Temný Anděl

Procházet bojištěm, v němž se uskutečnila brutální jatka, kaplana Victa vždy tížilo v srdci.
Bylo to další z mnoha bojišť, které za svojí dlouhou službou v Impériu zažil. Zem zčernalá prachem a popelem. Válečná vozidla, roztrhaná a hořící všude kolem něj, trčíc jako rozeklané zuby. Nebesa zakrytá černým, štiplavým kouřem z hořlavin. Zvuky umírajících jako táhlý, vzdálený zvuk žalozpěvu. V dáli mrakodrapy a velké továrny, zničené vesmírným bombardováním, stojíc jako sotva se držící, zoufalé památky na to, jaké to tu dřív muselo být.
Z hlášení vyčetl, že tohle místo byl kdysi jeden velký park, v němž se zasazovali stromky, různé květinové sady, dokonce i velké kolonády. „Rajská zahrada,“ tak to místo nazývali, vzpomněl si Victus. Taková místa měl vždy rád. Škoda, že ho nenavštívil před invazí Chaosu.
Jako po celém galaktickém Impériu Lidstva, i tady se vylodili pekelné jednotky zrádců a přisluhovačů stvůrných sil, jenž sídlily kdesi uprostřed vesmíru. Kamkoliv dorazili, všechno proměnili v naprostou apokalypsu, peklo, ve kterém oni sami si užívali jejich odporných rituálů, obětování stovek lidí, vytváření velkých děr zalité krví poražených. Při takových myšlenkách se v kaplanovi vždy vzkřísil hněv.
A tak tudy procházel, jako samotná smrt, zahalený v černém plášti, které krylo jeho temně zelené, kovové brnění kapituly Temných Andělů, skryt ve stínu mrtvých a poražených. Jeho helma ve tvaru lebky, symbol kaplanů, měla nainstalovanou infravizi proti temnotě, která mu vyplňovala otvory očí světle modrou barvou.
Avšak náš pán smrti tudy neprocházel, aby našel přeživší, či pomohl smrtelně raněným ke konečnému odpočinku. Kaplan Victus hledal věc, jenž způsobila tuto neskutečnou řezničinu.
Regmos. Inkvizitor této planety, samotný rádce guvernéra. Po desítky let tento muž skrýval svojí úctu k Chaosu. To on přivedl přisluhovače z vesmíru do tohoto místa – on byl vinen za všechno, co se tady přihodilo. A Victus mu to rozhodně nechtěl nechat projít.
Kaplani jako on byli vycvičeni k hledání zrádců a čarodějů Chaosu, jenž dobrovolně nechali vstoupit jednoho z těch pekelných démonů do jejich duše.
Pokud se jednotky Impéria setkali s démony či s dotčenými těchto bytostí, byli to právě oni, kdo je zneškodňovali.
A když Victus tudy procházel, hledaje velezrádce, jenž tohle všechno způsobil… najednou tu sílu pocítil. Pocítil Chaos.
Okamžitě se zastavil, instinktivně se dotýkaje rukojeti jeho ornamentovaného palcátu. Projela jím jako lehký vánek, za to však vánek odporný, bodavý, se zvukem jako tisíc šílených hlasů vřeštících v jeho nitru. Zašklebil se pod jeho helmou, věda, že se ta síla znovu přiblíží, tentokrát ale s větší rázností a silou.
A také že ano. Znovu to vřeštění, avšak mnohem silnější, vánek se proměnil v silný vítr, který by normálního člověka srazil na zem. Cítil, jak v jeho žilách se rozproudil adrenalin, jeho predátorský smysl s hněvem v jeho nitru začínal vřít. Zavrčel jako bestie připravená k lovu.
Vytasil svoji zbraň, proudíc v ní elektrická energie jakožto důsledek jeho probouzejícího se vzteku proti Chaosu. Ohlížel se kolem sebe, čekaje nečekaný útok, či siluetu postavy, jenž se připravuje k boji.
Jediné, co zaslechl, byl táhlý, posměšný smích, který se ozýval snad z celého bojiště.
„Postav se mi, ty odporná stvůro,“ zvolal Victus do zčernalých nebes. „Postav se věrnému služebníkovi Císaře!“
„Co pak snad máš právo mi říkat, co mám učinit, fanatická bestie?“ Hlas, jenž tato slova vydal, byl plný pýchy a arogance, hlas bytosti, která se vyžívá ve své moci a postavení. Projel Victem se stejnou rychlostí s jakou se ozval. Hlasitost a síla v něm mu způsobovala nepříjemné dunění v hlavě.
„Tvá prolhaná, prohnilá slova jsou ti k ničemu, Regmo,“ odpověděl Kaplan. „Poznávám tě pod tou rouškou zbabělosti! Poznávám hlas toho, jehož vůle se podlomila kvůli iluzi o neskutečné moci!“
Znovu se ozval smích, jako výsměšná odpověď na Victův vzdor. „Ty ubohý ignorante. Ani nevíš jakou mocí já vládnu. Pokud ale však prahneš po její ukázce… rád se ti předvedu.“
A konečně, zrádce Regmos dopadl před kaplanem, jakožto mesiáš samotného zla.
Už ani nevypadal jako ten člověk, jenž dával kdysi Victovi hlášení o této planetě. Jeho oči, dřív světle šedé, byli nyní teď prázdné důlky, černý oheň šlehajíc z jejich niter. Jeho paže byli pokryté modrými plameny, tak divoce tancující, až se člověku zdálo, že vidí siluety lidí, pokroucených ve směru plamenů. Z jeho inkvizitorské kožené vesty šlehaly z různých děr také modré plameny, z nichž Victus uznal, že démon uvnitř se již chystal k plné kontrole Regmova těla.
