Animus 1-Kapitola 2 Konec smyčky

„Stejně je to celý blbost. Myslim, že se to měl dozvědět už dávno. Mám za to, že dívat se jak se z něho stává troska, bylo mrhání naším talentem.“ Dumal nahlas muž s dlouhou kšticí rozvalený v koženém křesle. „Ty víš, že to nešlo.“ Vložilo se do rozhovoru mladičké děvče. „Dali jsme slib, my všichni.“
„Ale houby sestřičko! Slib. A kolik slibů nám dal on? A nesplnil je!“
„Nikolo, mlč! Co tě zas žere? Nebyl to tvůj otec. Mohl se na nás vykašlat jako všichni. Dal nám víc než kdokoliv, ukázal nám, kdo jsme a díky němu jsme stále v bezpečí. Jediný co po nás chtěl, je ochránit jeho syna a nedopustit aby ho našel kdokoli z druhé strany!“ Rozčilovalo se červenovlasé děvče jménem Rachel.
„No jo no jo.“ Odpovídal už chápavě Nikola. „Já jen že to nemuselo dojít tak daleko. Stal se z něj bastard a vyvrhel. A taky feťák a ignorant. A ty víš, že mám pravdu.
Promiň Rachel, ale podle mě nemá se svým otcem skoro nic společného.“
„To nemůžeš vědět, vždyť si s ním ještě nemluvil!!!“ Okřikla opět Rachel svého bratra. „ A to je chyba. Kdybych moh, tak mu to všechno vysvětlím a on by se probral. A vůbec, proč se ho furt zastáváš?!“ Zvýšil hlas na oplátku její bratr a napřímil se.
„A DOST!!“Ozvalo se oběma v podvědomí těsně před tím, než se otevřely plechové dveře do místnosti. „Ahoj Markusi!“ Pozdravil Nikola, aniž by se podíval příchozímu do očí. „Pořád pochybuješ Niku?“ Ptal se Markus. „Nedivím se ti. Dnes už ale snad tvoje pochybnosti pominou.Taky mi dělá starosti to, jak dopadl,ale to se dnes budeme snažit změnit. Ahoj Rachel.“ Pozdravil nakonec i třetí osobu v místnosti. „Ahoj.“ Odvětila Rachel provinile.
Do místnosti se pak natlačil hubený muž nesoucí bednu, která vypadala dvakrát těžší než on sám.
„Nazdar psychouši !“ Pozdravil. „Udělejte mi místo, už jsem to dokončil, je to hotový!“ Hulákal na celou místnost nadšeně jako dítě o vánocích.Postavil bednu na stůl a z ní vytáhl cosi, co bylo jako sněť drátů s kovovou kostrou a malým displejem.
„Co to sakra je?“ Ptal se Nikola skepticky. „Síť!“ Zvolal hubeňour. „Potřebuju prodlužovačku!“
„No tak Berte! Uklidni se a řekni co je to.!?“ Bert se pozastavil nad Nikovým naléháním a klidně pravil.
„To je multifunkční psionický přístroj.“
„To je nápad!“ Odbočil. „Budu mu řikat MPP.“
„Fajn a co to umí?“ Vyzval ho Nikola, aby pokračoval.
„No v podstatě to co vy, dokáže lokalizovat psionickou aktivitu na několik set metrů možná na kilometry.“
„Takže tušička?“ Ptala se Rachel.
„Ne! Za prvé, od teď je to MPP a za další umí to i víc věcí.“ Odfrknul Bert, neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. Není asi tak přesná jako ty, ale dokáže to z přesností rozlišit, o jaký druh aktivity se jedná a pozor. Teď to hlavní! Je to takzvaný antitelepátor.“
„To jako, že zabraňuje tomu, aby nám kdokoliv četl myšlenky?“ Zeptal se Nikola.
„To ale dokážeme blokovat sami.“
„Ano, ovšem.“ Pokračoval Bert důležitě, se vztyčeným prstem.„Jenže když jde do tuhýho, může vás cokoli rozptýlit, zato MPP jede bez omezení. Nemluvě o hypnotickém stavu.V hypnóze se blokovat nemůžete.“
„Dobrá práce.“ Řekl Markus a Bert se pyšně zhoupnul v kolenech.
„Pamatujete, jak měla Nora pocit, že se ji někdo snaží dostat do hlavy?“ Zeptal se Markus.


