Deset dní - Den druhý

Víte, jak poznáte, že jsem doopravdy, ale doopravdy skončili?

   Když se vás bojí vaše nejlepší kamarádky.

   Susan nade mnou roztřeseně stála, v očích vyděšený výraz, neschopná slova. Bylo mi jasné, na co myslí. Jsem nakažená. Jsem hrozba.

   Pomalu jsem vstala. „Susan…“ Zašeptala jsem.

   „Jdi pryč!“ Susan ze sebe ta slova vydrala pisklavým hláskem. Kvůli strachu nemohla skoro ani mluvit. „Já…“Udělala krok zpátky, „Mám syna. Prosím, prosím, neubližuj mi!“

   „Susan…“ Udělala jsem pohyb směrem k ní, ale ona zareagovala tím, že přiskočila ke zdi, jen kousek ode dveří. „Nikdy bych ti…“

   Susan se tvářila jako zvíře zahnané do kouta. Musela se dozvědět, že chytili Tobyho a muselo jí dojít, že jsem taky nakažená. A ona se bála. Moc se bála. Stačilo by malé škrábnutí a ona by skončila. Jako já. A to ona nemůže.

   „Jdu pryč,“ zašeptala jsem. Pomalu jsem vycouvala z prodejny, abych mohla použít zadní vchod. Susan mě nepřestávala vystrašeně sledovat.

   Venku jsem se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a šla jsem rychle pryč. To, co se stalo, mi rvalo srdce. Tak trochu jsem očekávala, že Susan by mě mohla pochopit, třeba mě na chvíli schovat. Ale byla to jen bláhová naděje. Naivní naděje. Kdo by se taky dobrovolně vystavil takovému riziku? Takhle to přece chodí. Nezáleží na tom, jestli jste rodina, přátelé, nebo milenci. Infikovaní musí pryč. Infikovaní jsou zlo. Infikování jsou nežádoucí. Nikdo jim nepomůže. Nikdo mi nepomůže.

   Měla jsem obrovskou chuť do něčeho praštit, ale udržela jsem se. Kontroloři by to viděli, provedli by test a byl by konec.

   Po chvíli mi došlo, že jsem jen kousek od našeho domu. Přestala jsem myslet na cestu a nohy mě zanesli přesně na to místo, kde bych teď chtěla být. Doma.

   Bylo ještě brzo ráno, takže na ulicích skoro nikdo nebyl. Opatrně jsem se přibližovala k našemu domu. Už jsem uviděla. Šla jsem po opačné straně ulice. Zastavila jsem se a zpola jsem se schovala za strom. Kontrolory jsem nikde neviděla. Překvapilo mě to, myslela jsem, že na mě budou čekat. Co by taky měla vyděšená holka dělat jinýho, než se vrátit domů?

   Ale nikde nikdo nebyl.

   Měla jsem hroznou chuť jít dovnitř. Vidět naposledy svoji rodinu. Dávala bych si pozor. Nenakazila bych je.

   Nedokázala jsem tomu nutkání odolat. Pomalu jsem přišla ke dveřím a potichu jsem se vkradla dovnitř.

   Všude bylo ticho. Začali mě pálit oči. V kuchyni jsem se posadila k našemu krásnému stolu. Srdce našeho domova. Proč se to muselo tak pokazit? Proč se to muselo změnit? Proč?

   Položila jsem hlavu na stůl. Příjemně chladil. Z očí mi začaly téct slzy.

   „Věděl jsem, že se vrátíš.“

   „Jimmy?“ Rychle jsem vyskočila na nohy, abych viděla svýho bráchu.

   „Víš to jistě? Že jsi nakažená?“ Zeptal se a pozoroval mě s nečitelným výrazem.

   „Jo,“ musela jsem skousnout ret, abych nezačala vzlykat.

   „Máš tušení, kolik času ti zbývá?“

   „Devět dní.“

   „To je hodně času.“ Jimmy se mírně usmál. „To se nějak vyřeší.“

   „Nevyřeší,“ odporovala jsem. „Ty víš, že nevyřeší.“

   „Zkusit to můžeme, ne?“

   „Jimmy…“ Jsem optimista, ale vím, že už nemám žádnou naději. Vím to.

