Animus 1-Kapitola 4 Parazit

Vědomí (od věděti) je základní atribut bdělého života člověka a v různé míře i dalších živočichů. Vědomí integruje rozmanité duševní či mentální činnosti (vnímání, cítění, vyjadřování, paměť, pozornost atd.) a do jisté míry je řídí. Je zdrojem vůle a volních aktů, rozhodování a tudíž i jakýmsi ohniskem či středem lidské osoby. Vědomí ztrácíme ve spánku, v těžké nemoci a při úrazech mozku, je tedy na mozku závislé. V moderním chápání často nahrazuje starší pojem duše. V lékařství se vědomí pokládá za protiklad bezvědomí, spánku či hypnózy.






Po dlouhé a tmavé chodbě se nesl zvuk klapotu podpatků. Muž v na míru ušitém obleku procházel kolem hrdě stojících soch, lemujících chodbu. Na jejím konci se zastavil. Vzhlédl se na majestátní vyřezávané dveře tyčící se před ním. Polknul, nadechl se a v duchu si dodal odvahu.
Vzal za kliku a vešel.
Zavřel za sebou a rozhlédl se po obrovské hale. Na jejím konci spatřil dva muže. Jeden seděl za stolem v robustním křesle s vysokým opěradlem a druhý stál opodál.Nově příchozí setrvával stále na svém místě a čekal na vyzvání.
„Solomone?!“Oslovil muž v křesle, toho co právě přišel a ten bez řečí vykročil směrem k němu. V půli cesty se minul s tím, co tu byl před ním. Střetli se pohledem amuž opouštějící kancelář se na druhého drze pousmál.
Solomon ještě víc znervózněl. Snažil se najít vhodná slova k tomu, aby podal co nejpádněji zprávu, kterou nesl.
„Ctihodný Agensi.“ Pronesl zdvořile. Agens vlastním jménem Waldemar, chvíli na Solomona koukal.
„No tak Sole.“Promluvil. „Já čekám. Jaké mi neseš zprávy?“
„Ehm, více méně dobré, ctihodný Agensi.“ Pronesl Solomon a uhladil si pěšinku. Waldemar se lehce pousmál. Solomonovi však do smíchu moc nebylo.
„Více méně dobré?!!“ Ozval se hromový řev linoucí se po celé hale. Waldemar stál opřený oběma rukama o stůl a na jeho plešaté hlavě mu vyskočila velká žíla.
„Více méně?!“ Zeptal se Waldemar znovu a neméně zvučně.
„Nejen že jste nedostali toho, koho jste měli, ale přišli jste o jednoho našeho člověka.!! Co na tom shledáváš dobrého?!''
„Takže, vy již vše víte ctihodný?“ Zeptal se opatrně Solomon.
Waldemar se ještě více rozlítil.
„Pamatuješ, že jsem říkal, jak moc mi záleží na tom, abyste toho spratka konečně zprovodili ze světa? Vzpomínáš si na to!?“
„Ano ctihodný.“ PotvrdilSolomon pokorně.
„Tak mi vysvětli, proč ještě dýchá!“ Hromoval dál Waldemar.
„Objevili se tam ti zpropadení anarchisti.“ Vymlouval se Sol.
„Ta spodina? Vždyť je to odpad, oni nejsou soupeř.“ Dostával se Waldemar opět do ráže. „Moment pane.“ Zarazil ho drze Solomon. „Je tu jedna věc, kterou musíte vědět.“ Pokračoval. „Jednoho z nich jsme odchytili a dali mu vnuknutí.“
„Vážně?“ Zeptal se Waldemar a uvítal poslední zprávu. „Dobrá, dobrá. Alespoň že jste to úplně nepohnojili. To však neznamená, že jste banda packalů. Sledujte dál situaci, kdyby se ten náš parazit ozval. Okamžitě s tím půjdete za mnou rozumítš?!Tuhle tu záležitost beru od teď pod svá křídla.Každý den chci mít na stole nové informace. Teď jděte.“ Waldemar se opřel do svého majestátního křesla a sledoval Solomona, jak opouští halu. Pak se zvednul od stolu a popošel k oknu velkému jako stěna s výhledem na město. Na jeho stole ležela složka s fotkou Erika Kota.