„Jo jo.“ Reagovala Rachel. „Ale to je už skoro rok a odtý doby se to už neopakovalo.“
„To ale neznamená, že se to nebude opakovat. Musíme být opatrní. Druhá strana trénuje svoje lidi nepřetržitě a jejich schopnosti se rozvíjí.A tahle mašinka nás teď bude chránit v momentě naší zranitelnosti.
Takže od teď nebudeme provádět hypnózu mimo Aolu, chráněnou tímhle přístrojem.“ Rozkázal Markus.
„Mobilnější verzi nemáš?“ Šťouchnul si znovu Nik.
„Zatím ne, ale je tam tetris. Mrknul na něj Bert. A kde je vůbec Nora?“ Ptal se.
„Checkuje našeho pana nadanýho.“ Odpověděl mu ironicky Nik a pídil se po hodinách.“Jakej máme čas?“ Ptal se.
„Je deset.“ Odvětil Bert, aniž by kouknul na hodinky a vrtal se dál ve svém nevzhledném přístroji. Nik se přesvědčil, když objevil svoje digitálky na polici, na nichž mu skočilo přesně 22:00. Pokýval na Markuse. Ten se uklidnil. „Dobře máme čas.“
„V kolik že má skočit?“ Ujišťovala se Rachel.
„Zhruba za dvě hodiny.“ Odpověděl opět Markus.
„Chci, abyste se přemístili na pozice.“ Dodal.
„Teď už se nám musí podařit zabránit mu ve skoku a dostat ho sem ok?“
„Proč už teď? Máme ještě čas.“ Protestoval Nikola testující tetris na MPP. Markus zvednul obočí a obořil se na něj.
„Uvědom si, že teď se nachází v nové alternativě přítomnosti, vsadim se, že se dneska setkal několikrát s Déjavu. Stačí, aby se začal rozpomínat, a zpanikaří.
No a LSD a panika je blbá kombinace.Proto ho musíme mít na očích.Po celou dobu budeme ve spojení.Kdo ví, jak dlouho už takhle skáče. Dnešní večer se nemusí opakovat stejně, tak jak si pamatuju. Takže buďte připraveni na cokoli.“
Psychické účinky po užití LSD:
Bludy a iluze. Vizuální halucinace. Uměle navozený pocit euforie nebo jistoty. Deformace vnímání času a vlastní identity. Zhoršený odhad hloubky. Zhoršené vnímání času, velikosti a tvaru objektů, pohybů, barev, zvuků, hmatových vjemů a deformace vnímání tvaru a povahy vlastního těla. Těžké děsivé myšlenky a pocity. Strach ze ztráty kontroly. Panické záchvaty. Flashbacky (návrat stavu jako po požití drogy s jejím účinkem), často bez varování, dlouho po užití LSD. Těžká deprese nebo psychóza
„Tak co už se ti to rozjelo?!“ Zakřičel Roman neopatrně nahlas. „Ne teď jsem to sežral.“ Odpověděl jsem. „No ale jak koukám na tebe, tak ty už seš pěkně v rauši.“
Roman se rozesmál.Kolem pasu měl omotanou mladou holku, která nevypadala příliš zletile a při smyslech. „Tvoje holka?“ Zeptal jsem se. „To je Dafné.“Odpovídal Roman, jakoby ani neslyšel moji otázku a furt jezdil pohledem po baru. „Hledáš snad někoho?“ Zeptal jsem se. „Jo mám tu sraz s jednim starym volem z práce, máme spolu nějaký kšefty. Neboj, bude to jen chvilka, pak už budeme jenom hučet.“ Odpovídal a zvláštní, bláznivou grimasou, umocňoval svoje nadšení.
Najednou vystřelil rukou do vzduchu.Na někoho mával, nevšim sem si ale na koho a bylo mi to vlastně jedno. Svoje chodící zavazadlo Roman odložil vedle mně a odešel.
„Ahoj Dafné.“ Pozdravil jsem. Odpověď jsem nedostal. Dafné zřejmě zrovna nebyla na naší planetě. Potom přišel malej nával blaha a já si pomyslel, že lysergo začíná účinkovat. Pocity euforie pomelu gradovaly a mě bylo každou minutou líp a líp. Kouknul jsem na Dafné a zjistil, že už asi nějakou dobu kouká ona na mě. Naznal jsem, že je tak trochu mimo a rozhod se, že jí ponechám vlastnímu osudu.
