NEJVĚTŠÍ HRDINOVÉ GALAXIE

     „Kapitáne! Nepřítel útočí!“ zachraptěl jeden z posledních přeživších vojáků z kapitánovy jednotky.  Jejich výsadkové vznášedlo bylo sestřeleno a nedaleko hořely jeho trosky.

     Necelý tucet výsadkářů se zády opíral o malý násyp a doplňoval munici. Nepřítel je dokonale obklíčil a jediná úniková cesta se nepřátelskými vojáky jen hemžila.

     Kapitán rázně zarazil zásobník do své ohromné zbraně a podíval se přes val. Pak se otočil na své muže a zavelel: „Nikoho nešetřete!“

     Stoupl si a začal utíkat směrem k nepříteli. Z jeho mohutné útočné pušky vylétávaly smrtelně přesné kulky a zabíjely své cíle po desítkách. Vojáci ho následovali smrští kulek a bok po boku doběhli k metr vysoké zídce a přikrčili se za ní. Cítili nárazy nepřátelských střel na odvrácenou stranu zdi. Dlouho ten nápor nevydrží. Kapitán přepočítával mužstvo. Tři nedoběhli.

     „Pozor, bombardér!“ zakřičel někdo po velitelově pravici a ukázal na oblohu pokrytou černými hustými mraky a kouřem.

     „Sestřelte ho bazukou, my ostatní se postaráme o pěchotu!“ vydal kapitán rozkaz a opřel si zbraň o zeď. Pak začal pálit.

     Vybraný voják zmáčkl tlačítko na své zbrani a ta se přetransformovala do bazuky. Nabil a zamířil. Letoun dostal zásah do zadní části trupu. Koule ohně ho rychle strávila a zbytky železného monstra se zřítily na zem, až se ta otřásla. Mužstvo zajásalo.

     „Pokračujeme!“

     Přeskočili zídku a zaútočili. Nepřítele s puškami a kulomety vystřídaly hordy skřetů vyzbrojených meči a štíty. Vojáci začali pálit a zelené příšery padaly jako mouchy. Jejich zuřiví druhové je však přeskakovali a útočili dál.

     Srážka byla ostrá a bouřlivá. V rukách výsadkářů se objevily jednoruční meče, zatínaly se do zeleného masa a usekávaly hlavy a končetiny. Opakovací pušky, které držely v druhých rukách, dělaly bez nejmenších problémů malé tunýlky do těl nepřátel. Brzy se vřískající skřeti rozutekli. Kolem vojáků se vytvořily hromady mrtvol, z nichž vytékaly potoky černé krve. Bohužel, půl tuctu mrtvých rozsekaných těl patřilo i výsadkářům. Zbývali dva.

     „Musíme dál!“ zněl další rozkaz. Utíkali podél rozbořených a mnohdy i hořících domů a kryli se před očima nepřátel. Náhle se voják zarazil. Prsty naznačil veliteli směr, kterým se má dívat.

     Po temné obloze se k nim líně blížila ohromná medúza. Šedě zbarvená hlava široká několik set metrů, dlouhé temné šlahouny visící z mohutné bachraté hlavy a pomalu padající k zemi.

     „Musíme se dostat co nejdříve na základnu, než nás ta medúza dostihne,“ začal se strachovat voják.

     Kapitán se dal znovu do pohybu.  Po cestě přepnuli zbraně na lasery, avšak již nepotkali nikoho, na kom by je museli použít. Nakonec se dostali do úzké ulice.

     „Ale ne,“ postěžoval si kapitán. „Ulici hlídá jednotka obrovských Pařátů. Jsou odolní vůči našim zbraním, musíme to proběhnout!“

     Vběhli za roh a před sebou spatřili řadu šedivých, dobře tři metry vysokých postav. Nohy měly tak malé, že nebyly skoro vidět, úzká, válcovitá těla a nahoře v místě, kde mají lidé hlavu, jim z těla vyrůstalo několik desítek pařátů a šlahounů.

     Oba muži probíhali těsně vedle nich a vyhýbali se chtivým pařátům. Kapitán se dokonce několikrát odrazil od šedivých těl, aby získal rychlost a vyhnul se útoku. Konečně doběhli na konec ulice. Oba utržili jen lehká zranění.

     „Už jsme skoro tam,“ uklidňoval svého posledního muže kapitán. Dále postupovali pomaleji, až se nakonec dostali k poslední překážce.

     „Tam pane, Kamenní obři.“

     Před vojáky se rozprostíralo šedivé údolí. Uprostřed zela temná zubatá rýha. Na obou stranách podél pukliny stáli Kamenní obři a svými línými pohledy oba vojáky sledovali. V dáli za údolím se črtal obrys základny.

     Na druhou stranu vedla jen jediná cesta. Osm za sebou stojících bílých pilířů vedoucích z jednoho kraje na druhý. Na začátku cesty stála vysoká rudě svítící pochodeň a celé údolí zaléval zvuk pomalu odbíjejícího zvonu.

     „Jdu na to, mladej. Nejdřív přeskáču já, pak ty,“ hodil si kapitán zbraně na záda a rozeběhl se. Vyskočil a dopadl na první pilíř. Ten se lehce zakýval, ale stál dál. Kapitán se odrazil a skočil na další a pak ještě jeden. Když se připravoval na další skok, dolehl k němu z dáli těžký rachot. Otočil se po zvuku a hrůzou zkameněl. Příkopem se na něj řítil kamenný troll. Vysoký jak dva muži na sobě a široký skoro stejně tak. Dlouhý byl skoro jako dům. Jediné ohromné oko vyplňovalo téměř celou hlavu a bílá, široká ústa byla posazena skoro až u země. Jistě byla domovem mnoha špičatých zubisek a slizkého jazyka.

     Co teď, proběhlo kapitánovi hlavou. Na druhou stranu to nestihnu. Ale přeci se nemůžu vrátit.

     „Kapitáne!“ zavolal na něj zděšeně voják. „ Vraťte se. To nemůžete stihnout!“ Ale jeho velitel stál pořád jako přibitý.

     „Honzo, okamžitě utíkej z toho přechodu na chodník!“ ozvalo se za vojákovou hlavou.

     Honza se podíval na přijíždějící autobus a pak se dal rychle do běhu.

     „Co to vy dva zase vyvádíte! Honzo, Martine, co by vám na to řekla vaše mamka, kdyby vás tu tak viděla?“

     „My jsme si jen tak hráli,“ omlouval se sousedovi, panu Součkovi, Martin. Ten stál ve skupince lidí čekajících, až na semaforu přeskočí zelená.

     „Já jsem vás moc dobře viděl, jak jste probíhali alejí a kopali do stromů,“ napomínal je soused.

     „My jen pospíchali domu, abychom nezmokli. Podívejte se na ten mrak, ze kterého prší,“ vymlouval se Honza.

     Cvakání semaforu se zrychlilo a přeskočila zelená. Kluci se rozloučili s panem Součkem a utíkali domů.

     „Ani jsme nestačili zamordovat pár zombií,“ zoufal si Martin a zaběhl do baráku těsně před tím, než na zápraží dopadla první kapka deště.