Trest

Seděla jsem v malé čekárně mezi dvěma strážci s odjištěnými hargy a rozechvěle se dívala na dveře tranzitního sálu. Věděla jsem, co přijde, neboť i s touhle variantou jsem musela počítat, když jsem se pouštěla do zakázaného experimentu. Byl riskantní, a přesto bych ani dnes nejednala jinak. Úspěch znamenal přímo revoluční změny v mém oboru a další netušené možnosti genetického inženýrství. Snad jsem něco přehlédla, snad něco uspěchala … Fakt je, že pokus skončil drastickou smrtí mého spolupracovníka.
Pohlédla jsem na své strážce. Znuděně si prohlíželi jakýsi plakát a tiše si domlouvali večerní program. Můj osud je očividně nezajímal, a proč taky. Nakonec, chladný nezájem se snáší mnohem lépe než soucit, jenž by otřásl posledním zbytkem mé odvahy,
Před očima mi defilují události posledních dnů. Nebyla to radostná přehlídka, a soudní výrok mé martyrium definitivně uzavřel. Tvrdý ortel – děsící především nepoznaným nebezpečím. Kdo ví, co všechno na mě čeká.
Světlo na dveřích mě upozornilo, že za chvíli vejdu, abych na dlouhý čas zmizela z rodné Sorany, přenesena neznámo kam a přeměněna … Nikdo se nedoví, jakou podobu mi elektronický soudce vybral, ani která planeta mi byla určena. A právě tato nejistota je ze všeho nejhorší.
Slyšela jsem pár historek, a žádná z nich pro ty, kdo je prožívali, nepatřila k příjemným zážitkům. Ono být v kůži šupinatého ještěra nebo slizkého hlavonožce, určitě příliš zábavné nebude, ačkoli mnohem horší je proměna v pavouka či jinou drobnou havěť, na niž si brousí zuby spousta větších nepřátel.
Ponurá znělka vyzývala ke vstupu. Těžkým krokem, podpírána strážnými, mířím vstříc osudu …

Probudila jsem se na louce s nepřirozenou zelenou barvou, vydechující omamnou vůni. Za normálních okolností by mě taková situace vyděsila do krajnosti, ale díky speciální psychoterapii a hypnóze, kterou každý odsouzenec prochází, se nad tím ani nepozastavuji.
Pečlivě naprogramovaná bariéra mého mozku propustila plánovanou informaci. Teď už vím, že tu mám strávit tři zdejší roky s intelektem sice vyšším, než u tvora, v něhož jsem proměněna, přesto však zredukovaným na minimum. Implantovaný paměťový záznamník a přesně vyladěný mikrokomunikátor s nezměnitelným nastavením, tvoří mé technické zázemí.
Se zájmem si prohlížím nové tělo. Jeho fantastické tvary nepůsobí nijak odporně, naopak, musím přiznat, že jsem se svým zevnějškem vcelku spokojena.
Odhodlaně jsem zamířila k bizarnímu stavení, krčícímu se opodál. Cestou obdivuji pestrou paletu živočichů nejrůznějších tvarů, barev i velikostí. Zajímavá podívaná, já však hledám tvory, k nimž nyní patřím.

Už tři dny žiju s menší skupinou a moje postavení se pozvolna stává rovnoprávným. Zpočátku jsem měla celou řadu kontraverzí s hádavými příslušnicemi této kasty, teď mě však nechávají na pokoji. Vůdce naší společnosti, statný, výbojný krasavec, se mě nejednou zastal a ty nejdrzejší rázně odkázal do patřičných mezí. Vedu tu život poněkud divný, není ovšem ani zdaleka tak pochmurný, jak jsem si v duchu představovala.
Stále více si zvykám na nové poměry. Snad ze všeho nejvíce mi vadí omezené komunikování. Jazyk těchto tvorů je nedokonalý, velmi chudý, a s inteligencí jsou na tom prabídně.

Čas plyne a já s úlevou konstatuji, že jsem nedopadla právě nejhůř. Hezounek mě i nadále vyznamenává svou přízní, a díky mikrokomunikátoru se obstojně domluvím. Cítím, že ostatní družky žárlí, a to je vlastně první příjemné zjištění.

Znenadání se mi zastesklo po rodné planetě. Krátký, prchavý okamžik. Pak přišel On a já na Soranu rychle zapomněla. Nedělám si žádné výčitky. Vždyť oni sami mé vědomí potlačili natolik, že se jen občas a velmi slabě ozve vzpomínka na domov. Jsem prostě taková, jakou mě stvořili.
Paměťový záznamník je téměř prázdný. Nejdříve jsem neměla čas, vše pro mě bylo nové, neznámé a já se musela stále učit a teď … zjišťuji, že by mé záznamy byly až příliš osobní.

