Deset dní - Den první

   „Zákaz vycházení je jen pro vaše dobro. Po setmění se nikdo nesmí pohybovat po venku nebo ve veřejných prostorách, kromě lidí k tomu pověřených. Kontroly neutrality slouží jen k vaší ochraně. Před kontrolorem neutíkejte, ani se nebraňte. Nepodstoupení kontroly znamená přiznání infekce. Infikovaným jedincům je zakázáno poskytovat jakoukoliv pomoc. Infikovaní jedinci sami jsou povinni vyhledat nejbližší záchytnou stanici. Chrání tím sebe i své okolí. Bude jim dopřána léčba a veškerý komfort. Pokud máte informace o infikovaných jedincích, ohlaste se na níže uvedeném čísle…“

   Znechuceně jsem vypnula televizi. Tohle říkají pořád dokola, v televizi už nic jiného neběží. Pokaždé, když ji zapnu, tak vidím toho stejného chlápka, ve stejném obleku, se stejným projevem. Jako bych ho už neznala nazpaměť. Všechno dělají pro naše dobro. Bezpečnostní opatření jsou nezbytná. Jinak to nejde.

   Slyším to tak často, že tomu už snad taky věřím, stejně jako už začínám věřit, že infikované opravdu léčí. Je lepší si to myslet, protože ta druhá možnost je prostě příliš krutá. Při představě, že kontroloři chytnou nevinnýho člověka, který třeba ani neví, že je nakažený a hodí ho do nějaký díry, kde ho nechají umřít… Já vlastně ani nevím, co s infikovanými dělají. Nikdo to neví a ani nechce vědět. Možná je to tak lepší. Jak říkám, představa léčení je snesitelná.

   Kdy se to vlastně takhle zvrtlo? Myslím, že už to budou dva roky. Nikdy bych nevěřila, že se civilizace může z něčeho takového vzpamatovat. Ale ona se vzpamatovala. A vyřešila to tak, jak by mě ani ve snu nenapadlo.

   Když to začalo, bylo mi patnáct. Krásný věk. Ale to, když se z mých kamarádů začali stávat krvelačné bestie, už tak krásné nebylo. První týdny byly těžké. Nikdo nevěděl, co se děje. Pak se ale našel vzorec, všechno se vysvětlilo. Tedy…skoro všechno. Nikdo nikdy nezjistil, nebo to aspoň neřekl široké veřejnosti, co to způsobilo. Většina lidí si myslí, že je to kvůli nějakému léku nebo nepodařenému experimentu. Tato verze je podporována vědci, alespoň těmi v televizním vysílání, ale nikdo přesně neví, který lék to byl. Stejně to není podstatné. Důležité je, že jsme zjistili základní věci, díky kterým se tato situace dala zvládnout. Infekce se přenáší kousnutím nebo škrábnutím. A že oni koušou a škrábou hodně. Ze začátku byla infikovaná neuvěřitelná spousta lidí. Občas se divím, že jsem ještě tady. Že jsme vůbec všichni ještě tady. Ale abych se vrátila k tomu podstatnému – zjistilo se, jak se infekce přenáší. Pak se taky zjistilo, jak dlouho trvá, než se projeví. Deset dní. To je všechno. Někdo vás škrábne, nebo kousne a za deset dní se změníte. Začnete kousat a škrábat. Přestanete být sami sebou. Nejhorší na tom je, že ještě než uplyne těch deset dní, tak už jste taky infekční. To je ten problém. Není to na vás vidět. Vypadáte úplně normálně. Jasně, nikoho nekousáte nebo tak něco, ale i tak někoho s největší pravděpodobností nakazíte. Stačí špatný dotek, nějaká nepozornost a je to. Někdy si říkám, že se infekce musí přenášet i jinak, protože nakažených pořád přibývá. Ale co já vím. To důležité je, že když jste infikovaní, všechno se okamžitě změní. Znamená to konec.

   Na ulicích hlídkují kontroloři. Někdy přijdou i k vám domů. Mají zařízení, které dokáže poznat, jestli jste nakažení.  Akorát to trochu bolí. Je to taková malá krabička s jehlou, kterou vás píchnou do předloktí. Když se na krabičce objeví zelená, jste v pořádku. Když červená, tak nejste. Kontroloři vás odvedou a už vás nikdy nikdo neuvidí. Mě osobně už odchytli asi šestkrát. Věděla jsem, že nejsem nakažená, ale přesto se mi hodně ulevilo, když jsem uviděla zelené světýlko. On si vlastně nikdo nemůže být jistý, že není nakažený. Viděla jsem už lidi, co nepanikařili, šli ke kontrolorům dobrovolně a do poslední chvíle si mysleli, že jsou v pořádku. Pak se ale rozsvítilo červené světýlko. Konec. Někteří z nich nebyli schopni ani sebemenšího pohybu, jiní začali utíkat. Nebylo jim to ale nic platné. Kontroloři vás vždycky doženou.