   „ Nějak to půjde. Zatím zůstaneš tady, naši budou souhlasit. Bez tebe by to stejně nebylo ono.“

   Zhluboka jsem se nadechla. Ta představa byla tak lákavá, ale nereálná. Nikdy bych je neohrozila. Ale…ohrožuju je už tím, že jsem teď tady.  Proč jsem sem vůbec chodila? Všechno jsem tím udělala těžší. „Jsem infikovaná.“

   „Já vím, ségra.“ Jimmy si trochu povzdechl, ale úsměv mu nezmizel z tváře. „Ale pořád máš devět dní. Víš, co všechno se dá stihnout za devět dní?“

   „Ty máš být ten pesimista,“ nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet. Můj klidnej starší brácha, co byl vždycky považovaný za toho rozumného, teď blázní. On i já víme, že tady nemůžu zůstat a že se to nezpraví. Ale on to prostě nemůže nechat být.

   „Musíš být hladová,“ řekl náhle a vrhnul se ke kuchyňské lince. „Něco k jídlu tady určitě najdu.“

   „Nemám hlad.“ Trochu jsem se roztřásla. Za devět dní už mít hlad budu. Ale moje chuť bude trochu jiná.

   „Tady,“ podal mi krajíc chleba s máslem. Já si ho od něho opatrně vzala, dávala jsem si pozor, abych se nedotkla jeho ruky. Co kdybych ho škrábla? Neodpustila bych si to.

   „Susan to ví. Všichni to ví.“

   „Cože?“ Nechápavě se na mě podíval.

   „Susan ví, že jsem infikovaná. A když to došlo jí, tak to došlo i ostatním. Nemůžu tady zůstat.“

   „Ona by tě neudala. Nikdo by tě neudal. Všichni tě mají rádi. Ty jsi přece ta veselá holka, ne? A i kdyby…nikdo nemusí vědět, že tady budeš.“

   „Jimmy,“ musela jsem se hořce zasmát. „Každý by mě udal. Susan mě dnes ráno viděla. A věř mi…ona by mě kontrolorovi udala okamžitě. A tak je to správně. Nemůžu riskovat, že někoho jiného nakazím.“ 

   Přesně v té chvíli jsem si uvědomila, co musím udělat. Já opravdu nemůžu riskovat, že bych někoho nakazila. A už vůbec nemůžu zůstat tady v domě, moje rodina si zaslouží šťastný život. Já jsem hrozba. Oni ne. A to platí pro všechny.

   „Můžeš skočit pro naše? Probudíš je? Potřebuji s nimi mluvit.“ Když jsem to říkala, dívala jsem se do země. Lhaní není moje silná stránka.

   Jimmy na chvíli zaváhal, ale pak vyběhl po schodech. Slyšela jsem, jak otevřel dveře od ložnice.

   A pak jsem byla pryč.

   Rychle jsem vyběhla z domu a šla jsem pořád dál a dál. Věděla jsem přesně, co mám dělat.

   „Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Paní v okýnku za tlustým sklem se na mě dívala se směsicí překvapení, zvědavosti a strachu. Tohle se jí asi moc často nestávalo.

   „Ehm…dobrý den. Já…jsem infikovaná.“ Stála jsem před záchytnou stanicí. Asi jsem právě udělala opravdovou pitomost.

   „Ehm…počkejte chvíli. Zůstaňte, kde jste.“ Žena za sklem svůj údiv neskrývala, ale dokázala se rychle sebrat.

   O chvíli později se masivní, železná vrata vedle okýnka otevřela a z nich vešli dva muži. Vypadali podobně jako kontroloři, jediný rozdíl byl, že tihle dva s sebou měli zbraně. Velké zbraně.

   „Běžte s nimi, prosím,“ řekla žena. Muži nepromluvili. Stoupli si ke mně každý z jedné strany a v takovém složení jsme vešli do záchytné stanice.

