Přání na počkání
Přání na počkání
Přání na počkání
A až tam přijedeme, moje milá Lauro, neměj strach, přijdeš k té milé paní u okénka a řekneš, „přeju si“ „ale nesmíš zapomenut, že přání nesmíš za nic na světě říct nahlas! Nebo se nikdy nevyplní.“ Maminka se otočila „A to by byla táákováhle škoda“ a roztáhla zeširoka ruce.
Když přijeli k domu přání a jiných služeb, zaparkovaly vedle bílého cadillacu. Vystoupili a už se šinuly k průhledným dveřím na buňku. A v tom jsem je zahlédl. Jak to chodilo na světě v tuto dobu?
Jak to zjednodušit. Každá rodina na celém světě měla, díky pár moudrým lidem, možnost splnit si jedno své největší přání. Každá rodina, tím myslím jen úzký kruh rodiny, měla jednou za 20 let tuto možnost. Byla to velká událost, ale lidé ji po čase přestali předkládat takový význam. Každých dvacet let je trápila myšlenka jak s přáním naložit a když přišlo na věc, byly to většinou jen hmotné věci, z kterých měli radost jen pár let. Jen málo lidí myslelo na ostatní, a možná jen díky těmto lidem stál svět ještě na pevných základech.
Dvacet let uběhlo a přání padlo na malou Lauru. Máma i otec moc dobře věděli, že toto přání je jen její, ale co by si taková malá holčička mohla přát? A tak asi měsíc před touto slávou, začali do Laury tlačit své malinké, ale přitom tak ostré a nezastavitelné klínky. „Laurinko, a ty si přece říkala, že by si chtěla bydlet na zámku, není to tak?“ „Ano maminko, to je pravda, ale to jsem byla ještě malinká, a navíc se mi to asi nikdy nesplní.“ Maminka se usmála. „A právě teď by se ti to splnit mohlo, Lauro.“ A tak to šlo celý měsíc. Máma se domluvila i s tátou co pro ně bude “nejlepší“ a Laura neměla šanci na odpor. Byla dost velká na to, aby pochopila, co se děje a jakou má v tu chvíli moc, ale příliš malá na to, aby toho zneužila nebo si prostě jen přála přání za sebe, jak to prvotní myslitelé vždy plánovali.
Skleněné dveře se otevřely a rodina vstoupila do domu. Šel jsem za nimi, protože jsem měl pocit, že jsou naše osudy nějakým způsobem propojeny. „Ták Lauro a jsme tu. Ničeho se neboj“ „Ale já se nebojím tatínku.“ „já vím“ „já vím, ale přece, řekneme si to ještě jednou.“ „Až přijdeš k okénku, co řekneš?“ „řeknu, PŘEJU SI“ „a dál?“ pokračoval tatínek. Pak budu myslet na svoje přání. „Správně a tvoje přání je?“ „Chci velký zámek s obrovskou zahradou, bazénem a taky dílnou na opravu aut“ Tatínkovi se trochu ulevilo a vypadal spokojenější. Fronta ubíhala a za chvíli se Laura dostala až k okénku. Tam už za ní rodiče nemohli. Sedla si na bílou posuvnou židli a vyjela pomalu nahoru. Objevila se před ní tvář. Nebyla to tvář vůbec obyčejná, vypadala spíše jako stroj z jiného vesmíru. Měla bílé tváře, které vypadaly, že jsou z umělé hmoty, a modré oči jako dva obrovské diamanty, přes celou horní polovinu hlavy. Měla modrá ústa, která se leskla v bílém světle a vypadala jako lidská, i nos měla krásně modrý, ale světlejšího odstínu než její oči. Vypadá roztomile, pomyslela si Laura. „Ahoj holčičko, ty jsi Laura, je to tak?“ „ano paní“ „a víš proč si tu?“ „ano paní“ „To ráda slyším a taky určité víš, že přání nesmíš vyslovit nahlas nebo se ti nikdy nesplní.