Astronom

Astronomovi se prohly čočky u brýlí.
,,v 09:10 říkáte?“
Přikývl.
,,A...jak? Jak se to stane?“
Jen ukázal k dalekohledu.
,,Tam je odpověď?“
,,Není. Ale mnohé fakta k ní vedoucí.“
Podíval se.
,,Vidím jen obyčejnou severní noční oblohu v letním období. Žádné náznaky něčeho zlomového.“
,,Je třeba sledovat oblohu z cela jiného úhlu. Musíte ji nejdřív pochopit. Teprve poté vám vydá své taje a záhady.“
,,Ale jak? Jak to mám udělat?“ astronom byl z celé té věci zcela mimo svoji kůži. Ten večer měl být jako každý jiný - káva, spousta kávy, papíry a dalekohled. Jenže ten den se začal vyvíjet úplně jinak.
,,Nedívejte se na ni jako na něco cizího, jako na něco, co nemá s vámi či se Zemí nic společného, jako na něco, co vaši planetu jen obklopuje. Vnímejte ten nekonečný prostor jako tmavý oceán, kam sice sluneční paprsky nedosahují takovou měrou, ale kde se to přesto hemží životem - tak jako na dně oceánů.“
,,Chcete tím říct, že tam někde ve vesmíru žijí další lidé? Něco jako mořští ďasové z hlubin zemských oceánů?“
,,A odkud myslíte, že přicházím já?“
V tu chvíli se astronomovi zatajil dech a srdce se pokoušelo o infarkt.
,,Jsem z Ohia...“ dodal po chvíli.
,,Cože?“
,,Ano, narodil jsem se v Ohiu. Před třemi lety.“
Astronomovi se prohly čočky u brýlí. Již poněkolikáte. Před sebou viděl vysokého muže v divném oděvu , muže, který vypadal spíše na rakev než kolébku.
,,To nechápu. Chcete tím snad říci, že jste se vrátil v čase, aby jste Zemi varoval? Abyste zvěstoval její záhubu?“
,,Jen se podívejte do toho dalekohledu. Možná několik dní neuvidíte zhola nic, jen hvězdy a hvězdy, ale nesmíte to vzdát. Snažte se na vesmír dívat jinak, poté procitnete.“
,,A jak se vám povedlo dostat se časem zpět?“
,,To vše je skryto za čočkou dalekohledu.“ řekl, otočil se a zamířil zpět ke dveřím observatoře. Na prahu se ještě zastavil, otočil se na patách svých fosforeskujících treter a pronesl k astronomovi: ,, Víte, proč jsem si vybral právě vás?“
Astronom na něho zíral, stále ještě nejistý, zda to vše není jen opar snění, a pak bázlivě odvětil: ,,Netuším. Nejsem žádná kapacita, nemám žádné ocenění...“
Cizinec příkývl.
,,Jsem spíše amatér, člověk, kterého jen baví pozorovat oblohu a lovit v ní hvězdy.“
Cizinec přikývl. ,,Přesně tak, přesně tak. A právě kvůli tomu amatérství, tomu sladce nevědomému pohledu na noční nebesa, jsem si tě vybral. Protože jedině ty jsi schopný podívat se na tu oblohu absolutně jinak. Řekl bych panensky.“ Jen co ztichl, odešel.

A astronom tam zůstal sedět. Vyděšený, zmatený a roztřesený...

,,Tady máš to kafe.“ přišla s konvicí kávy.
,,Díky, Mariano.“ poděkoval své ženě s upřeným pohledem na dveřích od observatoře. Pořád tam viděl toho podivného muže.
,,Stalo se něco, můj milý?“
,,Ne, ne, nic, Mariano, nic.“ Ale samozřejmě že stalo! Ale věděl, že o některých věcech nemá cenu před ženami mluvit.
,,Dobrá. Půjdu do postele. Přijdeš?“
,,Dnes ne, milá, musím se ještě na něco podívat.“
,,Jen jestli tam, na tom černým nebi, nejsou nějaký kozatý ženský, který ty tím dalekohledem očumuješ!“ škádlila ho. Věděla, že káva ho beztak udrží při životě jen dvě hodiny, a pak k ní vleze do postele.
,,Neboj se, Mariano, jsou tam jen hvězdy a hvězdy a tma tmoucí.“
,,Vždyť já vím. Budu na tebe čekat.“ vtiskla mu pusu na krk a s prázdným tácem, na kterém předtím spočívala káva, odešla do přilehlého domku.

