A světla pohasla - Temná přítomnost

Nemohla jsem se probrat k vědomí. Neustále jsem se propadala do bezvědomí. Až drnčení na stole, mě donutilo podívat se na mobil. Úkon zdánlivě jednoduchý. Nemohla jsem zaostřit na display. Dvacet osm nepřijatých hovorů. Cože? Asi špatně vidím. Všechno od našich. Co se stalo? Dvě přijaté zprávy: Museli nás evakuovat, jsme v pořádku, ozvi se.

Druhá taky od mamky: Ptali jsme se a v Pardubicích taky odváží lidi. Odjeď s nimi. Pak se najdeme.

Krucinál spala jsem skoro dvacet hodin. To není možný. Všechny myšlenky ke mně docházely nesmírně pomalu. Z okna jsem nikoho neviděla. Nepodařilo se mi dovolat domů. Zkusila jsem poslat SMS: Jsem v pořádku. Už jsem na shromaždišti. Brzy se uvidíme.

Musela jsem lhát, aby si nedělala starosti. Nevím, jestli jí zpráva přijde. Naházela jsem věci do tašky a vypadla z pokoje. Možná jsem něco zapomněla, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.

 

 

"Halo. Jste tu." Nikdo se nazýval.  Všude prázdno. NE. NE. NE. Určitě tu někdo je. Došla jsem k recepci.

"Proboha, co se vám stalo!" recepční ležel na zemi. S dekou kolem sebe. Rozeběhla jsem se k němu. S námahou jsem ho vybalila z přikrývky. Jeden pohled do prázdných očí mě přesvědčil, že už mu není pomoci. Ležel ve vlastních zvratkách. Chtěla jsem utéct, ale nohou jsem se zahákla do jeho deky. Tvrdě jsem dopadla na zadek.  Nemohla jsem se vymotat, zuřivě jsem kopala nohama. Osvobozená jsem se rychle plazila pryč. S úlevou jsem doběhla ke dveřím a vzala za kliku. Nic. Nešly otevřít.

"Pomoc." Bušila jsem do nich. Měla jsem hrozný pocit, že mě mrtvý sleduje. Určitě se za mnou ozýval šouravý zvuk.

Plazí se ke mně. Bála jsem se ohlédnout. Nechci vidět jak ke mě natahuje ruku. Ještě jednou ze zoufalství jsem zalomcovala dveřmi. Povolily. Celou dobu jsem je otevírala ven místo dovnitř. Vyklopýtala jsem ven a dusila se pláčem. Přes slzy jsem neviděla na cestu. Něco se mi připletlo do cesty. Při dopadu jsem si prokousla ret. Najednou jsem měla pusu plnou krve.

Ohlédla jsem se. Zakopla jsem o mrtvou ženu, ležela u zdi. Neměla část obličeje a jednu ruku. Ne, tohle je jen sen. Sen.

Zakřičela jsem. Nevím, kde se to ve mně  vzalo. Nemohla jsem přestat.

Rozeběhla jsem se ulicí nevím. Nevím, kudy a jak dlouho jsem běžela.

Síly mě opustily. Seděla jsem na zemi a lapala po dechu.

 

 

"Řekni něco." křikl někdo za mnou.

Pomalu jsem se otočila. Asi dvacet metrů za mnou stál podsaditý, postarší muž a mířil mi do obličeje kulovnicí. Nechápavě jsem na něj zírala.

"Slyšíš, řekni něco nebo tě zastřelím." zalícil.

"Prosím, ne." špatně se mi mluvilo.

Zamířil hlavní k zemi.

"Vstaň" ztěžka jsem se postavila na nohy.

"Musíte mi pomoct. V hotelu je mrtvý recepční a venku nějaká žena. Prosím."

"Odkud jsi sem spadla."

"Já ... byla jsem v na pokoji a spala."

"Chceš mi říct, že jsi zaspala soudný den?"

"Jaký soudný den?"

"Děvče, ty jsi úplně mimo. Pojď ke mně." Zaváhala jsem, před chvílí na mě mířil, ale byla jsem hrozně vyděšená a nechtěla jsem se zůstat sama. Prvních několik kroků bylo hodně váhavých.