xxx


„Budíček!“ Křičel Bert a bouchal na dveře malé místnůstky bez oken, kde spal Erik.Ten se s úlekem zvedal z postele a zmateně se rozhlížel kolem sebe.Nahmatal malou lampu napravo od sebe a rozsvítil.Rozhlédnul se znovu po místnosti a chvíli mu trvalo, než si znovu uvědomil, kde to vlastně je. „No tak Eriku, jestli nevylezeš, vrátím se s kýblem studený vody.“ Vyhrožoval Bert. „No jo, no jo už lezu.“ Odpovídal Erik a v duchu přitom nadával. „To je dost.“ Pronesl Bert.„Jak se spalo?“Erik se na Berta podíval výmluvným pohledem a odpověděl.
„Nespalo, před chvílí se mi podařilo konečně zamhouřit oči. Pozdě bohužel.“Bert se lehce pousmál. „To ty papírky kamaráde, po těch se nespí.“
„Kolik je vůbec hodin?“ Ptal se Erik a následoval Berta, neznámo kam. „Něco kolem půl šesté.“ Odvětil Bert. „Děláš si prdel?“ Mumlal Erik a mnul si oči. „Kam to vlastně jdeme?“
„Jdeme si tě proklepnout.“Odpověděl Bert.
Šli chodbou, kde míjeli spací kóje ostatních.Erika trochu zajímalo, jestli v nich náhodou ostatní ještě nespí.Bert otevřel dveře do společné místnosti.Seděli tam všichni a vypadali čerstvě. To Erika trochu naštvalo.
„Už jste byli v Aole?“ Ptala se Nora
„Ne teď tam jdeme.“ Reagoval Bert.Erik nevěděl co je Aola, ani to co tam s ním budou provádět, bylo mu to ale jedno. Byl tak ospalý, že by dokázal zabrat i ve stoje.
„Eriku na stole máš kafe.“ Řekla mu Rachel a sama usrkávala z hrnku.
„Super.“ Pomyslel si Erik.Jeho kroky ale směřovaly nejdřív do koupelny.Tam strčil hlavu pod proud studené vody. Chvíli se vzpamatovával z šoku, který mu tato záležitost navodila.Vrátil se mezi ostatní.
„Tak, myslim, že jsem vzhůru.“Ujišťoval.Markus podal Erikovi šálek kávy.
„Dopiješ to cestou.“ Otočil se na Berta a hlavou pokynul směrem ke dveřím.
Všichni tři šli dál chodbou až na její konec k zeleným dveřím. Bert otevřel a všichni vstoupili.Za dveřmi byla tma, jen kdesi uprostřed svítilo pár blikajících světýlek.Markus otevřel skříňku s pojistkami a začal nahazovat páčku po páčce.Zářivky rozsvěcující se jedna po druhé odhalovaly postupně kulatou místnost. Po stranách bylarozvěšena zrcadla, která rovnoměrně rozkládala světlo po celé Aole. Uprostřed stála zády k sobě čtyři křesla.
U těchto podivně umístěných křesel, byl jakýsi přístroj.Erikovi připomínal nemocniční mašinky na kontrolování životních funkcí.Na druhém konci místnosti, přesně naproti dveřím, byl koutek s několika monitory a klávesnicí.
Erik dopil kávu a setrvával v němém úžasu. Připadal si jako na kosmické lodi. Bert zasedl k monitorům a jeden po druhém začal zapínat. Markus vzal Erikovi prázdný hrnek od kafe a pokynul mu směrem ke křeslům. „Posaď se.“ Ukázal na jedno z nich.
Erik poslechl a sednul si. Bert se zvednul od monitorů a šel k jeho křeslu. Zpoza opěradla, vytáhnul zvláštní čelenku napojenou na několik desítek drátků a nasadil ji Erikovy na hlavu.
„Dobrá, teď se opři a uvolni se.“ Dal mu instrukce.
„Na nic nemysli, úplně vypni a představ si jen sám sebe obklopeného tmou. To pomáhá navodit vegetativní stav.“ Dodal Markus.
