Živý?

„Tento stroj má na vás dotaz, desátníku.“ A robot otočil hlavu směrem k desátníkovi.
„Ptej se, robote.“ Ozvalo se ze zákopu o kus dál.
„Je tento stroj živý?“ Desátník si přitiskla šátek na ránu a pohlédla směrem k robotovi s neskrývaným despektem. Vypadal docela děsivě. Záře hořícího města osvětlovala jeho matné kovové tělo rudou barvou. Na spoustě míst měl odraný nátěr, díry po střelách a z některých míst mu trčely dráty. Seděl tiše opřený o stěnu zákopu s puškou položenou na břiše.
„Ne jistě že nejsi, robote. Jsi stroj, naprogramovaný kus železa. Nemáš pocity ani necítíš bolest.“ Přitiskla si k ráně šátek ještě silněji, až musela zatnout zuby bolestí.
„Bolest slouží k tomu, aby upozorňovala na fyzická poškození. Tento stroj má program, který také upozorňuje na fyzická poškození. Tento stroj tedy zná bolest.“ Robot ukázal na svá poškozená místa. „To je jiné, když živého člověka něco bolí, tak si to furt uvědomuje, nemůže se soustředit na nic jiného.“ Odpověděla desátník.
„Když program tohoto stroje zaznamená poškození, neustále na to upozorňuje a toto poškození sleduje. Vytěžuje to můj procesor a také to ubírá kapacitu na ostatní programy.“ Jeho temné senzorové „oči“ se opět zahleděli na desátníka. Seděla stále opřená, její šátek byl nasáklý krví už tak moc, že jí dokonce protékala mezi prsty. Ztěžka vydechla a podívala se na robota.
„Lidé jsou každý jiný, dokáží se učit, mají názory.“
„Jak vzniká názor?“ Položil další otázku robot.
„Názor vzniká na základě zkušeností, na základě toho co člověk zažil a poznal. Každý člověk je tedy jiný. Ty jsi naprogramovaný. Všichni roboti tvého druhu jsou stejní.“ Hlasem plným bolesti odpověděla desátník.
„Program tohoto stroje se může přepisovat na základě zkušeností, znalostí a získaných dovedností. Každý stroj se dostal do jiných situací, každý stroj je tedy jiný.“ Odpověděl umělým hlasem robot.
„Fajn, tohle nikam nevede.“ Povzdechla si desátník. „Živý tvorové znají přátelství. Cítí ztrátu svých blízkých. To ty neznáš.“ Robot chvíli mlčel, poslouchal výbuchy a střelbu, která se k nim přibližovala.
„Definuj přátelství. Kdo je označován přítelem.“ Zeptal se znovu robot. Desátník zatnula zuby. Zahodila šátek a z rány ji začala téct tmavá krev. Utrhla si rukáv a přitlačila ho na ránu.
„Přítel je někdo koho znáš. Znáš jeho chování. Znáš jeho názory, znáš to, jaký je. To je přítel. Uznáváš ho a vážíš si ho, a on tebe. Můžeš se na něj spolehnout, když je zle.“ Robot se opět na ní podíval. „Tento stroj pracoval v páru se strojem 231-12. Tento stroj znal 231-12, znal jeho programy, znal jeho chování. Věděl jaký je. Tento stroj věděl, že stroj 231-12 je spolehlivý. Stroj 231-12 to věděl o tomto stroji, byli jsme přátelé?“
Desátník sáhla do kapsy a vytáhla tubu s injekcí. Podívala se na štítek, kde stálo: Univerzální povzbuzující a bolest blokující látka UPB-3. S dodatkem že není vhodná pro děti a civilisty do 14 let. Chvíli se na ni dívala a poté ji schovala zpět do kapsy. Na později.
„Vadí ti snad jeho ztráta?“ Zeptala se.
„Tento stroj znal chování stroje 231-12 dobře. Znal efektivitu stroje 231-12- Nový stroj, přidělený do skupiny tomuto stroji by nemusel mít zkušenosti a být tak efektivní. Tento stroj shledává ztrátu stroje 231-12 za ztrátu vlastní efektivity. Tento stroj požaduje…. Tento stroj si přeje návrat 231-12.“ Desátník se ušklíbla a zvýšeným hlasem ironicky poznamenala. „Stroj nemůže zešílet!“
„Definuj zešílení.“ Okamžitě odpověděl stroj. Desátník se pousmála. „To je když se člověk filozoficky baví s robotem.“ Její úsměv se změnil ve výraz smutku a zoufalství. „To je sto padesát tisíc mrtvých během první hodiny. Osm milionů mrtvých během prvního dne. Miliarda během prvních tří týdnů. To je sakra šílené.“ Hlas se jí utišil. „To když vojáci jdou do útoků, ze kterých není návratu. Když civilisti, děti na sebe vážou bomby, aby až je ti druzí chytí a budou chtít odnést, nemusely trpět a mohli jich vzít ještě pár sebou. To je šílené.“ Na tváři se jí objevili slzy.