"Vypadáš hrozně. Co se ti stalo?"

Nechápavě jsem se na něj podívala. Naznačil mi rukou na obličej. No, jasně prokousla jsem si ret. Bradu jsem měla celou od krve.

"Pojď, něco na to dáme." Držela jsem se několik kroků za ním. Míjel domy, něco hledal.

"Tady to máme:" Nahlédl opatrně do dveří večerky.

"Dobrý, můžeme dovnitř."

Prostor zabírali regály, mezi nimi byla jen úzká ulička.  Došel, až k mrazničce, vyndal z ní pytlík zeleniny.

"Máš, štěstí tohle je poslední led, co vidíš, na další si budeš muset počkat do zimy. Děj si to na obličej. Elektrika ještě nevypnula, ale nebude to trvat dlouho." Pekelně to bolelo.

"Jdeme, nebo to nestihneme."

"Co?"

"Evakuaci. Jenda skupina už odjela, kontrolujeme okolí, jestli tu ještě někdo nezbyl. A narazím na tebe. Jak se vlastně jmenuješ." 

"Solan."

"Cože?"

"Prostě tak. Stačí?"

"Jak chceš. Miroslav."

"Hmmm:"

Nechtěla jsem mu říct svoje jméno. Samozřejmě, že se nejmenuji Solan, je to jen trapná přezdívka, kterou mi dali moji spolužáci a kterou nesnáším. Teda nesnášela jsem. Postupně jsem zjistila, že se za ní můžu schovat. Být někdo jiný.

 

Nechala jsem se vést, jednou uličkou za druhou. Ruce mi mrzli. A pusu jsem měla ztuhlou. Když jsem led odložila, za chvíli se dostavila bolest. Nemohla jsem pořádně zavřít pusu, jak jsem měla ret nateklý.

Rukou mě zarazil. Moc jsem nevnímala okolí a až teď jsem si všimla, ženy, která stála uprostřed ulice.

"Hej, ty tam."

Odpovědi se mu nedostalo. Místo toho zaměřila pohled na něj a vrtkavou chůzí nabrala náš směr.

"Co je jí?"

Neodpovídal, měl ji na mušce. Urazila ještě několik kroků. Třeskla rána, nadskočila jsem. Střela s ní škubla dozadu. Zastavila se. A pak se s lehkostí svezla k zemi.

"Zabil jste ji. Vy jste ji zabil." Hystericky jsem zaskučela.

"Ty vážně nic nevíš."  Vydal se k ní a nepřestával na ní mířit.

"Podívej se na ni." Nebyla jsem si jistá, jestli můj žaludek vydrží pohled na díru v hrudníku. Došli jsme až k ní. Naklonila jsem se nad zhroucenou postavu. Nejdřív jsem si myslela, že se netrefil. Pohnula se. Jednu nohu si při dopadu zkroutila do podivně nepřirozeného úhlu.

"Ještě žije."

"Tahle? Už dlouho ne." Podívala jsem se na ní pořádně. Sinalý obličej a zuřivý výraz ve tváři. Zvířecí výraz.

"Koukni na tohle zranění. Je starší, ale vůbec se nehojí. Nekrvácí. Je jak kus masa v řeznictví."  Jenže o tom, že tohle není člověk mě nepřesvědčila nezahojená rána, ani to, že po průstřelu .308 Winchester, která normálně skolí pořádného jelena, se stále hýbala. Přesvědčily mě oči. Tyhle oči nepatří člověku.

Hleděla jsem na ní a pocit paniky ve mně vzrůstal. Tohle je přece nemožné. Tohle se určitě neděje. Jen se mi to zdá.

Se zavytím se zhoupla a vrhla se proti mně. Rána z kulovnice do hlavy z necelých dvou udělá své.

"Spolehlivě je zabiješ, jen do hlavy." Bylo to to poslední, co můj žaludek unesl. Dávila jsem jen žaludeční šťávy, nic jiného jsem neměla. Myslela jsem, že se snad zadusím. Zkuste si někdy zvracet s rozbitými rty. Není to žádný med.

Můj zachránce, mě poplácával po zádech. "To bude dobrý, holka." Nevěřila jsem mu.