Mírně a zdvořile jsem se pousmál a odešel jsem. Míjel jsem bar a hlavou mi blesklo, že nemám už co pít. Objednal jsem si pivo a namířil si to zatím na záchod. Prošel jsem lítačkama na chodbu. Tam mě překvapilo světlo, kterého tam bylo o poznání víc než v baru. Každé pootočení hlavy rozpohybovalo celou místnost. „Kam se hrabe tráva.“ Řekl jsem si a mířil směrem na pány.
Pak se otevřely dveře zvenčí a na chodbu vešla dívka. Koukla na mě a jakoby se lekla a rychle uhnula pohledem. Celá chodba se zúžila a ztmavla. Dívka byla krásná a já ji suverénně sledoval. Ona, však předstírala, jako bych na chodbě ani nebyl. Prošla lítačkama do baru a já se rozhodl, že se ještě potkáme.
Zatím co jsem stál nad pisoárem, přemýšlel jsem o ní. Vypadala moc dobře, trochu nepřístupně a přísně.Lehce hozená do punku, ale ne provokativně spíš civilně, mikádo a dlouhá šíje. Přesně můj typ. Připadala mi povědomá.„Snad ne nikdo ze základky.“ Neuhlídal jsem svoje pochody a promluvil jsem nahlas. Rozhlédl jsem se. Vzpomínání mi moc nešlo a pak jsem


si uvědomil, že má pozice u pisoáru byla už poněkud zbytečná, protože jsem už nějakou dobu nemočil.
Odebral jsem se k umyvadlu a tam si chvíli ujížděl na zrcadlu a své opožděném odrazu v něm. Pak jsem si vzpomněl na objednané pivo a v tom na záchod vletěl Roman.
„Tak tady seš.Tak cooo? Hukot viď?“ Chrlil ze sebe a narušil mou chvilku. „Jo je mi fajn.“ Odpověděl jsem nadšeně. Přemístili jsme k baru a po panákové smršti zabrousili zpět ke stolu.Tam seděla Dafné zatvrdlá ve stejném rozpoložení, v jakém jsme ji tam zanechali.
„Bavíš se?“ Zeptal jsem se jí trochu drze a periferně jsem stále hledal holku s mikádem. Pak jsem ji uviděl. Dafné něco povídala, ale já ji zazdil. Civilní punkerka na mě zase koukala a stejně jako na chodbě, rychle ucukla.Dělala, jako by to byla náhoda ale já věděl svoje. Koukala na mě. Váhal jsem, ale věřil si jako nikdy. Když už jsem se skoro zvednul, vytáhla z kapsy telefon a vyšla ven. „Sakra.“ Syknul jsem. Chvilku jsem pak vedl ne příliš inteligentní rozhovor s Romanem a Dafné a dál hypnotizoval vchod. Bál jsem se, že se snad už ani nevrátí akdyž se Roman s Dafné rozhodli, že okusování se je lepší zábava, rozhod jsem se, že se po ní půjdu porozhlédnout.
Objednal jsem si další pivo a chystal se prozkoumat venek.Když v tom na mě promluvil jemný hlásek.
„Co piješ fešáku?“
Otočil jsem se, snad jen proto, abych se ujistil, že ty slova patřila mně.Vedle na barové stoličce sedělo půvabné mladé děvče.Rudá barva jejích vlasů byla to první, co mně upoutalo.
„A co ty?Fešando.“ Odpověděl jsem spíš z legrace, aniž bych chtěl jakkoli flirtovat.Což o to hezká byla ale ne o moc mladší než Dafné. Ovšem mnohem zajímavější.
„Vodku!“ Řekla a já poslal objednávku přes bar. Prázdný panáky ťukly o pult.Posunul jsem kilo barmanovy a zaokrouhlil požadovanou částku. „Moment já tě chtěla pozvat.“ Protestovala rudovláska. Další dvě prázdné skleničky přistály na baru a mě se pak udělalo blivno.Začal jsem polykat žaludeční šťávy a pak jsem uznal že obsah žaludku musí ven. Dumal jsem nad tím, jak se omluvit holce vedle mně.
„Další kolo?“ Zeptala se.
„Kdepak.“ Zavrhl jsem.