   Tak to je svět, ve kterým žiju. Strach z kontrolorů a nebezpečí nákazy.

   Vytrhla jsem se ze svých pochmurných myšlenek, vzala jsem si bundu a vyšla jsem ven do krásného podzimního rána. Chtěla jsem jít nakoupit něco na snídani. U nás v domě žiju se svými rodiči, starším bratrem a svým přítelem. Oba jeho rodiče byli infikovaní. Stalo se to před pár měsíci. Naši neměli nic proti tomu, aby u nás zůstal.

   „Ahoj, Janet,“ pozdravila mě prodavačka. Jmenovala se Susan. Vlastnila tenhle malý obchůdek s jídlem, kde si většinu jídla připravovali sami, tedy hlavně pečivo a tak. „Jak se dnes máš?“

   „Jako vždycky dobře,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. „Co Tommy? Už si zvykl na školu?“

   „Dostat ho ráno z postele je pořád těžké, ale jde to,“ opětovala mi úsměv. Tommy byl její sedmiletý syn. On na rozdíl ode mě do školy chodit musel. Školní docházka byla teď povinná do dvanácti let. „Jako obvykle?“

   „Jo, díky,“ skoro jsem jí nestačila ani odpovědět a už mi podávala pytlík se šesti rohlíky a bochník chleba. Já jí pak zaplatila a vydala jsem se na cestu domů.

   Všichni už byly vzhůru. Čekali na mě v kuchyni. Měli jsme nádhernou kuchyň, celou dřevěnou, s masivním stolem, ke kterému jsme si každé ráno sedali a snídali spolu. Prostě rodinná idylka.

   „Ahoj,“ pozdravil mě Toby, můj přítel. Pomohl mi s nákupem. „Všechno v pořádku?“

   „Jasně,“ usmála jsem se na něho a trochu ho objala. Společně jsme nachystali snídani a pak ji donesli zbytku mé rodiny.

   „Voní to báječně,“ pochválil mě táta.

   „To čerstvý pečivo vždycky.“ Řekla jsem a ukousla si rohlíku.

   Ozvalo se zazvonění, následované zabušením na dveře. Naše tváře zbledly. Všichni jsme věděli, co to znamená.

   „Já tam dojdu,“ řekla máma a už se začala zvedat, když ji v tom otec zarazil.

   „Půjdu já.“ Na to se se zachmuřeným výrazem vydal otevřít dveře.

   „To bude dobrý,“ uklidňoval nás Jimmy, můj starší brácha.

   „Jo, to bude dobrý,“ zašeptala jsem a snažila se uklidnit. Co jsem věděla, nikdo z nás nebyl infikovaný, takže jsme se neměli čeho bát. Ale ta šance tu byla vždycky.

   „Dobré ráno,“ pozdravili nás oba kontroloři, když vešli do kuchyně. Táta šel před nimi. „Omlouváme se za vyrušení,“ řekl ten blíž k nám. Oba dva byly hrozně vysocí a mohutní, zrození k tomu být kontroloři. „Ale víte, jak to chodí.“

   „Nemáte se za co omlouvat,“ máma se na ně nervózně usmála. „Nedali byste si něco k jídlu? Zrovna snídáme.“ S těmi slovy vstala a nabídla jim talíř s krajíci čerstvého chleba.

   „Ne děkujeme,“ řekl ten druhý, i když ten první už natahoval ruku pro chleba. Po tom ji ale s trochu rozmrzelým výrazem spustil. „Ruku, prosím.“

   Máma se k němu statečně přiblížila a vyhrnula si rukáv. Nastavila mu předloktí.

   Muž k její ruce přiložil strojek. Jehla se jí v tichosti zaryla do ruky. Trvalo to jen chvíli, pak vyjela zase zpátky. V místnosti bylo hrobové ticho, všichni jsme čekali. Objevilo se zelené světýlko.

   Všichni jsme vydechli úlevou. „Děkuji za spolupráci,“ poděkoval kontrolor mámě. „Další prosím.“

   Můj táta i brácha byla oba v pořádku. Na řadu přišel Toby.

   „Ruku, prosím,“ požádal ho kontrolor, strojek držel připravený. Všimla jsem si jeho tlustých černých rukavic. Byla to ochrana před škrábanci a infekcí. Spousta nakažených se je snažila napadnout.

   Toby si vyhrnul rukáv. Jehla mu zajela do ruky. Pak jsme čekali.

   Objevilo se červené světýlko.

   „Prosím, pojďte s námi,“ řekl druhý kontrolor a chytl ho za paži. Toby se ani nehnul. Zaraženě se díval na červené světýlko, které zlověstně zářilo na přístroji. „Prosím, spolupracujte,“ požádal ho kontrolor. Toby se nepřestával dívat na ten červený rozsudek.

