a spořádány poutník.

Původní předpoklad, že se bude jednat o nějakou menší vesničku vzal za své, když mě před městskou bránou přivítalo kulometné dvojče a několik stráží s orlem na hrudi. Zastavil jsem se u blízké nástěnky, na které se návštěvník mohl dočíst vše, od nabídky služeb nejstaršího řemesla na světě, přes pracovní nabídky, až po hlásaní slova božího. Dost často tam také byla k vidění místní pravidla. Zákaz nošení zbraní se ve městě však nekonal, což mě malinko potěšilo. Méně už, když jsem si všiml, že kousek od brány stojí čerstvě ohořelý vrak džípu našich drahých Rangers a kolem něj několik dalších vozidel se stejnými znaky jako jsem měl na své kevlarové vestě.

Bránou mě provázely pohledy strážců. Možná to bude tím, že jsem je provokoval svým zářivým úsměvem. Jak už bývá dobrým zvykem, první moje kroky vedly samo sebou do místního hostince. S ohledem na denní hodinu, se tu již pilo, jak zákon před válku kázal.

„Zdravím, dám si pivko.“ Pronesl jsem lakonicky.
„Občanský průkaz“
„Děláte si ze mě prdel?“ otázal jsem opravdu překvapeně.
„Jo dělám.“ Odvětila pobaveně servírka, majitelka a nejspíš i bordel mamá v jednom.
„To je radost. Pronajímáte pokoje?“
„Jasně, s pánskou nebo dámskou společností?“
„Co takhle sólo?“
„To není dobrý ani pro mě, ani pro tebe hřebečku.“

Nikdy jsem upřímně nechápal, proč se některým ženským nevydává na velikost ega zbrojní průkaz. Tahle by ho potřebovala. Volný pokoj jsem nakonec usmlouval bez návštěvy jedné z jejich sociálních pracovnic pro styk s veřejností. Dopil jsem zbytek něčeho, co by se dalo označit jako skoropivo a rozhodl se odejít do říše snů.

Měli jste někdy takový ten pocit, jako když hledáte správnou ulici, víte, že někde blízko musí být rozcestník, a vy se přitom stále nemůžete zorientovat? Prostě být ztracení a přitom zhruba vědět kde jste? Je to paradox, ale já si tak zrovna připadal. Věděl jsem, že jsem z nějakého důvodu ve správném městě, ale už vůbec jsem netušil, co tu mám dělat.

Jako alternativa se mi jevila jedna z karavan, která se vydává od města k městu. Zlato je slušné a člověk se zase dostane někam jinam. Mohl jsem se taky vydat hledat Auroru, ale vzápětí jsem to pustil z hlavy. Sice loučit tak, jak naposledy bychom se mohli častěji, ale člověk nemůže chtít všechno.

Dostal jsem se po schodech až ke svému pokoji. Dole dozníval ryk opileckého songu o Buffalo Billovi, který v prdeli byl. Usmál jsem se nad tou starou odrhovačkou. Na chvíli jsem nedával pozor a v ten okamžik jsem dostal pěsti do břicha. Můj žaludek posilněný tou parodii na pivo zaprotestoval a já útočníkovi potřísnil boty jeho obsahem. Za odměnu jsem dostal kopanec do žeber.

Podíval jsem nahoru a jasně zelená kevlarová vesta mě nenechala na pochybách, že naší drazí radobychránci pořádku se přišli podívat do baru. Tím ale špatné zprávy nekončily. Jelikož jsem měl na sobě vestu z mého prvního seznámení se s Aurorou, tak to někteří jedinci špatně nesli. Jsou totiž dva způsoby, jak přijít k vestě Rangers. Jedna možnost je, dát se k nim a ta druhá je, vzít si ji od mrtvého, což není zcela korektní. Jak již víte, já se k nim fakt dát nehodlal.

Abyste pochopili, jak to s těmi Rangers celé je. Před válkou to byly elitní jednotky armády. Po válce po nich zůstal jenom odkaz jejich hrdinství. Což je třeba mě úplně fuk. Napříč pustinou se z nich stali ochránci pořádku. Dobrá, pro mě za mě, klidně. Jenže většina z nich jsou prostě tupá hovada, která dostala do ruky pistoli a něco jako rozkaz „Běž,a zabij všechno, co je větší a zelenější než ty.“ Elitní výcvik dostává jenom část z nich ,a s tou jsem se prakticky ještě nesetkal. Díky bohu.