„Musim čurat a taky by mně zajímalo, jestli už ti bylo osmnáct.“ Nic debilnějšího mě v tu chvíli bohužel nenapadlo. V tu chvíli jsem si připadal asi nejtrapněji ve svým životě a roky na základní škole se mi jevili jen jako vtipná epizodka. Otočil jsem se a šel jsem opět směr páni, tentokrát ovšem z jiného důvodu. U pisoárů naštěstí nikdo nebyl, otevřel jsem dveře kabinky a vyhodil svůj náklad dřív, než jsem chtěl, takže jsem poblil všechno kolem. Do očí mi vyhrkly slzy způsobené dávivým efektem.Několikrát jsem si odpliv a chystal se ven.Jenže pak jsem uslyšel, jak někdo vešel.Řek jsem si, že chvíli počkám.
Podíval jsem se na spoušť, kterou jsem natropil, když v tom jsem si všiml, že to lehce odnesla i špička mojí boty.Najednou mě polil studenej pot a vzpomněl jsem si na sen z předchozí noci. Za dveřmi se kdosi pohnul. Slyšel jsem jeho kroky. Trochu jsem se uklidnil a čekal, až ten kdosi odejde.Bylo ticho. Natáhnul jsem se tedy po klice, když v tom, ten kdosi udělal to samé směrem ke mně. Chytnul jsem kliku a tlačil proti.
„Co děláš, ty debile?!“ Zařval jsem, ale tlak z druhé strany nepovolil. Naopak zesílil. Začal jsem dost panikařit, zapřel jsem se o mísu a ramenem se navalil do dveří, až se mi je podařilo dovřít. Tlak ustal. Chvíli jsem poslouchal,jak na druhé straně dýchá.Pak znova vrazil do dveří a napodruhé se mu málem podařilo dostat se dovnitř.Rozkmitaly se mi oči, jako kdybych měl odpadnout. Opouštěli mě síly a já pomalu klesal k poblité podlaze. „Nebraň se.“ Ozvalo se s ozvěnou.
Na druhé straně pak zazněly nadávky a hluk. Vzpamatoval jsem se. Držel jsem kliku a bál se jít ven.
„Seš tam v poho!?“ Ozvalo se zvenčí.
„Jo!“ Odpověděl jsem.
„Seru!“ Dodal jsem. „Už je pryč?“
„Jasný! Vyletěl jak namydlenej blesk. Asi se mu taky chtělo. Měly by tu bejt aspoň dvě kabinky.“ Dodával týpek na druhý straně. Počkal jsem, až vypadne a znova se mi zamotala hlava. Rozhodl jsem se, že musim rychle na vzduch.


Rachel seděla na baru. Koukla na Noru, co právě vešla dovnitř. Tázavě zvedla hlavu směrem k ní. Rachel pantomimicky předvedla zvracení. Nora se škodolibě pousmála a silou telepatie ji vyzvala, aby šla na svou pozici. Rudovláska prošla chodbou. Venku lilo jako z konve přesně tak jak Markus předpovídal.



Přehodila si přes hlavu kapuci a vyšla směrem k pozici. Pak se zastavila. Chvíli se ani nehnula.Otočila se a jak smyslů zbavená, se rozběhla směrem, odkud přišla.U vchodu se jí udělalo zle. Jakmile se vzpamatovala, dostala ránu dveřmi. Padla na zadek a lehce vyjekla bolestí.S obavami pohlédla nad sebe. Uviděla postaršího člověka v dlouhém kabátu. Strachy nedýchala.Muž ji však ignoroval a zmizel v dešti.
Ze dveří se vynořila Nora.
„Co se děje?“Vyhrkla, když spatřila Rachel sedící na zemi.
„Jeden z druhejch.“Odpověděla a Nora jí pomohla na nohy.
„Vidělas ho?“ Vyzvídala.
„Letmo, ale před tím jsem ho zachytila, asi použil svoje schopnosti.“
„Erik!!“ Vykřikli současně.
V okamžení se vydali směrem k záchodům. Vtrhli dovnitř.
„Noro! Okno!!“
„Doprdele!“ Štěkla Nora.
„Volej Markusovi!“ Prohlásila a vrhla se otevřeným oknem ven. Rachel vytočila známé číslo.
„Markusi? Máme problem.“
„Berte!?“
„Ano šéfe?“ Ozval se jeho hlas v Markusově telefonu.