   Já jsem stála jako opařená. Nechápala jsem to. To nemohla být pravda. On nemohl být nakažený.

   Pak se Toby rozpřáhl a praštil kontrolora, který ho držel, přímo do obličeje. Potom kopl toho druhého. Pak do obou strčil, prosmýkl se kolem nich a rozběhl se pryč. Oba kontroloři se za ním pustili. Slyšela jsem, jak Toby rozrazil dveře. Utekl ven.

   Chvíli trvalo, než jsme se všichni dostali ze šoku. Pak jsme se taky vrhli ke dveřím.

   Toby uběhl jen několik metrů. Kontroloři ho doběhli a skolili k zemi. Pořád se s nimi pral, ale oni byli silnější.

   V tom jsem si to uvědomila. On je nakažený. A já taky.

   Dnes ráno jsme se oba probudili brzo. No a…víte, jak to chodí. A jsem si stoprocentně jistá, že mě v jednu chvíli trochu kousl do rtu. Nemohl za to. Prostě se to stalo. A on je infikovaný. Od rána nikde nebyl, takže se musel nakazit už dřív. Takže když mě jen trošičku, neznatelně kousl, tak už byl infikovaný. Já jsem taky infikovaná.

   Pud sebezáchovy mi říkal, co mám dělat. Kontroloři si za chvíli uvědomí, že v naší rodině je ještě jeden člověk, kterého nezkontrolovali. Já. Vrátí se pro mě, jen co skončí s Tobym. Možná si to Toby uvědomil taky. Možná proto je chtěl odlákat. Nebo taky ne. Vždyť na tom nezáleží.

   Naposledy jsem se podívala na svou rodinu. Myslím, že z mého výrazu pochopili, co se stalo. Pak jsem věnovala poslední zoufalý pohled Tobymu. Pak jsem začala utíkat.

   Doběhla jsem jen za roh. Zastavila jsem se, abych nevypadala podezřele a pokračovala jsem v chůzi normální rychlostí. Snažila jsem se netvářit podezřele. Bylo už deset dopoledne a v ulicích se to hemžilo lidmi s prázdnými výrazy. Nikdo nedával znát svoje emoce. Na těch pozitivních nic špatného nebylo, ale díky nim člověk vyčnívá. A když vyčnívá, tak si ho kontroloři všimnou. A nikdo si nemůže být jistý, že není nakažený. A ty negativní emoce jako například strach? To je, jako byste na sebe nakreslili šipku a řvali jste, aby vás zkontrolovali. Bojíte se? Jste nakažení. Jednoduchá logika.

   Takže já se nesmím bát, nebo to na sobě aspoň nesmím ukázat. Jediný záchvěv strachu mě může zabít. Kontroloři mě objeví, uvidí červené světýlko a zabijí mě. Možná ne hned. Nejdřív mě někam odvedou. Tam mě zabijí. Nebo bych mohla předstírat, že věřím celé té věci s „léčíme infikované“ a nebát se toho, že mě chytnou. Jenomže já tomu nevěřím.

   Už jsem byla docela dalekou našeho domu. Cestou jsem potkala několik známých, které jsem pozdravila, ale nevybavovala jsem se s nimi. Za jak dlouho se rozkřikne, že je Toby infikovaný? A když se všichni dozví, že jsem utekla, tak jim bude jasné, že jsem taky infikovaná. Někdo mě určitě nahlásí.

   Bylo mi jasné, že nemůžu celý den jen chodit. Rozhodla jsem se, že půjdu do parku, tam si sednu a vymyslím, co dál. Abych nebyla tak nápadná, koupila jsem si noviny. Sedla jsem si na lavičku a dělala jsem, že je čtu.

   Měla jsem několik možností. Vrátit se domů a doufat, že se to nějak přežene. Jenomže ono se to nikdy nepřežene, takže nad tímhle ani nemusím přemýšlet. Můžu poslechnout chlapa ze zpráv a jít na záchytnou stanici. Aspoň bych se nemusela o nic starat a bylo by to rychlé. Nebo se můžu jen tak bezcílně toulat ulicemi. Prostě… moje vyhlídky jsou úžasný.

   Odolala jsem pokušení zabořit obličej do dlaní a bezmocně křičet. To by rozhodně přitáhlo pozornost. Navíc jsem kousek odtud viděla kontrolory. Teď musím zůstat na místě. Když to vypadá, že prcháte, jste podezřelí.

   Jenom ta nejmenší část mě, schovaná v nejtemnějším koutku mysli, si uvědomovala, že vlastně žádné možnosti nemám. Za deset dní už tu nebudu. Teda budu, ale nebudu to já. Bude ze mě příšera.  Budu kousat a škrábat. Budu nebezpečná.

