Jak se vypíná lidstvo

Nepříliš vzdálená budoucnost
Lidé… Lidé jsou pořád stejní. Vývoj jde kupředu. Bohatí bohatnou, chudí umírají brzy. Zahleděni sami na sebe nevnímají, co se blíží. Ani nemohou. Tato rasa je dále než oni. To, co vibruje mezihvězdným prostorem, je energie, v níž se proměnily bytosti, které dosáhly vrcholu evoluce. Nepotřebují hmotné schránky pro pochybné orgány svazující jejich nositele tělesnými potřebami. Pozorovali – i když tohle slovo nemůže vystihnout smysly, které použili – lidstvo. A to co „viděli“ se jim zřejmě „nelíbilo“.
Jaké je vedly pohnutky k tomu, co udělali? Obava z hrozby? Konkurence? Připadala jim lidská rasa jako virus, postupně napadající zdravé buňky kosmosu? Budování větších a výkonnějších urychlovačů částic sice nemohlo zničit vesmír, jak si Homo Sapiens nabubřele mysleli. Ale narušit některé struktury mohli. Hrát si s antihmotou a černými děrami není jen tak. Také nanostroje replikující sebe sama, množící se exponenciální řadou byla možným nebezpečím. Stačí se podívat, jak dopadl Mars. Jeden nanobot za minutu vytvořil z dostupných zdrojů svou kopii. Oba pak sestavili každý svého potomka. Ze 4 bylo 8. Z osmi šestnáct. 32. 64… Netrvalo to zase tak dlouho. Až by jich bylo něco přes miliardu, měli začít se stavbou základny pro kolonisty. Avšak naprogramovaný proces, ukončující po určitém čase jejich množení, selhal. Na čtvrté pozici od Slunce teď rotoval shluk více jak centilionu N-botů kolem nezpracovatelného jádra rudé planety.
Dospěli k jasnému řešení: vypneme je. Metoda, kterou použili je zcela mimo chápání. Její efekt byl takový, že v anorganických hmotách zanikla schopnost tvorby elektrického náboje. Zmizela i veškerá dosud vytvořená elektřina. Jediné elektrické impulzy vydával pouze mozek svalům.
Jako první se v mrtvý šrot proměnily veškeré satelity na oběžné dráze a stanice ISS se brzy stane orbitální hrobkou. Posádka se ocitla ve tmě, která se promění v temnotu konečnou, až jim dojde kyslík. Tisíce telefonních hovorů bylo utnuto. Stejně jako slova milence šeptajícího lechtivá slova do ucha nevěrné ženušky, tak i navazování seriózních obchodních vztahů.
Jirka dorazil ze školy domů dříve než jeho rodiče a chtěl si dosyta užít na jejich chytré holostěně s osmimetrovou úhlopříčkou lascivních žen v nadživotní velikosti. Jeho vzrůstající vzrušení uvadlo s potemněním obrazu. Bujná ňadra mu ještě chvíli zůstala vypálená na rohovce.
Jiné rohovky nyní prohlédly. Kvůli jejich nepřítomnému pohledu a mátožným pohybům se jim říkalo data-zombie. Datanet byl nástupce internetu. A stejně jako dříve, i nyní byli takoví, kteří chtěli být online co možná nejdelší možnou dobu. Obrazovka na vnitřní straně brýlí byla minulostí. Další z chytrých n-botických strojků se vám vpravila do organizmu a na optický nerv napíchla zařízení umožňující permanentní připojení ovládané vaším mozkem. Po dosažení plnoletosti jste se mohli nechat „zadrátovat“ a brouzdat sítí kdykoli a kdekoli. Data-zombie vnímaly i okolí, ale bylo pro ně stále překryto závojem extra informací. Nyní někteří poprvé za mnoho let uviděli svět v celé jeho pochybné kráse.
Slunečné ráno na klinice. Byli už skoro hotoví. Věděli, jaké bude mít dítě pohlaví, barvu očí, kůže. Které dědičné vady budou eliminovány. Lékař jim popsal postup. Johnova spermie oplodní Lynnino vajíčko, pak doktoři do koktejlu přidají nějaké ty extra přísady. Zatřepají, přepíšou nějakou tu DNA, a voilá: tady máte synáčka. Najednou všechno přestalo bzučet, blikat, odstřeďovat a chladit. Zdá se, že to budoucí rodiče budou muset udělat postaru. Žádný vzor Tom1 (Cruise) nebo Saki0 (Rouva) ani Ryan1 (Reynolds). Musí se spokojit s Johnem868964.
Kdo nerad listoval stovkami stran v desítkách knih, trhajíc si vlasy s Kde sem to sakra čet?, mohl jen gratulovat chytrým hlavám, které daly zelenou celoplanetární digitalizaci knihoven. Stačilo prostě do čtečky vsunout SMDéčko (Super MikroDisk) s kompletní bibliografií Shakespeara. Nyní jste mohli nosit celou národní literaturu doslova v kapse. Stejně tak snadno jako se k těmto psaným myšlenkám a názorům, poznatkům a většině lidského vědění dalo během chvíle dostat, byly teď i ztraceny. Samozřejmě někteří staromilci měli „oldskůlové papíráky“. Vypadá to, že jejich cena ještě vzroste. Hodně.