Naši skupinu napadlo velké zvíře. V panické hrůze jsme pobíhaly sem a tam a ustrašeně volaly o pomoc. Nejvíce však deprimoval pohled na Hezounka. Hanebně prchal, aniž by projevil sebemenší snahu nás ochránit. Zbabělec!
Vztah mezi námi se zkomplikoval. Úmyslně se mu vyhýbám a přehlížím jeho drobné pozornosti. Je skleslý, ale tak snadno si mě neudobří.

Rány osudu neustávají. Postrádám nejlepší kamarádku. Hledala jsem všude. Marně. Ostatní nejsou její ztrátou nikterak vyvedeni z míry, já však celý den nestála za nic. Jak mi chybí to věčné klábosení, s nímž mi předtím šla tak děsně na nervy.
Do hloubi duše jsem otřesena. Co je to za krutou, krvežíznivou planetu?! Mlčky stojím nad hrůznými pozůstatky nebohé přítelkyně. Vražda! Brutální, ničím neomluvitelná vražda! Moje hoře však nikoho nevzrušuje. Lhostejně, bez kapky lítosti, se tu i nadále přetřásají všední starosti. Neuvěřitelné!

Paměťové bloky se přece jen začínají zaplňovat. Pobouřena násilnou smrtí jedné z nás, rozhoduji se popsat život na této planetě i se všemi negacemi.
Pilně zaznamenávám svá pozorování, a k velké nelibosti Hezounka, podnikám samostatné výpravy. Večer co večer třídím a vyhodnocuji získané poznatky. Jde mi to zoufale pomalu, neboť nedokážu prolomit bariéru, která nemilosrdně uzavřela můj intelekt. Začínám být z toho všeho nezdravě přecitlivělá.

Období relativního klidu. Úporně se snažím pochopit zákonitosti zdejšího života i jeho komplikované vazby. Zdá se však, že je to nad mé síly. Snad jednou …

Přestala jsem vnímat čas. Nevím, jak dlouho jsem na této planetě, ale stále zřetelněji cítím, že se stávám její nedílnou součástí. Jistě je to i tím, že Hezounkův zájem neochabuje a podstatnou měrou mi ulehčuje vyhnanství. Sem tam s ním prohodím pár slov. Je rád, že už se na něj nezlobím, a nepřipomínám mu ostudné chování při útoku děsivé šelmy. Po pravdě řečeno, je docela milý.

Dnes se plně rehabilitoval! Nečekaně k nám zavítal představitel sousední society a choval se velmi arogantně. Hezounek, přestože je menší, se s ním odhodlaně pustil do křížku. Po urputné bitce cizák neslavně utekl. Byla jsem prvním gratulantem. Nikdy na ten jeho pohled nezapomenu.
Rvačka všechno změnila. Jeho dvoření teď přijímám s radostným rozechvěním a veřejně. Občas po něm hodím očkem, aby věděl, že mi není lhostejný. Všechny kolegyně mu nestydatě nadbíhají, ovšem já vím své.
V poslední době se točí jen a jen kolem mě a zamilovaně se předvádí. Je to příjemné. Zatím vzdoruji jeho vášni, otázkou je, jak dlouho vydržím.

Dnešek byl ódou lásky. Žadonil, natřásal se a dorážel, až jsem nakonec podlehla. Žvatlala jsem roztomilé hlouposti a vůbec se chovala nemožně. Samozřejmě, že paměťový záznamník přišel opět zkrátka. Dovedu si představit, jak by se celý ústav bavil na můj účet. Ústav … přátelé, zarazila jsem se. Mám se vrátit? Proč?! Čím víc o tom uvažuji, tím méně mám k návratu chuť.

Procházím se po zelené louce, již dávno mi nepřipadá podivná, a poctivě, bez příkras, hodnotím svůj život. Vyhnanství, které mi ukončilo kariéru, zcela nečekaně zasáhlo i mou citovou oblast. Absurdní situace! Další úvahy přerušil Hezounkův hlas. Je rozhodnuto! Zůstanu tady a navždy. Sbohem, Sorano, můj vzdálený domove!
Nemohu usnout. S něhou hledím na svého vyvoleného a v duši mám smutek. Konec stesku! Poroučím si a ničím paměťový záznamník. Krátce váhám, a vzápětí postihuje stejný osud i mikrokomunikátor. Tímto činem jsem zpřetrhala poslední pouta s rodnou planetou.

Časně ráno jsem vyklouzla ven a potichoučku si zkouším své vyznání. Napoprvé to neznělo špatně, a tak netrpělivě čekám, až se objeví On, můj Hezounek.
Zaslechla jsem rázné kroky. Vyšel, s rozkoší si protáhl tělo na chladném vzduchu a zaklonil hlavu. Právě o takové situaci jsem celou dobu snila, nadechla jsem se a z plna hrdla vyrazila své roztoužené Ko-Ko-Ko-Dák!