Erik ani pořádně nechápal, co tím vlastně myslí. Nicméně se o to pokusil. Sledoval strop a ventilaci, která byla přesně uprostřed stropu. Koukal na točící se malý větráček a začali se mu nezastavitelně klížit oči. Najednou již Erik nebyl v místnosti s Bertem a Markusem. Bert sledoval monitory. „Už to tu skáče.“Hlásil. Markus se pousmál a šel směrem za ním.
„Tak co to tu máme.?“ Ptal se Bert a jezdil prsty po klávesnici. Na obrazovkách před ním skákaly různé grafy.
„Takže, je tu vysoce vyvinutá skokanská schopnost.“ Ukázal na jeden z grafů.
„Markusi vidíš ty hodnoty?“ Markus kývnul a nadšeně sledoval další grafy.
„Sakra, je na tom líp než ty.“ Posmíval se Bert. „Podle tohohle můžu jen odhadnout délku skoku, ale troufnu si tvrdit, že to může být až osmačtyřicet hodin klidně i víc.“
„To jsem předpokládal.“ Reagoval Markus.
„Markusi koukni na tohle.'' Ukazoval nadšeně na jeden z grafů.
„On tu má vysoce vyvinutý hypnotický avyhledávačský schopnosti. Neříkali jste, že není možný, aby měl někdo jak skokanský, tak hypnotický schopnosti?“ Markus udiveně koukal na monitor. Nebyl o nic míň překvapený než Bert.


„Není to nějaká chyba v systému?“ Ptal se.
Bert aktualizoval celou diagnostiku a znovu hledal graf, kterému Markus nevěřil.
„Je to tam zase.“ Řekl rozhodně. Nebyl důvod pochybovat. Markus se zvednul a koukal na Erika. „To je fenomenální.“ Pronesl nadšeně.
„Markusi dokážeš si představit, co by bylo, kdyby se to dozvěděl ten zmrd Waldemar?“
„Víš Berte, nabývám dojmu, že to Waldemar tuší. To by vysvětlovalo jeho náhlý zájem o Erikovu osobu.Kdyby se ale rada dozvěděla, že existuje někdo jako Erik, potomek jednoho z jejich nejlepších zaměstnanců,tak by o něj měla velký zájem. Pak by musel Waldemar hodně vysvětlovat. Spoustu věcí by vyšlo na povrch, to si piš.“
„To Waldemar nepřipustí.“ Dodal Bert.
Oba chvíli sledovali Erika, jak spí.
„Začneme s tréninkem. Chci vidět, co dokáže. Vzbuď ho.“ Rozhodl Markus.
Bert zmačknul červené tlačítko vedle klávesnice s nápisem „WAKE UP“. Čelenka na Erikově hlavě dala svému nositeli malý elektrostatický šok.Erik se pomalu probouzel a zmateně koukal kolem. Markus stál nad ním a sundával mu čelenku.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“ Ptal se Erik. „Několik minut.“ Dostalo se mu odpovědi. „To fakt?“ Mě to připadalo jako několik hodin.'' Dodal ještě lehce zmatený Erik. „Fakt pár minut?“ Ujišťoval se dál. „Zvláštní, připadám si dost odpočatě.“
„To je běžný jev, nic neobvyklého.'' Ujišťoval ho Markus. „To je v pohodě, já si nestěžuju, naopak.“ Odpověděl Erik. „A co jste teda zjistily.“ Zeptal se Markuse. „Zjistili jsme docela dost, máš totiž krom skákání i schopnost vyhledávání v hypnóze. Tohle to je dost zvláštní vlastnost, mít obě schopnosti.“ Erik se posadil.
„Teď budeme zdokonalovat tvoje schopnosti. Začneme zlehka s telepatií.“ Plánoval Markus. „Budu odříkávat báseň, chvíli verbálně a potom v duchu. Tvůj úkol bude odříkávat báseň se mnou.“
„To je dobrý, ale jak to mám udělat?“ Ptal se Erik.
„Soustřeď se na každé slovo a zkoušej předvídat ta, která ještě nevyřknu. Pak budeš moci nahlédnout až do mé mysli a slova se ti ozvou v hlavě. Začneme?“
„Tak jo.“Souhlasil Erik, aniž by věřil v jakoukoliúspěšnost pokusu.„Znáš Edgara Allana Poea?“ Ujišťoval se ještě Markus. „Koho?“ Pídil se Erik. „Fajn.“ Usmál se Markus a začal recitovat.
„Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."
„Erik se snažil soustředit, ale slova se zdála absolutně nepředvídatelná.“ Markus přestal s recitálem. „Soustřeď se. Předvídej, netipuj.“ Napomenul Erika.
„Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím,
že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.“
Erik sledoval Markusova ústa.
„Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.“
Do Aoly vstoupila Nora a koukla na Berta. Ani Markus ani Erik nehnuli brvou a pokračovali v nácviku. Bert se zašklebil, čímž dával najevo, že Nora ještě o nic nepřišla.


Ve dveřích se objevila i Rachel s Nikem.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
Erik se snažil co mu síly, stačili. Jak ale mohl předvídat, jak báseň pokračuje. Už to chtěl vzdát. Pak ale uviděl, že Markusova ústa se nehýbou a on se na něj jen pyšně dívá.
"Je to host, a znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."
Slova už pak Erikovi zněla v hlavě a on si uvědomil, že slyší to, co si Markus myslí. A nejen Markus. Nora koukala na Erika a v duchu mu blahopřála k úspěchu. Erik začal recitovat nahlas společně s mlčícím telepatem naproti sobě.
Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
„Bravo Eriku!“Ukončil Markus nácvik. „Přejdeme ke skákání.“ Prohlásil a překvapil všechny v místnosti.
„Budíček!“ Křičel Bert a bouchal na dveře malé místnůstky bez oken, kde spal Erik. Ten v mžiku otevřel, až se Bert lekl.
„Brý jitro.“ Prohlásil.
„Jak se…“
„Spalo se mi dobře.“ Odpověděl Bertovi Erik s předstihem. „Moment ty mi čteš myšlenky? Jakto sakra?“ Divil se Bert. „Nevyšiluj.“ Tlumil Erik jeho rozčarování.„Umím toho daleko víc. Trénoval jsem a Markus už mě naučil i skákat. Už chápeš?“
„No jo to dává smysl.“ Uznal Bert. „Počkej. To znamená. Kolikrát už teda bylo dneska?“ Ptal se pak dotčeně. „Ani nevim, dvacetkrát?“ Tipoval Erik. „Třiadvacetkrát upřesňoval Markus kráčející oběma naproti.
„To je skoro měsíc?“ Ozval se šokovaný Bert. „Neboj se, dnes to bude snad naposledy. Erik zvládá vše na skvělé úrovni.“ Konejšil ho Markus.„Zbývá už jen hypnóza, dnes se dozvíme, jaký je vyhledávač.“ Prozradil plán.„Jděte do Aoly, já za chvíli přijdu i s Nikem a ostatními.“
V Aole si Erik suverénně usednul do jednoho z křesel.
„Test bude takový, že se pomocí hypnózy dostaneš do Nikolova podvědomí.“ Vysvětloval Bert.„Ocitneš se tak ve světě stvořeném v jeho hlavě, velice podobnému tomu našemu. Předpokládám, že toto jste ještě nenacvičovali, nerad bych mluvil do větru.“ Ujistil se Bert.
„Ne neboj, tohle je novinka.“ Potvrdil Erik.„Fajn.“ Pokračoval Bert a otočil se na židli k monitorům. „V tomto světě má jeho majitel, tedy Nik, jen velice málo omezenou moc.První věc co musíš v jeho podvědomí udělat, je splynout s ním, jinak tě Nik okamžitě vyhledá a odstraní. Neboj, odstranit neznamená smrt.Tvé vlastní podvědomí ti ukáže, jak splynout.Nediv se,když si začneš počínat suverénně a zároveň na to aninehřeš. Tvůj úkol bude, zůstat v Nikolově mysli co nejdéle. Prostě se nenech chytit tak dlouho, jak jen to půjde. To je pro začátek vše. Kdyby se cokoliv zvrtlo, je tu tohle tlačítko.''Ukazoval Bert na červený čudlík na stole s klávesnicí.
