Omikron 2 - Setkání

"Hehehe, nově příchozí, to by mohla být zábavička. Co já mu to provedu, hihihii. Aaa už vím, co třeba malé polekání na přivítanou". říkal si v duchu muž pobíhající v mlze.



Skaut postupoval dál, když se blížil k rozcestí mlha zhoustla, přemýšlel, kudy se vydá, když tu náhle zpoza rohu vyběhla lidská postava a s chichotajícím smíchem přeběhla přes chodbu. Leknutím upustil zbraň. První co ho v mžiku napadlo bylo zapnout vysílačku, pak ale mlčel.

"Skaute 1249, jste tam?"

"No tak skaute, ozvěte se!"

"Proboha Xxane, jste na živu? Řekněte něco!"

"Tady Xxan....... V...v...vlastně Skaut 1249. Právě jsem zahlédl člověka pobíhajícího ve zdejších chodbách."
"Člověka…? Jakého… koho.... kdo ... by tam mohl vůbec přežít?"

"To nevím, pane, ale mě... se zdál docela živý."

"Sledujte ho, třeba vás dovede k dalším, kteří… přežili."



Tato slova zněla tak ironicky, napadlo ho, když vstoupil do další z chodeb. Uviděl další tři těla, tyhle však nenesli známky zápasu. Leželi na zemi a byly pokryté rostlinou, která jimi byla prorostlá, skoro jako by je chtěla nějakým způsobem strávit. Udělalo se mu zle, když přišel blíž a zahlédl jen malý kousek toho člověka ležícího na podlaze, ležel tu už dlouho, jeho tělo bylo v pokročilé fázi rozkladu a takhle zblízka dost nepříjemně zapáchalo. Musel se opřít o zeď, aby neomdlel. Jakmile se opřel větší vahou dostal od rostliny další pořádnou dávku páry. Pálila ho chvíli v očích, pak to přestalo a cítil se opět v pořádku. Asi to nic nebude, pomyslel si.



Členové rasy mimozemského původu, kteří obývali tento komplex se zaradovali, další člověk a už ho mají pod svou mocí. Rostlina, kterou si sem sebou přivezli je všude na jejich planetě, žijí s ní v jisté harmonii. Oni jí zajišťují místo pro růst a organický materiál jako potravu a ona jim na oplátku dává jídlo, vodu a jistou formu pomoci při obraně. Dokáží spolu komunikovat na nám neznámém způsobu, možná něco podobného telepatii.



Skaut 1249 pokračoval dál ve svém úkolu. Snažil se následovat člověka, který ho před chvíli tak smrtelně vylekal. Měl štěstí, že se tak lekl, aby místo střelby zbraň upustil, mohlo už být po něm. Nebylo tak složité sledovat onoho tajemného přeživšího, neustále se chichotal a občas proběhl dost blízko Xxanovi, aby ho polekal. Každý roh, každá další chodba ho děsila a uklidňovala zároveň, před pohledem do chodeb byl vždy téměř na pokraji zhroucení, zda tam neuvidí něco, co ještě nepotkal, nějakého cizího tvora, další zohavená těla, ale zatím nic nenacházel, jen starou známou rostlinu. Právě teď se plížil dlouhou a užší chodbou, byl asi tak uprostřed, neviděl konec ani na jedné straně, ta mlha ho začínala štvát čím dál tím víc, jako by nebylo dost toho, že je tu sám, v oblasti Omikron, obklopen cizím organismem a pobíhajícím šílencem, ještě do toho tahle hloupá mlha. Tím nejpomalejším a nejtišším krokem jaký v dané situaci zvládl se dostal až ke konci chodby, uviděl dveře a za nimi v malém okýnku vykukovala tvář. Byl to on, muž, kterého celou dobu sleduje, chichotající se mnohem hlasitěji než, kdy předtím, skoro jako by byl šílený, možná také je. Kroky, slyšel kroky, jeden, ne dva, tři, pět? Ano, pět.

Potichu a s největší opatrností pustil vysílačku a zašeptal:

"Našel jsem toho přeživšího pane, ukrývá se v nějaké místnosti za dveřmi, slyším za mnou nějaké kroky, možná další lidé, zdá se, že jich je kolem pěti, pane"

"Víc lidí, kteří přežili? To by byla skvělá zpráva, ale dejte si pozor, může to být past."



Jeho nadřízení tušili co se děje, že o něj za chvíli přijdou, ale nechtěli ho vyděsit víc než je. Slyšeli to pokaždé když tam dolů někoho seslali. Chvíli se nic nedělo a pak… pak byly vždy jen slyšet kroky a řev, řev každého skauta jim teď zněl v hlavě, tušili, že to opět přijde, ztratí dalšího muže.



