A světla zhasla - Světlé zítřky

Dveře se za mnou zaklaply. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. S každým krokem jsem přidávala a měla co dělat, abych nezačala utíkat, než jsem se dostala ke schodišti. Ignorovala jsem pohledy ostatních. Pro případ, že by mě stále pozorovali, i když to bylo asi nepravděpodobné, jsem držela své emoce na uzdě. Jen co jsem zašla za roh zavýskla jsem a radostně poskakovala. "Jo, jo, jo!" Upoutala jsem na sebe pozornost okolí, což se stává zřídka.
Prohrabávala jsem kabelku a hledala mobil. Nikdy nemůžu najít to, co potřebuju. Samozřejmě, že jsem ho našla jinde, než kam jsem si ho ukládala.  Vytočila jsem číslo a čekala. "Majko, nejspíš to dopadne. Johooo. Dneska to pořádně oslavíme." vychrlila jsem na ní.
"Solan, promiň. Fakt to nepůjde." sotva mluvila.
"Majko, co ti je."
"Nic, jen chřipka, ale je mi dost mizerně. Myslím, že bych to nezvládla."
"Byla jsi u doktora?"
"Víš, jak to tam teď vypadá."  chřipková epidemie. U doktora plno a na ulicích vám lidé kýchají do obličeje. Nic lepšího si nelze přát.
"Vylež to. Nejspíš se budu na konci měsíce  vracet, tak to můžeme přesunout."
"Díky. Čau."
"Zdar."
Bylo jí hodně špatně, protože se ani nezeptala, jak jsem dopadla. Domů jsem poslala SMS, že všechno dopadlo dobře a zátah na Stodolní se ruší a jedu rovnou domů.
To se Stodolní jsem nenapsala tak doslova, prostě do Brna se pojede jindy. Takže teď mě čeká skoro sedmihodinová cesta z Ostravy domů. A jestli chci stihnout vlak musím sebou hnout.
Jenže jsem nemusela spěchat, zpoždění. Moc mě to nepřekvapilo. Alespoň jsem si stihla v klidu vyzvednout zavazadlo, přezout boty, z podpatků mě bolí nohy. A taky jsem si koupila něco k jídlu. Nádraží bylo poměrně prázdné na to, že bylo páteční odpoledne. Po hodině konečně přijel vlak na nástupiště. No, nejspíš nestihnu přestup a budu muset čekat na další, budu ráda, když domů dorazím před půlnocí. Nerada jezdím v noci vlakem. Je to tam samej úchylák.

Dvě hodiny klídku ve vlaku. A já jen brouzdala po netu. Nejspíš jsem byla tehdy jen naivní a hloupá. Nejspíš jsem se nechala zaslepit úspěchem. Byl můj první, konečně začalo něco vycházet a já si nepřipadala jak neschopný nýmand. Konečně jsem se přiblížila úspěchům mé daleko lepší sestry, ne že by mi to někdo z rodiny nějak vyčítal, ale já to poznala.
Moje bakalářská práce měla úspěch a můj projekt se zalíbil. Dostala jsem nabídku práce. A dost dobrý nástupní plat. Tak dobrý o jakém se mi nikdy nesnilo. A navíc možnost dál studovat. Prostě sen.
Přeběhla jsem hlavní zprávy dne. Většinou o chřipkové epidemii. Doktoři udíleli své obvyklé rady jako zůstat doma a pít dostatek tekutin. K lékaři chodit jen v akutních případech. Prostě neobtěžovat maličkostma. Nemocnice měly většinou zakázané návštěvy. Všechno jsem slyšela už tisíckrát. Místo toho jsem si našla realitku v Ostravě a hledala si nějaký byteček. Když budu mít plat 30 000, pořád tomu nemůžu uvěřit, mohla bych si třeba vzít hypotéku. Jen tak to omrknu. Jé, a příští rok bych mohla někam na dovolenou. Nikde jsem hrozně dlouho nebyla, pořád jen nějaké brigády aby bylo na školu. A koupím si tu nádhernou kabelku. Je z pravé kůže.  Sakra to bude něco. Třeba na to někoho klofnu. Ne přímo na tu kabelku.

Pardubice, místo přestupu. Jenže vlaky stávkují. Informace přeplněné. Všichni se chtějí hromadně informovat. Achjooo. Ale já chci taky.
Po dvaceti minutách ve frontě, se vzdávám. Slečny u počítačů taky vypadají dost uhoněné a ještě musí odrážet útoky nespokojených cestujících. Zatím pouze ty slovní. Koupila jsem si ořechy v čokoládě, které prodávali v jednom stánku na nádraží, jsou dobrý na nervy. Teda doufám.
A taky perník, nemůžu odjet bez pardubického perníku. Přes nádraží pospíchala slečna s balíky papírů, korunované krabicí. Vypadala dost zdrchaně. Když se uhýbala chlápkovi s cigárem, který bych mu urazila vod huby, protože se tu kouřit nesmí, náklad se jí sesul.
"Je vám dobře?" zeptala jsem se jí, když jsem jí pomáhala sbírat její věci.
"Jsem jen unavená. Máme hodně práce."
"Pomůžu vám s tím."
"Moc, děkuju." šla jsem za ní až k infocentru do malé zadní místnosti. Věci jsem složila na jeden stůl. Vypadala vážně špatně.
"Taky jste tady uvízla."
"Vypadá to tak. Potřebuju najít další spoj."
"Kam jedete?" zadusila kašel v kapesníku.
"Harrachov."
"Je mi líto. Dnes se odsud asi nedostanete."
"To přece není možný."
"Máme výluku. Velká nehoda. Trasa je uzavřená. A silnice jsou na tom ještě hůř. Máme zprávy od autobusáků. Většina se zasekla na cestě.
"Co se sakra děje?"
"Lidi jsou nemocní a jezdí autem. A zkolabují."
"Jen chřipka. Kolik epidemií už tu bylo. Nepamatuju si, že by se při některé něco takovýho dělo."
"Možná to není jen chřipka." co by to asi bylo.
"Počkejte. Dnes nemá cenu čekat na spoj. Dám vám adresu na ubytovnu. Není to žádný přepych, ale mají většinou volno. Stavte se tu zítra kolem poledne najdu vám přípoj."
"Díky."

