PONDĚLÍ 4. ZÁŘÍ 2248
.
Dlažba barvy mahagonu se rozsvítila do modra a olízla mi špičky bot. V popředí sálu se nad žhavým kruhem vznášela Země. Postarší muž, vnořen zpola do tmy a zpola do aury planety pokračoval ve svém omrzelém monologu polochrapotným, ale velmi zvučným hlasem. Aniž by něco narušilo komorní atmosféru, obal Planety Břitozubců provalil se skrze mne, tiše roztrhl své stěny a zmizel. Seděl jsem nyní v mrtvém kosmu a jediné, co slyšel, byl hlas vycházející z řady úzkých bílých čar končících v nekonečnech za hvězdnou kulisou. Ten hlas vyprávěl, zatímco se čáry rozkmitaly a protáhly do živé fotografie fantaskní krajiny s malým středověkým městečkem uprostřed. Vpadal jsem do něj.
Moje jméno je Ked. Berte nebo nechte bejt.
Jó, uznávam, nejni to žádný fajnový méno, který třebas znáte ze svýho vokolí, bo kerý byste třeba rádi šmoulili milovaný do ouška bo si poslechli v recitaci košatě rozšafný bardky. Zní to cizácky a eště se to blbě zdrobňuje. I když, jó, můžete mi říkat dejme tomu Keďane, Kedíku, Kedymene, Kéďo, Kedy, Kedouši a tak dál, dle ohebnosti vašeho ctěnýho hlemtáku, ale to leda tak jednou za váš mizernej život nebo byste museli bejt fakt rajcovní kost, kerá je za to privilegium vochotná zaplatit velkou dávkou přívětivosti a benevolence. He, pořádný benevolence. Jo, jo. A teď jedu na jih. No, nejni to ňáká posvátná nebo velkolepá cesta za vznešeným cílem, nebo tak něco. Je to prostě valba na jih a upřímně řečeno je mi to až u konce nohou, jestli jedu zrovna tam, na sever nebo na jinou pitomou světovou stranu. Čert ví kolik jich vlastně je. Ten jo.
Když se - jak se říká - snažím napsat tyto řádky, kodrcám se v rozvrzaným povozu mezi dalšíma raněnejma, a troufnul bych si tvrdit (v případě, že mě to, he, nebude nic stát), že i mrtvejma. Už jsem dobrýho půl dne neměl možnost pohnout nohama nebo sežrat kus pitomý flaksy, do zad mě tlačí něčí bota a do vočí mi svítí to zpropadený slunce, jak zrovna leze za vobzor. Pravá romantika, až se mi chce jihnout. Vlastně na to ani nemám moc vegáč, páč musim napsat tuhle vopruznost. Starouš už si se mnou moc povídat nebude, takže je to vlastně jediná možnost, jak si vůbec zachránit kůži. Hehe. Snad bude ta kůžka, holka jedna špinavá, ještě za něco stát, než si to stihne přečíst.
Nuž. Stala se mi taková mizerná záležitost.
Představte si město. Dyž si ho přestavíte jako díru se síťkama ve voknech a příšerným puchem k poblití táhnoucím ze stok a žlabů přímo pod voknama špinavě vomítnutejch i hrubě kamennejch mastnejch baráků, s pobíhající všelikou drůbeží, verbeží, uřvanejma prasatama, kde se mísí jejich smrad s hustým kouřem pečínek z jejich kámošů a brášků, dyž si vysníte houfy lidí a veškerenstva bloudícího špatně dlážděnýma ulicema, kde rozšlapávaj kvanta produktů dobrýho i špatnýho koňskýho trávení, nebudete zas tak daleko od pravdy. Bren takhle vypadá ve svých lepších dnech, kdy vás tam zrovna nikdo nepřepadá, nemusíte mluvit se smrtelně nemocným, bo po vás nikdo nezvrací. Jo, takhle kousek po poledni a ještě tak v zimě je to docela snesitelný místo, pokud teda nejste nějaká hejsavka.
