Smír

Za půl hodiny budu vdovcem, usmívám se pod fousy, když seřizuji citlivý analyzátor. Jako inženýr elektrotechnik jsem měl na Soraně provést revizi automatické stanice. Žádný med to nebyl. Nepřátelská atmosféra znamenala práci ve skafandru a jeho rukavice nebyly právě nejvhodnější pomůckou.
Už delší čas jsem věděl, že moje čelo zdobí okrasa jistého sudokopytníka. Pilot Brent byl mnohem zábavnější patron než já.
Postavou ani platem se mu nemůžu rovnat a také jeho odvaha byla rozhodně větší, což ovšem neznamenalo, že jsem tohle chtěl trpět donekonečna. Přemýšlel jsem o rozvodu, ale mimo majetkových tahanic, a namísto pocitu zadostiučinění, by jediným ziskem byl nelichotivý titul paroháče, od kterého utekla žena. Užíral jsem se a zároveň kul pikle.
"Piere," kapitán ukázal na obrazovku, "zítra budeme v optimální vzdálenosti od Sorany. Čeká tě pracovní výlet."
"Nepřistaneme?"
"Škoda paliva. Kromě toho Langrab stejně nemůže přistát poblíž stanice."
"Rozumím," protáhl jsem kysele. "Takže přepravní kapsle."
"Myslím, že malý nákladní člun bude pohodlnější. Brent už chystá svého mazánka."
Když jsem odškrtl poslední položku z dlouhého seznamu náhradních dílů, zamířil jsem do biologické sekce za svou ženou.
"Poslyš, Lorno, ještě tě zajímají smraďoši?"
"Myslíš metanové měchýřnatky?" povytáhla obočí.
"Jo, přesně tohle myslím. Ráno letím s Brentem na Soranu. Než skončím s revizí stanice, můžete něco ulovit."
"Nevím. Mám moc práce."
"Jak chceš," pokrčil jsem rameny a měl se k odchodu."
"Kdy letíte?"
"V sedm."
Jednou z mála ctností mé drahé polovičky byla přesnost. O půl šesté mě bez milosti vystrnadila z lůžka. Zatímco jsem odbýval svoji očistu, nechala naservírovat snídani a s chutí proháněla nebohé roboty, až se jim potily pozitrony. Díky tomu jsme už před sedmou byli naloženi a čekali na Brenta.
"To je prvně, Piere, co jsi přišel včas," plácl mě po rameni a Lorně dal pusu. "Nežárlíš, doufám."
"Je ti přáno," zatvářil jsem se blahosklonně a mrkl na ženu. Byla červená.
Téměř hodinu jsme přenášeli těžké krabice s elektronikou a přístroji na stanici.
"Zatraceně, nač máme nákladní roboty," vztekal se Brent, kterému tato práce příliš nevoněla.
"Místo šeredného robota zaujala jistá kráska a tím pádem se muselo naložit více kyslíku a její lovecké vybavení k tomu. Snad ti tato výměna není příliš nepříjemná."
Jakmile byl všechen materiál pod střechou, velkoryse jsem uvolnil obě pracovní síly.
"Běžte si zalovit, pomocníčci. Zbytek už zvládnu sám."
"Dobrý nápad," souhlasil Brent a táhl Lornu ven.
"Ještě moment," brzdila jeho elán. "Chci se tu trochu porozhlédnout."
"To klidně můžeš, ale raději na nic nesahej."
"Jistě, miláčku," usmála se a začala pečlivě studovat orientační plán stanice.
Rozbalil jsem potřebné nádobíčko a pustil se do práce.
"Tak my jdeme," oznámila mi, když ukojila svou zvědavost.
"Zaleťte si k velkému močálu. Tam se smraďošům báječně daří. Možná objevíš nějaký nový druh. Lorna smraďális, to přece zní báječně."
"Jsi vulgární," uraženě pokrčila nosík.
"Kdy se máme vrátit?" zeptal se Brent.
"Za šest hodin. Nechci čerpat kyslík z rezervy."
"Budeme tu," řekla Lorna a já věděl, že na její slovo se skutečně můžu spolehnout.
Znovu jsem se podíval na hodinky. Čas se naplnil. Rychle jsem upevnil kryt a vyšel ven. Nemohu si přece nechat ujít takové divadlo, tím spíš, že jsem i jeho režisér.
