Prokletí

„Člověk nikdy nepocítí bolest, jakou může pocítit osvícený.“

Takto smýšlel inkvizitor Fulmerius, když vstoupil do temné komnaty, ve které se měl na život a na smrt utkat se svým protivníkem.

Místnost byla nemalého čtvercového tvaru. V jejích rozích stály vysoké, tenké stojany z lidských kostí, na zemi ukončené ve tvaru ptačího drápu, nad světlem čtyřprsté ruky s ohromnými, ostrými drápy. Světlo, jakoby přichycené neviditelnými řetězy, byly tancující modré koule, jež osvětlovaly rohy v obloukovém úhlu. Plameny, které vytvářely tyto magické orby, tancovaly divoce a nepředvídatelně, tu zleva doprava, zprava doleva, jako nějaká šílená miazma plamenných jazyků. Když se člověk do nich zahleděl a se soustředěním, začínal v nich vidět obrazy; trpící lidé, mučeni hrůzou a šílenstvím, tváře v němém, zoufalém výkřiku, zlý a krutý úsměv zrůd a stvůr bez očí a nosu – obrazy vytvářely v normálním člověku zoufalství a hrůzu, i nemohoucnost se odvrátit od této šílené mozaiky hrůzných pocitů, vytvořené těmito světly.

Fulmerius jim nedával jakoukoliv pozornost. Tyto magické ohavnosti už viděl nesčíslněkrát a zvykl si na ně. Prozkoumal zbytek místnosti rychlým pohledem. Nad ním visel lustr, také z lidských kostí; lebky, které byly končetinami této monstrózní a strašidelné konstrukce, měly v jejich ústech, ve tvaru zoufalého výkřiku, také modré světlo. Lebek bylo velké množství, a s rohovými stojany úspěšně osvětlovali místnost hrozivým, varovným světlem, které bylo tichým poslem pro jakéhokoliv člověka kráčejícího uvnitř, neskutečného zla.

Starý inkvizitor dlouho hleděl na tento výtvor. Věděl, že tohle není to nejhorší, co na tomto místě může vidět. Ohlédl se po zdech poseté lidskými těly. Krev z otevřených ran pomalu stékala po zdech k zemi. Mnoho z nich byly znetvořené a v nepřirozeném úhlu, s otevřenými zlomeninami či s nezahojenými amputacemi. Hlavy neměla většina těchto těl, ale některé měly; co hůř, pár z nich měli i oči, a ty na něj hleděly, jejich pohled plný úpěnlivé prosby, strašlivé bolesti, a neutuchajícího strachu. Těkaly z těla na tělo, jiné zas do prázdna, jejich mysl navždy poskvrněná šílenstvím a agónií.

Pohlédl na zem, která jakoby nebyla osvětlená tou zářivou, zlomyslnou září. Chvíli na ní hleděl v zadumání, dumaje, čím to může být. Nakonec před ní poklekl s opatrným pohledem na konec místnosti, jenž byl také zahalen neprostupnou temnotou. Po chvilce znovu pohlédl na zčernalou zem. Vztáhl k podlaze ruku oděnou v rukavici.

Před zemí stiskl ruku v pěst, jenom prostředníček s ukazováčkem byly vztaženy. Pomalu je položil na zem a na chvíli je přitiskl. Rychle je pak ze země odtáhl, a obrátil je, aby viděl, čeho se dotkl, ale černá spodní vrstva rukavice opravdovou barvu dobře kryla. Dal si prsty k nosu, a přičichl. Prvním aromatem byla krev, která měla neobvykle silný pach. Když si k prstům přičichl po několikáté, dokázal rozpoznat i další tělní tekutiny. S odporem a s ohrnutým nosem si prsty očistil o dlaň.

Fulmerius se znovu postavil, ale už se po místnosti nerozhlížel. Věděl, co ho čeká.

Pohlédl na svoji výbavu, aby se ujistil, že všechno má u sebe, přičemž si povšiml, že jeho dlouhý hnědý plášť byl na koncích zakalený krví, ale toho si nevšímal.

Jeho zbroj, celá ze stříbřitého ceramitu, byla pevná a dobré konstrukce, s červeným velkým „I“ uprostřed jeho hrudi, proškrtnutou dvěma vodorovnými čárami, symbolem inkvizice.

