Prototyp

PROTOTYP

Táhnul jsem ho za kabát a nadával jako šílený. Jeho pomalu ochabující tělo na chvíli rozrazilo klidnou hladinu louže krve. Volnou rukou jsem kryl cestu, ale už za několik minut tu bude klid - tak nebo tak. Otázka je, jestli ty minuty (i s našimy životy) dokážu udržet. Zatáhnul jsem ho za roh a rychle mu díru v břiše zacpal pěnou z medkitu. Když je udržím ještě těch pár minut, snad ho lékařský personál oddělení pro potírání mezirealitního pašování taky udrží. S jeho taškou v levé a prototypem v pravé ruce jsem vyrazil vyzvat štěstěnu. Podle odrazu zrcadlícího se v protější výloze jsem už měl na čase. Vystrčil jsem ruku a naslepo nasázel za roh obsah celého bubnu. Tepelná vlna jednoho jejich zbloudilého výstřelu bohužel poničila i „moji“ výlohu, moje zbloudilé výstřely naopak udělaly do domu v pozadí nové dveře. Sešrotováním těch čtyř techno-žoldáků jsem si bohužel jen vykoupil čas na přebití. Skoro jsem zapomněl, že život zbrojíře EF přináší občas i malé radosti. Jmenuji se Mace. Thomas Mace. A tohle je sedmá hodina mé dovolené.

Začalo to tak klidně. Dovolenka v techničtější realitě – já jako zbrojíř, bývalý agent si odpočinu, všechny výhody civilizace jsou tu dostupné levněji a lépe. Proto to tady mám tak rád. Než jsem stihnul vypít svojí druhou láhev šampaňského s krásnou společnicí vprostřed bazénku yakuzi a elektronické iluze slunného dne v japonské zahradě, za technicky bezvadného doprovodu smyčců kombinovaných s UI muzikou, ozvalo se cvaknutí elektronického zámku. Dovnitř vklouznul stín.
Říkal si profesor Koroljev. Starší chlápek, od pohledu zvyklý pracovat hlavou a žít ve tmě. V místní technické realitě plné levných, energeticky nenáročných laserů a blížící se mílovými kroky ke zjištění existence paralelních realit, se klasické palné zbraně přestaly používat před stovkou let - z „bouchaček“ se staly starožitnosti a majetek výstředníků. Ti „nejšílenější“ z nich dokonce zkoumali koncept chemických palných zbraní a přemítali, jestli má v moderních podmínkách ještě naději. Nejhůř z nich, dopadl ale profesor, protože vymyslel palnou zbraň, která dostatečnou výkonnost opravdu měla. Bohužel pro něj, byla tahle zbraň díky své jednoduché konstrukci a schopnosti používat širokou paletu specializované munice také "pravděpodobně" značně odolná proti degradačnímu efektu v realitách s technikou alespoň na úrovni opakovacích zbraní a kulek v nábojnicích. To samozřejmě neuniklo místním mocným a rádoby mocným, kteří se rozhodli využít plodů jeho myšlenek ať se mu to líbí, nebo ne. Milý profesor ale měl jednoho známého, který v téhle realitě pracoval „bokem“ jako náš rezident a ten se ho rozhodl i se všemi výsledky jeho výzkumu poslat Ljubě. Ne Agentuře, ne jen ho zahrabat v nějáké realitě kde se ztratí, ale poslat ho jako VIP dárek přímo a osobně Ljubě Bytevské. Protože jsem šéfce dlužil za svou duši, stal se ze mě do doby otevření nejbližšího okna bodygárd. Naštěstí zbývaly už jenom dvě hodiny.
Problém nebyl se ztratit v davu, ale dostat se na místo otevření okna přesně v pravý čas a nenarazit na protistranu. Snažil jsem se, ale byli dobří. Možná že od rezidenta nějakým způsobem získali tip. Tedy jestli si profesor nedal pozor a místní stopa přivedla až k rezidentovi. Když už by byli u něj, platí že koupit se dá skoro každý. Zabít a prohledat - na druhou stranu - taky. Nebo měli jejich ohaři jen štěstí. Okno se mělo otevřít ve skladové čtvrti na kraji města poblíž obchodního domu, ve kterém jsme čekali. První techno-žoldák se kterým jsem se potkal si zrovna zapínal kalhoty při odchodu ze záchoda, takže nebyl takový problém ho jenom omráčit, zatáhnout do kabinky a pro dokreslení dojmu pro místní policii k němu přihodit prázdnou injekční stříkačku. Vlastně jsem si nebyl jistý že jsem nezneschopnil nevinného přihlížejícího až do chvíle, než jsem u něj kromě boule pod kabátem obsahující geneticky kódovaný osobní laser, našel i fotku profesora. Bohužel zatímco jsem měl plné ruce práce s tím co začalo jako „volání přírody“ (zatracené šampaňské, víte?), jeho parťák venku si asi všimnul profesora, zamumlal do headsetu, chytil ho zezadu a začal táhnout pryč od pohledů „veřejnosti“. I on se dal nakonec přesvědčit, ale naše rychlá výměna úderů zakončená tím, že jsem mu prokopnul holení kost a ještě na zemi ho omráčil ránou okované špičky za krk už těm pohledům neunikla. Popadl jsem profesora a přez zadní dveře jedné z elektronických nákupně-halucinačních prostor v přízemí ho odvedl ven. Profesor se viditelně třásl. Vzpomínka na prožité násilí ho víc než znervózňovala, protože si uvědomoval, že stejně tak on mohl ležet někde v temném koutě, jako „oběť náhodného zločinu“, jak by ho za sebou profesiální techno-žoldák rutinně naaranžoval. „Víte, nechtěl jsem to rozbalovat, ale myslím že ve vašich rukách by nám to usnadnilo cestu“. Zatracenej profesorskej, jak si vlastně myslí že mi výzkumná data o jeho práci pomůžou? Místo stohu náčrtů ale ze svého batohu vytáhnul velký, těžký a temně výhružný kus kovu s pažbou. Nadávat ani nemělo smysl. Ze zkušeností vím, že tyhle typy mimo "svůj" svět nebývají tak zářivé a vláčet bouchačku radši v ruksaku než jí dát svému hlídači na něj sedlo jak ulité. Když jsem se zeptal co zpětný ráz, odpověděl, že se „nemám bát, že tohle jeho prototyp řeší“. Procházeli jsme mezi sklady a blížili se k místu kde se mělo objevit okno, ale na rohu křižovatky stál nějáký výrostek. Hrál si tam asi hru na svém PDA, ale když jsme se přiblížili na pár metrů, všimnul si nás, vykulil oči a začal sahat do batohu. Byl bych ho trefil rychleji, ale od takového mladíčka jsem to nečekal a nezanedbatelná váha zbraně mě stála cenné vteřiny. Navíc on byl ve svém mládí docela rozumný - z té minimální vzdálenosti zamířil rukou v batohu a stisknul spoušť. Já také jednou trhnul ukazovákem. Výrostek bez nohy, v šoku spadnul na zem a z jeho tepen tryskal proud vytvářející pod ním louži krve. On mě naštěstí minul. S úlevou jsem se otočil a ztuhnul. Profesor se držel za díru v břiše a propadal se do bezvědomí. Popadnul jsem ho jak jsem mohl a zaregistroval za sebou skupinku dalších Potížistů, blížících se k nám zezadu. Táhnul jsem ho za kabát a nadával jako šílený.

