Noční taxi - Jak to začalo

Prolog

Dnešní svět je velmi zajímavý. Život v něm je plný překvapení. Zvláště pak pro člověka, který hodně cestuje. Není tomu však dlouho, co takový nebyl. Vynasnažím se vylíčit vám celý příběh tak, jak se skutečně stal. Doufám, že to pro vás bude v barvě  i s dolby surround. A to alespoň 8.1.

Kapitola 1 - Jak to začalo

Vše začalo jednoho docela hezkého pozdního večera. Karel Řezník zrovna vycházel ze saloonu Ranče Málkov. Bylo po koncertě a on měl objednané taxi, které ho má odvézt do Berouna. Když vyšel ven a protáhl se, zamířil přímo na parkoviště. Taxík zde skutečně čekal a z jeho útrob se linula příjemná hudba.
"Dobrý den" prohlásil vlasatý taxikář. "Vy jedete do Berouna, pokud se nepletu."
"Ano" odpověděl Karel. "Vy tu čekáte na mě že?"
"Přesně tak, jak jste si mě objednal. Pokud jste ovšem jistý Karel Řezník," odvětil taxikář.
"To jsem já," odpověděl Karel, sedl si na sedadlo spolujezdce, zavřel dveře a důkladně se připoutal. Nikdy moc nevěřil cizím řidičům. Zvláště pak sám sobě. Taxikář zařadil rychlost a začal se rozjíždět.
"Vítejte na palubě taxíku do Berouna. Za jízdy můžete mluvit s řidičem. V tomto voze je povoleno kouření. Pokud jste nekuřák, je v tomto voze kouření zakázáno. Připoutejte se prosím, vyrážíme."
"Jako by se stalo." Odpověděl Karel a uchechtl se. "Konečně řidič se smyslem pro humor."
"Děkuji vám, budu to brát jako kompliment," pokývl hlavou taxikář v gestu klasických komorníků.
Chvíli jeli mlčky. V rádiu zněla pseň Don't worry, be happy a Karel si potichu podupával nohou. Ticho přerušil taxikář.
"Co se to tam dneska dělo?" zeptal se. "Kolem mě prošla za těch pár minut, co jsem byl na parkovišti, pěkná řádka podnapilých idividuí."
"Ále byl tam takovej malej bluegrassovej koncert," odpověděl Karel.
"Cožeto?"
"Koncert!" zdůraznil Karel.
"To jsem chytil… Ale nějak mě minul bluegrass. To je něco jako blues?"
"No trochu," uklidnil se Karel. "To je taková směs country a hillbilly. Ostatně jestli chcete, koupil jsem si zrovna placku od té kapely, která tam hrála. Můžu vám jí pustit."
"Tak to tam hoďte. To mě zajímá." ožil taxikář.
Karel se chvíli potýkal s plastovým obalem cédéčka, až se mu nakonec povedlo dostat placku do autorádia. Z reproduktorů se ozvala píseň Lednice na petlici od kapely New Rebels.
"Hej, to má šťávu." reagoval po chvíli taxikář.
A tak si povídali dál ještě několik dalších kilometrů. Byli zrovna v nejlepší náladě, když minuli na krajnici téměř neviditelné černé auto. To se následně rozjelo a začalo taxík pronásledovat.

Kapitola 2 - Silnice je nebezpečná, hurá do vzduchu

"Doprdele!" ulevil si najednou taxikář. "Promiňte."
"Co se děje?" zeptal se Karel zmateně.
"Ale mám jen nevyřízené účty s jedním člověkem. A ten je teď právě v autě za námi."
"Co jste mu proved?"
"Existuju a jsem naživu."
"He?" podíval se zmateně Karel na Taxikáře.
"Malé upřesnění situace." řekl taxikář a dál se řítil po rozmlácené okresce. "Jméno Jan Diks, které mám napsáno na taxíku, je jen krycí. Moje pravé jméno je Ath-Voormell. Jinak mi říkejte klidně Honzo. Mám to stejně radši. Moje planeta původu je Gadže. Vy jí tu znáte jako GJ 667C.
"He?" ozval se ještě udivenější Karel.
"No fakt. A protože nás ten agent už dohání a já nechci riskovat životy všech na palubě, ukážu vám něco, co tu ještě nikdo neviděl."