Na opasku byl obrovský ocelový kruh, na němž byla připevněna veliká, pokovaná kniha svaté písemnosti. Vzal knihu jednou rukou, zatímco druhou jí odepjal z kruhu. Vzal jí poté oběma rukama, otevřel jí, a několikrát prolistoval několik žlutých, starých papírů, na nichž byly vyryty různá seslání a svatá slova.

Místnost byla tichá, jakoby se proměnila v diváka, jenž hleděl na člověka, který se připravuje pro exaktní okamžik. Koule pořád tancovaly, těla se pořád na zdech a na stropě svíjela v agónii, strop nehnutě osvětloval místnost. Ale sám Fulmerius věděl, že tu není sám s jeho primárním cílem; věděl, že démoni jsou následování prokletými dušemi a duchy, kroužíc kolem duelantů, šeptají, syčí, a pronikavě skřehotají, jakoby hledajíce cestu z jejich permanentního vězení. Zezačátku byl sám těmito věcmi zneklidněn, ba i rozrušen, ale po několika letech si na ně zvykl. Normální člověk by je neslyšel, ale sám by měl pocit paranoidního člověka, že je sledován neviditelnýma očima.

Po několika minutách Fulmerius knihu zavřel a znovu jí připnul k opasku. Levačkou odepl kožené pouzdro a vytáhl z ní laserovou pistoli, která po stisknutí spínače na rukojeti modře zazářila. Zkontroloval, jestli je bez poškození a s plným zásobníkem.

Poté odrhnul svůj plášť a vytáhl svojí další, poslední, a nejnebezpečnější zbraň, připevněnou na kovovém opasku.

Byl to Věčný Soudce, jeho prastaré válečné kladivo, se stříbřitou rukojetí a zlatavou hlavou, jejíž pravá strana byla ve tvaru orlí hlavy, její zobák ostrý jako břitva. Při bližším zkoumání člověk dokázal vidět maličké, svítící symboly a runy, znaky jeho bratrstva a vládce.

Kladivo zazářilo v místnosti, odporující modrému světlu. Světlo se, jakoby vystrašené, stáhlo blíž ke koulím, které ony samy přestaly divoce tancovat a jejich plamenné jazyky už jenom pomalu a monotónně kroužili nad svícny. Polovina lebek lustru zhasla, samotná těla na zdech se svíjela hněvem a bolestí, jak se svaté světlo dotklo jejich žalostných schránek.

Krev, pokrývající celou podlahu, se líně stáhla z inkvizitora, zanechávajíc za sebou špinavou, šedou podlahu. Jediné, co zůstalo pořád stejné, byl konec místnosti, který byl pořád v neutuchající tmě.

Fulmerius si otřel pot z čela hřbetem ruky a rázně vykročil k temnotě, s odhodláním a důstojností, s krátkou modlitbou k Císaři. I když věděl, že bude bojovat proti démonovi, jenž je ve skutečnosti jeho vlastní znetvořený syn, věděl, že tato práce je jeho povinnost, a on jí vyplní, jako vyplnil stovky ostatních před ní. Ať může být jakkoliv zarmoucen, nemůže nechat tuto ohavnou kreaturu naživu.

Těsně před temnotou byl zastaven silným, mrazivým, bodavým větrem, přiřítiv se z temnoty jako blesk. Zasáhl ho plným proudem, a Fulmerius zaskřípal zuby, jak ten mráz, bolest, a moc Chaosu jím proletěla jako kulka. Pak se ozval táhlý, vzdálený jekot, jenž by dovedl člověka k němému ustrnutí, pokud by se do něj zaposlouchal. Anomálie se začala svíjet a kroutit, jako by se z ní něco formovalo.

Fulmerius se po zásahu větrem a jekotem rozkročil a zaujal bojový postoj, jeho natažená ruka, držíc pistoli, mířila k temnotě. Zpevnil stisk ruky, ve kterém měl kladivo, zaujal soustředěný výraz, a čekal.

Nečekal dlouho.

Temnota, která se rychle rozpustila do všech stran, odhalila zem pokrytou lidskými hlavami, oči doširoka otevřené, plné úděsu a zoufalství. Ústa se pomalu otevírala a zavírala, jakoby se snažíc vydat zoufalý nářek s nadějí, která vzbudí milost nad těmi, kteří na ně pohlíží. Z jejích očí a nosů vytékala hustá krev, která se pomalu roztékala po zkrvavené zemi.