   Srdce mi splašeně bušilo. V duchu jsem se zasypávala všemi nadávkami, co jsem znala. Kdo kdy slyšel o člověku, co by sem šel dobrovolně? Jasně, dělám to pro rodinu a pro ostatní, aby byli v bezpečí, ale…pořád je to pitomost.

   Odvedli mě do malé místnosti s bílými stěnami. Pak odešli a zavřeli za sebou dveře. Jen o pár desítek sekund později dovnitř vešel jiný muž. Kontrolor. Neměl žádnou zbraň, ale v ruce držel ten dobře známý přístroj.

   „Ruku, prosím,“ požádal mě. Asi si museli být jistí.

   Vyhrnula jsem si rukáv a nastavila jsem mu ruku.

   Jehla mi zajela do předloktí. Čekala jsem na světýlko. I když jsem věděla, že je to téměř nemožné, tak jsem pořád doufala, že uvidím zelené světýlko.

   Ale ne. Objevilo se červené světýlko.

   „Děkuji,“ řekl kontrolor. „Pojďte prosím se mnou.“ Chytl mě za paži a docela to bolelo.

   „Přišla jsem dobrovolně. Nemusíte mi tu ruku tak drtit. Neuteču.“

   Kontrolor se na mě udiveně podíval. Byla to asi první emociální reakce, jakou jsem kdy u kontrolora viděla. Překvapení. Pak se ale vrátil ke své neutrální masce. Chvíli se nehýbal, pořád drtil moji paži, ale pak tlak povolil. Nepustil mě, ale už to nebolelo.

   Vyšli jsme ven z místnosti, kde nás čekali ti dva ozbrojení muži. Šli jsme dál dlouhou chodbou, muži nás následovali.

   „Nemohli jste mě zabít už tam? Na co to protahovat?“ zeptala jsem se klidně. Nejradši bych si nafackovala. Nejdřív se dobrovolně nechám chytit do smrtící pasti a teď se ptám, proč mě ještě nezabili. To se mi snad zdá.

   „My vás nezabijeme.“ Odpověděl mi bez známek emocí.

   „Já nevěřím propagandě. Tohle si říkejte v televizi. Ne tady.“

   Kontrolor neodpovídal.

   Vešli jsme do další bílé místnosti, v této ale bylo velké křeslo, takové, jaké člověk může vidět třeba u zubaře. Už od pohledu se mi tam nelíbilo.

   „Posaďte se,“ řekl kontrolor a já ignorovala svůj instinkt a opravdu jsem si sedla. Revizor stál dva kroky ode mě, s nečitelným výrazem a u dveří hlídali ti dva ozbrojenci.

   O chvíli později se vedle mě náhle objevila…podle oblečení asi zdravotní sestřička. Přikradla se úplně potichu. Byla hodně mladá a člověk by ji tipoval na práci s dětmi, ne s infikovanými. „Ruku, prosím,“ pořádala mě milým hlasem. Ta věta už začínala být ohraná.

   Nastavila jsem jí paži a ona mi ji stáhla obinadlem. Udělalo se mi mírně nevolno. Měla jsem neblahé tušení, kam tohle míří.

   „Nebojte, nebude to bolet,“ řekla sestřička a zastrčila mi jehlu do loketní jamky. „Jen potřebujeme vzít trochu krve.“ Ozbrojenci mě sledovali, se zbraněmi připravenými.

   „Proč?“ zeptala jsem se, s hlavou odvrácenou. Když do mě píchnou jehlu, aby viděli, jestli jsem nakažená, tak mi to nevadí. Ale představa, že mi berou krev…a ta teče…a teče… a teče…

   „To není důležité,“ odbyla mě. „Tak, děkuji,“ usmála se na mě. Bylo to hotové. Oddělala mi obinadlo a na ranku nalepila velkou náplast.  Vzala několik ampulek s mou krví a odešla pryč.

   „Můžete vstát?“ zeptal se kontrolor.