Povedlo se mi najít otevřenou restauraci a najíst se. Musela jsem zavolat domů, aby neměli strach. Nakoupila jsem si ještě něco navečer a zalezla do pokoje. Byl dvoulůžkový a měla jsem ho jen pro sebe. Musela jsem úspěch oslavit sama a tak jsem si otevřela láhev červeného vína a pomalu upíjela. Pustila jsem si do sluchátek mixík mých oblíbených písniček. Měla jsem nachystané i dva filmy, co jsem si chtěla pustit.
Vína ubývalo a písmena na klávesnici se mi začínala plést. Na liště mi problikla nová zpráva. Psal Tom. "Zlato, kde jsi." nesnáším, když mi říká zlato, jenže tak říká každýmu.
"Trčím v Pardubicích, nedostala jsem se domů."
"Jsi v pořádku."
"???"
"Nejsi nemocná?"
" Nic mi není :D"
"Tady je to špatný." Tom dělal v důchoďáku, byl na sociálních studiích.
"Co, špatný?"
"Už nám umřelo několik lidí, personál je nemocný."
"Pro starší je chřipka riziko."
"Mluvil jsem se známým v nemocnici. Nejsou tam jen staří. O tom se nikde nedočteš."
"Tome, neblbni." pořádně jsem si přihnula.
"A slyšel jsem ještě něco."
"Super, konspirační teorie, strašení dětí?" Tom hodně přeháněl a často si i něco přibarvil.
"Ne, někteří mrtví zase oživnou."
"Fakt, super Tome na tohle nemám náladu. Je to dost velká blbost i na tebe."
"Myslím to vážně poslouchej mě."
"Musím jít. A ty by si měl jít zkontrolovat svoje staroušky. Čau."
Víc mi řici nedokázal, protože jsem se odpojila. Jsou to jen blbosti, nic takovýho se stát nemůže a on se chytí všeho. Naposledy přišel s výzkumem, podle kterýho, když sníte čerstvou zeleninu tak ve vás hnije. Takže se musí jíst jen tepelně zpracovaná.
Hrozně se mi motala hlava a chtěla jsem jít spát, ale nešlo mi to. Přitom jsem toho před pohovorem do práce taky moc nenaspala.
Koukala jsem na filmy a poslouchala hudbu skoro do rána. Škoda, že tady nemají vanu, dala bych si bublinky. Musela jsem se spokojit se sprchou. Abych nemyslela na všechno, co mi Tom řekl, otevřela jsem si učebnici francouzštiny a pokoušela se něco naučit. Psala jsem Majce, ale zatím neodpovídala.

Na nádraží jsem musela pěšky. Marně jsem čekala na MHD. Nevím, jestli je to tu normální, ale v sobotu je tu nějaký klid. I na íčku bylo o poznání míň lidí, dobré znamení nejspíš vlaky už jedou. Jenže slečna ze včerejška tu nebyla a vlaky pořád nejely. Krucinál, musím se táhnout zase zpátky. Nevím, kdy se dostanu domů a snad všude mají zavřeno. Hodila jsem věci na pokoj a ptala se recepčního na nějaký obchod. Seděl s hrnkem čaje zachumlaný za pultíkem. Byl začátek května a teploty se v posledním týdnu rapidně zvedli. Při pohledu na něj mě bylo ještě větší teplo. Dotaz jsem mu musela opakovat. Vrhl na mě skelný pohled a nasměroval mě do jednoho pekařství. Zásobila jsem se tam rohlíky, džusem a dokonce i kávou. Na pokoji jsem si s úlevou sedla s hrnkem k oknu a pozorovala. Ani ve tři odpoledne se ruch nezvýšil. Nějakou paní nakládali do auta. Nebyla ani schopná sama jít.

Nejspíš jsem udělala chybu brát si kafe, když nemůžu spát. Možná to bylo tím, že moc přemýšlím. Všechno jsem vzdala a vzala si tabletu Zopitinu. Nebyly pro mě, vypůjčila jsem si je z babiččiny lékárničky. Jenže ani po hodině jsem necítila žádný účinek. Moc jsem se nerozmýšlela a vzala si druhou. Hloupost, ale někdy dřív jednám, než myslím. A pak byla jen tma.