A světla pohasla - Druhého břehu nedosáhneš

Jen dvanáct. Tolik bylo nově nalezených přeživších. Dvacet dva jich odjelo s předchozí skupinou. K tomu tři členové armády a čtyři dobrovolníci jako ostraha. Kromě nás vystrašených s námi byli tři dobrovolníci a jeden voják. Cíl cesty Čáslav. Z Pardubic krátká cesta. Ovšem za normálních okolností. Jenže teď byla většina hlavních cest beznadějně zablokována.

 

Seděla jsem s Mirkem na korbě náklaďáku. Chráněna jeho ostřížím pohledem a jeho zbraní jsem si připadala v bezpečí. Stačí vydržet a do večera budu u své rodiny a všechno bude v pořádku. Alespoň do určité míry. Nadskakovali jsme po nerovné cestě a já měla po několika kilometrech naklepanej zadek jako řízek k nedělnímu obědu. Naše skupinka byla různorodá směsice. Od dvouměsíčního miminka po asi sedmdesátiletou babičku. Nicméně nejdůležitější osobou byl mladík, přibližně mého věku. Na drobném chlápkovi s naježenými vlasy nebylo na první pohled nic odlišného. Ani na ten druhý. Vlastně i kdyby jste na něj civěli celý den, nejspíš byste na něm nic výjimečného nenašli. Jenže to byl lékař. Teda zatím nedostudovaný. Stále však nejvíce kvalifikovaný zdravotnický personál jaký byl k dispozici.

 

Dan nám vyprávěl, tak se jmenoval, jak probíhala epidemie. Byl povolán, když se situace vymkla kontrole.

"Že se jedná o něco víc, než chřipku nám došlo, když začali umírat i mladí a jinak zdraví lidé." Zadumaně pozoroval stromy. Oči mu těkaly, jak pohledem přeskakoval z jednoho na druhý. Vyseli jsme na jeho slovech.

"A měli jsme i ztráty ve vlastních řadách. Do nemocnice povolali snad každého, kdo uměl píchnout injekci. Viděl jsem jednoho kluka z fakulty, co byl teprve ve druhém semestru. Absolutně nevěděl, co si počít. Měli jsme zprávy, že lidé ožívají. Jenže mi tomu nevěřili." Znaveně si mnul spánky. "Já tomu nemůžu uvěřit pořád." Pronesla jsem.

"Nestačilo ti, co jsi viděla." zabručel Mirek.

"Uvěřili jsme, když se to stalo u nás. Vrhli se na jednu sestru a medika. Sestra byla mrtvá hned. Medik neměl vážné zranění. Kousnutí na noze. Vyčistili jsme mu to a nechali být. Bylo moc práce."

"Stal se to z něho taky?" Zeptala jsem se.

Dlouze se na mě díval a mlčel. Snad čekal, že to z něj budu tahat, aby si připadal důležitější. Nikdo ho nepobídl. Nakonec nejspíš vyhrála jeho potřeba slyšet svůj vlastní hlas.

"Dostal infekci. Nejdřív si myslel, že je to taky chřipka, byla to otrava krve."

"Takže jak vlastně spolu všechny věci souvisí? Co to je? A kde se to vzalo?"

Neudržela jsem se a vyhrkla. Potřebovala jsem hodně informací.

"Kdyby si mě nepřerušovala, možná bych to mohl dovyprávět." No bezva chlape. Máš u mě další bod za nesympatie.

"Takže budu pokračovat a odpovím od konce. Nevíme, kde se to vzalo, ale pravděpodobně je to umělé. Za druhé hned od začátku nám laboratoře tvrdily, že je to obyčejná chřipka, ale podle toho co jsme viděli, je to lež. Nikde se o tom nemluvilo, takže se muselo od začátku vědět jak je nemoc vážná, ale nebyli informování ani lékaři a nemocnice. Přitom evakuace se začala připravovat velice rychle. Už ve chvíli, kdy ještě nebyl průběh natolik dramatický. Někteří lidé byli přesunutí neoficiálně už před týdnem. A za třetí. Virus musel zmutovat. První oběti neožily. Většina lidí co přežila, byla imunní. Tedy zcela imunní. Měli jsme několik případů, kdy byl průběh velice mírný nebo se rychle vyléčili. Není jich mnoho. Pravděpodobně měli imunitu do nějaké míry. Nebo se s podobným virem setkali v minulosti v jeho mírnější podobě. Každopádně to nemůžeme posoudit, protože laboratorní podklady nám nebyly nikdy podány. Alespoň ne ty pravdivé."

"A co ty, co vstanou. Co je to zač?" Odpověděl Mirek.

"Nejsou živý, viděla si. Mají zhoršenou motoriku, ale větší sílu než normální člověk. A hlavně daleko lepší čich. Jdou hlavně po krvi. Jakmile ji ucítí, najdou tě."

Doktorek přiložil špičky prstů k sobě jako by hledal vnitřní klid. Počkal si, až jsme znovu vyseli pohledem na něm.