A na těchto hlavách, v tureckém sedu, seděl démon.

Cornelius, kdysi statný mladík a učenec ve škole svatého písma a vědění, byl nyní nahým třímetrovým obrem s popelavou kůží, protkaná černými, lehce svítícími žilkami. Byl horou masa a obrovských svalů, skrývaje děsivou moc a sílu, před níž by se málokdo postavil. Jeho hlava byla noční můrou pro všechny, kdy přemýšleli nad tím, jak by mohl opravdový démon vypadat – tři páry zlatých, krutých očí, vertikálně umístěny, bez obočí či řas, na starce hleděly s velkým soustředěním. Jeho hlava byla široká, se silným, žilnatým krkem, bez vlasů. Jeho nos byly plazí nozdry, těsně pod spodním párem očí.

Z temena mu vyrůstalo několik černých, ostře zašpičatělých rohů, některé byly zatočené, jiné zcela rovné, dodávajíc krutější vzhled na tomto znetvořeném člověku.

Když Fulmerius konečně pohlédl na to, co kdysi bývalo jeho jediným štěstím na této galaxii, všechna zoufalost a žal, ten sžíravý, drásavý pocit, jenž zparalyzoval člověka do stavu neskutečné bídy, ho zasáhl jako dělová koule. Jeho ramena se svěsila, jakoby se jeho síla, spojená s duševní modlitbou k Císaři, všecek vytratila do vzduchoprázdna. Každá jeho vráska a jizva na jeho tváři, všechno obdržené z nesčetně spousty operací, které kdy vykonal, se prohloubily a svraštěly, jeho oči ztratily živý, vědoucí lesk, i jeho černý plnovous se zdál, že zešedl stářím. Vypadal staře a vyčerpaně, když tak hleděl na tohoto nepřítele, protivníka, způsobující strašlivá muka tolika lidem, které nemohl nikdy zachránit, a zároveň s obrovskými výčitkami, způsobené faktem, kdo tím démonem opravdu byl.

Snažil se vypadat bojovně a soudně před svojí nemesis, ale nemohl. Nemohl ani zadržet jeho zoufalý, žalem přeplněný povzdech, deroucí se z jeho plic.

Démon si toho povšiml, a odhalil dva páry ostrých, bílých, špičatých zubů. Bylo jich strašlivě mnoho, a když se rozvinuly ve formě úsměvu, dodaly Corneliovi hrůzostrašný, posměšný úsměv.

 „Otče“, pronesl tiše Cornelius, jenž pořád seděl nehnutě. Když promluvil, ozýval se temný, tajuplný šepot, tak tajemný, až se člověku zdálo, že vycházel ze zdí i ze stropu. Jeho hlas byl hluboký, výhružný, plný arogance a zla.

„Tak jsi mě konečně našel,“ pokračoval. „Trvalo ti to docela dlouho. Řekni mi“, otázal se, „bál si se vidět svojí životní pýchu, že sis dal tak načas mě najít a provést to, co chceš provést s takovou chutí a grácií?“ Při posledních slovech dodal ke svému tónu krutou posměšnost, jenom proto, aby mohl Fulmeriovi více ublížit.

Fulmerius sklonil svoji pistoli k pasu. „Nejsi můj syn,“ odvětil kousavě. „Můj syn…“ hlas se mu chvěním zadrhl v hrdle. „…můj syn je mrtev, a ty jsi jenom další démon, který si zaslouží vyhnanství do meziprostoru.“

Corneliova hruď se zatřásla, a pak se dunivě zasmál. Krev se okamžitě rozvířila, tlející těla se víc svíjela jako při zásahu bolestivých křečí, hlavy pod jeho tíhou ještě víc tiše vřískaly k Fulmeriovi.

„Musím se přiznat,“ pokračoval, jako by mu Fulmerius vůbec neodpověděl, „že jsem byl zvědav, jak se zachováš, když zahlédneš mojí opravdovou moc a přeměnu, která mi dodala tolik, čeho bych se v impériu nedočkal.“

Jeho oči se zúžily, když hlouběji hleděly na starého inkvizitora, a jeho úsměv zmizel. Když mluvil, oba páry se pomalu pohybovaly, jako kdyby to pro démona nebyl žádný problém mluvit s dvěma páry bezretých úst.

