Zůstat nebo utéct..

Do tiché sluncem vyprahlé krajiny, jejíž klid občas mírně rušilo jen chrastivé suché listí, které se o sebe otřelo vlivem nenápadného teplého větru, se pomaloučku začal přibližovat zvuk líně odskakujících kamínků. Nepodobal se žádnému zvířeti, které by ho svými nohami, kopyty, či tlapami mohli vytvořit. Šlo o boty značky Gedos, jejíž speciální gumová, odlehčená a protinárazová podrážka měla zpříjemnit chůzi a dalo by se říci, že i život v této „zpropadené“ zemi. Luis loudavě kráčel po prašné cestě, a zrovna o nich přemýšlel. Vlastně, přemýšlel nejen o nich, ale také o tom, proč tu ještě zůstává, a nerozeběhne se s těmihle botami nejnovějšího a nejvybranějšího zrna rovnou k bráně Parnek, odkud by se dostal někam, kde je voda zadarmo a kde je možnost se v ní dokonce i koupat. Tolik jí tam prý mají.. Jen jestli už tehdy si to Berk přece jen nevymyslel a lidé jen slepě věří.. Člověk vlastně pořádně neví, jestli to nejsou náhodou jen nějaké nadějné bláboly, kterých sou tady na Warmacku plné knihovny. Lidé, kteří už odmítají platit za vodu, našetří spousty peněz, aby se odtud mohli dostat pryč, ale jakmile projdou Parnekem, už se sem nikdy nevrátí a nedají o sobě vědět. Nikdo pořádně neví, jestli je všechny hned za tímhle slavným průchodem hned nezabíjí a nám nepovídají nesmysly o tom, jak skvěle se tam na Elstenu mají. Tady jsou ale všichni chudí a málokdo si na to skutečně vydělá. Držejí nás tu jako otroky. Ti, co mají kuráž a chtějí to zkusit proběhnout bez placení, ty bez sebemenšího zachvění zastřelí Parnekští strážci. Ale vlastně jo.. Jednomu se to proběhnout podařilo.. Tehdy sliboval, jak nám dá vědět, jak to tam je, jak to chodí.. Ale jeho Si-nap najednou nebyl k zastižení. Neměl signál a nikdy se už neozval. Vlastně nikdo pořádně neví, jestli se sem „Ti, co prošli“, vrátit nechtějí, nebo nemohou.. Kdo by se sem chtěl ale vracet. Mohli by dát ale alespoň vědět.. Louis se šoural dál nyní už po pěšině a zahloubal se do myšlenek snažíc se přijít na to, co je jeho pravým důvodem, proč tuhle zemi nehodlá ještě nějakou dobu opustit. Začal si být chvíli sám sobě protivný, když ho přepadala neustále myšlenka, že se zkrátka jen bojí. Ale čeho? Že by nestačil proběhnout? To by snad byl dokonce i dokázal-patřil k těm nejrychlejším lidem ve Warmacku. Dokonce si už na něho sázeli. Jenže toho se nebál. Mnohem víc ho děsilo, že se nikdy nevrátí. Jenže co tu měl tak rád? Zastavil se. Dusný vzduch, který mu zabraňoval nadechnout se jak by býval potřeboval, mu vlastně tak nevadil. Rozhlédl se kolem sebe. Vše kolem něho hrálo zlatavo-hnědým odstínem téměř až do červena a tráva, stromy, keře a ostatní rostliny byly sice suché, ale nezdálo se, že by jim cokoli chybělo. Hrdě se držely a vzpíraly se tomu horku, které jim tu slunce, které bylo této zemi tak blízké, dennodenně připravovalo. Byl to neustálý nevyslovený boj. Na první pohled, země toužící po vláze, na ten druhý.. Slunečná, teplá země se svými vlastními pravidly. Ty stromy.. Jakoby byly zamilované do té země. Hrdinně tu stáli roztahujíc větvě do stran jak na přivítanou a odmítají se odsud hnout. Jakoby trpěli neopětovanou láskou, ale která je tak silná, že vláhu, po které kdysi žadonili teď už nepostrádají. Jsou vyrovnáni se svým osudem a se svou láskou k nekompromisní zemi a nebi, které se odmítá slitovat nad jejich nesmírnou obětí. Luis se podíval na oblohu. Tmavé mraky a pár dravců se proháněly nad ním a vypadaly tak volně.. Žádné řetězy, oni tu jsou také dobrovolně. ,Je tohle opravdu tak hrozná země?‘ Napadlo ho. Najednou mu bylo vše jasné, nechce odtud. Nedokázal si představit, že už nikdy neuvidí to suché listí, hlínu, písek a kamení, co mu křupou a vržou pod podrážkou, a tu zvláštní temnou oblohu s dusným vzduchem. Byl to jeho domov, a tehdy mu došlo, že i on tuhle „hroznou“ zemi miluje a že jí nehodlá nikdy opustit.