Lokl si kávy a přiložil své oči za sklem k patám dalekohledu. Doufal, že se mu zjeví odpovědi, ale stále pozoroval jen dobře známou tmavou oblohu s bíle zářícími body. Povzdechl si. Copak to ten cizinec asi myslel? Jak se má dívat na oblohu jinak? A jak mu obloha zodpoví otázku na to, jak může mít stařec teprve tři roky? Lokl si znovu kávy. A pak znovu. Šálek se však v ruce stále více třepal a ruka klesala a klesala, až se zastavila o hranu stolu a jeho hlava se pohodlně usadila na jeho chlupatých hřbetech paží. Upadl do spánku.

...Podíval se dalekohledem. Před sebou viděl celou vesmírnou mapu a přemýšlel, na kterou spřátelenou planetu se dnes zaměří. Neboť sám žil na planetě Zemi, bylo naprosto zřejmé, že spřátelenými planetami jsou také vesměs jen samé Země. Úplně stejné jako ta, na které on sám měl postavený svůj dalekohled. Jediný rozdíl mezi planetami byl v jejich časovém rozhraní a dimenzi. On sám se nacházel na Zemi T6D23, což znamenalo, že se nachází v šestém časovém rozhraní a dvacáté třetí dimenzi. Tyto názvy byly velmi důležité, neboť jednotlivé Země se nacházely jinak na zcela neodlišném místě, jen každá existovala v jiné dimenzi či času.
Podle plánu rozpisů měla být na řadě Země T6D22, čili nejsnadněji možná pozorovatelná planeta Země pro planetu Zemi T6D23. Samozřejmě stejně náročná by mohla být planeta T6D24, jedině však kdyby mohla být pozorována. A to nemohla. Ačkoli všichni obyvatelé planety T6D23 věděli, že planeta o jednu dimenzi dále existuje, nemohli ji pozorovat. Žádná planeta nemohla pozorovat další planety, které byly buď o časové rozhraní, či dimenzi vyšší. A tak poslední nejrozvinutější planeta, kterou mohla planeta Země T6D23 pozorovat, byla planeta Země T6D22.
Prohlídka proběhla rychle a bez nějakých zvláštností. Nic nového se na T6D22 neudálo. Žádné nárazy meteoritů, žádné živelné katastrofy, populace fixovaná podle norem na devíti miliardách lidí a žádné zvýšené cifry ohledně vymírání zvířat. Astronom byl znuděn nicneděláním, a neboť měl ještě plno času, než ho přijde vystřídat druhý astronom, rozhodl se, že začne s kontrolou podle teorie kruhu znovu od začátku. Zaměřil se tedy na planetu Zemi T1D2. Planeta T1D1 se totiž již před dvě stě tisíci lety sama zahubila. A všichni věděli, že taková katastrofa se již znovu dopustit nesmí. A právě planety Země s časovým rozhraním T1 a dimenzí od D2 do D4, neboli také rozvojové planety, byly nejvíce nestabilní a proto ostře sledované.
Když se astronom dostal k poslednímu vzorci, který obsahoval všechny informace ohledně planety Země T1D2, zděsil se. Výsledek hlásal, že počet obyvatel je již neúnosný.
,,Doprdele s těma primitivama!“ neudržel se na uzdě. Bylo to již poněkolikáté, co se Země T1D2 dostala do velkých problémů a tím znovu odepřela astronomovi další dovolenou, neboť ten musel okamžitě zalarmovat záchranou akci. Totiž, každé udržení ohrožené planety bylo pro vyvinutější planety více než důležité. Ačkoliv se to na první pohled nemuselo zdát, každá planeta nějakým způsobem ovlivňovala ty další. Byl to jakýsi řetězec návaznosti, a když jedna planeta prostě zmizela, jeden článek vypadl z řetězce, bylo samozřejmé, že celý řetěz se bude hroutit a bude těžké ho přivést zpátky k normálu. A proto bylo v zájmu všech planet starat se o ty ostatní (samozřejmě vyjma planety T1D2, která neměla možnost znát a vůbec objevit jiné podobné Země, neboť byla nejprimitivnější – alespoň po kolapsu Země T1D1).
Astronom se znovu podíval na poslední vzorec a na jeho výsledky, ujistil se, že nejde o falešný poplach, a potom začal v číslech bádat, co se přesně stalo. Prohlížel všechny nejpodrobnější statistiky ohledně přirozeného nárustu obyvatel, průměrné úmrtnosti či stěhování národů, které bylo způsobeno právě stále zvyšujícím se počtem obyvatel Země T1D2. A pak, po dlouhém pátrání, na to konečně přišel. Ve své podstatě nešlo o to, že by se z ničeho nic narodilo obrovské množství dětí, jak to na grafech ze začátku vypadalo, ale problém byl v tom, že deštné pralesy, lesy, pole, louky, plantáže, jezera a řeky byly v tak zdevastovaném stavu, či zmizely s povrchu zemského T1D2 úplně, že jednoduše začal kolabovat přirozený koloběh látek v přírodě. Laicky řečeno, již nebylo lesů, které by pohlcovaly vodu spadlou z nebes, která tím pádem tekla po polích a vymývala zasazené plodiny, což mělo za důsledek rozsáhlé hladomory, které byly dále příčinou nemilosrdných celosvětových válek o území a hlavně potraviny. A v přímé návaznosti na války takových rozměrů došlo k obrovskému znečištění vody a vzduchu. Jednoduše se všechno řítilo nezadržitelně do černé díry, která pohltí celou lidskou civilizaci planety T1D2. Tedy ne zcela nezadržitelně. Astronom se podíval na hodinky, zkontroloval čas, a pak v rychlosti vypočítal několik nesrozumitelných vzorců. Když bylo konečné číslo dvakrát podtrženo, zmáčkl na červený knoflík, jenž oznamoval stav největší nouze, a během chvíle se ve dveřích objevil ,,homo in universum“, tedy člověk, jehož posláním je cestovat vesmírem, aby v jiných dimenzích a čase zvěstoval blížící se katastrofy. Byl to muž narozený v Ohiu na planetě T6D23, který měl právě oslavit své dvacáté osmé narozeniny. Ihned, co mu byl sdělen úkol, se vydal na oddyseu vesmírným prostorem. Na planetu T1D2 mu to trvalo celých dvacet čtyři let, ale díky výpočtu, který astronom v rychlosti vypočítal, všichni na T6D23 věděli, že to bude o několik hodin stačit. S čím už ale nepočítali, bylo tak primitivní myšlení lidí, kteří vládli planetě T1D2...

