Pochyby

   Vyšel z domu a nadechl se. Měl pocit, že na čerstvém vzduchu mu je snad ještě hůř. Mohlo to dopadnout jinak. Bylo by to ale dobře?
Sedl si na lavičku kousek od domu a zahleděl se na ohromný výhled, který poskytovala vyvýšenina, na jejímž svahu stál dům.
Slyšel za sebou zaklapnutí dveří. Osoba si beze slova sedla vedle něj. Byli si podobní, jeden o generaci starší. Chladný vítr se do nich opíral, jakoby nechtěl, aby zapomněli, co se před chvílí stalo. Příchozí zůstával zticha, a tak se on rozhodl začít mluvit:
   „Je to škoda.“
   „Co tím myslíš?“
   „Skončilo to pro něj. Už si nebude moct užívat krás života.“
   „Zemřel stářím ve věku 138 let na svém milovaném Edenu. Měl možnost se rozloučit se svými milovanými. Umíral šťastný a naplněný, doslova s úsměvem na rtech. Nemyslím si, že by tu chtěl nebo potřeboval být o něco déle.“
   „Já vím, ale nemyslíš, že ještě nemusel zemřít?“
   „Vše, co je živé, musí jednou zemřít. Je to prosté.“
   „Ty bys nevolil raději věčný život místo smrti?“
   „Asi ne.“
   Chvíli mlčky hleděli na rozlehlou krajinu pod sebou. Co tě trápí?, pomyslel si příchozí. Nechal ho, aby to ze sebe dostal sám.
   „Zasloužíme si tu vůbec být? Jako lidstvo?“
   „Proč by ne?“
   „Protože jsme špatní. V naší ryzí podstatě.“
   „Opravdu?“
   „Ano. Ničili a znečišťovali jsme naši rodnou planetu. Vedli jsme války a zabíjeli se kvůli maličkostem. Dokonce se nám i podařilo vyhladit několikero zvířecích a rostlinných druhů. Vím, co odpovíš. Že jsme se všemi těmito věcmi přestali, že vládne mír. Je to ale opravdová záruka toho, že nezačneme znovu, že jsme se polepšili?“
   „Chápu tvé obavy, ale lidstvo se opravdu změnilo.“
   „Jak?“
   „Evolucí. Mohl bys začít namítat, že za tak krátkou dobu to není možné. A měl bys pravdu. Vyvinuli jsme se, jen příroda v tom neměla prsty.“
   „A co to tedy způsobilo?“
   „Nanotechnologie.“
   „Máš na mysli Memorien?“
   „Ne, Mem je jen vymoženost nano- a kvantoinformatiky a s evolucí nemá nic společného. Lidé dříve chodili do škol mnohem častěji a déle. Na rozdíl od nás museli umět kromě základů počtů a psaní i základy všech věd. Svoje nejvhodnější zaměření se nedozvěděli z výsledku analýzy mozku, ale sami si ho zvolili po devíti až čtrnácti letech studia! Jejich motivace a volby poté často byly zmatené, neodpovídající jejich vlohám. Tolik plýtvali časem jen, aby měli přehled ve všem, co by mohli potřebovat. My když potřebujeme vědět něco mimo naše vědomosti, jen zavřeme oči a podíváme se do Memorienu.
   Ale to, co jsem měl na mysli, byla odnož nanotechnologie, která se vyvinula převážně kvůli aplikaci ve zdravotnictví, a to nanobiotechnologie. Nanobioti byli vytvořeni k léčebným účelům. Jakmile byl člověk nakažený nějakou nemocí nebo měl nějaké zranění, nanobiot se dostal na postižené místo a pustil se do cíleného léčení. Když se jich setkalo více na jednom místě jejich výkonnost i účinnost se zvětšovala. Jejich skrytá schopnost se projevila, když se dostali do mozku. Tady začali poz-“
   „To snad ne!“ Vyskočil z lavičky. „Chceš říct, že kromě ohromného technologického boomu ale i naší změně k lepšímu vděčíme robotům? Že nás ty věcičky naprogramovali býti lepšími?“
   „Ne tak docela, sedni si a nech mě ti to dopovědět.“
   Chvíli váhal, ale pak sedl si zpátky.
   „Narozdíl od nanobotů, chceš-li nanorobotů, jsou nanobioti zcela organičtí, z toho důvodu, aby je naše tělo nebralo jako vetřelce a oni mohli nerušeně plnit svou funkci. Takže ne roboti, ale dalo by se říct, že živé organismy, které dokážou spolupracovat s naším tělem.
   Taktéž jsme nebyli „naprogramováni“. Byli tak malí, že mohli putovat kamkoli. A tak se ocitli i v mozku. Jelikož mají nervové buňky odlišnou stavbu než běžné buňky, tudíž se nedokážou dělit ani rozmnožovat, nanobioti s nimi zacházeli jinak a začali je vylepšovat.
   Lidské mozky se tak stali výkonnějšími a účinnějšími. Lidem se zvýšila jejich uvědomělost, soustředěnost, fantazie a kreativita. Předtím byli dokonce „otroky“ svých snů. Nebyly pro ně kreativním „hřištěm“ jako pro nás. Dokážeš si představit, že bychom si tam nemohli dělat, co se nám zlíbí a byli spoutáni svým podvědomím, které by tak ovládalo naše sny?
