Západ slunce

Míšeňský porcelánový hrnek se krvavě leskl v zapadajícím slunci na planetě Invertní Cukr, ležící v říši Sacharylidisů (což ovšem není vůbec důležité). Ladně vykroužené vlnobití drobných vlnek na okraji se zdánlivě utápělo v rudém teroru oné žhnoucí koule vodíku a hélia a poslední chvějivé paprsky jemné jako samet v královské ložnici jakoby bříšky prstů hladily lehounké zakřivení dolních dvaceti čtyř milimetrů sbíhajících se ve dno o průměru dvou a půl centimetru.
Zanedlouho hřejivý proud slunečních fotonů k šálku ustal. Ten jako by osiřel na nevelké verandě u nevelkého domu s nevelkou zahradou. Sen surrealisty.
Krajina potemněla v očekávání vlahé letní noci plné motorových pil místní obdoby pozemských cikád, náletů nočních dravců, zamilovaných, romanticky smýšlejících dvojic (a jejich nadávek, pokud si s sebou nevezmou deku a popíchá je leckde kdeco), hladově smýšlejícího krev sajícího hmyzu, můr s filosofií japonského kamikaze a samozřejmě sladce příjemného spánku. Zavanul chladný větřík, hrnek se lehce zachvěl zimou. Něžnost okamžiku jej však přibila na místě. Dýchal mělce, takřka přerývaně, emoce se tísnily, vzdouvaly, kypěly, plně pochopil Edvarda Munka s jeho Výkřikem, vždyť se inspiroval právě západem slunce a náhlým návalem iracionálního strachu... Šálek chtěl vykřiknout, ale bál se, myslili by si, že je blázen.
Temno se prohloubilo, i zbytkové světlo již ustoupilo ze scény.
Avšak hrnek stále dlel v myšlenkách a pocitech o přírodním výjevu, jehož byl svědkem, životě a vůbec.
Ten stůl by potřeboval znovu ohoblovat.
'Jak na to můžeš myslet v takové chvíli?! Ignorante! Před tvým zrakem -'
'Přesněji uchem.'
'Jistě jsi chtěla říci ouškem nádherného šálku z míšeňského porcelánu, který by stál jmění, kdyby byl reálný, viď.'
'Jistě... že ne.'
Duševní odfrknutí. 'Tak tedy: Před tvým -'
'Ouškem nádherného...'
'Já vím! Před tvým ouškem nádherného šálku z míšeňského porcelánu, který by stál jmění, kdyby byl reálný -'
'Správně. Vidíš, jak ti to jde!'
'Zabiju tě.'
'Sebevražda, jó!'
'Kušuj! … Kde jsem to přestala? Aha. Se odehrává jeden z nejkrásnějších a nejopěvovanějších a nejpopisovanějších a nejzobrazovanějších a vůbec přírodních jevů a ty, místo abys jej náležitě obdivovala, vychutnala si a nechala se unášet na vlně dojmů a emocí, vyplývajících z něj, tak přemýšlím nad pitomým třískoidním stolem!'
'Ale no tak. Zaprvé, proč se ptáš mě, když ty seš já? Neboli já jsem ty. Měla bys vědět, proč na něco myslíš, jestliže na to myslíš. Logika, né? A zadruhé, nenazývej se ignorantem, není to zdravé. Prý.'
'Ach jo. Se mnou není řeči. Jako obvykle.'
Už vážně musí jít. Šálek se naposledy pokochal přírodní scenérií a chystal se přeměnit na něco praktičtějšího na pochod, když na verandu vyšel mladý, sympaticky vyhlížející Sacharylidec, podobající se, jako ostatně všichni příslušníci jeho druhu, tak trochu smrtce potažené kůží, s konvicí vroucí vody, hrnkem s čajovým pytlíkem uvnitř a zamyšleným výrazem. Usedl ke stolu (který, jak už víme, potřeboval ohoblovat), opatrně položil přinesené věci a stále hluboce zahrabán v myšlenkách až kdesi "mnoho metrů pod povrchem" vzal konvici a nalil horkou vodu místo do svého šálku do toho druhého.
"UÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!" zaječela mutantka v mžiku proměněná v pohlednou zrzku, svou nejoblíbenější podobu. Prudce rozhodila končetinami, rozházela vše do všech světových (a možná i dalších) stran, čímž se jí podařilo opařit i svého drahého, katastrofy přitahujícího chotě (a sebe polila částečně taky), a sesmekla se ze stolu.
"Co to vyvádíš, ty namazaný skunku!" zařvala Bar-č-o na nebohého nešťastného Stína, jenž od stolu též vyskočil a oklepával si zasaženou dlaň.
"P-promiň, Bar-č-o, já nevěděl, že tu jseš a ještě jako hrnek, dal bych si pozor," vypípnul bývalý špion a mutantka si v tu chvíli pomyslela, jak zní pro celý vesmír skvěle ono slůvko "bývalý". Pomalu se vzpamatovala ze šoku. Povzdechla si.
"To nic, příště tě upozorním. A pořídím si velký transparent "Pozor mutant" s velkými rudými písmeny neonově blikajícími a orámovanými jedovatě zelenou. A zvukové poplašné senzorové zařízení."
"Tak fajn," pokusně se usmál Stín na svou milovanou sarkastickou družku. "Nedáš si čaj?"