Díval se do mlhy, v pokleku a se zbraní namířenou směrem k přicházejícím tvorům, neviděl je, vlastně neviděl skoro nic, mlha houstla a houstla. Ti tvorové, kteří ho šli navštívit s tím však problém neměli, viděli skvěle. Pár metrů od něj se zastavili, chtěli vědět, co udělá. Strnutě klečel dál, stále byl připraven bojovat, jeden z tvorů vytáhl dlouho tyčovou zbraň a vydal se prozkoumat nového příchozího, ostatní ho následovali. Opět zbystřil, opět slyšel kroky a byly stále blíž a blíž, už jen malý kousek, má střílet? Co když to jsou lidé, nechce nikoho zbytečně zranit.



"Hihihihi, už ho našli, už ho mají, teď s ním udělají to co s každým, to je hlupák, proč neutíká? Možná proto, že nemá kam… hihihi, na to se podívám."

Přeživší, ovlivněn dlouhým časem tady dole už v sobě neměl moc lidskosti, zbývala jen malá dávka šílenství, aby se zbláznil úplně a zemřel stejně tak jako všichni ostatní lidé, kteří sem kdy zavítali. Hleděl skrze malé okénko, díval se a vůbec ho to neděsilo, naopak, byl spokojený, přímo šťastný, konečně zase vidí trpět i někoho jiného, ale co to povídám, vždyť netrpí, dostane jen malý výprask, to nic není, čekají ho horší zkušenosti. Za stálého chichotání pozoroval dění v chodbě za dveřmi.



"Kdo je tam?"

"Haló… je tam někdo?"

"Řekněte něco nebo budu střílet!"



Pak to začalo, mimozemšťané napřáhli své tyčové zbraně a každý jeden z nich ho udeřil tak silně jak jen mohl, první rána ho zasáhla do ruky, téměř mu ji zlomila, další ránu dostal do čelisti, vyrazili mu dva zuby, další dvě rány dostal do hrudníku, jedna z nich mu zničila vysílačku, ta poslední ho prudce zasáhla do nohy, cítil neskutečnou bolest po celém těle, zbraň v šoku odhodil za sebe ke dveřím, tvorové se přiblížili a začali ho bít, surově, bez řečí. Bili ho asi 5 minut, věděli už jak bít člověka tak, aby ho nezabili, ale způsobili mu jak fyzickou tak i psychickou újmu, neměl ani ponětí, že je jen dalším pokusným králíkem. Když ho přestali bít, nemohl se ani pohnout, jen tam ležel v bolestech, s myslí ve stavu na hranici začínajícího šílenství, nikdy takhle zděšený nebyl, nikdy nečekal nic takového, doufal, že zemře buď rychle, nebo vůbec, ale tohle bylo něco zcela jiného, vypadalo to jako by si s ním hráli, jako by byl jen jejich fackovací panák, a když je to přestalo bavit zase šli, nejspíš se zase vrátí. Zpoza dveří se teď už neozývalo jemné chichotání, ale smích, stejný smích, který většinu lidí přepadává při sledování britských sitcomů, jenže tenhle byl něčím zvláštní, nesl známky krutosti a šílenství, jakoby se ten člověk smál tomu, co právě viděl, tomu, že jiného člověka málem zabili, tomu, že on je v bezpečí a ten druhý tak šíleně trpí, vždyť stačilo jen otevřít dveře, sebrat zbraň a vystřelit, proč… proč to neudělal?



Pomalu a v bolestech se doplazil ke své zbrani, nemohl ji pořádně ani zvednou, byl rád, že se mohl hýbat. Smích asi po 10 minutách ustal, ale muž se stále díval skrze dveřní okénko. Xxan se jen opřel o dveře a seděl. Přemýšlel, co bude teď, vysílačka nefunguje, neví moc kudy zpátky a už vůbec neví, jak dlouho tu přežije, odhadoval to na minuty, maximálně pár hodin. Ze vší té deprese se mu chtělo spát, cítil mysl a tělo tak unavené, že se jim skoro ani nechtělo dál žít, říkal si, že usnout nesmí, kdoví co by se mu stalo pak, ale jeho oči byli proti, pomalu se zavírali a on začal upadat do stavu snění, když v tu chvíli se dveře otevřeli a on narazil hlavou na zem, na železnou podlahu, bez rostliny, zato cítil neuvěřitelný zápach. Přeživší se opět smál, ale už jen tak škodolibě, otevřel ty dveře proto, aby ten zubožený chlapík tam venku neusnul, nebylo to moc bezpečné. Vtáhl ho dovnitř a dveře zavřel.



Pořád si něco pro sebe mumlal a občas se tomu smál. Nebylo pochyb, tenhle muž je šílený, pomyslel si Xxan.