„Cítím tvojí slabost, tvé zoufalství,“ zašeptal, věda, že se trefil do černého. „Cítím tvou výčitku nad tím, že si nedokázal alespoň pozastavit to, co bylo osudem, který si ani ty nemohl předpokládat.“ Výsměšně se uchechtl. „Nemám pravdu, otče? Mohu se snad mýlit, když vidím tvojí starou, seschlou schránku, která tak oddaně pojídá všechno, co kdy někdo před tolika milénii sepsal, jenom ze strachu a z nevědomosti?“

„Nebo že by snad tvoje pýcha a reputace byla jenom to, co bylo kdy zasaženo? Nebo je to všechno dohromady?“ Nasál vzduch místnosti, a narovnal se. „Co opravdu cítíš?“ znovu se otázal. „S lidmi jako ty je těžké odhadnout, co si opravdu myslíte, když vaše ubohé mozky byli naplněné svinstvem, které jenom šíří nevědomost a zoufalý, slabošský strach.“

„Jediné, co cítím,“ začal Fulmerius, „je odpor a nechutenství proti tvé zoufalé duši, kterouž si rozprodal bohům Chaosu, jenom proto, aby si získal moc. To ty jsi ten, který se propadl do šíleného bezvědomí, aniž by si uvědomoval následky. Já“, dokončil, „zůstávám a zůstanu tím, kým jsem vždy byl.“

„Vždy jsem tě učil loajalitě a věděním mé civilizace, které já s mými bratry tak dlouho chráním. Naučil jsem tě pochopit meziprostor a nebezpečí této galaxie, které musí být vyhnáno kdykoliv, kdy se dostane mezi naše řady. Snažil jsem se tě vychovat v tom, v čem jsem věřil, že se staneš. Místo toho-„

Po celou dobu byl démon zticha, ale náhle ho přerušil. „Mé moci tady vykládáš samé lži, protkané protiřečeními a pokryteckými výčitkami,“ dodal, jeho hněv stoupaje v jeho černém srdci. „Oba víme, že to říkáš jenom proto, aby sis ospravedlnil svoje selhání. To dělá každý z vás, vždy, všude, aniž byste si uvědomili, jak pateticky a zbaběle přitom zníte.“ Naštvaně zasyčel. „Čekal jsem to od tebe. To by nebyl můj otec, aby se do všeho neřítil s hlavou plné kodexem, jenž nemá ani cenu té nejprostší cetky v zapadlém slumu otroků.“

Pojednou vstal, a tyčil se před svým otcem v plné síle. „Vždycky jsem věděl, že vaše slova byla hluchá a bezvýznamná,“ pokračoval. „Ať už to byli mý staří přátelé, učitelé, neznámí obyvatelé, ty sám.“ Při posledních dvou slovech vztekle zasyčel. „Místo zvědavosti a vzrušení z neznáma v této galaxii jste se přežrali pravidly, která vás jako mlýnské kameny potápí do černých hlubin absolutního zapomnění. Jste nic, a ničím vždy budete.“ Po své odpovědi se posměšně zadíval na svého starého protivníka, očekávaje další systematickou odpověď agenta císařské vůle.

Fulmerius němě a smutně hleděl do očí svého potomka, jeho obočí svraštěné. Když démon dokončil svoji responsi, nadechl se, pohlédl na své kladivo, a konečně promluvil, koutkem oka hledě na Cornelia.

„Je mi tě líto, Cornelie,“ potichu a temně odvětil. Svitla mu v duši naděje, když zjistil, že se při oslovení démon na kratičkou dobu zarazil. „Je mi tě opravdu líto, že jsi musel utéci k cestě, která vede jenom ke zkáze tvé duše a věčnému utrpení, které přichází po tvém fatálním neúspěchu. Ano, nosím v sobě výčitku“, pokračoval tiše, „a budu ji nosit celý svůj život, věda, že jsem tě zklamal a má civilizace také.“

„Ale to tě neomlouvá od tvých činů, které způsobili takové pustošení a muka obyčejným lidem,“ pokračoval temně, hlasitěji. „Neomlouvá tě to od tvé perverznosti a zrůdnosti, kterou projevuješ v těchto místnostech. Neomlouvá tě to od tvé velezrady, kterou jsi provedl, jenom proto, aby si ukojil své osobní touhy a potřeby.“

„Varoval jsem tě víckrát, než bych se dopočítal, synu. Varoval jsem tě, že jednou se osud proti tobě obrátí, a že někdo jako já si tě najde a zničí tvojí ubohou duši, a pošle jí tam, kam patří. A proto…“

Zastavil se, a přísně na démona pohlédl, cítě jak jeho energie se mu znovu vrací do těla.