„Tento stroj zná vámi popisovaný stav jako válku.“
Desátník se dívala do země, pak zvedla hlavu a se slzami v očích plných hněvu chraplavým hlasem odpověděla. „Toto není válka, to je vyhlazování. Tohle je konec našich dějin. A já mám tu smůlu, že ho zažiju.“
Stroj hleděl na desátníka, snad jakoby přemýšlel. „Tento stroj má za úkol chránit svého velitele, Vás. A také chránit sám sebe. Tento stroj má poznat, zda jste schopna velet a pokud ne, tak odepřít poslušnost. Tento stroj Vás považuje za schopnou velet i kdyby jste se rozhodla pro akci, která by pravděpodobně skončila zánikem. Je tento stroj šílený?“
Desátník se podívala na robota. Bylo vidět, že už je na pokraji svých sil. Celá její vesta již byla nasáklá krví. Těžce oddechovala, ale odpověděla. Poprvé se zájmem. „Proč bys, robote vykonal rozkaz, který by vedl k našemu konci, kdybych ti ho dala?“
Robot bez váhání odpověděl, jeho hlas jí připadal najednou méně strojový. „Tento stroj s Vámi přežil ústup z Paříže, přežil s Vámi i bitvu nazývanou Mnichovský masakr, přežil s Vámi bitvu nazývanou Pražská noc. Tento stroj usuzuje, že poslouchat Vás je nejlepší volba. I kdyby to znamenalo zničení. Je tento stroj šílený?“
Desátníka najednou přepadly pochybnosti. „Chceš mi říct robote, že mi věříš?“
Robot chvíli mlčel. „ Ano, tento stroj Vaše rozhodnutí považuje za důvěryhodná. Tento stroj Vás považuje za vhodného velitele. Tento stroj Vás nechce vyměnit za jiného velícího.“
Desátník chvíli mlčela a pak se slabým hlasem zeptala: „Tobě na mě záleží, robote?“
Robot najednou ztlumil hlas. „Tento stroj má přístup k literatuře lidí. Tento stroj hledal výrazy: záležet, záležet na někom, starost. Tomuto stroji záleží na Vás.“
Desátník byla zmatená. Vše kolem ní utichalo. Už ani blížící se výstřely neslyšela tak hlasitě. Už ani neměla sílu tlačit si na ránu tak moc. Teklo z ní více a více krve.
Najednou robot promluvil. „Tento stroj Vám natrhal květiny a dal vám je do batohu, když jste měla narozeniny před týdnem. Tento stroj vyhledal tento postup v literatuře. Tento stroj chtěl, aby velitel byla v dobrém duševním rozpoložení.“ A pohlédl na desátníka.
Desátník dlouho mlčela. „Děkuji, nevěděla jsem, že to jsi byl ty. A mimochodem tvé „tento stroj“ mě už pěkně rozčiluje. Skus se oslovovat jinak, co třeba: já?“
Robot se zvedl a podíval se ven ze zákopu. Vzal pušku, chvíli mířil a vystřelil. Přes ulici se ozval výkřik. Poté si sedl zpět vedle desátníka. „Tento stroj má nařízeno se takto oslovovat.“
Desátník již mluvila skoro šeptem. „Říkal jsi, že se můžeš přeprogramovávat a učit. Udělej to.“
Robot strnul. Bylo vidět, že jeho procesor pracuje. Pak promluvil. „Tento str…. Já souhlasím.“ Robot se podíval na desátníka. Síly ji už téměř opustili. Seděla tiše v hlíně nasáklé vlastní krví. „Robote, co si myslíš, že je po smrti?“
Robot k ní přistoupil, utrhl ji druhý rukáv a přitlačil ho na ránu. „Nevím, v lidské literatuře je zmíněno mnoho možností. Žádná není podložená více než jiná. Ale většina odkazuje, že po smrti je místo. Budeme-li zničeni, najdu si Vás a budu se hlásit znovu do služby.“ Desetník se upřímně usmála, tuto odpověď nečekala.
Robot se podíval na nebe. Sledoval, jak v atmosféře hoří kusy zničených lidských lodí a padají k zemi. Připadalo mu to podobné jako obrázek padajících hvězd v jedné encyklopedii, ke které měl přístup. U obrázku bylo napsáno, že lidé když vidí padající hvězdu tak si něco přejí. A robot si přál…
„Vzpomínáš si na první otázku?“ Zeptala se s námahou desátník.

„První otázka zněla: Je tento stroj živý?“ odpověděl robot.

„Odpověď je ano.“ Vydechla desátník a svěsila hlavu. Robot se zahleděl znovu na nebe.

„Jsme přátelé?“ Zeptal se. Ale desátník už neodpověděla….