Tisíc a jeden život

     Stařec ležel na své posteli, deku vytáhnutou až po bradu, pod hlavou dva naducané polštáře. Kolem staré, vyřezávané manželské postele v jeho prostorné ložnici postávala skupina lidí. Na tváři všech přebýval smutek a ženy marně kapesníčky zakrývaly slzy, koulející se po bledých lících.

     Poslední rozloučení s rodinou.

     Uvědomil si, že ho kdosi drží za ruku a stočil svůj starý, opotřebovaný a rozostřený pohled na osobu klečící u postele. Jeho syn. Ten nejstarší. Hleděl na něho ustaranýma očima plnýma bolesti a ústa měl zkřivená ve smutném úsměvu. Za ním stála na stolečku fotografie jeho zesnulé manželky a u ní snítka šeříku.

     Stisk náhle povolil, starcova hlava se zhoupla a vyhaslé prázdné oči se naposledy zadívaly na tak dobře známý strop.

     Hlavou mu proběhla poslední myšlenka. Ne sobecká, zlostná nebo litující. Milostná, plná hřejivé lásky. Lásky k jeho ženě, která Tam na něj jistě už nedočkavě čeká. Prožil s ní krásných šedesát osm let a miloval ji každým dnem víc a víc. Na svět přivedli dva syny a ve stáří se mohli těšit z mnoha vnoučat a pravnoučat. Přesně s touto myšlenkou a obrazem jeho milované manželky před očima, zemřel.

     Záblesk oslnivého světla a poté… tma.

     Otevřel oči a ihned toho zalitoval. Slabé, avšak bodavé světlo ho přimělo víčka znovu zavřít. Snažil se rukou chránit zrak, avšak zjistil, že s ní nemůže pohnout.

     „Jen vydržte, dvacet trojko, už jsem u vás,“ zaslechl mladý ženský hlas. Ucítil na zápěstí tlak a doteky hebkých ruček.

     „Kde to jsem?“ namáhavě se zeptal, ústa vyschlá, hlas chraplavý a slabý.

     „Nevíte? Za chvíli si na vše vzpomenete. Jen vás odpoutám z lůžka. Až se na to budete cítit, můžete se posadit.“

     S očima stále zavřenýma, zaposlouchal se do okolních zvuků. Místností – tedy předpokládal, že v nějaké bude – se ozývalo slabé pípání neznámých přístrojů, u levé ruky slyšel dýchat ženu, se kterou mluvil a také cinkot přezek a šustění rozepínaných kožených řemenů, kterými byl připoután.

     Snažení neznámé dámy trvalo pár minut.

     „Teď vás podepřu a posadíme se, ano?“ pravila medovým hlasem a strčila mu ruku pod hlavu. Zamumlal nesrozumitelný souhlas a s vypětím všech sil si sedl.

     „Nebojte, to je naprosto normální,“ uklidňovala ho a do tápajících rukou mu vložila kelímek s vodou. „Tělo se musí pomalu znovu oživit a paměť nastartovat. Teď se nelekněte, ještě vám sundám z hlavy tu helmu.“

     Zatím, co opatrně usrkával z kelímku, žena pracovala na něčem na jeho hlavě. Zahrnovalo to odpojení spousty hadiček a drátů, jelikož helma byla napojena na hranatý pípající přístroj za lůžkem.

     Dopil poslední kapku a pomalu otevřel oči. Nacházel se v dlouhé místnosti. V řadách se do dáli táhla další lůžka a na nich ležela těla. Vydechl si úlevou, když zahlédl, jak se nejbližšímu z nich zvedá hrudní koš.

     Otočil se na ženu. Byla opravdu mladá, oděná do bílé jednoduché uniformy. Usmála se na něj, přešla ke schránce stojící v nohách postele a vyndala z ní štos papírů.

     „Za chvilku vás odvedu do kontrolní místnosti. Náš specialista si vás prohlédne a poté se můžete jít převléknout do šatny. Je vám vše jasné, pane …“ zaváhala a zalistovala papíry. „Novotný?“

     „Promiňte, ale to není mé jméno. Jmenuji se Vondra… Jaroslav Vondra,“ podíval se na ní s údivem.

     „Vím, že to pro vás může být momentálně šok, ale opravdu se jmenujete Novotný. Zamyslete se. Oddělte vzpomínky ze simulace od těch skutečných, které pomalu vyplouvají na povrch.“

     „Ale… ale…,“ začal a vzpomněl si. Nemohl tomu uvěřit. „Novotný,“ vydechl.