Co sakra dělá červený náboj? Jakou může mít sílu, u zbraně jejíž „obyčejné“ střely dokážou prorazit čtvrt metru betonu jednou ranou? Proč to v tom batohu nebylo popsané? Bylo mi to jedno. Vsunul jsem střelu s červeným pruhem do poloplného bubnu, pootočil ji do hlavně a hledal pro ni cíl. Vykouknout, stáhnout hlavu. Počkat na uklidnění palby protivníků. Před očima probíhá obraz ulice, který se stihnul uložit v hlavě. Šest techno-žoldáků. Dva na střeše protilehlého domu, zpoza jehož rohů vykukují další hlavně s čočkami a kamerami. Doufám že dokáže ustřelit alespoň roh, za kterým se ti chlapi schovávají. Normální rána výstřelu. Z nacvičeného reflexu proti odvetné palbě se znovu schovávám za „můj“ roh. Výbuch, okamžitě následovaný tlakovou vlnou je jako srážka s nákladním autem. Snažím se setřást ochromení a znovu vyhlížím do ulice. Dům, jehož roh byl mým posledním cílem se stal jen hromadou suti a několik ostatních budov okolo se nebezpečně naklání. Po chvíli klidu se ozývá řev ohluchlého chlapa asi směrem k jeho headsetu: „Ti hajzlové asi mají antihmotové granáty, nebo tu připravili bomby. Pošlete posily!“ Pro dobý pocit ještě vyplýtvám zbytek nábojů jeho směrem. Tedy až na jeden co si schovávám pro strýčka příhodu. Slepá ulička, jejíž ústí jsem posledních pár minut bránil, se naplňuje známým tetelením a světlem. Otáčím se, batoh si nasazuji na ramena a vtahuji profesora za sebou. Možná se někdy své druhé láhve šampaňského dočkám, ale mráz v kostech mi říká že brzo to nebude.

„Madam Bytevská?“ „Ano?“ „Madam ve fantómové laboratoři se zrovna neplánovaně zhmotnil ten zbrojíř. Přitáhl s sebou těžce postřeleného muže. Už ho mají v péči medici. Podle jejich hlášení se z toho snad vykřeše, ale bohužel prý maurbyho efekt ničí jeho obvaz a tak musí hned na sál. Ten zbrojíř, tuším pan Mace je také lehce zraněný. Jeho rány jsou ale jen na končetinách a jsou od laserů - kauterizované – nekrvácí. Požádal Vás o pár minut času. Chce Vám podat hlášení ze své dovolené. A taky Vám chce představit, teď cituji: Nového bažanta do týmu, - jeho Gargantu. Bohužel nevím co tím myslel, madam.“ „To je v pořádku Adame. Děkuji.“ Ljubě prolétlo hlavou, jak se Thomas zase dokázal dostat do potíží. Znala ho už od svých prvních dní v agentuře, ale to byl jiný čas. Další letmá myšlenka co jí prolétla hlavou byla o tom, jaké příští šance a hrozby osud jí, jejím lidem a Kovářům přivane.

Myšlenky, které vedly k psaní povídky:
http://jfk-fans.cz/diskuse/inspirace-principem-strelne-zbrane