   Díky tomu všemu se jejich inteligenční a emoční kvocient zvýšil. Přestali si všímat rozdílů mezi sebou a rovněž přestali mezi sebe stavět překážky. Naopak strhli ty staré, smazali rozdíly, podali si ruce a začali spolupracovat. Stali se lepšími. Nemyslíš, že kdyby byli v jádru špatní, stali by se tak horšími?“
   „Ano. Něco na tom je.“
   „Dám ti příklad: Zkus se podívat do Memu v jaké souvislosti najdeš pojmy pyroman, terorista nebo korupce či znásilnění.“
   Zavřel své oči a aktivoval Memorien. Představil si ta čtyři slova a seřadil je pod slovem spojitost.
   „Všechna mají společnou sekci: Historismy.“
   „A to znamená?“
   „Jsou to slova, která pojmenovávají zaniklou skutečnost.“
   „Správně. Nepoužíváme tyto pojmy, protože už neexistují skutečnosti, ke kterým jsme je vztahovali. Tato slova se užívala k popisu negativních faktů. Ve výčtu dalších podobně zaniklých slov bych mohl samozřejmě pokračovat. Nepotřebujeme je, nepoužíváme je. To je důkaz našeho polepšení.
   Zkus tam nyní zadat slovo Eden.“
   „Vždyť to je název naší planety.“
   „To je, ale dříve se jmenovala Země. Jak obyčejné, že? To samé si řekli lidé, a tak ji symbolicky přejmenovali. Najdi si význam slova Eden.“
   „Dobře…
   Píše se tu, že je to výraz převzatý z křesťanství, jehož význam je ráj.“
   „Ano. Jak lidé kolonizovali vesmír, chtěli vyjádřit lásku ke své domovině. Vůbec je nenapadlo, že by ji odhodili jako použitý kapesník, naopak ji proměnili v ráj. Jak se můžeš přesvědčit.“ Zvedl ruku a pomalu s ní mávl podél obzoru.
   Podíval se na malebnou krajinu, kterou začaly zalévat paprsky zapadajícího slunce. Musel uznat, že název je odpovídající.
   „A křesťanství je co?“
   „Jeden z mnoha druhů náboženství, což je víra ve vyšší princip, který ovládá lidské životy. Jednotlivá náboženství se pak lišila ve vysvětlení a pojetí tohoto principu. Jestli tě to zajímá, podívej se pak do Memorienu. Já osobně toho o náboženstvích víc nevím, protože mi to přišlo zbytečné zabývat se starými filosofiemi, která mi ani nedávala smysl. S jistotou ti ale můžu říci, že to byla jen další překážka, která způsobovala nepochopení a tím nenávist mezi lidmi.
   Jsi už teď přesvědčen, že jsme v podstatě dobří?“
   „Ano. Jen trošku zmatený ohledně té evoluce. To lidem každou generaci nanobioti přetváří mozky?“
   „Ne. U našich generací nanobioti už zase jen léčí. Kdybychom je odebrali, naše mozky by zůstaly vyvinuty. Musím upozornit, že se to vše stalo náhodou. Vědci prvních pár generací nevěděli o nanobiotických činnostech v mozku ani nechápali, jak nám může generaci co generaci narůstat IQ. Nanobioti pozměňovali DNA po kousíčkách, mutace ve větším rozsahu tělo totiž napravovalo. Ta se poté dědičně přenášela na další generaci, které byla zase trošičku pozměněna DNA. A tak se lidstvo „potichu“ ale rychle a účelně vyvíjelo až doposud, kdy se už „předělávání“ mozku zastavilo. Ne, že bychom byli na samém vrcholku inteligence, jen nanobioti už pozměnili, co mohli.“
   „Díky, otče, hodně jsi mi pomohl.“
   „Od toho tady jsem.“ Usmál se.
   Jejich zraky se opět stočili na velkolepý výhled.
   „Je tady ještě jedna věc.“
   „Copak?“
  „Na začátku jsem mluvil o nesmrtelnosti. Ne z rozmaru, ale protože byla doopravdy vynalezena. Ve chvíli smrti je naše mysl přenesena do identického těla, které se vytvoří, jakmile umřeme. Jde ale o to, že já mám to štěstí, že jsem členem komise, kde rozhodujeme, zda ji podáme k legalizaci nebo utajíme.“ 

   „O tom jsem neslyšel.“
   „Je to přísně tajné. Nikde se o tom, prosím tě, nezmiňuj. Neměl bych ti to vůbec říkat, ale potřebuji vědět tvůj názor. Zvolil by sis smrt nebo nesmrtelnost?“
   „Smrt. Věřím, že život je příliš krásný na to, abych se ho dobrovolně vzdával, ale nic se nemá přehánět. Co jsme bez vidiny smrti? Naše životní hodnoty a postoje se odvíjí od toho, co bychom rádi v životě dělali a co bychom chtěli stihnout než umřeme. Když nevíme, kdy přijde konec, je pro nás každá chvilka nesmírně cenná a měli bychom si jich proto užívat plnými doušky. Bez toho bychom byli jenom slupky putující odnikud nikam, bez jakékoli motivace. Žijeme, abychom zemřeli. Tak to já cítím.“
   „Děkuji za tvůj názor. Nesmírně si ho cením.“
   Vzal ho kolem ramen a společně se dívali na západ slunce. Teplá záře osvětlovala jejich úsměvy a navzdory čerstvému úmrtí jejich děda se cítili dobře.
   Souhlasil se svým otcem, ale jen napůl. Pořád dochází k nehodám a nešťastným úmrtím, kdy lidi umírají předčasně. Ti si zaslouží žít a dožít stařeckého věku jako všichni ostatní a pak mít možnost v pokoji odejít. Díky nesmrtelnosti tu možnost mít budou.
   Bude hlasovat pro nesmrtelnost, protože je to správné a on by si ji vybral. Nakonec lidstvo si ji zaslouží, protože je dobré.