„Ztratili jsme ho. Opakuju, je mimo dosah Rachel. Ať ho Nik začne lokalizovat.“
„Markusi, dovol, abych tvůj plán lehce upgradoval. Mám tu totiž v autě MPP napojený na záložní baterii.Lokalizovat ho můžu sám, stejně jako Nik, ale zvlášť máme větší šance.“
„Berte, už jsem ti řek, že jsi genius?“ Odpověděl Markus nadšeně.
„Dobrá rozdělte se, já čekám u jeho domu. Kdyby cokoli, vše mi hlašte a dávejte pozor, je tu někdo z druhé strany, starší člověk s velkým psyonickým polem.Má na sobě tmavej dlouhej kabát a blokuje tušitele, podle všeho jde po Erikovy.Nemusim snad říkat, že ho nesmí najít dřív než my, tak buďte opatrný.“
„Slyšels?“ Obrátil se Bert s otázkou na Nikolu, sedícího v autě vedle něj. „Slyšel vole. Mám to u tebe.“ Mumlal naštvaně Nik, než vystoupil do deště.
„Kde sakra může bejt!'' Rozčilovala se Nora a promočená se bezradně rozhlížela po prázdné ulici.
Ona stejně jako Markus ovládá schopnost telepatie. Spojení dvou telepatů se stejnou schopností je možné i na velkou vzdálenost. Takové spojení kombinované s blokací je daleko bezpečnější, než jakýkoli telefonní hovor.
„Ano Noro?“ Odpoví Markus hlasu ve svém podvědomí. „Markusi nemůžu ho najít, co sourozenci? Nezaznamenali jeho pole?“
„Nikdo mi nic ještě nehlásil.“ Odpověděl Markus znepokojeně.
„Je možné, že ho ten, nebo ti z druhé strany dostali?“
„Myslíš, že jich je víc?''
„Nás je pět, nevěřim tomu, že druhá strana poslala jen jednoho psionika a ještě k tomu bez tušitelský schopnosti.“
„Máš pravdu.“ Souhlasil Markus.„Je tu jedna možnost.“
„Jaká?“ Pídila se Nora.
„Tunel.“ Odvětil Markus.
„Je možný, že se schovává před deštěm a pod povrchem ho tím pádem nemůžeme zachytit.“
„No jasně, to mě mohlo napadnout.“ Chytla se Nora za hlavu.
„Tunel nebo spíš podchod je u nádraží.“ Pokračovala. „Jsem kousek odtud.“


„To musí být ono.“Souhlasil Markus.„Jdi a neztrácej čas, seženu ostatní a sejdeme se tam. Buď opatrná.“Nora na nic nečekala a už byla v běhu směrem k nádraží.
Vlétla do tunelu a byla na kost promrzlá a promočená. Splihlé vlasy jí kopírovaly tvar hlavy, oční stíny jí stékaly směrem, jakým tečou slzy, takže vypadala trochu jako Alice Cooper.
Prsty si začala vydrbávat vodu z vlasů a pokračovala směrem hlouběji do nitra podchodu. Měl skoro tři sta metrů a vedl z perónu k tramvajovým zastávkám.Ke konci se stáčel doprava, takže nebylo vidět na jeho druhý konec.Z tunelu vedly tři další východy na povrch.Nora tam nebyla sama.Postávalo tam pár lidí, většinou mladých osob a jeden žebrák hrající na kytaru. Všem co míjela, začala číst myšlenky, hledajíc náznak, který by jí prozradil, jestli někdo z nich nepotkal, nebo jen nezahlédl, sjetého a vyděšeného Erika.
„Co se to děje?“ Opakoval jsem si pořád dokola.První a zároveň nejhorší trip co jsem si kdy vzal. Pořád mi hlavou lítaly věci, co se přihodily.„Nebo sakra nepřihodily? Co to bylo za chlapa na tom hajzlu?“
Nevěděl jsem, jestli moje obavy nejsou přehnaný a všechno si jen nevsugerovávám.Tahle úvaha mě trochu uklidnila. Rozhodl jsem, že dnešní večer pro mě končí a vydal se směr domov. Úprk do podchodu mi v tu chvíli připadal trochu hysterickej, nicméně to byl docela dobrej nápad. Aspoň jsem trochu oschnul a ustálil svoje halušky. Byl jsem téměř na konci tunelu.
Zahnul jsem tedy doprava a dal se po schodech směrem ven. Vyšlapal jsem až nahoru a docela se těšil domů. Popadl mě šílenej hlad a vzpomínal jsem na obsah svý ledničky. Počasí venku bylo beze změny. Zapnul jsem si bundu a vyšel do hustého deště. Pršelo mi do očí a tak jsem koukal do země jen pár metrů před sebe.