Tak, v tomhle městě jsem měl teda tu čest vegetit, asi tak před stovkou dní, ke svý smůle z jara a přes několik nocí.
Kolem Brenu je zvláštní kraj, kde snad když vyplivnete červem vyžranou pecku, vyroste z ní sad ve čtyřstupu a se zástřihem. Jsou to tak trochu kopce, pahorkatina, prošpikovaná vesničkama a spoustou ovocnejch stromů, dost často v álejích, volných lesících nebo kolem cest. Pořádnej les z jehličnáčů by tu člověk už nedohledal. Ale, je to celkem hezký, říkám já. A když, z jara přijedete z tý venkovský vůně kvetoucích stromů do Brenu, uvědomíte si konečně, jak je ten náš život prokoumaně zvrácenej podnik.
Ale, což, brenský tmavý pivo v divočině nenajdeš. He, vlastně tam nenajdeš nic z toho, co bys potřeboval, kromě jídla, který je syrový, hbitý a většinou má jinou představu o tom, co bude dělat zejtra odpoledne s voňavejma bylinkama. No, dobře – ještě kromě vody a dřeva a nějakých těch zelenejch věciček a… ale, brenský tmavý pivo, hmm…
Takže, jsem tam seděl v krčmě u Jonáše a popíjel ho.
U Jonáše se jako vždycky polohovala samá existence bez morálky a vychování (něco jako já), prostě samí olepený chlapi a havěť podobná. Seděl jsem tam s pěti chalanama u zpola obsazený špinavý desky, prej stolu, měl asi třetí nebo čtvrtej džbán brenskýho kalu a skelně jsem se díval po místnosti, protože hlavu jsem nechal odloženou někde nahoře na věšáku posledního vyžvejklýho obratle. Na stole byly vedle lesíku džbánů, ve kterým moje chudinky dočista zabloudily a už nikdy nenašly cestu zpátky, taky něčí nohy. Nejen, že mi tkanice jejich bot visela do talíře se zbytkem husího krčku s brzdou chleba, ale zacláněly mi v širším pohledu po jizbě, takže mi polovina dění v tomhle světě věčný žízně naprosto unikala. A to byla – dámy prominou – zavšiveně čubčí chyba.
Proto jste mě totiž, Starouši, chytili. Kdybych toho zmetka se smradlavýma hnátama v mým tablu krocnul hnedka, jak je odlepil (jak přesnej popis toho děje) od prken podlahy, nemuselo se mi to všecko stát.
Ale, osud, ta svině svrabovitá se na tohle nikdy neptá. Tak jste mě teda měli. Židle hnátouna se převrátila a přede mnou se rozevřel fantastickej výhled na čtyři dost neskromně vyzbrojený vazby našeho milého pana starosty. Pro letité známé Starej, Starouš nebo ještě jinak… Ovšem budeš to asi číst, takže se zeptej někoho jinýho – stojícího o problém. Elegantně jsem v tý situaci nahmátnul svojí sekyrku dvojbřitku, jenže pak mi do rozmazanýho pohledu napochodoval Jonáš a jemně mi nožem velkým jak noha rostlýho plemennýho bejčka naznačil, že má v krčmě poměrně novej nábytek.
Asi jsem se na toho vyzáblýho vlasáče usmál (vsadil bych se totiž vo půlku chlupů na zádech, že jsem se narodil na tý stejný stoličce, která se se mnou zrovna najednou zvesela vrhala vstříc novým zážitkům), a pak už bylo všechno podle zavedenejch pořádků. Dostal jsem krátkou nakládačku rukama i nohama, načež mě ty čtyři hajzlové vlekli celým tim špinavým městem jako kus hadru. Jo, vždycky jsem si říkal, že ty koně jednou budu muset něčim zaplatit. Teď jsem jen začínal tušit, že o peníze už asi nebude zájem.
No, číhnuto z druhýho voka: Stejně jsem je neměl.