“ „Ano samozřejmě že vím.“ Laura se usmála, ale vypadalo to, jako by začala mírně pohrdat, díky vědomostem které ji předali rodiče. „Tak, už tě nebudu zdržovat Lauro, jen poslední věc, přání, které si tu budeš přát, patří jen tobě. Je to tvoje přání a nikdo nemá právo si na něj dělat nárok, rozumíš?“ Laura se podívala do modrých očí a začala mít strach. Její přání? Doopravdy, ta paní má pravdu já jsem tady a můžu si přát, jen co mě napadne. Pomyslela na rodiče. Čas ubíhal a Laura jen tiše seděla. Doufala že paní za okénkem něco řekne, ale bylo ticho. Laura se rozhodla. „Můžu si teda něco přát?“ „Ale samozřejmě, vyslov připojovací slova a pak se ponoř do mysli. „Připojovací slova?“ „Tak rodiče ti neřekli úplně všechno“ „Připojovací slova, jsou slova, PŘEJU SI“ „ano to vím, co mám říct“ odpověděla vyčítavě holčička. „Tak můžeme začít?“ „Ano“ „PŘEJU SI“ Lauře se začali v hlavě točit myšlenky, nebyly to jen tak obyčejné bezduché myšlenky, byly to myšlenky neuvěřitelné moci. Mohla skoro všechno, kromě věcí, nad kterými lidé nevládnou. Ale zůstala u svého přání, které si rozmyslela před chvíli, při svém velkém vnitřním boji. „Toho nejkrásnějšího houpacího koně od Dvou planet.“ Náhle si uvědomila, co udělala. Paní se na ni jen zvláštně dívala, ale rozsekla nastalé ticho. „Promiň holčičko, ale přání se ti teď nesplní“ Laura dobře věděla proč. Řekla přání nahlas. Byla smutná, ale jak už to tak u dětí bývá, rychle na to zapomene a bude v radosti dospívat dál.
Židle sjela pomalu dolů a Laura se dotkla červenými střevíčky země. Když přišla k rodičům, kteří se na ni nevěřícně dívaly, řekla jen. „ Myslím že se vám to nesplní“ Byla smutná ale naštvaná zároveň. Nikdo ji předtím neřekl, že přání je jen její a proto se rozhodovala v nejistotě na poslední chvíli. Dál už jsem tuto rodinu nesledoval. Jediné co vím, bylo, že houpací koníky od dvou planet stáhly toho dne z prodeje, díky závadnému materiálu, na kterém chtěli ušetřit a který při pádu praskl a okraje praskliny byly ostré jako nůž.
Byl jsem v této zemi nový, ale hned mi hlavou začaly bloudit zajímavé myšlenky. Co když mám také své přání? Proč to nezkusit. Napadá mě jedna věc, kterou bych si přece jenom mohl přát. Za zkoušku to rozhodně stojí. Vystál jsem nevelkou frontu a pozorně přečetl celý manuál, až jsem se ocitl na křesle. „Pan Nostar?“ „Ano odpověděl jsem“ a neměl jsem nejmenší tušení, jak to ví. Paní, nebo spíše stroj na mě hleděl přes ty dva modré diamanty a vůbec se nehýbal. Jak tohle všechno ví? Jakto, že se nepodívá ani do počítače, nebo nějakých materiálů? Možná má počítač schovaný za očima nebo, vždyť ona sama je velký počítač. Nechal jsem těchto úvah, i když mě docela příjemně bavily. Stroj pokračoval. „Je to zvláštní, máte tu už dvě promarněná přání“ usmál jsem se.. „Byl jsem nějak mimo město, tak jsem na to zapomněl“ Stroj mi nevěřil, vlastně jsem si ani já v tu chvíli nevěřil, přišlo mi to jen jako nejrozumnější a zároveň vtipná odpověď. Bylo jí to jedno, prostě pokračovala. „Tak vyslovte připojovací slova a můžeme začít“ zhluboka jsem se nadechl a jedním dechem jsem ze sebe dostal „PŘEJU SI ZEMŘÍT“
A tak začala moje cesta nesmrtelného.