„Eriku?“ Ozvalo se. Mžoural jsem na osobu v dlouhým kabátě, stojící necelých pět metrů přede mnou. Neviděl jsem mu do obličeje, ale přepadla mě jakási úzkost, ta samá jako předtím v kabince. Hned mi bylo jasný, o koho jde.
„Co po mě chcete?'' Ptal jsem se více méně zdvořile. „Chci si jen promluvit.'' Odpověděl sípavým hlasem. „Jo tak mluvit? A na tom hajzlu vám ale moc o rozhovor nešlo co?! Seš snad nějakej úchylák?'' Chrlil jsem ze sebe a zdvořilost byla ta tam.
Jeho reakce na mou urážku byla blesková. V sekundě vystartoval proti mě.Cítil jsem, jak se mi úlekem svraštil obličej a dal jsem se na útěk. Nezamířil jsem ovšem zpět do tunelu ale metl jsem dál po ulici. „Co to kurva?“ Opakoval jsem zoufale. Na běh jsem si nikdy moc nepotrpěl a moje panděro toho bylo důkazem, ale nepamatuju se, že bych někdy běžel rychleji. Doháněl mě. Slyšel jsem ho za sebou a čekal, že mě každou chvíli strhne k zemi. Vzpomněl jsem si na lidi v podchodu a prudce změnil směr ke schodišti.
„Mám ho! Je venku!“ Křičel Bert do telefonu. Na druhé straně se ozýval udýchaný Markus. „Vím, Nikola už ho taky zachytil, běžím tam. Nora je nejblíž, už jsem ji informoval.“
„Markusi, dávejte pozor, mám tu i jiný hodnoty, nepatří nikomu z nás. Řekl bych, že chlapec má dost velký potíže.''
„Rozumím.“ Odpověděl Markus a výrazně přidal.
Nikola sprintoval směrem od nádraží, z poza rohu se s kýmsi srazil a zavrávoral. Pevně uchopil osobu, kterou ihned identifikoval jako svoji sestru.
„Máme ho Niku! Je kousek od nádraží. Před chvilkou jsem ho lokalizovala, byl celou dobu v tunelu.“
„Já vim, ale tam teď nemůžeme, myslim, že po mě někdo jde. Ten koho jsi viděla před barem, tu není sám. Pojď, vypadnem. Soustřeď se teď na blokaci, musíme co nejdál od Erika.“
Rachel se nadechla jako by chtěla protestovat, ale vše jí pak dávalo smysl. Vzala tedy bratra za ruku a oba pospíchaly po původní Nikolově trase.
Už jen pár metrů ke schodům do podchodu, nečekaně jsem přeskočil zábradlí a padal vstříc schodišti. Otevřela se přede mnou hloubka a já si připadal jako Alenka při pádu do králičí nory. Schody a moje maličkost se však potkaly dřív, než se mojí popletené mysli zdálo. Dopad jsem úplně neustál a hroutil se po schodech dolů. Okamžitě jsem se snažil postavit a neztrácet čas, když tu mně někdo vzal za ruku a pomohl na nohy.
„No ne!?To je ta z toho baru, civilní punkerka.“ Cvaklo mi v hlavě.
Nad schodištěm skluzem zabrzdil můj pronásledovatel.
„Za mnou!“Zvolala dívka a já ji bez rozmyslu následoval. Běžel jsem, co mi síly stačily a že už jich nebylo mnoho. Na těch schodech jsem se docela potloukl. Punkerka byla pořád o pár kroků přede mnou a neustále mě pobízela. Lidi v podchodu na nás civěli jak na párek dementů, tak jsem se ohlédl za sebe. Nikdo tam neběžel.
„Počkej! Zastav!“ Volal jsem na holku přede mnou.


„Už tam neni! Přestal mě sledovat.!“
Na konci tunelu jsme ještě zdolali schodiště vedoucí na povrch. Maskoval jsem únavu, to se mi však nijak nedařilo. Zastavil jsem se a bylo mi jedno, že moknu. Opřel jsem se o kolena a snažil se popadnout dech.
„Promiň.“ Mluvil jsem zadýchaně.
„Jsem Erik.“ Představoval jsem se a z předklonu jí podával ruku.
