A světla pohasla - Na rozcestí

Výkřik. Jekot. Zavytí. Směs zvuků mě probrala k vědomí. Nejdřív jsem si myslela, že do dalšího snu. Temnějšího, než ten předchozí. Postupně jsem zaznamenávala další zvuky. Povely, rány, výstřely. Tma ustoupila do tmavé modré barvy, záblesků a pohybů. Zmatek. Kolem proběhlo světlo svítilny a zavadilo o cizí tvář. Konečně jsem pochopila, co se stalo. Byli jsme napadeni.

Začala jsem hledat zbraň, kterou jsem pár hodin před tím dostala. Marně jsem šmátrala za opaskem a v kapsách, kolem místa, kde jsem spala. Pak jsem si vzpomněla, že jsem si jí dala do batohu. Proč jsem tak pitomá? Určitě jsem jí dávala navrch, ale teď byla pryč. Zamotala se mezi ostatní věci. Nahmatala jsem krabičku nábojů a začala jí dobývat ven. Se škubnutím jsem jí vytáhla a natrhla. Obsah se začal pomalu sunout ven, v poslední chvíli jsem ho chtěla zachytit, povedlo se mi zavadit jen o plastové plato. Ozvalo se mnohonásobné cinkání. Nikdy by mě nenapadlo, že přehluší okolní hluk. Mě to alespoň tak připadalo. Začala jsem si náboje cpát do kapes.

Přerušilo mě vrčení z přední části. Strnula jsem. Na korbu se začala sápat postava. Ze škrábání nehtů po kovu mi naskakovala husí kůže. Nedokázala jsem se přimět k útěku. Bezmocně jsem sledovala, jak se horní polovinou těla dostal až nahoru. Střelba kolem mě pomalu slábla. Přehlušoval ji křik a chroptivé  zvuky. Chtěla jsem seskočit a utéct, ale nevěděla jsem co je pode mnou. Nechtěla bych skočit do cesty rovnou jedné z oblud.

Musela jsem rychle najít zbraň. Chytla jsem svoje zavazadlo za dno a převrátila ho. Vytřepávala jsem veškerý obsah. Přehrabovala jsem se mezi oblečením a dalšími krámy. Blížil se. Povedlo se mu dostat až nahoru a teď se mátoživě stavěl na nohy. Prohmatávala jsem prázdný batoh, někde přece být musí. Dělil nás poslední metr. Odporný pach mi nadzvedl žaludek a prázdné oči se ocitly tak blízko, že jsem je mohla rozeznat i v té tmě. Svítily jako hřbitovní svíce. S posledním záchvěvem zdravého rozumu jsem nahmatala notebook a vší silou ho přetáhla po hlavě. Ozvalo se lupnutí, spíš od mého počítače než z jeho kostí. Mrtvola se zapotácela a skoro spadla přes okraj. Místo toho se sesunul k mým nohám. Sevřel mi rukou kotník. Vykopla jsem a přerazila mu ruku. Pokoušel se zvednout, ale zraněná ruka mu to nedovolovala. Popadla jsem nejlepší zbraň, kterou jsem našla. Svoje lodičky. Zamířila jsem a podpatek mu vrazila hluboko do oka. Ozvalo se odporné mlasknutí. Už se nepokoušel vstát.

Ucouvla jsem o několik kroků a šlápla něco tvrdého. Pistole. Byla zamotaná v jednom triku. Sakra to snad není možný. S úlevou jsem jí potěžkala v ruce. Musela jsem někoho najít. Někoho, kdo mě odvede pryč. Pryč od křiku a zmatku. Přiblížila jsem se k zadní části a pozorovala, jestli se nebude po mě sápat další potvora. Spustila jsem nohy dolů, seskočila a přikrčila se. Hluk šel z přední části kolony. Zahlédla jsem několik těl. Nevěděla jsem, čí jsou. Nechtěla jsem to vědět. Co nejrychleji jsem chtěla někoho najít. Někoho živého a normálního. Přikryla jsem si pusu, abych nevykřikla. Dva z nich se krčili nad zhrouceným vojákem a rvali kusy masa. Proboha. Všechno se mi jen zdá. Tohle přece nemůže být pravda.

Jenže pravdou bylo, že mi jejich večeře zachránila život. Nevšímali si mě.

Jenže štěstí při mně nestálo neustále. Začal mě pronásledovat jeden zombík. První střela ho minula. Poplašeně jsem vystřelila druhou, ale ani ta ho nezastavila. Prošla mu trupem, aniž by jakkoli zpomalil. Musela jsem se uklidnit, nemá cenu plýtvat náboji. Počkám si, až bude blíž. Moc dobře jsem si pamatovala, že musím zasáhnout hlavu. Když se přiblížil, všimla jsem si, že mu chybí vnitřnosti. Něco mu vyžralo břicho. Zvedla jsem ruku a stiskla. Tentokrát jsem neminula. Ujistila jsem se, už nevstane.

Výkřik hrůzy. Smrtelné hrůzy. Prosvištěl vzduchem jako kulka. Rozeběhla jsem se za ním. Bez přemýšlení. Objímala se tam dvě postavy. Kráska a zvíře. Nemohla jsem střílet, ne když byli tak blízko u sebe. Posledních pár metrů jsem přelétla, popadla ženu za rukáv a chtěla zatáhnout. Druhou ruku jsem přiložila nepříteli k hlavě. Přes uši mě plesklo mlasknutí následované bublavým zvukem. Zvukem, který zněl jako jahodový koktejl, když do něho foukáte brčkem. Třesknutí výstřelu jsem ale nevnímala. Jen tíhu, která se mi zhroutila do náruče, když objetí povolilo. Klesla jsem pod váhou ženy. Během chvále jsem měla ruce a obličej pokropené teplou tekutinou. Podívala jsem se na ní. Byla starší než já o hodně. Zírala na mě, možná ještě vnímala, možná už ne. Dívala jsem se, jak ochabuje. Tělo se jí uvolňovalo. Jako by se hroutila sama do sebe. Nemohla jsem odtrhnout pohled. K tomu mě přinutila až ruka, která mi dopadla na rameno.

Otočila jsem zbraň na útočníka. Ruka bleskově pustila moje rameno a o odklonila pistoli  stranou. Výstřel letěl zcela mimo svůj cíl. "Místo abys mi byla vděčná za můj dárek tak mě s ním chceš zastřelit." úlevou jsem si málem ucvrkla.

"Díky bohu, díky bohu. Jsi tady. Já jsem myslela, že jsou všichni mrtvý." pověsila jsem se na něj.

"Brzy budou." Nalevo od nás se ozvala střelba. Mirek se tím směrem potíval. Pak mě popadl za ramena a naklonil se těsně před můj obličej.

"Utíkej."

"Cože?"

"Běž se schovat." Naznačil rukou do tmy. "Začíná tam les. Schovej se mezi první stromy. Nechoď hluboko."

"Pojď taky."

"Musím najít vysílačku toho vojáka. Třeba ještě někdo přežil."

"Ten voják leží támhle. Jsou u něj." ukázala jsem, směr odkud jsem přišla.

"Přijdou další. Ten hluk je přiláká. Utíkej."

Mám zůstat na místě plném vraždících monster nebo běžet do neznámé temnoty. Ani jedna vyhlídka se mi nelíbila.