Taxikář Honza stiskl několik tlačítek a přepnul jeden či dva přepínače a najednou se z obyčejného taxíku stala vesmírná loď. Nejdříve se natáhl čumák, otevřel se kufr a z něj se vysunuly světelné motory. Abyste nebyli zmateni, nejde o pohon pro nadsvětelnou rychlost, ale o pohon na bázi světla. Takto poháněný stroj proto využívá intenzity světla pro svůj pohyb. Každá loď je proto opatřena silnými reflektory, které svítí pod loď. Pohon poté klouže po takto vzniklém světle. Pro zrychlení je třeba zesílit intenzitu světla, a aby loď vyletěla výše, posouvá světlo své barevné spektrum směrem k modré (let dolů upravoval spektrum směrem k červené). Kvůli těmto vlastnostem bylo velmi těžké s lodí létat. V atmosféře se totiž vyskytuje určité spektrum, a tak je na každé planetě třeba naučit se nastavení barevného posunu reflektorů, jinak velmi rychle skončíte na zemi. Doslova a fatálně (s vyjímkou obyvatel planety Kepler 20f, kteří žijí v atmosféře složené z vodních par, a tím pádem jsou velmi pružní. Ti by se po nárazu odrazili a skákali by, dokud jim to gravitace dovolí).

Dále se celá loď zvětšila, jakoby se rozložila odnikud. Interiér taxíku byl najednou tak velký, že pojal kompletní palubní techniku, tři pohodlná křesla u ovládacích panelů, monstrózní úložný prostor, luxusní ložnici i s koupelnou a dokonce jakýsi podivný výdejní automat.

"Jak se vám to líbí?" zeptal se Honza.
"Co?" odpověděl Karel.
"Co?"
"Nejsem si teď jistej, co se vlastně stalo," protáhl udiveně Karel.
"Transformoval jsem loď a namířil jí na oběžnou dráhu Země," zasmál se Honza.
Karel pomalu přešel k podivnému automatu.
"Co je tohleto?" zeptal se.
"To je moje kuchyň," opověděl s úsměvem Honza.
"Jak to funguje?"
"Stačí říct, co si dáte, a ono to vyrobí."
"Můžu to zkusit?"
"Poslužte si."
"Prosím jeden segedínský guláš." prohlásil Karel.
Stroj několikrát zablikal, začoudilo se z něj a ve výdejním otvoru se objevil talíř segedínu se čtyřmi knedlíky.
"Děkuju." Řekl Karel nesměle.
"Tomu nemusíte děkovat," řekl Honza přes rameno zabývaje se přístrojovou deskou.
Karel ochutnal sousto z talíře a začal se cpát jako o závod.
"Ho he hejlehší hegedin, erý hem gy hel" zamumlal s plnou pusou.
"Co prosím?" zeptal se Honza.
"Že je to nejlepší segedin, který jsem kdy jedl," řekl Karel poté, co dožvýkal sousto.