Stopnul jsem film. Vybírám si zvláštní snímky. Příliš… pozemské.
Adrea pořád nevolala. Ta holka prostě věčně ignorovala jakoukoli mojí starost. Vyskákal jsem do operačního systému a chvíli se zastavil nad telefonem. Ne. Nemá to cenu. Znám jí. Nezvedla by to.
Vytáhl jsem si sluchátko z ucha.
Mohl bych zkusit telepatii. Bude to pořádná fuška. Vlastně jsme měli ze školy zakázáno používat ji mezi kopulemi. Příliš velké riziko. Únavné. Neefektivní. Jenže profesor Bauer jí tak sám používal. Věděl jsem to, protože jsem ho jednou přistihl, tajně jsem sledoval jeho vlákno. Vedlo ven.
Usadil jsem se na postel, zapřel se o stěnu bytu, nohy jsem rozkročil a ruce položil na kolena. Poloha je důležitá, protože jste-li myslí mimo sebe a nemáte nad tělem dostatečnou kontrolu. Můžete se třeba těžce zranit pádem: něco si zlomit vlastní vahou, vyrazit si dech, upadnout na ostrý nebo horký předmět. Napadne vás víc variant. Když cestujete vědomím mimo tělo, měli byste se prostě o tělo trochu postarat, abyste se měli kam vrátit. Nadechl jsem se, složil jazyk do polohy, aby mi nezapadl a… v bytě se ozval kvákavý signál zvonku, nad dveřním rámem se rozblikalo diodové pole.
Co tu dneska kdo chce?
Vstal jsem, přešel k počítači, vzal si sluchátko a odblokoval dveře. Sluchátko jsem si pak nechal na stole blízko po ruce. Člověk nikdy neví.
Když se pneumatické pole rozpustilo, slila se měkká rozlitá silueta do poměrně tvrdě a hranatě vypadajícího policisty. Pozdravil jsem ho, ale on mě nikoliv.
Byl skoro o hlavu vyšší než já, ostřihaný stejně, tedy velice na krátko, trochu snědší. Nevyznám se v lidských obličejích, nedovedu popisovat všechny ty typy nosů, šířky rtů, hloubky vrásek, výšky čel a délky úsměvů, ale tahle tvář na mne působila nějakým způsobem nesympaticky. Nesnažila se ani trochu o přátelskost. Naopak do ní její vlastník promítal určitou odtažitost, podezřívavost, spoustu starostí a trochu despektu. Vrchol tomu dávaly hnědé oči zasazené jakoby hluboko do hlavy, které na mne a můj byt od prvního okamžiku evidentně již sepisovaly posudek a hlášení do formuláře nadřízeným. Měl prýmky, ale nevyznám se ani v šaržích. Spojil jsem si jeho návštěvu se včerejším hovorem s Trojicí.
„V pořádku, pane Tůrsi?,“ optal se mne. Nevím po jak dlouhé době. Kývl jsem.
„Co se děje? Vy mě znáte?“
„Máte hologram v dnešních novinách.“
V dnešních novinách. Já. Zaskočilo mě to. Ale vlastně… Jistě! Z páteční zkoušky. O prvním telepatovi na měsíci se asi píše dlouho. Měl bych si nějaké články uložit na památku. Pokýval jsem hlavou. Sledoval mě. Přišlo mi, že každé lehké mimické pohnutí v tváři kopírovaly pohybem i jeho oči.
„Tím lépe. V tom případě vás musím vyslechnout. Pojďte.“ Ukázal ke dveřím.
Teď jsem nechápal.
Zareagoval téměř okamžitě, co mi kmitly pochyby v očích. Z kapsy vesty vytáhnul odznak a rozsvítil mi z něj v bytě rotující hologram jeho postavy s čísly a osobními daty.
Kapitán Josef Martiny, zvláštní jméno.