„A proto?“ otázal se démon posměšně, jakoby nebral vůbec váhu v proslovu, který mu byl vysloven tímto vetřelcem.

„Abstrahe, demontatus,“ zaječel Fulmerius, a plnou rychlostí vyrazil proti démonovi.

Několikrát proti němu vystřelil ze své pistole, tmavomodré projektily přetínajíc atmosféru komnaty. Cornelius ale rychle zareagoval, a v jeho pravé ruce se objevil velký, rudý meč, protkaný pekelnou energií, sršíc maličké blesky na čepeli. Rychle projektily vykryl, a sám skokem a hněvivým zavřísknutím, které otřáslo celé místo, se střetl s Fulmeriem.

V tento okamžik počal souboj, který se mohl zdát jako jednoduchý duel mezi stranami, mající proti sobě hlubokou nenávist, ale při hlubším prozkoumání by člověk cítil, že je to něco mnohem většího, mnohem komplexnějšího, než se zdálo.

Oba protivníci proti sobě útočili s vervou a odhodláním, s nenávistí a s maximálním využitím své moci a schopností. Věrný proti zrádnému, osvícený proti prokletému, soudce proti hříšníkovi, otec proti synovi – dva myšlenkové proudy, jež kdysi byli mezi sebou citově a duševně velmi blízce semknuté, nyní úplně rozpolcené a narážejíc proti sobě jako obrovské, mořské vlny, seslané neochvějnou záští.

Byl to i konflikt citů mezi postavami, zažívající osobní peklo. Fulmerius, kdykoliv vykryl synovo údery a sám s Věčným Soudcem bušil do jeho meče, snaže se rozdrtit kost či sval, cítil, jak do jeho duše proniká pocit obavy a pochybnosti, jestli opravdu dokáže zabít svého vlastního syna. Po začátku svoji pistoli odhodil, a pokračoval v duelu, zatímco ona sama zasáhla jedno z tlejících těl a s přidušeným zarachocením skončila na podlaze.

I když věděl, že jeho potomek se vydal cestou zla, pořád v sobě cítil svoji lásku k němu, nyní oděna v podobě té pochybnosti a obavy, jestli opravdu vykoná to, co by měl. Se soustředěním, které kdy tak málokdy využíval, se snažil na to nemyslet, a neustále, s agresí, útočil na Cornelia.

Samotný Cornelius, pln zloby a zkázy, zuřivě ťal a sekal s bleskovou rychlostí, doufaje, že se jeho meč zasekne do masa a duše tohoto starce, jenž měl tu drzost ho soudit a nazývat ho ubohou duší. Vztekle vrčel a syčel, kdykoliv ho Fulmerius málem zasáhl, či perfektně vykryl jeho zlostný útok. Avšak v jeho koutku prokleté, zničené duše, pořád cítil, že je to jeho otec, a že to, co může provést, ho navždy změní. Ale protože se stal plnohodnotným nižším démonem Chaosu, nemyslel na to, a vléval svůj hněv a moc do jeho meče, aby svého nepřítele konečně rozsekl a porazil.

Fulmerius zavřískl několik slov, a natáhl levou ruku k démonovi, uskakuje od něj pár kroků. Stáli oba dva uprostřed komnaty, která se jakoby celá potěšeně svíjela nad touto situací.

Z jeho ruky seslal zlatý šíp, který se plnou rychlostí vryl do Corneliova těla. Byla to tak velká moc, v plášti hněvného souzení v inkvizitorově mysli, že samotný démon byl poslán touto silou ke zdi, na níž tvrdě narazil. Démon rozlíceně zasyčel, když dopadl na zem, rychle vstal, a znovu skočil po agentovi.

Fulmerius výpad plně vykryl a provedl stejnou taktiku ještě jednou. Démon znovu odletěl, ale tentokrát dopadl na zkrvavenou zem, špiníc popelavé tělo. Stvůra zaryčela z plných plic, vyskočila na nohy, nechala meč rozpustit do atmosféry, a seslala proti vymítačovi tucty rudých lebek, obklopené ohněm. S jekotem svištěli proti osvícenému.