   Vlastně jsem nebezpečná už teď. Můžu kohokoli nakazit. A to já nechci.

   Zvedla jsem se. Sezení mě znervózňovalo.

   Několik dalších hodin jsem strávila bezcílným bloumáním po městě. Záviděla jsem lidem, že nejsou nakažení. Záviděla jsem jim, že můžou jít za svojí rodinou, že můžou být šťastní.

   Myslela jsem na Tobyho. Pravděpodobně už byl mrtvý. Nejdůležitější člověk mého života byl pryč. A já se ho ani nepokusila zachránit. Měla jsem z toho špatný pocit, ale věděla jsem, že bych s tím stejně nic nezmohla. Takhle jsem zachránila alespoň sebe.

   I když „zachránila“ asi není to správné slovo.

   Po kapsách jsem měla nějaké peníze, takže jsem si koupila něco málo k jídlu. Dávala jsem si pozor, abych se nikoho nedotkla. Nechtěla jsem nikoho nakazit.

   Po skromném obědě jsem navštívila veřejnou knihovnu. Naštěstí pro mě ještě nebyla moc velká zima, takže jsem ve svetru nevypadala příliš podezřele, ale já jsem hodně zimomřivá, takže jsem už byla promrzlá a chtěla jsem se ohřát. Vzala jsem si knížku, ani nevím jakou, sedal jsem si do křesla a předstírala jsem, že čtu. Kolem nebylo moc lidí. Ani kontroloři do knihovny moc často nechodili. Každý nakažený je radši v pohybu. Nesedí v křesle a nečte.

   Samozřejmě je to jenom domněnka.

   Musela jsem vymyslet, kde strávím noc. Venku jsem být nemohla, byl zákaz vycházení, ale nenapadl mě žádný vhodný úkryt. Napadlo mě, že bych mohla požádat někoho ze svých přátel, aby mě u sebe nechal, ale tuto myšlenku jsem zavrhla hned ze dvou důvodů. Zaprvé bych je mohla nakazit a zadruhé by mě mohli nahlásit. Nevyčítala bych jim to. Podle nich jsem časovaná bomba. Stejně nemám žádnou budoucnost. Jen svých deset dní. Taky bych se nahlásila, kdybych to nepoznala. Já se za časovanou bombu nepovažuju. Pořád jsem člověk. Pořád se bojím. Pořád věřím.

   Jenže už mě za člověka asi nikdo nepovažuje. Jedinci, jako jsem já, se musí eliminovat, abych se zachránila většina. Jsi nakažená? Končíš.

   Poprvé za celou dobu jsem byla naštvaná ze systému. Dřív jsem chápala, že se musí několik lidí obětovat, aby ostatní přežili. Věděla jsem, že jiná cesta není. Kdyby infikovaní zůstávali na svobodě a nic se s tím dělalo, společnost by zanikla. Všichni by se totiž stali infikovanými.

   Jenomže já jsem infikovaná. Dívám se na to jinak. Přece mě nemůžou jenom tak zabít. Nic jsem neudělala. Dodržuju všechny pravidla. A chci žít.

   Z knihovny jsem odešla asi hodinu před setměním. Konečně mě napadlo, kde zůstanu přes noc.

   Susanin obchod byl skvělá volba. Susan s rodinou bydlela někde jinde, takže mě tam nikdo nebude rušit. Navíc má zadní vchod. Klíč je pod rohožkou. Staromódní, já vím, ale aspoň v něčem přece musím mít štěstí.

   Otevřela jsem dveře a vešla jsem dovnitř. Za chvíli bude tma, takže Susan byla už dávno pryč. Měla jsem hrozný hlad, tak jsem snědla dva staré rohlíky. Myslím, že by jí to nevadilo. Bohužel nikde neměla nic pohodlného, na čem bych se mohla vyspat, takže mi zem bude muset stačit. Sedla jsem si na zem za pult, aby mě nebylo z ulice vidět a opřela jsem se o stěnu.

   Sledovala jsem, jak se obchod pomalu noří do tmy. Bylo to zvláštně uklidňující. Podívala jsem se na svoji ruku, kde byl pořád vidět vpich po jehle. Přála jsem si, aby k nám kontroloři nikdy nepřišli. Ale pak pravděpodobně nakazila celou svoji rodinu a všichni bychom byli v háji. Takhle jsme to odnesli jen já a Toby.

   Až se probudím, tak mi bude zbývat jen devět dní. Nevím, co s nimi udělám. Na jednu stranu bych chtěla zažít něco úžasného, stihnout za těch devět dní všechno, co by mě čekalo v životě. Ale to je nemožné. Na druhou stranu bych to už chtěla mít za sebou. Kdo by se ale dobrovolně vzdal svého života, i když tak krátkého?

   Devět dní. To je vše, co mi zbývá.