„Zadejte si tenhle kód do počítače a ověřte si, že pracuji na policii kopule. Všechna data na hologramu musí souhlasit s daty v počítači. Zakazuji vám použít telepatii na mě a jakéhokoli dalšího zaměstnance Trojice, kterého v mé přítomnosti potkáte.“ Poslední věta neměla tak sebevědomou znělost jako ty předchozí. Zpozoroval, čeho jsem si všiml. „Varuji vás,“ dodal a jakákoli pochybnost už v hlase tentokrát chyběla.
Do počítače už jsem se nepodíval. Oblékl jsem si refrakťáky, triko nechal tak jak bylo. Nevzal jsem si s sebou nic dalšího. Heslem jsem pokoji nařídil, aby odpojil všechny energie, doprovodil policistu ke dveřím a místnost za sebou zabezpečil na otisk a sítnici.
Pokusil jsem se při té činnosti o pár tázavých pohledů směrem k ochránci pořádku, ale buď je nepochopil, nebo ignoroval.
K výslechu. Já? K čemu?
Zamířil jsem k výtahu, přivolal ho a v nepřirozeném tichu, pod neustálým dohledem výrazu v mé tváři jsme se dostali až na visuté parkoviště v půli domu. Byl jsem mlčenlivým gestem ruky pobídnut, ať jdu první. Služební limuzínu s okatým majáčkem (historický relikt) jsem objevil snadno, stála téměř u výtahů. Policista otevřel vzhůru oboje dveře, já se usadil na sedadlo spolujezdce. Zapnuli jsme podtlakové pásy, vzlétli. Všechno proběhlo tak rychle a tiše. Ani o cestě se nedá moc vyprávět. Země zakroužila a posunula se směrem ke stanici, ve vzduchu mi chvíli visela žlutá, ale vůbec nevím proč. Jak může žlutá viset?
Dráha letu se rozplývala, aby se nakonec spojila do jediného černého bodu. Vlastně to nebyl bod. Byla to garáž budovy federální měsíční policie. A já tam vystupoval na teplou novoplastovou podlahu ze zelených a oranžových vzorů. Jak nepřirozené barvy pro nepřístupné ochránce pořádku ve skelných kopulích uprostřed ničeho.
„Pojďte, prosím, za mnou,“ prohodil v chůzi můj společník. Slova jako znamínko, nalezené bříškem prstu po dlouhém tápání hladkým tělem. Šel jsem. Chodba střídala chodbu. Kanceláře. Křižovatky. Umělé rozptylovače fotonů na stropech. Ticho. Hučení počítačů. „A jsme tady.“ Znovu konečně hlas.
Dveře se otevřely po sejmutí DNA policisty. Malá kancelář. Běžně malá. Věšák. Postel. Několik křesel. Stolek. Krabice s kapy. Pár novoplastových folií a válcovitý předmět na desce stolu. Počítač. Asi starší typ.
„Posaďte se, prosím,“ usadil se uniformovaný muž naproti stolu. „Dáte si něco?“
Dosedl jsem na židli a záporně zakroutil hlavou.
„Posílám pro kafe, vážně si nedáte?“ Zpod desky stolu vysunul ovladač.
„Ne, díky,“ reagoval jsem nacvičeně, „kávu nemusím.“ Zdvořilostní úsměv. Krátké klapnutí, terminál zajel nazpět. Za oknem přelétl podvozek policejního antonu.
„Tak se na to podíváme,“ oddechl policista a nastavil ergonom křesla na dvojku. Dvojku nikdy nepoužívám.
„Asi s tím nebudeme dělat dlouhé cavyky a já vás to nechám namluvit do počítače. Zašlu to potom rovnou do archivu na velitelství,“ vykládal mi, zatímco spouštěl stroj a upravoval sluchátko na maximální citlivost. „Tuším, že to chceme mít oba brzo za sebou.“
Kývnout byla zbytečnost.
„Začneme.“ Ozval se signál začátku nahrávání.