Astronom sebou trhl tak, že se mu celá zbývající káva vylila do klína. To ho ovšem v ten okamžik vůbec netrápilo. V jeho hlavě byla jen jedna myšlenka. Jen jeden čas. 09:10! Už zítra! Zadíval se do svého dalekohledu a tentokrát se stalo něco zvláštního. Ačkoliv viděl stále tu stejnou černou plochu posetou perleťovými hvězdami, uvnitř věděl, že v ní zdaleka nejsme sami.
,,Mariano!“ vykřikl, když vyběhl ze své observatoře k domku ,,Mariano! Telefon! Okamžitě potřebuju telefon!“
V okně se objevila rozespalá tvář, ve které však bylo zřejmé vyděšení. ,,Komu chceš v těchhlectěch hodinách volat, prokristapána?!“
,,Prezidentovi Spojených států!“
,,Ty jsi se dočista zbláznil! V kávě přece není alkohol, tak jak je to možný!?“
,,Prosím Tě, má milá, věř mi! Potřebuji volat prezidentovi!“
,,A kde bych na něj asi vzala číslo, ty chytrej?!“
Pravda, nechal jsem se trochu unést, uvědomil si astronom, ale nenechal se zdeptat. Vběhl zpátky do observatoře, kde měl číslo na svého dobrého kamaráda, který měl svého dobrého kamaráda, který se dobře znal s kamarádem kamaráda, který pracoval v Pentagonu. Celou noc pak strávil telefonáty po celých Státech, až se s obrovským štěstím nakonec dovolal do samotné kanceláře prezidenta U.S.A.

,,Můžete mi ještě jednou zopakovat vaše sdělení?“ pronesl prezident vážně do sluchátka, přičemž nevěřil vlastním uším.
Astronom vše do detailu vypověděl znovu.
,,A od koho že to máte ty zaručeně pravdivé informace?“ zeptal se pobaveně. Zdálo se, že každou chvílí vybuchne smíchy.
Astronom mu znovu velmi vážně odpověděl, a pak dodal více než naléhavě: ,,Pane prezidente, teď je půl šesté ráno. Nerad vám musím sdělit, že pokud do devíti hodin a deseti minut ranních okamžitě, a zároveň jednou provždy, nepřestaneme kácet lesy a stavět velkoměsta s továrnami, za necelých dvacet dva let se náš ekosystém zcela zničí, což bude mít za následky kritický nedostatek potravin a tím pádem dlouhé a kruté války o jídlo, a o dva roky na to z nás a našich potomků nezbyde nic víc než prach...a ani to ne! Pane prezidente, apeluji na vás, 09:10 je kritický čas, který zcela jistě rozhodne o naší budoucnosti, a já pevně věřím, že se dokážete rozhodnout...“

Na druhém konci se jen ozval výbuch smíchu, a pak bylo sluchátko položeno...