Yi Cai se ocitla v domácím vězení. To znásilnění s ní pěkně zamávalo. Po patřičných psychologických sezeních ale stejně nikdy nenabyla dojmu, že je venku bezpečno. Protože byla pilná a něco měla už našetřeno, a v jejím oboru nebyl problém pracovat z domova, nechala si svůj malý domek dokonale zabezpečit. Okna, dveře – vše ovládal její inteligentní dům. Dovnitř se nemohlo dostat nic. A od této chvíle to platilo i naopak.
Dopravní ruch ustal. Tisícovky duší ve vzduchu ztratili údaje o své poloze ve všech třech prostorech. Motory utichly, kniply nereagovaly. Všechny ty tuny kovu se na chvíli staly větroni. Na chvíli. Plně automatizované dálnice přišly o své elektronické strážníky řídící proudy automobilů. Ropa byla dávno out, nyní zůstaly silnice pokryté elektromobily připomínající mrtvé skaraby, jejichž krovky ze solárních panelů se bezúčelně blýskaly.
Během okamžiku přišli tisíce lidí o práci. Pro ty, kteří zírali celé hodiny do monitorů, už nebylo dalšího uplatnění. Počítače zemřely rychle. Rychleji než nabíhal nejnovější OS Win 11 - díky procesorům iXX-Core to trvalo 2 sekundy. Programátor se stal stejně neužitečnou funkcí jako ponocný.
Když Igor viděl na srazu po čtyřiceti letech od maturity Sergeje, rty se mu stáhly a čelo nakrabatilo. Pak ale nahodil umělý úsměv a potřásl si s ním a jeho dvacetiletou manželkou rukou. Zatímco on vypadal jako její otec nebo spíš dědeček, bývalý spolužák měl tvář třicátníka. Kdepak plastické operace. Mohly za to ty myriády nanobotů prohánějících se jeho organismem. Starali se o svého majitele – likvidovali škodlivé látky, opravovali poškozené součásti těla výrobou nových buněk. Vnější n-boti pak pracovali coby estetičtí chirurgové, vyhlazující vrásky a čistící póry. V této době jste boháče poznali podle toho, že v jakémkoli věku vypadali tak o 20 až 30 let mladší. A Igor bude muset ještě dvacet let pracovat (díky těm, kdo si mohli dovolit dlouhověkost, se průměrná doba úmrtí pomalu blížila stovce let, takže důchod se znatelně oddálil). Zničehonic se Sergejovi zatočila hlava a nebylo to množstvím vína, které vypil. Jako by o něco přišel.
Manuel a Federico v policejních uniformách zahnali teroristu do slepé ulice. Namířili na něj své energo-paralyzéry, které ho měli zneškodnit. Pak by si konečně mohli dopřát zasloužený oběd. Avšak ať mačkali spoušť sebeusilovněji, kýženého výsledku nedosáhli. Ptactvo ze střech vyplašila série prásknutí. Staré dobré projektily nezastavilo nic, když vnikaly do španělských vnitřností.
Vysoko stojící slunce pálilo do nahých ebenových zad oráče. Zastavil pluh, aby mohl vyprahlé hrdlo občerstvit z čutory visící mu u pasu. Pak se opět vrátil k zavlažování země svým potem. V Zambii si ani mnoho lidí nevšimlo, že by došlo k nějaké změně.
Tyto a mnoho dalších událostí se přihodilo. Skončila jedna éra. Jak na tento zlomový den lidstvo naváže, nevěděli ani „ti nahoře“. A upřímně: bylo jim to jedno. Svého dosáhli, ať byla jejich motivace jakákoli. Vydali se na další pouť prostorem.
Vesmírem ale přesto ještě putovaly objekty osazené funkční lidskou elektronikou. Lodě InterStella 1 až 5 mířící k Alfě Centauri, Barnardově hvězdě, Siriu, Epsilon Eridani a Tau Ceti. Princip pohonu je MagOrion založený na odpalování vodíkových hlavic, jejichž tlaková vlna je zachycována magnetickým polem produkovaným mezihvězdným plavidlem a tlačí InterStellu kupředu. Byly schopny dosáhnout 10% rychlosti světla. K Alfě Centauri to tedy bude trvat pouhých 43 let od startu. Těchto pět kosmických korábů nese v kabině na špici desítky zmrazených lidských embryí, které robotická posádka (a hrstka dobrovolníků) začne „pěstovat“ dvacet let před dosažením cíle. Obecně se počítalo i s možností, že dříve než tito poutníci doletí na místo určení, mohou být předstiženi novější vesmírnou lodí založenou na lepší technologii. K tomuto scénáři už asi nedojde. I když…