Policista nasadil profesionální výraz. Začal pomalu zřetelně diktovat: „Výslech svědka požáru budovy číslo padesát pět - dva - dvanáct, pan Leonard Tůrs, student Soukromé školy telepatie profesora Bauera, čtvrtého září dva tisíce dvě stě čtyřicet osm. Vyslýchající důstojník, kapitán Josef Martiny, devátý policejní okrsek, kopule jedenáct.“
Nasál jsem nosem suchý vzduch a kapitán se na mne zadíval se zúženýma očima. „Popište, co jste při tragické události viděl.“
Viděl… Tragická událost… Najednou jsem neměl co říct. Co jsem kde viděl? „Neviděl jsem nic tragického,“ zopakoval jsem myšlenku nahlas. „Co se stalo?“ Kapitán mě propíchl pohledem.
Někde uvnitř mně bodlo. Něco bylo špatně. Záznam monotónního hlasu se mi v uších znovu zrychleně posouval k rozuzlení. Požár budovy!
„Hořela naše škola?“ vyprázdnil jsem do něj celý současný obsah hlavy.
Hořela naše škola. Hořela naše škola. Hořela naše škola? Jak by se asi ptal někdo, kdo jí zapálil a chtěl od sebe odvést pozornost? Jak by se přitom asi tvářil? Blázne! Jak tě napadlo, že jí někdo zapálil?!
„Ano, hořela budova vaší školy,“ oznámil bez vzrušení Martiny, přičemž měl ty oční díry až v mojí hlavě.
Jak se to stalo? Přihodilo se někomu něco? Kdy hořelo? Jaký je rozdíl mezi otázkami, které klade u výslechu pachatel, které nevinný podezřelý, a které třeba traumatizovaná oběť?
„Jak se to stalo?“
Výraz policisty se nezměnil, jen koutky úst se mírně nadzdvihly. „To je právě to, na co jsem se ptal já vás, pane Tůrsi,“ upozornil mne.
Promnul jsem si možná příliš okatě spánky.
„Nebyl jsem přitom a nevím ani, že se to stalo. Kdy hořelo?“
„Včera. Ale požár vznikl na několika místech zároveň. Kromě obětí v budově nikdo podle audiovizuálních systémů nebyl. Naposledy tam byla v pátek zkouška, které jste se zúčastnil.“
Oběti. I taková dáváme jména lidem. Lidem bývalým, podle mínění měsíčňanů. Jenže, copak může být něco jako ´bývalý člověk´? Člověk jednou je, má jméno, barvy a vzorce myšlenek a činů, a pak trvá. Živý nebo neživý, zůstává člověkem.
„Bylo tam v pátek hodně lidí. Bylo to pro veřejnost a novináře. Komu se něco stalo?“
„Znáte postupy. Rodina, příbuzní, kolegové až potom. Dozvíte se to.“ Opřel zrak o desku stolu, aby ho plynule zase zavrtal do mne. „Tak. Budete mi asi muset popsat velmi podrobně ten pátek. A zdá se, že i váš víkendový program.“ Řekl to trochu s tvářností povzdechu.
I já ten povzdech cítil v sobě. Při uvědomění, jak abstraktní zážitky včetně rozhovoru s Trojicí čekají na zhnětení do slov. A najednou mne to trklo.
„Mám podezření… něco… spojil jsem se s někým telepaticky. Při zkoušce. A dokázal to taky!“
„Mluvte, prosím, jasně… s kým jste se spojil, za jakých okolností, a co znamená ´dokázal to taky´?!“
„Já nevím přesně…“ Bzučák. Pan Martiny zastavil nahrávání.
„Dále.“ Dveře se otevřely. Na pásech zacouval dovnitř malý roznášecí robot. „Vaše objednávka,“ zahuhňal nahraný hlas. Zároveň se odsunula polokoule ukrývající tác s kávou, cukrem a šlehačkou.
Policista vstal a opatrně překládal objednávku na stolek. Odklepl rudou kontrolku na těle robota a ten projel zavírajícími se dveřmi.