     „Vím, že máte spoustu otázek. Pojďte za mnou, na něco si vzpomenete sám, pár informací vyčtete z propouštěcích papírů,“ požádala ho mladá žena a pomohla mu vstát. Prvních pár kroků bylo nejistých a vrávoravých. V půli místnosti už nepotřeboval podpírat.

     Cítil se jako omámený, když mu nové vzpomínky zaplňovaly hlavu. Nevěda ani jak, absolvoval lékařskou prohlídku, oblékl se, rozloučil se na recepci a nasedl do připraveného automobilu, který ho zavezl domů.

     Karel Novotný, třicet sedm let, ženatý, dvě děti. Pracoval na vysoké pozici v mezinárodním podniku. A jako jeden z mála vyvolených, si mohl dovolit Druhý život - počítačovou simulaci života.

     Program vás provede od narození až po smrt. Stoprocentně reálný zážitek. Prožijete celý život, tak jak jste si ho vybrali: voják, rocková hvězda, obyčejný pracující člověk. Neobvyklé zážitky, množství prožitých let, to vše se dalo koupit. Za pár hodin proležených na lůžku v hlubokém stavu Připojení jste prožili celý život.

     Bylo o týden později a Karel si již vzpomínal na vše. Znovu chodil do práce, vyprávěl své příhody ze simulace a život se vrátil do starých kolejí.

     Za smutných zimních večerů nebo při osamělých pracovních cestách však vzpomínal na ten neexistující život, který prožil. Jak mohl zapomenout na lásku, jíž cítil ke své ženě, tedy… ani nevěděl, jak ji má pojmenovat. Vždyť to vlastně jeho žena nebyla. A děti a přátelé. Jen jedničky a nuly. Nic víc. A přitom s nimi prožil více času, než s opravdovými přáteli a rodinou, které má ve skutečnosti.

     Jak čas plynul, pocity rozpolcenosti ho naštěstí pomalu opouštěly. Prožil dlouhý život, lišící se od toho nasimulovaného v mnoha věcech, avšak nikdy toho nelitoval.

     A po mnoha letech se znovu ocitl na smrtelné posteli. Tentokrát v nemocnici. Předchozího dne prodělal těžkou operaci. Jeho tělo však nedokázalo tu zátěž unést a v tichých nočních hodinách se mu zastavilo srdce. Zemřel ve spánku.

     Záblesk oslnivého světla a poté… tma.

     Otevřel oči a ihned toho zalitoval. Slabé, avšak bodavé světlo ho přimělo víčka znovu zavřít. Snažil se rukou chránit zrak, avšak zjistil, že s ní nemůže pohnout.

     „Už k vám jdu, za chvíli bude vše v pořádku,“ zaslechl mladý ženský hlas. Ucítil na zápěstí tlak a doteky hebkých ruček.

     Ale počkat. Co se to děje? Tohle už jsem přeci zažil!

     Vše probíhalo jako minule. Až na to, že byl naprosto zmatený. Snažil se vyzvědět, kde se nachází, opakoval ženě své jméno, ona ho uklidňovala a oslovovala ho jako pana Derise. Uvědomil si, že nemluví stejným jazykem jako posledně.

     O pár hodin později se vzpamatoval a na vše se rozpomněl. Toto je jeho pravý život. Navštívil firmu poskytující simulaci Druhý život. Začal ho prožívat a v simulaci si zašel nasimulovat život další. Tuto touhu v sobě musel mít někde hluboko zakořeněnou.

     I když si na vše rozpomenul, byl neuvěřitelně zmatený. A, což bylo nejhorší, ani toto nebyl jeho pravý život.

     Následujících pár simulací se opakovalo téměř to samé. Zemřel, probudil se, prožil další. Avšak čím déle se probíral, tím více se zanořoval do svých depresí, utápěl se v alkoholu a bědoval nad minulými životy.

     Přestal si být jistý, co je skutečné a co ne. Nespočet jeho vlastních jmen, povolání, jazyků a situací, že nebyl schopen uspořádat si je v hlavě. Přepadala ho blouznění, vzpomínky ze všech simulací se mu míchaly dohromady. Na mnohé zapomněl, plno životů promrhal. Propadl se do stavu absolutního zoufalství a nenáviděl sám sebe, až k tomu prvnímu já, které poprvé vlezlo do simulace Druhý život, ať už bylo jakkoliv vzdálené.