Nicméně neprůstřelnou vestu, ze mě servali a jako odměnu jsem dostal dva kopance do obličeje. Nakonec jsem se přece jenom do říše snů odebral. Nedobrovolně.

Nevím, jestli jsem byl v bezvědomí hodinu, anebo den, nicméně, když jsem se probral, byla stále tma. Nebo už zase. Krev v obličeji mi zaschla, akorát pravé oko jsem měl trošku napuchnuté. Potácel jsem se po místnosti, než jsem našel mříže. Fajn, takže jsem ve vězení. Doufám, že mě zastřelí. Za znečištění obuvi.

O pár chvil se objevil strážný. V ruce kus dobře zaobleného dřeva, což mohlo simulovat obušek anebo taky detektor lži. Nebyl jsem si ve svém stavu moc jistý.

„Tak mladý pán se prospal, a teď padej. Ranger proti tobě nakonec obvinění nevznese, i když taková urážka se málokdy odpouští.“

Neměl jsem absolutně tušení, o čem to mele, ale chtěl jsem být co nejrychleji pryč. Ze dveří cely jsem vyšel už poměrně vzpřímeně. Nejspíš bych z toho vězení vypadl a do města se vrátil až s pořádnou zásobou munice a několika vysoce výbušnými kolegy. Jenže to by osud nemohl zamíchat kartami opět jinak.

V cele hned vedle mě stála žena s podivně bledou pokožkou a copem rudých vlasů. Peklo na okamžik zamrzlo. Měla nepěkně rozbitá ústa a potrhané šaty. Nejspíš se na ní pořádně vyřádili. Ruce měla nad hlavou spoutané klasickými pouty a řetězem uchycené do stropu cely.
„Nečum na ni a padej. Ta zaklepe nožkama za rozednění.“ Ozval se za mými zády.

„Pojeb se!“ před očima se mi udělalo rudo a nebylo to jenom tou krví z rozbitého nosu. Otočil jsem a několika údery pěsti do hrtanu vyřešil veškeré problémy s komunikací, které jsem s tímto zeleným příslušníkem měl.

„Štěně?“ ozvala se Aurora překvapivě živě.
„Náhodička, co?“
„Jak ses sem dostal?“
„Poblil jsem…..ale víš co, tomu bys asi nevěřila.“
„A pomůžeš mi už?“
„No, nevím.“
„Dělej!“
„Madam.“

Díky svazku klíčů od strážného jsem ji odemkl pouta. Nikdy jsem nepochopil ten blbý zvyk, nosit veškeré klíče na jednom svazku.

„Prohledej ho,“ ukázal jsem na strážného, který se válel na zemi s hlavou mírně od těla. Aurora mu zpoza pasu vytáhla Stimpak, který si okamžitě píchla. Její už tak světlá pokožka dosáhla o maličko solidnějšího odstínu bílé. Jedná se o technologii, založenou na doplnění obrovského množství živin a nějakých regenerujících chemických sloučenin do organizmu. Rány se pak zacelují prakticky mrknutím oka, střelné zranění přestanou krvácet atd. Sice vám to nevyléčí ustřelenou nohu, ale aspoň to pozastaví krvácení. A taky to neléči pohlavně přenosné choroby. Bohužel.

Prudce jsem otevřel první dveře, jen abych si málem dal čelo s příchozí dvoučlennou hlídkou. Jelikož jsme se střetli ve dveřích, tak prostor pro nějaké máchaní tu fakt nebyl. Udělal jsem tedy bez jakéhokoliv přemýšlení krok zpět, jenom abych měl víc prostoru pro pořádný kop do slabin. No není to čestné, ani hezké, ale za to účinné.

