Animus 1-Úvod

Prolog
Lidská, mysl a její moc. Jak moc je silná? Čeho všeho je člověk schopen pouhou myšlenkou? A co náš mozek? Je to jen orgán, který používáme k ovládání motoriky těla? Máme ho jen k tomu, aby nám umožnil vidět, slyšet, mluvit či snít? Dovoluje nám jen ty pateticky známé a samozřejmé úkony? Nebo díky němu zmůžeme víc? Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu přemýšlet o něčem takovém, asi bych se mu vysmál.

Tehdy jsem žil životem, který jsem nazýval výmluvně svobodomyslným. Zvláštní, jak některá slova dokážou nabýt úplně jiný smysl. Se svobodnou myslí, mé počínání nemělo tehdy co dělat, napadají mě spíš slova jako lehkomyslnost nebo nerozvážnost. A to díky své sobeckosti a sebelásce, volím mezi mírnými výrazy. Můj život byl jednoduchý a kupodivu, vyhovoval mi, vlastně mi i docela chybí. Jednotvárná monotónní práce, která měsíčně hodila dost peněz na nájem, jídlo ale hlavně na chlast a trávu. Ty poslední dvě položky zhltly daleko více výdajů a financí, než dříve zmiňované nájemné a jídlo. To byl taky hlavní důvod, proč si má kultura bydlení a stravování nezadala s kulturou života prasete domácího.

Dny měly tentýž scénář. Ranní vstávání, zřídkakdy včas, překonaní příšerné kocoviny, omluva nadřízeným za pozdní příchod, doplněná jakýmsi slibem, ve který ani jedna strana příliš nevěřila. Přetrpění osmi až deseti hodin nudné, avšak namáhavé práce, což z dostatečným množstvím marihuany a vypilovanou schopností zašívat se, nebyl zas takový problém. Pak rychlá večeře u stánku s rychlým občerstvením spláchnutá studenou jedenáctkou, která nalákala na jasně strávený zbytek dne, jenž měl za následek kocovinu, nedochvilnost, no a tak dál dokola.

Prostě, kdyby mi před rokem někdo řekl, že jen díky myšlence budu schopen změnit minulost a přítomnost poslal bych ho někam.
Ostatně, tak nějak to vlastně bylo.

Úvod

Moje jméno je Erik Kot.
Blbé příjmení pro někoho, kdo se na základní škole výrazně zadrhával. První a druhou třídu jsem si užil svoje. Všichni spolužáci se mi smáli. Ani naše třídní učitelka mi moc neulehčovala situaci tím, že mě před třídou oslovovala „kokta".Nenáviděl jsem ji, i celou třídu.Myslím, že pro mě i ostatní, kdo si mě takto dobírali, bylo dobře, že jsme se s rodiči odstěhovali jinam. Bral jsem to jako nový začátek, jenže to koktání jsem si bohužel nosil s sebou.

Den před nástupem do nové třídy jsem si před zrcadlem několik hodin cvičil, jak se představit aniž bych se zadrhnul. Několikrát se mi to podařilo, dokonce i několikrát po sobě. Tehdy mě to dost uklidnilo a do školy jsem jel s velkým optimizmem.Šel jsem po chodbě v závěsu za novou třídní učitelkou.Byla dost mladá, mladší než byla tehdy moje máma, měla dost krátkou upnutou sukni, což bylo dost sexy, jenže vzhledem k mému věku a situaci jsem se soustředil pouze na zvuk klapotu podpatků, v jejichž rytmu jsem si v hlavě slabikoval své jméno a příjmení.

„Tak.“ Řekla mladá paní učitelka, když jsme stáli před dveřmi do třídy.„Teď přijdeš a pěkně řekneš třídě své celé jméno, a odkud si se přistěhoval. A pěkně nahlas ať tě každý slyší, ano?“ Dávala mi další instrukce.Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu. Slova jsem si šetřil. Vstoupili jsme do třídy. Ozvalo se hromadné zavrzání židlí všech, co se postavili. Před třídou jsem slyšel různorodý hluk, ale teď tu bylo hrobové ticho. Všichni koukali na mě.

„Děti!" Ozvala se učitelka.
„Tohle je váš nový žák.“ Dodala a pohledem mě pobídla k tomu, abych dál pokračoval sám. Spustil jsem. „Ahoj, moje jméno je Erik.“ A pak to přišlo. Ten blbej pocit ztuhlosti svalů v puse, kterej mi bránil říct cokoli souvisle. Věděl jsem, že se seknu a ve snaze vychrlit ty tři písmena svého příjmení co nejrychleji jak jen to jde, ze mě vypadlo něco jako:


„KKKo-kot.“
Necelá sekunda byla pro mě jako dvě vteřiny. Jednadvacet, jednadvacet. Pak následoval burácející hromadný smích. Učitelku jsem neviděl, protože jsem měl černo před očima, ale vsadim se, že se smála taky.To odkud jsem se přistěhoval, už v tu chvíli nebylo důležité.Od té chvíle jsem byl pro mnohé prostě KOKOT.
Celou základku mi tak všichni říkali. Kokote sem. Kokote tam. Jen v doprovodu někoho dospělého mi říkali jménem. Přezdívky jsem se už nezbavil, kupodivu ani poté co jsem přestal koktat. To bylo pro mou rodinu a mého logopeda docela zázrak, protože se tak stalo ze dne na den.

Bylo to na počátku pubertálního období, kdy jsem si nepřál nic víc, než mluvit normálně. Jednou jsem se soustředil tak moc, tak úpěnlivě, až jsem cítil, že mi v hlavě něco povolilo.Bylo to takové brnknutí, jako malá zaseknutá pružinka co se pod tlakem uvolní. Měl jsem samo sebou radost, máma byla z toho také nadšená. Táta mou radost příliš neprožíval, ale na jeho odtažitost jsem si už dávno zvyknul. No a logoped, který se mnou často ztrácel nervy a považoval mně za koktání neodlučitelného? Ten byl spíše dost překvapený.Poslední platbu od rodičů pak přebíral se slovy pýchy a radosti ze své práce.

Dál to šlo všechno z kopce. Ke konci studia na střední, otec onemocněl. Studium jsem stopnul kvůli jeho nákladné léčbě, která ve finále nepomohla.Po jeho smrti se máma zhroutila a mě doma nebylo moc dobře. Dům se prodal, matka se přestěhovala k mým prarodičům z otcovi strany a já dostal práci, ve které jsem do teď. Jelikož to bylo trochu z ruky, přestěhoval jsem se do podnájmu na předměstí, kde byl nájem za pusu a do práce kousek.

Žil jsem tam sám, nechtěl jsem si nikoho moc pouštět k tělu. Opravdové přátele jsem nikdy neměl. Nechtěl jsem je mít.Jen pár známejch ze stran závisláků, alkoholiků, který na kamarádství kašlou v okamžiku, kdy zacinkaj třeba jen drobný. Někdy byly dny, kdy jsem s nikym neprohodil jediné slovo. A věřte nebo ne? Byl jsem spokojený.