„Já vím, puso.“ Překvapila mě svou odpovědí.
Chytla mě za nastavenou paži a postavila do vertikální polohy, což mému dolámanému tělu způsobilo nepříjemnou ale docela snesitelnou bolest.
„Psst hej!“ Ozvalo se zpoza rohu z uličky kousek od nás.
„Markusi!“ Vyjeklo děvče tlumeně.
„Výborně Noro, našlas ho.“ Řekl ten,kdo byl zřejmě Markus a pohladil Noru po tváři.
„Moment.“ Přerušil jsem je. „ Tebe znám.“ Ukazoval jsem na Markuse. „Co jste sakra zač? Jo a mimochodem,těší mě, Noro.“ Pak se mi udělalo zle. Jakoby si moje zfetovaná hlava chtěla na něco vzpomenout, ale nešlo to. Šílel jsem z toho. Zavrávoral jsem a Markus s Norou mě podepřeli.
„Nesnaž se vzpomínat Eriku. Všechno ti vysvětlím. Dozvíš se, co potřebuješ vědět. Teď ale musíme odtud. Jak už víš, kromě nás tě hledá i někdo jiný.“ Vysvětloval Markus a jeho slova mě v tu chvíli uklidnila.
„Jsem sjetej.“ Přiznal jsem.
„Vím.“ Řekl Markus, jako kdyby věděl snad všechno.
„Tudy.“Ukázal pak do tmavé uličky, ze které se před chvílí vynořil.„Teď by se nám hodil tušitel.“ Pronesl Markus směrem k Noře. Nechápal jsem co tím myslí a zmateně jsem je následoval. Markus nás pak zastavil. Nahlédl za roh. „Dobrý.“Zašeptal a kouknul na mě. Všiml jsem si že zkoprněl.
„K čertu!!“ Pronesl rozmrzele a stále hleděl za má záda.Otočil jsem se a uviděl siluety tří mužů v baloňáku. Začal jsem couvat. „Tudy!!“ Zavelela Nora a spěchala i s námi v závěsu do uličky, kterou Markus kontroloval. Už jsme byli téměř na konci a bylo vidět na osvětlené náměstí. Tam na nás ale bohužel čekala další osoba. Ten samej typ, ty samý hadry. Jen s jedním rozdílem,držel v ruce zbraň.Všichni tři jsme zastavili a já začal znova panikařit.
Nevěděl jsem co dělat. Koukal jsem na Noru a na Markuse, jako bych čekal, že situaci nějak vyřeší. Byli jsme ale v pasti a já začínal polykat andělíčky. Tři postavy nás drželi v šachu a ten ozbrojený šel pomalu k nám. Vkročil na chodník a zvedl ruku se zbraní, kterou namířil na mě. Neviděl jsem žádné východisko. Zavřel jsem tedy oči a čekal, až přijde konec.
Najednou mého vraha zprava osvítilo prudké světlo. Zatvářil se překvapeně a zbraň namířil směrem k němu. Vystřelit však nestačil. Zpoza rohu se vynořila bílá fordka a nabrala ho na kapotu. Odmrštila ho jako hadrovou panu daleko mimo naše zorné pole. Z auta vykoukl hubený muž a zakřičel:
„Nasedat vážení!“
Poslechli jsme. Byli jsme dost překvapení, stejně tak i tři muži za našimi zády, kteří už běželi směrem k nám. Byli ale příliš daleko. V rychlosti jsme nastoupili do auta a než jsme zavřeli, řidič dupnul na plyn a vyrazil.
Byl jsem ztuhlej a pořádně si neuvědomoval, co se vlastně přihodilo. Seděl jsem ve předu a kouknul jsem na zadní sedadlo, abych se ujistil, že jsme všichni. „Zdar, já jsem Bert.“ Povídal řidič. Jednou rukou držel volant a tu druhou mi podával přes podivný přístroj mezi námi.
„Co to je? Co vy jste zač? A co byli zač ti chlapy?'' Ptal jsem se zmateně držíc jeho ruku a první otázka, po dvou dalších vyřčených mne už tolik nezajímala.
„To je MPP. A já jsem Bert. Mohl bys mě už pustit?“
„Co?“ Koukal jsem ještě zmateněji a pustil jeho dlaň.
„Teda to je asi hodně blbej trip co?“ Smál se hubeňour.
Nora mě chytla utěšitelsky za rameno.
„Vydrž, vše se dozvíš.“