   „Jo, to je dobrý,“ řekla jsem a opatrně jsem se postavila na nohy. Srdce mi rychle bušilo. Teď už mě zabijí. Určitě.

   Kontrolor mě zase chytl za paži a vyvedl mě ven. Ušli jsme několik metrů, abychom se ocitli v dlouhé chodbě s mnoha dveřmi. Kolem nás byl hluk, slyšela jsem mnoho hlasů a mnoho dalších věcí. Nechtěla jsem vědět, co to znamená.

   Zastavili jsme se před bílými dveřmi. Kontrolor je odemkl a otevřel a postrčil mě dovnitř. Pak se na mě krátce podíval, nic neřekl a dveře zase zavřel. Uslyšela jsem, jak klíč chrastí v zámku. Jsem tady v pasti.

   Tenhle pokoj už nebyl bílý, jeho stěny byly pomalované béžovou barvou, která neurazí ani nenadchne. V rohu byla železná postel, vedle ní malý stolek a židle. Jinak nic. V místnosti byly taky malé dveře, které, jak jsem zjistila, vedly do pidikoupelny.

   Přemýšlela jsem, co to znamená, ale nic mě nenapadlo. Vlastně ano, dvě možnosti. Buď mají nesnesitelný smysl pro humor a chtějí mě uchlácholit, než mě zabijí, nebo propaganda nelže a opravdu mají lék a vyléčí mě. To by sedělo do scénáře dáme infikovaným hezký pokojík.

   Z hluku, který jsem slyšela venku, se teď stal už jenom šum. Už jsem chápala, že jsem slyšela lidi, infikované lidi, které sem zavřeli jako mě. Asi z toho nebyly moc nadšení. Křičeli. Odtáhli je od jejich milovaných.

   Ne každý sem přišel dobrovolně. Většina lidí není tak pitomá.

   Nevěděla jsem, co dělat. Postávat a dívat se do zdi? Sedět a dívat se do zdi? Čekat, až přijdou? Zažít taky křičet? Začít se dožadovat spravedlnosti? To asi těžko. Nakonec jsem skončila u chození dokolečka. Kručelo mi při tom v břichu a já jsem litovala, že jsem venku nestačila nic sníst.

   Naštěstí tady lidi asi pochopili, že i infikovaní mají svoje potřeby.

   Asi hodinu po tom (samozřejmě moje posuzování času bylo jiné než obvykle, mohlo to být jen pár minut, protože když člověk nemá co dělat…), co jsem se tady ocitla, se dveře otevřely a dovnitř vešel ten samý kontrolor, co mě sem přivedl a k mé obrovské radosti v ruce držel tác s jídlem. Byl to jen chleba, máslo a rajčata, k tomu sklenice vody, ale mému hladovému žaludku to připadalo jako hostina.

   Kontrolor beze slova položil tác na stůl a otočil se k odchodu.

   „Co to znamená?“ zeptala jsem se. On se na mě otočil, jeho neutrální výraz zůstal beze změny.

   „Co přesně?“

   „Tenhle pokoj…tohle všechno. Jsem infikovaná. Za chvíli ze mě bude bezduché vraždící monstrum. Tak proč se se mnou otravovat?“

   „Infikovaným jedincům je dopřána léčba a veškerý komfort,“ zopakoval naučenou frázi, základ propagandy.

   „Tomu nevěřím. Léčba není.“

   „Jiný důvod, abychom vás tady drželi, není. Léčba existuje.“ Díval se na mě pevným pohledem. Trochu mi připomínal muže ze zpráv, ten taky všechny přesvědčoval, že léčba existuje.

   „Tak proč se nikdo, koho odvedou, nevrátí?“ To je pravda. Nikoho takového neznám.

   Kontrolor velmi pomalu zavřel oči. Pak je otevřel. „Léčba existuje.“

   „To není odpověď na moji otázku.“

   „Jídlo je čerstvé. Dobrou chuť,“ řekl náhle. Chtěl odejít, už měl ruku na klice.