„Scutum!“ vyhrkl Fulmerius, a před ním se objevil zlatavý štít, který se postavil před démonovým útokem. Nejrychlejší lebky do něho narazily, vydávajíc zlaté blesky na povrchu. Ale samotná ochrana brzy jejich náporu podlehla, a se zablýsknutím před inkvizitorem zmizela.

Čtyři lebky zasáhly starce plnou silou. Neodlétl, ale cítil v jeho těle neskutečnou, řezavou bolest, při které bolestivě zavyl, a padl na kolena, přičemž málem upustil Věčného Soudce. Cítil, jak se mu v ústech hromadí krev. Odplivl jí a pohlédl na Cornelia, který vyrazil proti němu se svým mečem.

Rychle se postavil a taktak úder vykryl. Znovu spolu dlouze a neměnně šermovali, jejich oči záříc hněvem a odhodláním, Fulmeriovo zlatě, démonovo černě. Tato záře plně zakryla jejich oči, a vytvářela vzhled mocných hrdinů ze starých dob, kteří mezi sebou bojovali po staletí.

Po dlouhé době začínal v sobě Fulmerius cítit únavu, kterou kreatura již nemohla cítit. Věděl, že musí rychle něco provést, než ho démon skolí. Jeho kladivo nebylo nikdy určeno pro dlouhé duely, proto se snažil vymyslit jakýkoliv plán.

Cornelius si toho povšiml, a začal být agresivnější a neopatrnější, se snahou svého otce zničit rychle a s mocnými údery.

Po několika výkrytech znovu na sebe zaútočili, ale jejich zbraně se zaklestili.

Fulmerius věděl, jak se tam přetahoval s Corneliem o výhodnější postavení, uprostřed této šílené komnaty, která nyní jakoby ona sama, s extází a potěšením, ječela nad tímto jevištěm, že jeho záchranou bude mocné slovo, které ho sice vyčerpá, ale je to jeho jediná naděje.

Pokoušel se v sobě najít požadovanou energii a sílu. Cítil, jak mu jí duše dodává, jak v jeho svalech se vlévá a dává mu energii, a pomalu porážela moc Corneliovu. Hlasitě vrčel, jak se mu tato moc vsakovala do celého těla.

Cornelius si povšiml, jak záře v očích jeho otce je jasnější a jasnější, a posměšně si usmyslel, že jeho síla se ztrácí. „Víš, že nemůžeš vyhrát, starobo,“ pronesl Cornelius skrz zaťaté zuby.

„Colere meus irascor!“, zaječel Fulmerius, a v tu chvíli místnost explodovala.

Komnata byla zaplněna zlatým, jasným, oslepujícím světlem, upalujíc tlející těla, přeměnilo stojany a lustr v prach, a vypařilo veškerou krev z místnosti. Pojednou byla místnost čistá, beze známky Chaosu či Cornelia. Vypadala nyní jako typická komnata zříceniny, ve které se hrůzná stvůra umístila.

Stařec vyčerpaně a přerývaně vzdychal a klesl na jedno koleno, opíraje se o Soudce. Pot mu stékal v několikerých potůčcích z pleše po tváři a dostával se mu do očí, jež pálily. V uších slyšel jenom pískot z exploze, kterou vyvolal, a viděl zamlženě z mžitek.

Zatřepal hlavou, aby se mu jeho zrak vrátil, a pohlédl na konec místa. Viděl Cornelia, jak z jeho těla vychází kouř a bolestné vrčení se stenem, jak leží na zemi před ním, jeho meč nikde k nalezení.

Pomalu vstal, a pomalu kráčel k jeho synovi. Cítil bolest v každém svalu, hlava ho bolela, jeho nohy byly tak slabé, že ani nemohl pořádně chodit. Když k odpornému tělu dorazil, málem neměl ani sílu kulhat.

Hrbil se před démonem, který byl silou osvíceného tak vysílen, že nemohl dělat nic. Cornelius vycítil jeho přítomnost, a otevřel oči, které ještě měl – půlka z nich byla tak zasažena explozí, že mu vytékaly z důlků po tváři.

Když viděl citové i fyzické vyčerpání svého otce, posměšně a s bolestí se rozesmál, přičemž se na konci ošklivě rozkašlal, chrle černou krev na svou hruď. Hleděl na svého protivníka s tím samým posměchem, jako ho viděl poprvé.