A až tam přijedeme, moje milá Lauro, neměj strach, přijdeš k té milé paní u okénka a řekneš, „přeju si“ „ale nesmíš zapomenut, že přání nesmíš za nic na světě říct nahlas! Nebo se nikdy nevyplní.“ Maminka se otočila „A to by byla táákováhle škoda“ a roztáhla zeširoka ruce.
Když přijeli k domu přání a jiných služeb, zaparkovaly vedle bílého cadillacu. Vystoupili a už se šinuly k průhledným dveřím na buňku. A v tom jsem je zahlédl. Jak to chodilo na světě v tuto dobu?
Jak to zjednodušit. Každá rodina na celém světě měla, díky pár moudrým lidem, možnost splnit si jedno své největší přání. Každá rodina, tím myslím jen úzký kruh rodiny, měla jednou za 20 let tuto možnost. Byla to velká událost, ale lidé ji po čase přestali předkládat takový význam. Každých dvacet let je trápila myšlenka jak s přáním naložit a když přišlo na věc, byly to většinou jen hmotné věci, z kterých měli radost jen pár let. Jen málo lidí myslelo na ostatní, a možná jen díky těmto lidem stál svět ještě na pevných základech.
Dvacet let uběhlo a přání padlo na malou Lauru. Máma i otec moc dobře věděli, že toto přání je jen její, ale co by si taková malá holčička mohla přát? A tak asi měsíc před touto slávou, začali do Laury tlačit své malinké, ale přitom tak ostré a nezastavitelné klínky. „Laurinko, a ty si přece říkala, že by si chtěla bydlet na zámku, není to tak?“ „Ano maminko, to je pravda, ale to jsem byla ještě malinká, a navíc se mi to asi nikdy nesplní.“ Maminka se usmála. „A právě teď by se ti to splnit mohlo, Lauro.“ A tak to šlo celý měsíc. Máma se domluvila i s tátou co pro ně bude “nejlepší“ a Laura neměla šanci na odpor. Byla dost velká na to, aby pochopila, co se děje a jakou má v tu chvíli moc, ale příliš malá na to, aby toho zneužila nebo si prostě jen přála přání za sebe, jak to prvotní myslitelé vždy plánovali.
Skleněné dveře se otevřely a rodina vstoupila do domu. Šel jsem za nimi, protože jsem měl pocit, že jsou naše osudy nějakým způsobem propojeny. „Ták Lauro a jsme tu. Ničeho se neboj“ „Ale já se nebojím tatínku.“ „já vím“ „já vím, ale přece, řekneme si to ještě jednou.“ „Až přijdeš k okénku, co řekneš?“ „řeknu, PŘEJU SI“ „a dál?“ pokračoval tatínek. Pak budu myslet na svoje přání. „Správně a tvoje přání je?“ „Chci velký zámek s obrovskou zahradou, bazénem a taky dílnou na opravu aut“ Tatínkovi se trochu ulevilo a vypadal spokojenější. Fronta ubíhala a za chvíli se Laura dostala až k okénku. Tam už za ní rodiče nemohli. Sedla si na bílou posuvnou židli a vyjela pomalu nahoru. Objevila se před ní tvář. Nebyla to tvář vůbec obyčejná, vypadala spíše jako stroj z jiného vesmíru. Měla bílé tváře, které vypadaly, že jsou z umělé hmoty, a modré oči jako dva obrovské diamanty, přes celou horní polovinu hlavy. Měla modrá ústa, která se leskla v bílém světle a vypadala jako lidská, i nos měla krásně modrý, ale světlejšího odstínu než její oči. Vypadá roztomile, pomyslela si Laura. „Ahoj holčičko, ty jsi Laura, je to tak?“ „ano paní“ „a víš proč si tu?“ „ano paní“ „To ráda slyším a taky určité víš, že přání nesmíš vyslovit nahlas nebo se ti nikdy nesplní.“ „Ano samozřejmě že vím.