„Takhle ne.“ Pronesl důstojník, když si znovu sedal. „Vypovídejte jenom to, co víte přesně. Vypovídejte to v časových souvislostech a hlavně konkrétně. Policie hledá viníky, netouží po vašich duševních zážitcích!“ Zadíval se na mne, jestli jako chápu. Chápal jsem, a proto jsem mlčel. Nebylo co říct. Popište někomu barvu, kterou nikdy neviděl…
Ticho rozlomilo bliknutí počítače s ohlášením hovoru. S notnou dávkou ironie lze říci: Naštěstí.
„Promiňte,“ kývl policista a vložil si sluchátko do ucha, načež upadl do kybersvěta. Rozhodl jsem se, že své svědectví zruším. Netrpělivě jsem čekal, až hovor vyřídí. Najednou jsem chtěl být odtud pryč. Nevím, kde se v člověku takové pocity berou. Zničehonic toužíte utíkat.
Konečně se probral. Vytáhl sluchátko z ucha a zamyšleně ho položil na počítač. Chvíli se díval na desku stolu. Promluvil zrovna, když jsem chtěl já. „Půjdete se mnou na velitelství, šéf s vámi chce mluvit.“
„Zrovna jsem se rozhodl, že svědčit nebudu. Prakticky jsem nic neviděl. Telepatické poznatky se nedají slovně sdělit“
Chvíli se na mě zase díval. „Jak chcete. Ale za šéfem vás vzít musím,“ rozhodl. Rezignovaně jsem vstal.
Vyšli jsme ze dveří. Znovu chodby. Znovu prales kanceláří, křižovatek, světel. Ticho. Teplo. Prostor. Uvolnil jsem se. Přišlo to okrajově a samo. Martiny nic nepoznal. Probral jsem modrou, jak šla se mnou. Rozostřovala se a zaostřovala, spolu se střídajícím se krokem levé a pravé nohy. Postava vedle byla rozmazaná, ale poznal jsem asi sedm barev. Hrozná směs. Těžko odhadnout, která z nich je hlavní charakterní. Ten člověk by se telepatii učil hodně dlouho. Zase jsem neodolal. Zaostřilo jsem jeho obraz a roztřídil barvy. Myšlenky začaly bubnovat, jak dešťové kapky po střeše. Nechal jsem je. Za chvíli se bubnování změnilo v šum. Šum v šepot. Šepot ve zřetelné hlasy uvažování. Barvy zavířily do spleti nejistoty a váhání. Pochyby v nich byly nejsilnější.
Poslouchal jsem vlastně celou cestu. Zjistil jsem, že se mu chování velitele nějakým způsobem nezdálo. Hlavně nevěděl, jak o mně velitel ví. Sám se mu o tom totiž nezmínil. Přemýšlel také o mém významu. Docela zmateně. Někdy jsem nechápal. Barevný kontrast byl až moc chaotický. To by se líbilo profesorovi. Profesor! Snad ještě žije. Nenahraditelný.
Potom jsme stáli. Dveře se otevřely, vešli jsme dovnitř. Rozsáhlé pracoviště. Židle, stoly, skříně, pár robotů, spousty počítačů. Na židli uprostřed starší muž v modrém úředním obleku. Martiny pozdravil a podal hlášení. Také jsem pozdravil. Ticho. Byrokratické svíravé mlčení. Horko. Hučení přístrojů. Tvrdý pohled.
Docházel mi vzduch a tak jsem se snažil nadýchnout pořádně. Nezabíralo to. Moc sucho. Ústa byla slepená a najednou jsem cítil odcházet sílu. Někam se odpařovala. Obraz se rozostřil. Nohy začínaly povolovat. „Chtěl bych… prosím… není mi dobře…,“ pokusil jsem se říct, ale líp než nezřetelné zasípání to určitě neznělo. Svět se roztočil do barev. Policista vedle mne s rachotem upadl. Fyzické síly mně opustily a šel jsem do kolen. Zapřel jsem se uvnitř.