Na minutu přesně se objevil přepravní člun. Brent si neodpustil několik elegantních obratů a nasadil na přistání, které už nestačil dokončit. Exploze palivových nádrží přeměnila malý člun ve velkou ohnivou kouli.
Hodnou chvíli jsem hleděl na hořící trosky a jen mlčky svíral pěsti. Pocit triumfu, ten o němž jsem tolik bezesných nocí snil, se nedostavil.
Ztěžka jsem vešel do stanice a usedl k vysílačce, abych odvysílal zprávu na transgalaktik. Pokud půjde vše podle mých předpokladů, dorazí záchranný tým za dvě hodiny.
"Inženýr Lark volá Langrab. Naléhavé!"
"Co je, Piere?" ozval se radista.
"Průšvih," vydechl jsem. "Ten zatracený krám je na kusy! Lorna ... Lorna i Brent zahynuli."
"Cože!"
V krátkosti jsem mu objasnil svou verzi havárie. "Hlavně si, chlapci, pospěšte. Nemám moc kyslíku."
"Jen klid, inženýre, máte přece k dispozici nouzovou rezervu," uslyšel jsem kapitánův rozhodný hlas. "Žádnou paniku."
Nepanikařil jsem, protože kyslíková rezerva na stanici hrála v mém plánu hlavní roli. Nechat vybouchnout člun bez ní, to by byla jasná sebevražda. Jak moudré nařízení.
Ukončil jsem spojení. Nestál jsem o všechna ta slova účasti ani o zvídavé otázky. Všeho si vrchovatě užiju, až se vrátím na Langrab. Zatraceně, dal bych měsíční plat za pořádný doušek něčeho ostrého. Polkl jsem naprázdno.
Blikající kontrolka a dotěrný bzučák upozorňovaly, že moje zásoba kyslíku je na poslední čtvrthodince. Sestupuji proto do skladového prostoru, zastavuji před pancéřovou stěnou, chránící životodárný plyn, a vyťukám známou kombinaci. Elektronický zámek rozsvítil O.K. a zároveň otevřel vstupní otvor. Udělal jsem krok, druhý ... Nevěřícně třeštím oči na dvě prázdné nádrže s otevřenými uzávěry. Tohle přece... Horečně otvírám skříň se skafandry. Krátký pohled mi řekne vše. I jejich nádrže jsou prázdné.
Přepadl mě záchvat smíchu. Směju se jako blázen, i když vím, že tohle je můj konec. Z této podělané stanice se už nikdy nevrátím. Mé tělo zůstane na Soraně, aby obohatilo její půdu.
Zbývá mizerných deset minut, možná o chloupek víc. Hlavou se mi honí množství otázek: Lorna, Brent nebo oba? Nejspíš Lorna. Brent je sukničkář, poživačný chlap a má další tucet nectností, ale rozhodně není v této dvojici tím, kdo sedí na koni. Nakonec ona měla dobrou příležitost, když si prohlížela stanici. Tak tohle se ti povedlo, potvoro. Pomstila jsi se dokonale, uznávám a dál rozvíjím svůj duševní monolog. Proč se vraceli tak přesně? Odpověď je zcela jasná. Lorna mě chtěla zlikvidovat až zítra. Dnes jsem měl svou zásobu kyslíku doplnit z člunu. Zatím jsem ještě neměl přijít na prázdné nádrže.
Všechno do sebe perfektně zapadalo, jen jedna věc mi týrala mozek. Vysílačka. Mohl jsem zavolat na Langrab. Že by riskovala obvinění z vraždy? Ne. Natolik ji znám a dobře vím, jak úzkostlivě lpí na svém renomé. Tady musí být jiné řešení. Rušička! Přesněji mikrorušička se samodestrukčním zařízením. Hledej!
Našel jsem. Celkem snadno. Ležela neaktivována poblíž anténních vstupů a čekala na oživující signál. Byla tu sice možnost nainstalovat ji až zítra, Lorna však využila hned první příležitost. Jako přírodovědec byla vskutku vynikající a jak vidím, okoukala toho dost i z mého oboru. Mohl jsem vyslat zprávu, ale proč? Jsem snad lepší než ona?
Začíná se mi špatně dýchat. Blíží se konec. Vyšel jsem ze stanice a pod velkým kamenem ukryl mikrorušičku. Zítra se zničí sama a dnes ji tu nikdo hledat nebude. Tohle gesto znamenalo smír. Příliš pozdní a marný, ale přece jen smír. Rozhlédl jsem se kolem sebe a začal zvolna sestupovat k ohořelým troskám.