„Víš to,“ zachroptěl. „Víš, že to nedokážeš. Jsi příliš starý a zbabělý na tento čin. Neprovedeš to. Ne-,“ větu nedokončil, protože se znovu silně rozkašlal, jak se jeho krev hromadila v hrdle.

V té chvíli Fulmerius prožíval ta nejhorší citová muka, která mohl člověk zažívat. Věděl, že jeho syn je poražen, a že nyní před ním leží bezmocný, ta temná síla rozpuštěna do meziprostoru. Stál tu před ním, zoufalý před věcí, kterou musel provést, Věčný Soudce drže obouruč, se snahou nalézt v sobě sílu, nutnou k tomuto finálnímu aktu.

Skrz jeho nalézání se mu do hlavy draly myšlenky v minulosti nyní velmi živé, barevné, jakoby se to všechno odehrálo včera. Jeho žena, umírající po porodu, výchova a hraní s jeho synem a tajně zakouší pocit štěstí a radosti, že má někoho, kdo od něj převezme všechno dědictví, konečně nacházeje něco, co je v galaxii milostivé a mírumilovné, něco, co ho léčilo od hrůzných misí a úkolů, které musel vykonávat.

Z těch vzpomínek se mu zkřivila ústa žalem, brada se mu zatřásla, a z očí mu vytryskly slzy. Jeho jedinou radost nyní musel popravit jako jednoho z mnoha stovek tisíc zrádců, kteří vzkvétali v jeho říši.

Cornelius si všiml jeho zármutku, a pomalu, chraptivě se mu vysmál. Vysmál se mu smíchem zrůdy, která si právě uvědomila, že v cukuletu zničí sen někoho, který už byl tolikrát duševně poničen pravdami o galaxii.

„Koukni se na sebe, slabochu,“ pokračoval s uchechtnutím. „Koukněme se, jak se loajální čistič Císařových zplodin nedokáže odhodlat k tomu, co má vykonat.“

„Zbabělče!“ zaječel Cornelius a šíleně se začal smát. Skrz jeho smích pořád a pořád opakoval s bodavým úmyslem „Zbabělče! Zbabělče!“

„Nikdy to neu-„

 „Imperator vel propitius,“ zašeptal Fulmerius, jeho kladivo zazářilo, a švihl s ním.

Věčný Soudce zasáhl Corneliovu hlavu a vynesl konečný rozsudek.

Jeho lebka byla rozdrcena tlakem z kladiva, a síla duše Císařova agenta se vlila do hlavy, která tuto moc rozproudila po jeho těle, ničíc moc Chaosu. Démon zaječel jako nikdy před tím, zvuk proťal místností jako nůž máslem. Jeho tělo se zachvělo a začalo se rozpouštět do černého oblaku, který se svíjel a kroutil. Jekot neustával.

Po zásahu Fulmerius tvrdě dopadl na zem, dívaje se na divadlo před ním. Dým, z něhož byl jekot emitován, se naposledy zakroutil, a tiše explodoval v místnosti a zmizel. Jediné, co po démonovi zbylo, byla malá pyramida písku, napůl zbořená posledním větrem, který se přes místnost přehnal.

Fulmerius seděl na stejném místě po několik minut, dívaje se na popel, jenž byl posledním ostatkem Cornelia. Po dlouhé chvíli vstal, nechal kladivo ležet tam, kde spadl, a pomalu dokulhal k popelu. Před ním vyčerpaně dopadl na kolena, a jednou rukou se opřel o zem.

Druhou rukou se slabě dotkl popela, a vzal do ní hrst. Otočil svoji dlaň k jeho očím, a prohlížel si tento poslední ostatek.

Bylo to tak. Jeho syn opravdu zemřel, jeho vlastní rukou.

Fulmerius rozpustil prach, který němě dopadl na zem. Pak se obě ruce do něj zabořily, pak znovu, znovu, a ještě jednou. Při těchto pohybech si inkvizitor pomalu uvědomoval skutečnost.

„Co jsem to provedl,“ hořce zašeptal. „Co jsem to u Císaře provedl?“

Síla se z něho vytratila, a on žalostně zavyl. Naposledy nabral hrst popela, naposledy jí nechal rozpustit, a pak se hořce rozplakal. Jeho neskrývaný, bolestný žal a vzlykot trval několik hodin.

Tak skončilo štěstí člověka, které musel ukončit svojí vlastní rukou.