     Tolik sebevražd co spáchal, trestných činů a násilí, vědom si toho, že se stačí zabít a začne žít další. Prožil stovky, tisíce nebo desetitisíce bídných životů? Nevěděl. Vše mu splývalo dohromady v jedna nekončící muka.

Nekonečný depresivní kolotoč bez konce plný lhostejnosti k vlastnímu bytí. Cesta vedoucí přímo do pekel.

     Jako v mnoha předešlých životech seděl nyní v parku na lavičce, na sobě špinavé, smrduté, roztrhané hadry, zarostlý a rozcuchaný, v ruce láhev alkoholu, kterou si zrovna z nažebraných peněz mohl dovolit. Momentálně, ke svému vlastnímu překvapení, střízlivý. Ale to hned s pomocí kamarádky flašky napraví.

     Neočekávaně k němu přicupitala malá postavička a zastavila se přímo před ním. Zničený muž se na ní zadíval a vycenil žluté a černé rozežrané zuby. Pokud to měl být úsměv, byl vskutku hrozivý. Ditě leknutím ucuklo, chvíli si bezdomovce prohlíželo a pak statečně udělalo krok vpřed.

     „Já se vás nebojím, pane,“ promluvilo.

     Muž na lavičce se kuckavě zachechtal. „Třeba bys měl, kluku. Co ty víš, co jsem zač.“

     „Maminka říká, že aby někdo dopadl jako vy, musel prožít veliké trápení,“ pravil vědoucně klučina.

     „A co. Do toho ti nic není!“ osočil se na něj bezdomovec.

     Kluk, pravou ruku až do teď schovanou za zády, ji napřáhl před sebe. A cosi v ní držel.

     „Přinesl jsem vám tohle, natrhal jsem je sám. Když má maminka nebo tatínek trápení, vždycky jim natrhám kytičky a ty je rozveselí.“

     Muž se nevěřícně zadíval chlapci do očí. Ty se leskly očekáváním. Pomalu natáhl svou špinavou ruku a jemně do ní uchopil nasbírané květiny. Tělem mu projel třas. Kytice se skládala z obyčejných lučních květin, jako jsou pampelišky, sedmikrásky a jetel. Dominovala jí však snítka šeříku a vůně natrhaných květů zaplnila okolí.

     Muž si ke kytici pomalu a opatrně přičichl. Udělal to téměř obřadně. Celý třesoucí se vydechl a oči se mu zaplnily slzami. Ty mu kanuly na tváře, zanechávaje za sebou slané potůčky. Láhev s alkoholem prolétla vzduchem a dopadla se zazvoněním na zem. Tmavě žlutý obsah se vyléval ven.

     Bezdomovec seděl schoulený na lavičce, kytici si tiskl střídavě na prsa a k nosu a plakal.

     Její oblíbené. Vždy milovala tu vůni a kdykoliv jen mohla, procházela se po zahradě mezi šeříkovými keři.

     Bylo to jako zázrak. Po tolika prožitých, promrhaných a zbídačených životech si vzpomněl na jednu z nejstarších vzpomínek. Ze vzpomínek na život, ve kterém byl opravdu nejšťastnější. Který prožil tak, jak si vždy představoval.

     „Děkuji ti. Děkuji…“ šeptal stále dokola a díval se skrz uslzené oči na chlapečka. Ten mu ve své dětské naivitě podal malý kapesníček zdobený barevnými slony. Muž se krátce zasmál, setřel si slzy rukávem a zakroutil hlavou.

     „Přece bych ti ho nemohl umazat.“

     Ozvaly se klapavé kroky. Chlapce popadla jakási žena za ruku, vynadala mu a táhla ho rychle pryč.

     „Že se nestydíš, vožralo!“ zavolala ještě na bezdomovce přes rameno.

     A on se poprvé za tisíce let opravdu styděl.

     Cesta k nápravě byla dlouhá a těžká. Byla by lež říci, že hned druhý den změnil svůj život. Všechno chce svůj čas. Nakonec je přeci nejdůležitější do cíle dojít. A on tam skutečně došel. Znovu se z něj stal spořádaný člověk. A pokaždé, když se cítil pod psa nebo na dně, zašel do zahrady nebo skleníku a procházel se mezi šeříkovými keři a plnými doušky si užíval jejich vůni. Vůni pravého štěstí.

     Jednoho vzdáleného dne se ocitl opět na smrtelné posteli, obklopen milující rodinou a s vědomím, že prožil dobrý život. A tentokrát to bylo opravdu naposledy…