Modrá nebyla! Kde!! Svařený zápach novoplastu. Žlutá. Všude. Upředu a… Nahoře! Bylo jich tam milión! Zvedl jsem ruce, které nebyly moje, a zkřížil je proti nim. Musel jsem ležet. Modrá začala pulzovat v rohu. Obrovská žlutá skvrna jí tlačila pryč z podlahy, pryč z těla. Okolo jich vířily stovky. Jedna popadla tělo vedle a rozdrtila duši uvnitř. Žlutý policejní velitel znovu zaútočil a málem jsem zemřel. Neměl, ale dostatečnou vůli. Byl jsem jistě silnější. !:Jistě:! :Bezmyšlenkovitě: !:určitě:!, !!JASNĚ BEZ ÚVAHY!!.
Začal jsem útočit. Prolétávající žlutá skvrna prudce zabrzdila a na můj rozkaz s přemetem narazila do protiletící. Další dvě jsem vůlí donutil k panice. Modrá se rozrostla. Plnila obzor a překrývala žhavé světlo jako měsíc slunce při zatmění. Zlaté kapky se rozprskly a unikaly stěnami, na nichž nechávaly krvavě rudé obtisky.
Vprostřed místnosti se vztyčila jasně žlutá postava a cosi mi nařizovala. Jedno co. Stejně jsem neposlouchal. !:Já:! jsem ten, kdo nařizuje. Postava hystericky držela své tělo proti tikům řízeným mou vůlí. Zelená s fialovou se rozprskly, žlutá ztratila jas. Postava se s řevem pustila stolu a zcela zbytečně proti mně vymrštila paži s omračovačem. Nicméně to ve mně vzbudilo vlnu vzteku. Vládl jsem jeho tělem. Vrazil si omračovač do úst a rychle stiskl. Praskání elektřiny a řev mne probraly.
Ležel jsem v nepříjemné pozici u dveří místnosti. Martiny ležel bezvládně vedle. Uprostřed místnosti mezi rozbitou technikou a hromadou strženého nepořádku, dva metry od převrácené židle byl roztažený velitel. Krátkou kovovou zbraň měl ještě v ústech a z nosu mu vytékala krev. Postavil jsem se a položil jsem si ruku na srdce. Rychlá muzika.
Čas byl cennější než jindy. Být nalezen v místnosti se dvěma policisty v bezvědomí je přinejmenším nepříjemnost. Ne-li jízdenka do sanatoria pro kriminálníky. Rozhodl jsem, že na ´chvilku v zamyšlení´ bude čas jindy. Pokusil jsem se otevřít dveře. Jenom pokusil. Otisky nepřipadaly v úvahu, stejně jako DNA a záložní otevírání zevnitř klasicky nefungovalo. Zapomněl jsem na kameru. Blikla ještě dřív, než jsem jí stačil srazit jedním z počítačů. Škodu v místnosti bych splácel ještě deset let, takže mě další rozbité věci nemusely děsit. Děsilo mě, ale to, že kamera právě rozesílá snímek kontrolám. Za chvíli by tady mohla být polovina stanice. Nic jsem neudělal!
Martiny se právě pohnul. Kopl jsem ho omylem, když jsem tahal těžkého velitele ke dveřím a to ho asi probralo. Dobře, že tak. Rudé tlačítko. Prst. Sejmuto. Dveře se otevřely. Martiny něco zahuhlal. Hodil jsem velitele na podlahu a sáhl po Martinym. Za chvíli se držel sám na nohou, a tak jsem ho postrčil do kroku.
„Zabijeme tě, stejně tě zabijem, jako všechny takový!“ zasyčel mi najednou do obličeje.
Jsou v životě okamžiky, kdy plavete. A jsou okamžiky, kdy se snažíte jen neutopit. A v cizích očích mohou činy, které je provází, vypadat naprosto stejně. Volejte o pomoc dřív, než bude pozdě.
.
Přečteno 868x
Tipy 8
Poslední tipující: vyskovak.cz, Bambulka, Hazentla, Dota Slunská
Komentáře (4)
Komentujících (4)