Květnatí kovbojové
Galaxie uprostřed Místní skupiny galaxií, mlhovina uprostřed Galaxie, hvězdná soustava uprostřed mlhoviny, planeta uprostřed hvězdné soustavy. Uprostřed největšího kontinentu malé město a uprostřed města náměstíčko. A na náměstí dav.
Přesněji dav čumilů.
Uprostřed davu totiž proti sobě stojí dva drsní, větrem našlehaní, sluncem osmažení a v alkohole zakonzervovaní kovbojové s nezbytnými atributy svého stavu - kolty kdesi pod zadkem, kalhotami z džínoviny, ve kterých jste po propocení chodili, jako byste měli místo nohou plaňky od plotu, protože se nedaly ohnout, a vysokými jezdeckými botami, příčinami omdlévání dam s citlivým čichem. Nebýt lehce protáhlých konkávních lebek, celkově většího dorzoventrálního zploštění těla, širší a znatelněji vystupující pánve a čtyř rachitických nožek by si jeden myslel, že se nachází na planetě Zemi na Divokém západě 19. století. A on to byl Divoký střed na planetě národa Lemplů zvané Pivoňka. Současnost.
Ten se světlou bradkou a blonďatými kučerami, dle obličeje posetým vráskami zřejmě starší ze dvojice se jmenoval Blizna Průtržník a vlastnil největší stádo krav v Žindavě, městečku, ve kterém se nalézáme. Avšak nejen jeho dobytek sváděl k závisti. Jeho choť Marulka měla prý nejkrásnější oblouky pánve a nožky široko daleko. Ale šťastný život mu stádo, ani krásná žena nepřinesly. Musel hlídat oboje, to věděl, krávy mu rádi všichni rozkradou a o věrnosti Marulky si nedělal iluze, pravých mužů kolem jak naseto a přitom žen na Divokém středu málo, takže o pozornost neměla nouzi žádná, obzvláště taková krasavice. Ovšem na dvou místech zároveň být nemohl a po několika špatných zkušenostech s pomocníky u krav zůstal na vše sám. S nervy na dranc, nekončícími starostmi, nejistotou, obavami...
A pak, k dovršení veškerých strastí, se nechal vyprovokovat k souboji. Skvělé.
Proti němu stál Merlík Sivý, mladšího středního věku, ostrých rysů, jizev, tmavě medových zvlněných vlasů a delších řas, díky čemuž platil za největšího lamače srdcí všech dam v okolí. Vyhlížel jako otřískaný charismatický bojovník, avšak ony řasy mu zároveň dodávaly zdání jakési vnitřní skryté křehkosti, což působilo na něžné pohlaví jako rudá barva na býka. Přestože o něm už všichni dávno věděli, že nemá žádné skrupule, všechny jen využívá, na nikom mu nezáleží, zkrátka pěkný parchant, stačilo mu nahodit "psí ksicht", jemuž řasy dodávaly na údernosti bucharu, a ženský mozek se vypařil. Vždyť oni mu tak ubližují, chudáčkovi, ty sprosté pomluvy jsou jenom lži, nechají se zmást jeho drsným (ach bože, je tak sexy) zevnějškem...
Své milenky pravidelně a po přiměřených dílech finančně ždímal (chtěl, aby mu dlouho vydržely, jak je výše uvedeno, žen zde moc nežilo), sem tam si přilepšil nějakou tou krádeží a život měl příjemný, bez starostí.
Ale spokojený úplně nebyl. Velké, dobře živené a chráněné stádo Průtržníka jej dráždilo, a tak jej jednou v hospodě, kdy již byl Blizna zpitý pod obraz s rozumem kompletně paralyzovaným, ale mluvidly dosud funkčními, začal urážet; že prý má už od něj nasazené parohy velikosti slušného šestnácteráka...v tu chvíli ruply Bliznovi nervy a vyzval jej za urážku na cti na souboj.
Teď jen toho hlupáka odpravit.
Ráno osudného dne. Kdyby měla příroda smysl pro drama, zcela nezvykle pro toto roční období a tuto oblast by nad městem nehybně visely těžké šedé mraky, déšť by bubnoval Osudovou na vyprahlou zem, teskný vítr by kvílel v skulinách...Počasí však nehodlalo měnit plán Ústředního výboru Matky přírody a jako mnoho dní předtím a mnoho dní potom slunce neúprosně pražilo do nezdolné pouštní zeleně (no, spíše šedozeleně, došla jí barva), tlak zůstával konstantní, vzduch proto dřepěl na zadku a panovalo bezvětří, zkrátka všední den.
Avšak nikoliv pro Lemply.
Již od rána se srocovali v hloučcích na ulici a rokovali o plánovaném poledním souboji. Kdo vyhraje? A kdo má vyhrát? Bude tam Blín Čertkus se svými párky v rohlíku? Kdo myslíte, že potom ten nepořádek uklidí? Zatímco na poslední dvě otázky věděli odpovědi záhy (bude a nikdo) a druhá byla spíše filosofického rázu, na rozřešení té první si budou muset počkat.
Ubohý Blizna celou noc nezamhouřil oka (ani prvního, ani druhého) a modlil se k Velkému Okvětí. Sice byl kovaný kovboj, ale také měl zdravý rozum, pud sebezáchovy a znalost Merlíkovy pistolnické zručnosti. Rozum i sebezáchova na něj rozčileně ječely a rezonovaly v mozku, bravura soupeřovy střelby mu tepala v srdci jako umíráček. Alespoň měl takový pocit.
Na snídani se nebyl schopen ani podívat, žaludek se scvrkl na velikost špatně živené trepky velké a hrdlo se náhle jevilo úzké jako obal na spacák. Jako vždycky před premiérou. Zvlášť když to může být zároveň i derniéra.