„Tak mi ukaž, kaplane, tvojí císařskou zuřivost,“ odvětil zrádce s úsměvem.
Victus bojovně zařval, a s mácháním palcátu přímo vyskočil k jeho nepříteli. Regmos se jenom přikrčil a z jeho prohnilých úst vyšel skřek, jenž poslal kaplana s tvrdým zaduněním proti boku zčernalého tanku.
Victa to však jenom více rozčílilo. Rychle se zvedl ze země a chtěl znovu zaútočit, když však uviděl, jak Regoms kouzlí dál. Instinktivně zašeptal jedno ze svých svatých slov, jenž mu vykouzlilo zlatý štít, jenž chránil celou jeho postavu.
A právě včas. Nespočet malých, modrých šípů se zarývali do jeho štítu. Za jeho ochranou uslyšel inkvizitorovy kletby, jenž mu vykouzlily úsměv na tváři.
„A kdo že je tu pak zbabělec, fanatiku,“ zaječel Regmos, a z jeho rukou vyšlehl široký, modrý paprsek.
Victus věděl, že jeho štít již dlouho nevydrží. Zašeptal druhé slovo k jeho palcátu, jenž zlatavě zazářil, a jediným máchnutím paprsek roztříštil.
Neváhaje, znovu proti zrádcovi vyrazil. Těsně před ním však Regmos, jako rychle se pohybující stín, přemístil za jeho zády, a vyslal paprsek znovu.
Victus byl zasažen plnou silou. Dopadl tvrdě na zem, bolestné zasténání vycházelo z jeho úst, utlumené jeho helmou. Uchopil však svůj palcát, jenž dopadl těsně před ním, a znovu se pokoušel postavit, jen aby byl zasažen třemi modrými šípy.
S šíleným smíchem čaroděje dopadl na záda, cítě, jak celým jeho tělem prochází slabost a vyčerpání. Regmovy útoky protivníky vyčerpávaly do takového stavu, že nebyli schopni k boji. Toho se musel kaplan vyvarovat.
Regmos, s vítězným úsměvem, pomalu kráčel k Victovi, napřahuje ruce k jeho tělu. Téměř okamžitě z nich šlehaly červené blesky, jenž způsobovaly naopak ukrutnou bolest v těle protivníka… a neskutečný trans pro jeho perverzní mysl.
Victus se ještě jednou zmohl na vytvoření jeho štítu, jenž byl však značně oslaben paprskem. Doufaje, že má v sobě ještě trošku síly, zašeptal jeho nejmocnější slovo vůbec – slovo síly.
Cítil, jak s šeptáním tohoto slovo do jeho svalů roste nová síla – síla, která byla mocnější než všechna kouzla Chaosu. Skoro ze sebe vydal vítězoslavný výkřik, když jeho slovo mu pomáhalo ke zlepšení štítu, a postupnému odporu proti Regmově magii.
Regmos vztekle zařval. Mělo to jít rychle, pomyslel si. Jeho moc už byla tak velká, že ho nic nemohlo zastavit. A také že nezastaví. Ani voják, ani démon, ani tento prokletý Kaplan. S těmito blesky a další magií rozdrtí všechny.
S těmito myšlenkami s hrůzou zjistil, že kaplanův štít jeho magii odvrátil, vida jeho palcát, svištící k jeho lebce.
Bylo příliš pozdě pro Regmu. Palcát zasáhl plnou silou.
Zvuk lámající se lebky Victa naplnil vítězstvím a radostně vykřikl.
Regmos vřeštěl, tvrdě dopadaje na zem před kaplanem, síla magie Chaosu doslova utíkajíc z jeho těla jako tabákový kouř. Jeho tělo s sebou škubalo, vyluzoval zvířecí výkřiky zklamání, věda, že ho jeho temná síla opouští. Jediná věc, která ho nechávala na živu.
Victus pomalu došel k jeho tělu a tiše se díval na svého poraženého soupeře, v kleku, zklamán… zklamán, že nebyl silnějším či vyzývavějším.
„Pohleď, Regmo, co ti tvá chamtivost způsobila,“ zašeptal kaplan, když poslední zbytky síly se vypařily do atmosféry. „Nyní tvá duše bude navždy ve spárech démonů, jenž tě budou ničit až do konce věků.“
„Věz, že tě nelituji, zrádče,“ pokračoval Victus. „Neboť lidé jako ty v Impériu nejsou užitečnými či hodnými pohledu našeho Císaře. Prohnilí červi jako ti si zaslouží to, co tě za chvíli čeká.“
Nečekal žádnou odpověď, či zoufalé výkřiky o smilování, avšak když
vstal a odcházel, uslyšel dusivý smích – smích člověka, jenž se dusí svou vlastní krví.
Pohlédl na Regmovo tělo, kaluže krve vytvářejíc se pod ním. „Nikdy nepochopíš Chaos,“ zašeptal kousavě s dusivým kašlem. „Nikdy nepochopíš tu moc kterou můžeme vládnout… z radostí se odevzdám do náruče temných bohů, jenž mi dali opravdovou sílu… ty si věř dál ve svého Císaře…on tě…“
Nedopověděl. Jeho zranění, jakoby vzpurně, odpovědělo, a v půli věty naposledy vydechl. Ale Victus věděl, co chtěl říct. „Věř si dál ve svého Císaře, on tě stejně nezachrání.“
Chvíli ještě hleděl na zkroucené tělo svého protivníka, pohlédl k nebesům, poděkoval svému Císaři, a pak procházel zas tím bojištěm, jako samotná smrt…