   „Nemůžete mi prostě říct pravdu? Jsem tady dobrovolně. To se nepočítá?“

   Nic na to neřekl. Odešel.

   Vztekle jsem praštila do zdi, za co jsem byla odměněná bolestí v ruce. Proč mi nikdo nic neřekne?

   Po chvíli, až mě vztek opadl, jsem se najedla. Nebylo toho moc, ani to nebylo moc dobré, ale bylo to lepší než nic. Poslouchala jsem hluk kolem sebe. Lidi stejně jako já bouchali do zdí, křičeli a dožadovali se odpovědí. Za jak dlouho se i já začnu chovat takhle šíleně?

   Několik hodin jsem strávila ležením na tvrdé, nepohodlné posteli. Chyběla mi moje rodina, chyběl mi Toby. Asi je tu taky někde zavřený. Kdyby věděl, že jsem tady i já… Zničilo by ho to? Bylo by mu to jedno?

   Napadlo mě, že by nás možná mohli dát na jeden pokoj. Vždyť jsme infikovaní oba, takže se nemůžeme ohrozit. Samozřejmě nemůžu vědět, že tady Toby je. Možná se už změnil, jeho deset dní uplynulo, nebo…na tu druhou možnost myslet nebudu.

   Po nějaké době se zase vrátil ten samý kontrolor s dalším tácem jídla. Jako před tím beze slova položil tác s jídlem na stůl a chtěl odejít, ale já jsem ho zastavila.

   „Já…“ Začala jsem opatrně. „Vím, že mi nemůžete říct některé věci. To nevadí. Ale měla bych jednu malou prosbu.“ Udržovala jsem s ním oční kontakt, snažila jsem se působit kajícně a mile.

   „Jakou?“ Zeptal se.

   „Je tu jeden muž… jmenuje se Toby. Sebrali ho včera. Je taky infikovaný. Je tady?“

   „Možná.“

   Olízla jsem si suché rty. Nesmím to pokazit. „Myslíte, že je tu možnost, že…“ zhluboka jsem se nadechla, udělala jsem k němu nesmělý krok, ale pak jsem se zastavila. „Že bych ho mohla vidět? Nebo s ním být v jednom pokoji? Musíte jich tu mít nedostatek a…my dva se stejně navzájem neohrozíme…“ Pokud se jeden z nás nezmění a nepokusí se toho druhého sežrat. Ale to je jen detail.

   Kontrolor chvíli přemýšlel. Moje prosba ho překvapila. Jeho pečlivě udržovaná maska trochu povolila. Kontrolorové většinou neměli osobní život, jejich povolání bylo příliš nebezpečné. Navíc se jim i doporučovalo zůstat sami. Být kontrolorem bylo poslání. Podle propagandy. „Zkusím se zeptat,“ řekl potom a odešel.             

   „Děkuji,“ zašeptala jsem těsně před tím, než zabouchl dveře.

   S novou nadějí jsem se pustila do jídla. Byl to zase chleba, ale tentokrát mi hrozně chutnal. Možná uvidím Tobyho. A to je něco, co chci ze všeho nejvíc.

   Podle mého názoru už bylo něco k večeru. Čas ubíhal nesnesitelně pomalu a teď ještě pomaleji, pořád jsem čekala na kontrolora, až mi přijde říct, jestli můžu vidět Tobyho.

   Zrovna, když už mě čekání dohánělo k šílenství, se kontrolor vrátil. Podívala jsem se na něho s nadějí, ale na jeho obličeji jsem nedokázala rozeznat, jestli nese dobrou, nebo špatnou zprávu.

   „Zhasněte světla,“ řekl. „Běžte spát.“

   „A Toby?“ Zeptala jsem se nedočkavě.

   Kontrolor mě chvíli beze slova pozoroval. „Zítra ho uvidíte,“ řekl a pak okamžitě odešel.

   „Zítra ho uvidím,“ zašeptala jsem. Mohla jsem jen doufat, že to bude pravda.

   Ještě mám osm dní. Chci je strávit s ním.