Překvapivě stejně se vedlo i soupeři. Ledový klid mu totiž předešlého večera roztál po nevinných obdivných řečech přítele Čiroka Nevzhledného, jenž jej poplácal po zádech a s hrdostí přímo kvetoucí v hlase pravil: "Bambuse, nemůžu uvěřit, že do toho fakt deš, víš, jak se vůbec ten javor dostal k Marule?"
"Snad přes prachy, ne?"
"Tenkrát teprv ten majlant, co má teď, začal shromažďovat. Hele, jak je na radnici ta věžule, tak tam tehdy vyrostla Townsendia incana, úplně na vrchu a Marula se nechala slyšet, že to je její nejoblíbenější kytka, no a Blizna ji přede všemi sestřelil dolů a Marule daroval. No, samozřejmě, že si ji tím značně naklonil a dyž tatík svolil, konala se svatba."
"Prosimtě, Blizna už je starej páprda, teď už se mu klepe ruka," nedal Merlík nic z vnitřní bouře najevo.
"Seš prostě platan, Merlíku!" a s dalším pochvalným poplácáním Čirok odešel.
Zavřely se za ním dveře.
Teskný sten se rozlehl místností: "Ach Velké Okvětí!"
Zatímco se tedy soupeři úpěnlivě modlili ke stejnému bohu (což úspěšně neutralizovalo jakékoliv božské deus ex machina) a Žindavané vytahovali ze skříní sváteční oblečení a těšili se na párky v rohlíku, jeden Lempl narozdíl od ostatních zapojil šedé buňky mozkové, dlouze telefonoval do sousedního města a u místního "tajemného muže, kterého nikdo vlastně nezná, vždycky v salooně sedává v nejtemnějším rohu a všichni se jej bojí, ale sežene vám i nehet z pravého palce Napoleonovy babičky" zakoupil dvě podivně nenápadné krabičky. A také si vyndal černé smuteční šaty a klobouk. Přeci jenom, co kdyby to nevyšlo a manžela jí zastřelili, že.
Poté ještě zbývalo provést dvě guerillové akce - propašovat zakoupené slepé náboje na správná místa. Doma to bylo jednoduché, ale u milence (kterého "přišla povzbudit") zažila pěkně horké chvilky (přesněji řečeno jiné horké chvilky než obvykle).
Konečně však hodiny na radnici odbily poledne. Vzduch zhoustl napětím. Duelisté pomalu vyšli do středu plochy. Ztěžka dýchali. Mhouřili oči proti sálajícímu slunci stojícího přímo v nadhlavníku rozhodčího cti, jenž měl dohlížet na dodržení jediného pravidla - pravidla jednoho výstřelu.
Pronesl krátkou řeč, v níž seznámil obecenstvo s příčinou duelu, krátce zamoralizoval nad zbytečností a barbarskostí tohoto zvyku a pokusil se o smír mezi soupeři, přestože mu stejně jako ostatním souboj zpestřil každodenní rutinu a rozhodně neměl zájem na nějakém smíru, poněvadž mu měl Blín Čertkus odvést třetinu dnešního výdělku, znásobeného touto atrakcí. Ovšem tradice je tradice.
Když dokončil svůj proslov, město zatajilo dech.
Marulka zatajovala dech už pár minut a pomalu se dusila. Prookvětí, ona snad nedorazí! Ať si vzali ty slepé náboje, ať si je vzali, prosím...
Kovbojové pomalu sáhli ke koltům...
Přímo doprostřed davu se vřítil šílený dostavník. Kočí zapráskal bičem, s upřímným potěšením zasáhl pár vážených Žindavanů a s kvílením a bláznivým nakláněním vozu málem zajel rozhodčího cti, jak rychlostí a gustem turboslona prorazil obecenstvo a dosvištěl k duelantům.
Marulka měla chuť skákat a výskat a křičet: "Rock´n´roll!" a bláznivě se točit dokola jako derviš a svolávat slávu na Velké Okvětí a možná i na to Malé a .... a spoustu dalších věcí, které však pochopitelně nebyly vůbec vhodné a chytré, a tak jenom tiše do šátku pobublávala radostí a úspěchem.
Kočár se dokymácel, pomalounku, polehounku se otevřela dvířka, vysunula se kostnatá ručka, za ní hubené, klátivé tělo stařeny s netypicky ostrou bradou a veselýma očkama. Vachta Kytkokvětá se smála na celé kolo a zvláště na Merlíka Sivého.
"Merlíčku, zlatíčko, jak se ti daří! Pojď pomoci staré tetičce!"
Merlík Sivý byl náhle plně poplatný svému jménu. "Ale, teti, já tu mám souboj," vypípnul a zrudnul do sytě rudé, když mu došlo, jakou ostudu si právě utrhnul.
"To mě nezajímá a neodmlouvej! A koukej mi konečně pomoct, ty smilče! Tak bude to?!"
A bylo to. Marulka zachránila svého manžela, kterého měla ráda, protože ji nikdy nebil, nechával jí
nezvyklou volnost a penězi na ní nešetřil. Sice přišla o milence, neboť se Merlík, pronásledovaný "Merlíčkama" a "Zlatíčkama", z města odstěhoval, ale ukázalo se, že syn šerifa, jenž se před nedávnem vrátil ze studií, s vlasy do pasu barvy tmavého zlata, často staženými do ohonu sametovou černou stužkou, což mu vražedně slušelo, Merlíka uspokojivě nahradí.
Žindava opět zapadla do každodenní rutiny.
Přečteno 640x
Tipy 1
Poslední tipující: hybridka22
Komentáře (2)
Komentujících (2)