Kapitola 3 - Kdo nás to honí? Olbřímí konspirace

Když Karel dohltal segedin, rozvalil se na jednom z křesel, napil se Svijanského mázu, který vymámil z automatické kuchyně a zlehka si uříhnul.
"Kdo nás to teda vlastně honí?" zeptal se Honzy.
"To je dlouhá historie," odvětil Honza.
"Vždyť máme času dost ne?"
"Doufám, že jo," řekl Honza, uvelebil se na svém křesle a začal vyprávět.
"Všechno vlastně začalo mou tchýní. Ta je také důvodem, proč jsem vlastně tady na Zemi. Když jsem se oženil, moje tchýně zmizela z naší planety. Neviděl jsem jí asi tak pětapadesát, pětasedmdesát pozemských let."
"Kurňa kolik vám je?" zeptal se Karel.
"To se nedá tak říct. Gadže má slabší gravitační pole, takže čas je úplně jinou veličinou než na zemi. No abych pokračoval. Tchýně se vrátila za nějakých pětapadesát let. A nenapadlo ji nic lepšího, než se nastěhovat k nám a hučet mi do manželky."
"Ha! Já věděl, že je v tom ženská," vyhrkl Karel. "Moje tchýně taky bydlí rádoby dočasně u nás. Mít tu možnost, tak taky odletim."
"Koukám, že nejsem sám, kdo má problémy s nevlastním rodinným příslušníkem. Ale dál. Když se spory s manželkou a tchýní přiostřily, sbalil jsem kufry a zmizel. Od té doby jsem na Zemi. Teprve tady jsem se dozvěděl, co vlastně tchýně celý ten čas dělala. Jen malé ujištění. Víte doufám, kdo byl Hitler?"
"Ovšem. Kdo by ho na Zemi neznal."
"Dobře. Tak tchýně je takového mužného vzhledu. V tom horším smyslu. No prostě vypadá jak chlap."
"Začínám tušit," zamumlal Karel.
"No tak tchýně se celých těch pětapadesát let skrývala na Zemi. Po první světový se začala vydávat za člověka jménem Hitler. K vaší smůle jí našel generál Ludendorff. Vytáhl jí do politiky, a tak se v ní probudil ten instinkt pro ovládání ostatních."
"Já to věděl!" vyhrkl Karel.
"Nepřerušujte,“ vyplísnil ho ve srandě Honza. "Tchýně začala druhou světovou. Když došlo k té sebevraždě, tchýně do té jámy hodila nějakou sobě podobnou mrtvolu a zmizela v Americe. Tam přijala identitu čerstvě zemřelého Richarda M. Nixona. Ten umřel na tuberkulózu. Tchýně z té nemoci v tisku udělala jen jizvu na plicích a stala se nakonec americkým prezidentem. Když Nixon v devadesátém čtvrtém umřel, přijela zpět na Gadže a peklo začalo mně. A zbytek už znáte."
"Tak snad bychom si už nemuseli vykat, ne?" prohlasil Karel.
"Dobře. Budu jedině rád," odvětil Honza.
"A co teda má tchýnina zločinecká aféra společného s tím magorem, co nás sledoval?"
"No hodně. Hned se k tomu dostanu."
Honza se napil piva, které se vynořilo z útrob palubní desky, a pokračoval:
"Když tchýně zmizela ze Země, OSN u Roswellu našlo stíhačku. Podle některých zdrojů tam spadla v roce 1947, ale to jí jen objevili podle nějakejch plynů, co vypustila. Když zjistili, co to vlastně je, zakožili tajnou agenturu nazvanou Alien Hunters Agency. Zkráceně AHA. Ti mají za úkol chytat, vyslýchat a zabíjet všechny mimozemšťany, na které narazí. A to bez ohledu na jejich úmysly. Na mě přišli, když jsem tu byl nějakých pět let. Od té doby mě honí jeden z jejich agentů. To byl zrovna on, který nás dole sledoval."
"No potěš koště." zaklel Karel. "Co po tobě teda chtěj?"
"No jako po každym slušnym mimozemšťanovi. Sebrat mě, mučit mě, vyslýchat mě a nakonec eliminovat."
"Oni nevěří, že exisistujou i ufoni bez nepřátelských úmyslů?"
"To by je ani nenapadlo. Jsou to strašný humanisti."
"He?"
"No maj rádi jenom lidi."
"Jo aha. Tak to beru."
Chvíli jen tak mlčky popíjeli, když se najednou zbláznily všechny kontrolky na řídícím panelu.
"Co se děje?" zeptal se Karel udiveně.
Honza začal kutit něco s ovládacím panelem skenerů. "Dohání nás ten agent ve stíhačce po mé tchýni. Oni jí nakonec dali dohromady."
"A kurva. Co budeme dělat?"
"Mám tu pár manévrů v zásobě," řekl Honza a dál kutil něco s ovládáním lodi.

I když v lodi nebylo nic cítit, náhodný pozorovatel orbitu země by mohl vidět následující. Loď se lehce zhoupla, zastavila se a pak se otočila o 180° na ose X, vypálila vpřed a otočila se stejným způsobem do původního směru. To mělo za následek to, že stíhačka agenta se dotala přímo před loď našich hrdinů.

Honza zatím v lodi zadal poslední příkazy do systému a zmáčkl jeden z větších knoflíků (kupodivu červený) uprostřed hlavního panelu.

"Cos to zrovna udělal?" zeptal se Karel.
"Zneškodnil jsem mu motory," odpověděl ležérně Honza.

A opravdu z lodi vypálil paprsek a zasáhl zadní část stíhačky. Stíhačka se trochu zhoupla, zajiskřilo se kolem ní a pak neovladatelně pokračovala do volného vesmíru.

Kapitola 4 - Poletíš se mnou? Co když bude agent zase otravovat?

V lodi se zatím oba přátelé smáli, až se za břicho popadali. Honza stihl pustit svojí směs rockabilly, Karel nalil oběma pivo a v tomto rozpoložení oba mířili zpět na Zemi.

