Osudová předpověď

Den, další den, a zase další den, a nečekaně další den, pořád to samé, ztrápení lidé a jejich osudy, které mě netankují, ale Manhattanská ulice mi jich sem vrhá denně iks.

Nechci je, netoužím po nich, vždycky ztratím část sebe sama, když jím vykládám budoucnost.

Je podvečer, spím, ale někdo mě budí, radši bych, aby se sebrala a táhla do háje, klidně budu i hladovět, ale jak to tak vypadá, tak né dnes.

Nepotřebuji zvláštní schopnosti na to, abych viděla, co za chuděru mám před sebou. Kancelářský kostýmek, vlasy jako vyhozená hadrová panenka. Řasenka po celém obličeji, jestli kvůli deště nebo slzám, to nevím.

"Vítám Vás," oznamuji co nejmystičtěji.

Pozdraví mě kývnutím, špetka nesmělosti smíchaná s trochou nebojácnosti, tohle je pro mě nové, zvláštní, jiné.

Dobrá, příjmu ji.

Posadím se za stůl naproti ní. Ještě chvíli mi bude zírat na kouli těma svýma psíma očima, tak mi asi praskne. Očividně čeká na příslib lepší budoucnosti, ale co ja vím, jestli nějakou takovou má.

Na stole mi přistane 60 dolarů, docela bohatá odměna na to, že jsem ještě nic neřekla, víc, než moje obvyklá taxa. Nejspíše čeká, že jí předpovím happy end a tucet dětí, nezklamu jí tedy.

Hraji na ni divadýlko, rukama kroužím, mumlám si pod nosem, pro větší dramatičnost ji chytám za ruku.

ŠOK!!! Hlava mi padá - ne škubne do záklonu, oči se mi zamlží, klientka málem padá ze židle leknutím, ale to sotva vnímám.

To snad né!!! Znova ne, dlouho byl klid.

Ruku jí držím tak silně, že mi modrají klouby, sakra...

"Co? Co je??? Co jste viděla?"

Mám pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, celá se třesu, sotva dýchám...

Koukám na ni, snažím se zaostřit, je napnutá jak struna, mám pocit, že kdybych se jí jen dotkla, tak vybouchne, ostatně sama do toho nemám daleko.

Vykládám jí klasické fráze, že se vše zlepší, bude v pořádku a v dobré se obrátí, neutrální budoucnost, kterou říkám tuctům dalších, jenže tahle je jiná, nějak ví, že neříkám všechno, tlačí na mě, abych řekla více.

Snažím se jí to vymluvit, že je to nebezpečné, že vlny osudu by neměl nikdo znát.

Prosí mě, uplácí penězma, hodinkama, řečma. I přes moje varování ze mě dostává svůj osud. Manžela, děti, lásku, práci. Chce vědět stále víc, dále, hlouběji. Neustále ji odpuzuji od těchto informací, ale nedá si říct.

Až smrtelná postel obklopena rodinou zastaví její chtíč. Očividně uklidněna získanými informacemi mi poděkuje a odchází.

Sedím vyčerpaná z tohoto zážitku, ruce svěšené a slzím, ne brečím, oči mám zavřené a jen vnímám zvuky a ruchy okolí. Ani ne minutu po tom, co odešla slyším skřípění kol a tupý náraz, slzy se mi valí po tváři, musím si je otřít.

Poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, než vydechla naposledy byla "To není možné, vždyť...Proč?".

Protože můj dar je zároveň Vaším prokletím a Vy, kteří se bojíte žít bez nápovědy a chcete vědět to, co Vám nebylo určeno, zaplatíte svým zbývajícím časem do konce Vaších dní stejným kusem, jako který jste odkryli - a mohli žít.