“ Laura se usmála, ale vypadalo to, jako by začala mírně pohrdat, díky vědomostem které ji předali rodiče. „Tak, už tě nebudu zdržovat Lauro, jen poslední věc, přání, které si tu budeš přát, patří jen tobě. Je to tvoje přání a nikdo nemá právo si na něj dělat nárok, rozumíš?“ Laura se podívala do modrých očí a začala mít strach. Její přání? Doopravdy, ta paní má pravdu já jsem tady a můžu si přát, jen co mě napadne. Pomyslela na rodiče. Čas ubíhal a Laura jen tiše seděla. Doufala že paní za okénkem něco řekne, ale bylo ticho. Laura se rozhodla. „Můžu si teda něco přát?“ „Ale samozřejmě, vyslov připojovací slova a pak se ponoř do mysli. „Připojovací slova?“ „Tak rodiče ti neřekli úplně všechno“ „Připojovací slova, jsou slova, PŘEJU SI“ „ano to vím, co mám říct“ odpověděla vyčítavě holčička. „Tak můžeme začít?“ „Ano“ „PŘEJU SI“ Lauře se začali v hlavě točit myšlenky, nebyly to jen tak obyčejné bezduché myšlenky, byly to myšlenky neuvěřitelné moci. Mohla skoro všechno, kromě věcí, nad kterými lidé nevládnou. Ale zůstala u svého přání, které si rozmyslela před chvíli, při svém velkém vnitřním boji. „Toho nejkrásnějšího houpacího koně od Dvou planet.“ Náhle si uvědomila, co udělala. Paní se na ni jen zvláštně dívala, ale rozsekla nastalé ticho. „Promiň holčičko, ale přání se ti teď nesplní“ Laura dobře věděla proč. Řekla přání nahlas. Byla smutná, ale jak už to tak u dětí bývá, rychle na to zapomene a bude v radosti dospívat dál.
Židle sjela pomalu dolů a Laura se dotkla červenými střevíčky země. Když přišla k rodičům, kteří se na ni nevěřícně dívaly, řekla jen. „ Myslím že se vám to nesplní“ Byla smutná ale naštvaná zároveň. Nikdo ji předtím neřekl, že přání je jen její a proto se rozhodovala v nejistotě na poslední chvíli. Dál už jsem tuto rodinu nesledoval. Jediné co vím, bylo, že houpací koníky od dvou planet stáhly toho dne z prodeje, díky závadnému materiálu, na kterém chtěli ušetřit a který při pádu praskl a okraje praskliny byly ostré jako nůž.
Byl jsem v této zemi nový, ale hned mi hlavou začaly bloudit zajímavé myšlenky. Co když mám také své přání? Proč to nezkusit. Napadá mě jedna věc, kterou bych si přece jenom mohl přát. Za zkoušku to rozhodně stojí. Vystál jsem nevelkou frontu a pozorně přečetl celý manuál, až jsem se ocitl na křesle. „Pan Nostar?“ „Ano odpověděl jsem“ a neměl jsem nejmenší tušení, jak to ví. Paní, nebo spíše stroj na mě hleděl přes ty dva modré diamanty a vůbec se nehýbal. Jak tohle všechno ví? Jakto, že se nepodívá ani do počítače, nebo nějakých materiálů? Možná má počítač schovaný za očima nebo, vždyť ona sama je velký počítač. Nechal jsem těchto úvah, i když mě docela příjemně bavily. Stroj pokračoval. „Je to zvláštní, máte tu už dvě promarněná přání“ usmál jsem se.. „Byl jsem nějak mimo město, tak jsem na to zapomněl“ Stroj mi nevěřil, vlastně jsem si ani já v tu chvíli nevěřil, přišlo mi to jen jako nejrozumnější a zároveň vtipná odpověď. Bylo jí to jedno, prostě pokračovala. „Tak vyslovte připojovací slova a můžeme začít“ zhluboka jsem se nadechl a jedním dechem jsem ze sebe dostal „PŘEJU SI ZEMŘÍT“
A tak začala moje cesta nesmrtelného.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk