Animus 1-Kapitola 1 Lysergo

Jdu po ulici směrem domů, tedy aspoň myslim, že moje cesta vede právě tam. Hrozně prší. Všude byl slyšet divnej šum. Tlumenej, jako tunelu. Je mi nějak divně ale ne nepříjemně. Jsem mimo, přebral jsem a moc jsem hulil. Zase. Snažim se vzpomenout na předchozí události, ale nějak mi to nejde. Něco mi v tom brání. Nabývám jakési jistoty, která mne utvrzuje v tom, že vzpomenout si, není důležité.

Koukám před sebe a vidim lampu pouličního osvětlení, která svítí jako jediná v ulici. Pohledem na kužel světla, který vrhá, si teprve uvědomuju, jak hustě prší.Lehce mne to fascinuje. Chce se mi říct něco, co vystihuje situaci. Ale pak přes cvakající zuby procedim jen něco, co zní jako „hustý!“

Nezúčastněně čumim do světla, až se mi nekontrolovaně rozkmitaj oči. Několikrát si je promnu a pak to konečně přestane. Zaostřím směrem k zemi a koukám na svoje promočené tenisky značky Converse . Koukám na flek na pravé špičce. Cosi co předtím než utkvělo na mý botě, bylo nejspíš jídlo. Nutí mně to přemýšlet.„Kde jsem byl a odkud to vlastně jdu?“
V tom si všimnu postavy, stojící pod lampou. Má na sobě bundu s kapucí. Přes ten fakt hustej déšť nic moc nevidim, ale myslim, že kouká na mě. „Sakra kde ses tu vzal?“ Řikám si a jdu směrem k němu. Nemám strach, nehodlám se s ním nějak zahazovat nebo jenom s ním navázat oční kontakt.Prostě ho ignoruju. Nevim jak se mám tvářit. Koukám se do země a pak za sebe. Začnu se šacovat, jako kdybych hledal cigarety. Sice žádný nemám a nevim, proč jsem to udělal. Nijak toho ale nelituju, třeba ho to odradí od pokusu o jednu mě stáhnout. Už jsem u něj, oči mi mrknou směrem k němu. Pod kapucí vidim jen jeho bradu obrostlou vousama. Brada se mu pohne a jakoby opožděně zespod kapuce vyjde zvuk:
„Pssst hej!“

xxx

Trhnul jsem sebou. Zorničky zaostřily na plesnivou skvrnu na stropě připomínající tvar africkýho kontinentu. Natáhnul jsem se pro mobil, abych zjistil, kolik je hodin.Jen co jsem ho vzal do ruky, z ničeho nic se rozvibroval.Žmoural jsem na displej.
„Cože budík?“
Napadlo mě, že musim do práce. Něco mi ale říkalo, že je víkend. A taky že jo, byla sobota, jen jsem si nevypnul buzení. Ani mi to nevadilo, normálně bych prospal celej den. Automaticky jsem se začal shánět po energytce s trávou.


Vyhrabal jsem se z peřin a přeskočil řadu prázdných flašek od piva, čítajících několik desítek kusů. Protáhnul jsem se a začal dumat, kde mám svršky.

Vertikální poloha mi však způsobila jinou starost, která si žádala pár minut v sedě.Došoural jsem se na záchod a rozsvítil. Jak jsem tak koukal do světla, na něco jsem si vzpomněl. Pouliční lampa, déšť. „Odkud jsem to šel?“ Pak mě napadlo, že jsem si nejspíš poblil boty. Lítostivě jsem zaklel. Opustil jsem záchod a na chodbě koukal na svoje tenisky. Byly naprosto suché a čisté. Roztáhnul jsem závěs v pokoji a ani venku nic nenasvědčovalo tomu, že v noci lilo jako z konve. Smířil se s tím, že zážitek z minulé noci byl jen sen. Naopak mi v hlavě naskočilo pár vzpomínek na předešlý večer. Nelišil se od ostatních pátečních večerů, chlast, ganja a jukebox na plný pecky.

Otevřel jsem lednici a vzal z ní lehce oschlou paštiku neznámého složení. Zatímco jsem ji vtíral do chleba, vzpomněl jsem si na nějakej důležitej rozhovor, co jsem vedl s Romanem.Roman je bejvalej spolužák ze základky, kterej se přestěhoval za pár kamarádama z práce do bytovky pár bloků ode mě.Bydlel tam už asi rok, ale na sebe jsme narazili až nedávno.Teda spíš on na mě, já o něm už věděl nějakou dobu a s úspěchem jsem se mu vyhýbal.
Rozhovor se týkal LSD. Přesněji nákupu asi dvaceti papírků pro každýho. Cena byla dohromady 8000,-. Tudíž 4000,- na jednoho. Roman to považoval za výbornej kauf. Já to tak neprožíval. Nikdy jsem se neodhodlal jít do chemie. Ale kývnul jsem na to. Gram dobrý trávy jsem kupoval za 250,-a nevydržel mi víc než den a někdy jen večer.

No a Lysergo, jak tomu Roman říká, je prej úplně jinej sport.
Dožvýkal jsem kousky chleba a v tu chvíli mě vyrušil známý zvuk oznamující zprávu na mém telefonu. Na displeji svítil obrázek obálky s nápisem ROM, což značí v opilosti uložené číslo na Romana. Otvírám zprávu, v níž stálo:

Ve dve bud u nonstopu vyzvednu

Tenezapomen na love:-)

Kouknul jsem na hodiny a zjistil jsem, že mám víc než čtyři hodiny čas. Podruhé jsem byl vděčnej za nechtěné, brzké vstávání.Rozhodl jsem se tedy opět zapátrat po trávě. Energytku jsem nahmatal v pravé náprsní kapse své bundy. Tmavě zeleně zbarvenej kousek obsahu krabičky, jsem nacpal do malé skleněné faječky a během pár minut zkouřil.

Zapálil jsem si cigaretu a chvíli bezmyšlenkovitě zíral z okna. Víceméně slunečné počasí se během chvíle změnilo. Zvednul se vítr a výrazně se zatáhlo nebe. Mojí zhulené hlavě to bylo však úplně fuk. Mé myšlenky se pak začaly stáčet k mé finanční situaci. Měl jsem sice už po výplatě, ale z předešlého dne jsem si toho moc nepamatoval. No, a jelikož kvůli lehké paranoie vždycky tahám všecky prachy u sebe, a taky kvůli tomu, že se v opilosti nechám zlákat, když na mě zablikaj hrací automaty, nabyl jsem lehké nejistoty, jestli vůbec zesumíruju kýžený obnos čtyř tisíc.

U postele jsem objevil kalhoty. Ležely tam ve stejném tvaru, v jakém byly, když jsem se z nich v noci vysoukal. Ze zadní kapsy jsem vytáhnul peněženku. Chvíli jsem počítal, až jsem došel k částce něco přes šest tisíc. Ještě jsem zkontroloval účty, abych se ujistil, že nájem na tento měsíc mám zaplacenej. Potvrzeno.Přesto mi pak bylo nějak líto utratit čtyři tisíce.Další čtyři hodiny mi dělala společnost televize a z toho dvě hodiny jsem strávil bezmyšlenkovitým přepínáním programů. Bylo mi jedno, jak moc je program zajímavý, pro mě to byla jen tisíckrát omílaná nuda.

Naznal jsem, že je čas vyrazit. Z peněženky jsem vylovil tři tisícovky a vsunul je do pravé kapsy bundy. Mrknul jsem na sebe do zrcadla a z poťouchlým výrazem ve tváři opustil byt.
Moc dobře jsem věděl, že jdu pozdě, ale i přesto jsem nijak nespěchal. Spíš jsem počítal s tím, že ani Roman dochvilnost příliš neřeší. Omyl. Už z dálky jsem viděl jeho auto na parkovišti před nonstopem. Když mě Roman zmerčil, nastartoval a já pomalu došel k autu a nasednul. Utrousil jsem něco jako omluvu za pozdní příchod. „To nic.“ Řekl Roman. „Já jsem přijel taky před chvilkou.“ Kecal, protože podle stylu jízdy bylo vidět, že docela spěchá.

„Máš ty kačky?“ Ptal se mě.„Jo, no vlastně jsem dal do kupy jen trojku.“ Odpověděl jsem a zároveň hodil obnos na palubní desku.„Počkej, ale potřebujeme každej čtyři." Pronesl Roman trochu rozhořčeně.„Tak vezmeme jenom za sedm, to snad není problém." Opáčil jsem, jako bych schválně zkoušel jeho trpělivost.

„No to je problém, to lysergo totiž kupujeme od cigošů a znáš místní cigoše.“ Rozčílil se Roman.Neznám, ale kývnul jsem.„Kurva, pro ně má jeden talíř hodnotu prstu na pravýruce.“ Pokračoval čím dál víc nasranější Roman.„A pokud teď seděj na místě, kde jsme už mimochodem měli dávno bejt a v kapse maj čtyřicet pejprů za velkorysou cenu osmi tisíc, čekaj, že dovezu vosum táců jasný?!“ Vysvětloval dál.

Měl pravdu, trochu jsem mu to zkomplikoval, a i kdyby nešlo o cigoše, znám pár dealerů, co si potrpí na dochvilnost a dodržování pokynů a nestyděj se využít pěstí a početní převahy k tomu, aby to sračkám jako jsme my dva řádně vysvětlili.

„Hele, čekaj jenom tebe, mě ne, tak neser, nebo tam jedeš jen s tim, co máš u sebe.“ Řekl jsem rozhodně a suverénně. Nevěděl jsem, že Roman u sebe nemá osm litrů. Ani nevím, proč jsem ho tolik pokoušel. „Dobře, tak jo. Litr u sebe ještě


najdu.“ Přerušil mé domněnky. Tuhle odpověď jsem od něj čekal. Zase mi vyšel vstříc. Řek bych, že to bral jako satisfakci za těch pět let vysmívání na základce. Nikdy jsem mu to nevyčítal a ani on se o tom nikdy nezmínil. Zapomenout jsem mu to ale nikdy nemohl.

Dojeli jsme na místo setkání, byla to malá benzínka kousek před výpadovkou na dálnici. Spíš než benzínka to vypadalo jako malej cigošskej motorest, dokonce s výčepem a malou místností s televizí. Bylo jasný, že benzín tu nebyl hlavním zdrojem tržby. Roman zastavil u stojanu s úmyslem natankovat. Já musel s pískem. Vešel jsem do místnosti, kde naproti dveřím stál pumpař opřený o pult a po levé ruce byl jeden ze dvou stolů, obsazený čtyřma cikánama. S nikym ani nehnul fakt, že někdo vstoupil do místnosti. Všichni čuměli na televizi. Dávali tam fotbal. Chvíli jsem koukal na obrazovku a předstíral zájem o utkání. Dlouho mi to ale nevydrželo a záhy jsem se začal shánět po sociálním zařízení.

„Kde tady máte záchody?“ Ptal jsem se pumpaře. „Venku.“ Odpověděl zarostlejvalibuk a nezúčastněně ukázal směrem ke dveřím napravo od pultu. Byly dokořán a na nich visel plakát z pornočasopisu snad z devadesátých let. Na něm pózovala dívka s trvalou na hlavě i tam dole. Pak jsem si všimnul nápisu WC s šipkou níže.

„Díky.“ Odpověděl jsem a prošel dveřma na dvůr zarostlý plevelem a obehnaný betonovou zdí. Majitel objektu tady zřídil toaletu tak, že na zeď nabil lino a pod něj položil dvě palety, které nasáklé močí čpěly už z dálky. Při vykonávání potřeby jsem se snažil nedýchat příliš nosem a nemyslet na to, co bych dělal, kdybych musel na velkou.

Vrátil jsem se zpět do „hospodopumpy“ a po tom co jsem okem ještě jednou zavadil o kudrnatou dívku na plakátu, všimnul jsem si, že u stolu společně s cikány sedí i Roman. Ukázal na poslední volnou židli. Jeden z jeho přísedících židli odsunul a já jsem takto vyzván, popošel blíž.
„Nazdar.“Pozdravil jsem drze. Všichni cosi zamumlali a pokývali hlavou.“Máte prachy?“ Ptal se jeden z nich. Svou vizáží a muskulaturou dával najevo, že se jedná o autoritativního z nich. Najednou přede mě pumpař postavil sklenici piva. „Moment, já si pivo neobjednal.“Řekl jsem a usmál se, aby to nevypadalo, že chci prudit.
„Klid.“ Zarazil mě další z cigošů. „Já vobědnal.“

„Fajn.“ Řekl jsem si. „Tomu řikám obchodování.“ Nadšení mě ale opustilo hned, jak jsem se podíval na sklenici. Na jejím okraji jsem si všimnul nějaké špíny a pěna mi rychle mizela před očima. Pumpař postavil pivo před všechny krom Romana, ten se cikánům jako řidič omluvil a objednal si tonik.Jeden z nich se nečekaně rozesmál nad Romanovým výběrem. Asi byl sjetej nebo debil.

„Prachy máme.“ Přerušil divnou situaci Roman. „Dobrý dej sem sáček.“ Zachroptil autoritativní cikán a šťouchnul do kolegy, kterej od začátku nezúčastněně hrál cosi na I-phonu. Přerušil hru a z náprsní kapsy vytáhl sáček s barevnou papírovou mozaikou. „Za vosum.“ Řekl kápo a vzal si sáček k sobě. Roman začal počítat prachy tak aby to cikáni viděli a ti pečlivě počítali s ním.Pak venku u stojanu zastavil bílej Ford.Zboží i peníze v tu ránu zmizely ze stolu. Cikáni pozvedli piva k přípitku a koukali na mě. Já však sledoval řidiče tankujícího benzín. On i to auto mi přišli hrozně povědomý. Nabral benzín a šel platit k okénku. Všiml jsem si, že se s přípitkem stále čeká jen na mě. Zvedl jsem tedy pivo a napil se s ostatníma.

O hodně pivech jsem se v minulosti vyjadřoval jako o břečkách, nebo jako o chcankách, ale tohle pivo tak snadi doopravdy chutnalo. Hned se mi vybavil smrad z „toalet“ a chvíli jsem zápasil s pachutí v puse, až jsem propásnul odjezd bílýho fordu. „Jaký je pivo co?“Ptal se cikán, kterej se takto poprvé vyjádřil. Snad aby uvolnil situaci nebo co.Chtěl jsem ten hnus pochválit a nedělat vlny, ale to fakt nešlo.

„No, začínám mít podezření, že mi do toho půllitru někdo z vás nachcal chlapci.“ Prohlásil jsem. Romanovy zaskočil tonik a u stolu, krom jeho kašlání nastalo ticho. Dokonce cikán pařan přestal pařit. Roman koukal vykulenýma očima a sledoval každýho z cikánů a očekával reakce. „Co bys taky čekal!“ Povídá kápo. „Tohle je benzinka ne hospoda!“
Sjetejnebo debilní cikán opět začal s tím svým protivným smíchem. Ostatní se k němu přidali. Potom pozvolna a nervózně i Roman. Já byl zmatený. Normálně by se mi mělo ulevit stejně jako jemu, ale to je blbina, když člověk není ani trochu nervózní.

„Tak znova.“ Vyzval kápo Romana. Ten rychle a přehledně napočítal osm tisíc. Obchod proběhl. Romové dopili zbytky piva, z čehož se mi opět navalilo a svorně se zvedli od stolu. Kápo si u pultu vyzvedl cigarety a pak opustili místnost.

„Nic jedem.“Rozhodl jsem.
Když jsem se však zvedal, za rameno mě přidržel pumpař. Hodil přede mě účet s pěti pivama, tonikem a Spartama. „Kurrrvy!“ Zaklel jsem. Nakonec mne tahle situace i docela pobavila. Byl jsem naštvanej, to jo. Ne ale na cikány. Od nich se to dalo čekat, jsou už prostě takový. Spíš mě štvalo, že platim za tu břečku.



Rozdělily jsme nákup a já Romanovi přenechal část adekvátní k jeho vloženým penězům. Cestou zpět mi vyčítal moje chování na pumpě, ale pak byl spokojenej s tím, jak to dopadlo. Když už jsme konečně dorazili před můj dům, domluvili jsme se na večer a rozloučili se. Samou nedočkavostí jsem měl nutkání zkusit ždibec toho, co jsme koupili, ale nakonec jsem vyměknul. Raději jsem to odložil až na večer a sáhnul po energytce.