A vy jste kdo?

„A vy jste kdo?“ zeptala jsem se, ale dostalo se mi nečekané odpovědi.

„Já jsem taky Doktor.“ odpověděl vysoký a hubený muž s divoce rozcuchanými vlasy vedle kterého stál o něco menší a mladší muž s patkou a červeným motýlkem oba v obleku a oba taky zrovna nepůsobili dojmem, že by věděli o tom co tu dělají.

„Takže vy jste doktoři. Nevěděla jsem o tom, že bych volala záchranku.“ zamyslela jsem se nad tím a při pohledu na ty dva jsem nakonec došla k názoru, že ti dva rozhodně z medicíny nebudou.

„My nejsme doktoři jako doktoři.“ řekl ten s motýlkem a oba se na sebe podívali.

„Takže jste doktoři filozofie nebo práv?“

Náhle se ozval hluk, který jsem nikdy dřív neslyšela a z kuchyně zářilo modré světlo.

„Co to je?“ všichni tři jsme se šli podívat a v kuchyni jsem měla modrou budku.

„Co to je?“ zeptala jsem se znovu a podívala na ty dva, kteří se tvářili dost zaraženě.

Dveře budky se otevřeli a vyšel z ní muž v klobouku, s kudrnatými vlasy a barevnou dlouhou až moc dlouhou šálou. V ruce držel sáček s bonbóny.

„Dá si někdo Jelly Baby?“ Natáhl ruku s pytlíkem a mě nenapadlo nic jiného než si vzít. Ten vysoký doktor si taky vzal a nakonec si vzal i ten druhý.

„Já jsem Doktor.“ představil se a rozhlédl kolem.

„Tak vy taky! A jak to, že jste se tu takhle objevil? Vy jste mimoň, ne všichni jste mimoni. Nemůžete se u mě objevit ve dvě ráno. Já nejsem nemocná.“ začala jsem a přistoupila blíž v modré budce a nakoukla dovnitř.

„Pane bože...! On je fakt mimozemšťan.“ vykřikla jsem a couvla.

„Kdo je mimozemšťan?“ z chodby vykoukl další muž s krátkými vlasy, výrazným nosem a veselím úsměvem. Na sobě měl koženou budku a svetr.

Všichni jsme se na něho podívali.

„Kdo jste? Ne, já vím... vy jste určitě doktor.“

„Ano, jak to víte? Jsem Doktor.“

„Já taky.“ vyšel za ním starý muž s bílými vlasy a vrásčitou tváří „A venku jsou další.“

Všichni se na sebe vyjeveně dívali jen já jsem tam stála zamračená a sledovala je.

„Jak je to možný? Oh, abych nezapomněl. Můžete si je vzít.“ přistoupil ke mně kudrnatý muž a dal mi do rukou pytlík s bonbóny.

„Ehm...“ podívala jsem se na to a zatvářila se smutně, protože jsem neměla ani ponětí co se děje a nikdo mi to asi nevysvětlí.

„Jen přeparkuji a jdu za vámi.“ oznámil a zmizel v budce.

Vysoký společně s tím s motýlkem se začali smát a zaraženost vystřídala zvědavost a jistá radost z toho, že je vidí.

Všichni pak zmizeli a já zůstala sama s těmi bonbóny, ale ještě jsem se mohla chvíli dívat na to prapodivné shromáždění před domem, než odešli zapálení do rozhovoru.

Sice to podivné setkání netrvalo dlouho, ale myslela jsem na to hodně dlouho a nakonec jsem zjistila, kdo ti Doktoři byli a řekla jsem si, že rozhodně jsem docela šťastlivec, ale nikomu jsem to neřekla a ty bonbóny si kupuji pravidelně od té doby co mi je ten kudrnáč dal.