"Co s nim teď bude?" zeptal se Karel.
"Chvíli bude poletovat vesmírem" odtušil Honza, "pak se mu povede opravit motory a vrátí se na Zemi."
"A co když se mu to nepovede?"
"To nebude takový problém. Trefil jsem ho jen paralyzérem. Pokud to neopraví sám, za dva dny se motory zprovozní samy."
"No tak to je dobře. Jen jedna malá drobnost. Nebude tě ten agent zase prudit?"
"Tak to mě nenapadlo," zamyslel se Honza. "Ale to se dá jednoduše napravit. Za ta léta jsem o nich nashromáždil pěknou řádku důkazů."
"Co teda budeš dělat?" zeptal se Karel.
"Pošlu to médiím," odpověděl Honza.
"Nebudou to brát jako hoax nebo další konspirační teorii?"
"Neměli by. Je tam tolik důkazů, že by to nemělo nechat na pochybách ani nejotrlejší odpůrce konspiračních teorií. A kromě toho AHA nekontroluje všechna média na světě." Prohlásil se smíchem Honza. "Mají pod palcem jen Brusel, část Ameriky a Blesk."
"Jaktože Blesk?"
"Pavel Šafr, šéfredaktor Blesku, je jejich agent. Rekrutovali ho, až když byl na pozici. Ale je loajální k agentuře."

Honza začal opět něco kutit na hlavním panelu. Po displejích začaly přebíhat nejrůznější informace, fotky a grafy.

"Co děláš?" zeptal se Karel.
"No dávám dohromady informace k odeslání," řekl Honza přes rameno.
"Mám jednu prosbu. Bylo by možné Šafra vynechat?"
"Ale proč?" zeptal se Honza. "Vždyť patří k nim. Dělal někdy taky pěkný sviňárny."
"No on je to totiž můj příbuznej. Přesněji řečeno bratr manželky," odpověděl Karel. "Vlastně jedinej z její rodiny, kterýho mám pořád docela rád. Má s těma dvěma zmijema, co mám doma, stejnej vztah jako já." uchechtl se.
"No tak to bych bral." Odtušil Honza a zmáčkl pár tlačítek, kterými odstranil všechny reference na Šafra. "Jen nemůžu zaručit, že ho neshodí sama AHA."
"To by se dalo zvládnout. Nejspíš to stejně dopadne jako s STB po revoluci."
"Jo, to jsem zapomněl. V STB a KGB měla moje tchýně taky prsty, i když nevím, jak se jí to přesně povedlo," doplnil svoje dřívější vyprávění Honza.
"Tak to bych pochopil," uchechtl se Karel.

Honza dokutil svoje dílo na ovládacím panelu lodi a zmáčkl největší tlačítko (opět červené), které se na ovládacím panelu dalo najít. Trvalo to jen několik desítek minut a na monitorech se začaly objevovat zprávy ze všech koutů světa o největší konspiraci, kterou lidstvo zažilo. Vše začalo zprávami na konspiračních blozích, pokračovalo explozí na zpravodajských serverech, až se v neposlední řadě začala objevovat mimořádná zpravodajství ve velké části světových i lokálních televizí, včetně TV Šlágr, která hraje normálně jenom dechovky. Nad Evropou v tu dobu právě svítalo.

"Můžeš mě hodit domů?" zeptal se najednou Karel.
"Klidně. Do Berouna?" odvětil Honza.
"Přesně tam," potvrdil Karel.

A tak se loď snesla na opuštěnou silnici na okraji Berouna, změnila se zpět v taxi a odfrčela do směrem do města. Na náměstí Honza zastavil u chodníku a vystoupil, aby Karlovi otevřel dveře.

"Tak nějak jsem doufal, že bys třeba chtěl začít cestovat se mnou," řekl zklamaně Honza.
"Tak nějak jsem doufal, že se zeptáš, Honzo." Odvětil Karel. "Ale musím říct ne. Alespoň teď ne. Ale až budeš příště projíždět kolem s nějakým problémem, rád se k tobě přidám."
"Beru tě za slovo," prohlásil Honza. "Rád jsem tě poznal. A protože máme velký zpoždění, máš to zadarmo." Dodal se smíchem.
"Ó vřele děkuji, sáhibe," zasmál se Karel a odešel ke svému domu. Honza ho sledoval do té doby, než Karel zmizel ve vchodu, a pak odjel směrem na Prahu.

Ve vesmíru se vznášela neovladatelná stíhačka. V ní se agent hrabal v motoru a mumlal si pod vousy.

"Dostanu tě, ty zatracenej mimozemšťane. Já tě jednou dostanu."

Epilog

Takhle tedy proběhla ta největší změna, která lidstvo postihla od vynálezu  ohně a pečeného masa. Je pravda, že svět se od té doby hodně změnil, ale k tomu vedla další řada  událostí, kterým jsem byl přítomen také. Ale o tom až zase příště. A abyste věděli, že říkám pravdu, musím vám říci, že mé jméno je Karel Řezník.