První se poroučel k zemi, zatímco druhý na mě tasil Glock. Nebyl čas přemýšlet nad číslem řady rakouské pistole, místo toho jsem zkušeně uchopil pistoli za závěr a trhl dozadu. Kdyby se vrátil dopředu znamenalo by to, že je pistole opět připravena udělat mi průzkum břicha devítimilimetrovým projektilem. Těch pár vteřin však stačilo na to odzbrojit strážce elegantním úderem do spánku. Měl bych je přestat mlátit pěstí. Začíná se z toho stávat nebezpečný zlozvyk.

Nyní již posilněni o dvě pistole od každého ze strážných a dvě útočné pušky ráže 5.56 jsme se mohli zkusit prostřílet na svobodu. Postup z vězení šel překvapivě snadno. Možná to bylo tou, pokročilou noční hodinou.

Byli jsme už venku z vězeňského bloku, když šla celá situace do míst, kde slunce nesvítí. Částečně jsem na tom nesl vinu i já. Myslel jsem, že jsme stále v prostorách centra města. Což byla hloupost. Camp rangerů,ve kterém byli všichni vězni, tedy i já s Aurorou, byl situovaný až na úplný konec města. Z jedné strany tedy městská zeď a před námi ubikace, vstupní brána do tábora Rangers a pak až městská část.

„Tak tohle bude ještě zábavný.“ Pronesla tiše.
„Neboj, nějak to zvládneme.“ Ale moc upřímně to neznělo ani mě samotnému. Prošli jsme kolem jedné z ubikací, aniž by si nás okolo chodící hlídky všimly. Nechybělo moc, přední brána už byla na dohled, když se zpoza rohu objevil hlídač, se kterým jsme ani jeden nepočítali.

Mladý ranger byl stejně překvapený jako já a Aurora. Udeřil jsem ho pažbou pušky, ale on byl z jiného těsta. Obratně uhnul, nabral mě kolenem do břicha. Usmál se a zamířil mi mojí vlastní zbraní na čelo. Pak Aurora vystřelila.

A nastalo peklo.

Čerstvě zburcovaní Rangers se nás hnali ze všech stran. Kryli jsme se za sudy a ostřelovali příchozí posily. Metr po metru jsme se přibližovali ke strážní bráně. Stříleli jsme, co to dalo, kryli si záda, ale bylo jich příliš. Z pasu jedné mrtvol jsem vzal dva granáty. Jak to jenom šlo, hodil jsem jeden z nich do zvětšujícího se davu. Dalo nám to s Aurorou pár vteřin navíc. Ona krvácela z rány na noze a i mě se malinko špatně dýchalo. Než se Rangers přeskupí, schovali jsme se do strážní boudy.

Bylo nad slunce jasnější, že nás za chvíli mají. A že oba umřeme.


„Opravdu by tě napadlo, že skončíme takhle?“
„Stále jsem se nevzpamatovala z toho, že jsi se pro mě vrátil, Štěně.“
„To víš, ten sex na rozloučenou nebyl až tak dobrý.“ Usmál jsem se. Venku jich bylo moc. Nelíbila se mi vyhlídka skončit na šibenici.

Odvrátila se ode mě a něco si tiše špitala. Nejdřív jsem netušil, že o co jde, ale pak mi v hlavě probleskla dávno zapomenutá slova, která jsem slýchával, než jsem šel spát.

„Ty se modlíš?“ pronesl jsem sám šokovaně. Tohle nebyla Aurora, kterou jsem znal. Na druhou stranu, když člověk ví, že se blíží konečná, nebude se chovat úplně racionálně.
„Nestarej se.“ Ale neznělo to moc přesvědčivě. Připlazil jsem se k ní a objal ji.
„Musíme se držet toho, co oba máme, protože už se nic nezmění. Jestli to zvládneme nebo ne, máme na chvíli aspoň toho druhého.“ pošeptal jsem. Vzala mě za ruku.

„Jdou si pro nás.“
„My to ale nevzdáme, že?“
„Žijeme v modlitbách.“

Z opuštěné boudy vyletěly obě zbraně. Rangers to vzali jako jasné gesto vzdávající se dvojice. S úsměvem na rtech vykopli dveře.

Bob s Aurorou klečeli na zemi, dívali se do očí a drželi se za ruce. Jakmile Rangers vpadli do boudy, ozvalo se tiché cvaknutí. Tak tiché,jako když odpadne ruční pojistka z posledního granátu na zem.