 

"Takže náš kolega zemřel na otravu krve. Velice rychle. Možná to nebyla přímo otrava, každopádně se mu kousnutím dostala do těla velice agresivní infekce. Bez včasného nasazení antibiotik pokousaný nemá šanci a i tak nejsou vyhlídky právě růžové. Tady, ale začíná další zajímavá situace. Měli jsme několik případů, kdy po pokousání a následnému úmrtí došlo k oživení. Vstali jako zombie. A jeden muž, který měl autonehodu a zraněním podlehl, rovněž vstal."

"Začínám se ztrácet.“ vůbec jsem netušila na čem jsem.

"Jak se na to dívám já, nabízí se nám několik možností, která je správná, se můžeme jen dohadovat. Jak jsem již říkal, možná jsou někteří imunní. Zcela imunní. K nákaze prostě nedošlo. Potom se po kousnutí buď vyléčí, nebo zemřou a je konec. Je možné mít v těle virus, ale v takovém množství, že nedojde k propuknutí nákazy, naše imunita se s tím dokáže vypořádat. Jenže po tom co zemřeme se všechno vypne i naše obrana a ta potvora má volnou cestu. Třeba u někoho nedošlo k nákaze, protože se mu do těla dostalo jen podprahové množství ale kousnutí má v sobě natolik viru že se dostane přímo do krve a pak zase záleží na tvé imunitě. Mohl bych vymýšlet další a další teorie. Pravdou je že ani nevíme, jestli je to vir, bakterie nebo něco úplně jiného."

"Takže pokud mě nekousne tak vlastně nevím, jestli se ze mě stane obluda nebo ne. A pak mi to bude nejspíš jedno. Chápu to správně?"

"Ano. Jednoduše řečeno."

"Poradím ti jednu věc.“ vložil se do toho Mirek "Nenech se kousnout."

 

Cestu zablokoval minibus, s takovým jezdí důchodci na nákupy. Nebo poloprázdný zajíždí do malých vesniček.

Zastavili jsme několik metru od něho. Dva muži se vydali na průzkum. Obezřetně nahlídli do odevřených dveří. Ozvala se jedna rána a bylo ticho. Z autobusu postupně vybrali všechno, co se mohlo hodit. Seděla jsem na kraji silnice a čekala, až se cesta uvolní a budeme pokračovat dál. Přišel ke mně Mirek.

"Tak děvče, co máš v zavazadlech? Něco užitečnýho?"

"Trochu oblečení, boty, notebook."

"Hej. Tak ten počítač můžeš rovnou zahodit."

"Nemůžu ho zahodit dala jsem za něj celou výplatu." zakroutil hlavou.

"K čemu ti bude?"

"No, mail, filmy a tak." upřímně se rozesmál.

"To šlo do kytek. Co máš za boty?" "Lodičky."

"Sakra. Ty vážně nejseš moc nachystaná na konec světa."

"Co nějaká zbraň?" jen jsem pokrčila rameny.

"Tak to ti něco musím dát." došel ke svému batohu a vyndal z ní zbraň a krabičku. Podával mi do ruky CZ 85.

"To nejde já nemám zbroják." "Heh. To si myslíš, že tě zastaví nějakej polda." váhavě jsem jí vzala do ruky. Můj děda měl stejnou. Vždycky říkal, že je to česká klasika a nic lepšího nenajdu. Nevím, jestli to je pravda nebo to říkal jen z nostalgie nebo tak něco. Nechal z ní stříle jen mě. Nikomu jinému to nikdy nedovolil. Když umřel, babička jí prodala. I všechny ostatní.

"A co budeš mít ty?"

"Neboj se já jsem vybavenej." další měl zastrčenou za opaskem, nemluvě o kulovnici na zádech.

"Když budeš chtít střílet, musíš ji tady odjistit."

"Já vím." "Už jsi střílela."

"Trochu."

"No, tak potom ať slouží." přidal mi krabičku padesáti nábojů.

 

Stmívalo se rychle. Voják, myslím, že na něj volali jako na Petra, nejsem si jistá, protože se nám ani nepředstavil, se spojil s někam ve vysílačce a pak řekl, že za tmy nikam nejedeme. Cesta může normálně trvat hodinu a to když hodně přidám. Jenže vymotat se z centra. Neustálé uhýbání před neprůjezdnými cestami a odstraňování autobusu zabrali až moc času. Opřená na korbě jsem přivolávala sny. Nepřicházeli. Prázdná silnice. Pole a vzdálená hradba lesa vypadaly smutně. Depresivně. Žaludek se mi svíral. Musel jsem myslet na samotu. Prázdnotu. Vždyť i když jste šli pryč. Daleko od města, někam do lesů, a když se stal malér stačilo zvednout mobil a někdo tam byl. Někdo na druhém konci vám odpověděl. Jenže teď. Zavřela jsem oči a přála jsem si být zase doma. Nebo alespoň se svojí rodinou s někým koho znám. Zdálo se mi o vodě. Plavala jsem v řece. Myslím, že to byla řeka. Nemohla jsem dohlédnout na druhý konec. Měla jsem pocit, že mě někdo volá. Známý hlas. Jenže přicházel z prázdna. Voda hrozně studila. Ruce a nohy jsem měla ztuhlé a neohrabané. Proud mě táhl dál a já ho nemohla přemoci. Do cesty se mi připletl balvan. Chtěla jsem uhnout, proud mě strhl přímo na něj. Ozvala se rána a byla tma. Za chvíli následovala další.