„Přes čelenku dostaneš lehký příděl statické elektřiny. Nebolí to, ale spíš ucítíš intenzivní brnění těla. Stačí jen zavřít oči a vrátíš se zpět. Je to jasné?“ Ptal se Bert s vážným výrazem ve tváři. „Naprosto.“ Odpověděl Erik. „Jen jedna věc.“ Zeptal se. „Jak se dostanu Nikolovy do hlavy?“
„Už jsi byl ve vegetativním stavu?“ Erik kývnul. „Pak zopakuješ to samé, jen s tím rozdílem, že se při tom budeš soustředit na Nika. Tvá schopnost a naše přístroje už zařídí, aby ses s ním spojil. Je to jednodušší, než to zní.'' Vysvětloval Bert.


Vzal ještě malý náramek a obepnul ho Erikovi kolem zápěstí. „Tímhle budeme monitorovat ještě tvůj puls.“ Erik toto opatření uvítal.Pak se rozrazili dveře, do Aoly vešli všichni ostatní. Bylo vidět nadšení v jejich očích.Nikola se posadil do křesla zády k Erikovi. Stejně jako on byl opatřen čelenkou a náramkem. „Tak pojď zelenáči, nakopu ti prdel!“ Hecoval Erika, který na to reagoval úsměvem.
Ostatní se přemístili k monitorům, jako kdyby šli sledovat nějaký veledůležitý zápas. „Připraven Eriku?“ Ujistil se Markus.Erik kývnul a koukal na větrák na stropě. Opět cítil, jak se mu klíží oči.Nora se otočila k oběma na křeslech a zjistila, že ani jeden z nich již není v Aole.
Erik otevřel oči a rozhlížel se kolem sebe. Seděl na lavičce. Po dalším zkoumání okolí zjistil, že je v metru. Vedle něj seděl starší muž. Erik si ho dlouze prohlížel, muž ale nijak nereagoval. Byl lehce zmatený, ale po chvíli mu došlo, kde se nachází a vzpomněl si na Bertova slova. Rozhodl se jednat.
„Musím tedy splynout.“ Řekl si v duchu. Rozhlédl se po stanici a uviděl vchod na toalety. Vešel dovnitřa popošel k umyvadlu se zrcadlem. V něm uviděl svůj obraz.
„Jak se mám ksakru maskovat?“Dumal.
K vedlejšímu umyvadlu přistoupil uhlazený, slušně vypadající muž.Vlasy měl učesané na pěšinku a byl hladce oholený.Vypadal jako z nějaké reklamy na banku.Erik si ho pečlivě prohlédl. Muž si umyl ruce, osušil si je a zdvořile se na Erika usmál.Pak opustil toalety.Erik se ještě jednou kouknul do zrcadla, potom pustil vodu a nechal si ji natéct do dlaní.Opláchnul si obličej. Když si pomalu odkrýval tvář, už v zrcadle neviděl svou podobu, nýbrž uhlazenou tvář z reklamy.
Otočil se od zrcadla a s překvapením si všimnul, že má na sobě skvěle padnoucí sako.Spokojeně se pousmál, naposled se zkontroloval v zrcadle. Učísnul si pěšinku, lehce si utáhnul kravatu a s novou vizáží opustil toalety.
Ocitnul se opět na stanici metra a rozhlížel se, dokud nenalezl východ. Něco mu říkalo, že by se neměl zdržovat na jednom místě. Došel k eskalátoru a snažil se chovat maximálně nenápadně. Nebylo to těžké, stačilo sledovat chování ostatních osob. Byli tak trochu jednotvární, jakoby bez emocí.Přemýšlel nad tím, jak asi bude vypadat Nikola. Jestli může taktéž na sebe vzít podobu někoho jiného. Jestli ano, což je pravděpodobné, jak ho potom pozná? Koukal na osoby jedoucí po eskalátoru směrem dolů a v každém hledal nějakou odchylku.
Dojel až na povrch, kde se mu odkryla neuvěřitelná scenérie, pro něj přesněji neidentifikovatelného velkoměsta. Byl z toho naprosto unešený.Lidi se kolem cíleně pohybovali, auta křižovali ulicemi a vše vypadalo neuvěřitelně skutečně.Všechen ten ruch, pachy vše bylo téměř dokonalé. Erik byl naprosto fascinován.
„Co je to, New York?“ Ptal se téměř nahlas.
Pak mu došlo, že na sebe příliš upozorňuje. Napadlo ho mávnout si na taxi.Patetickým gestem, které odkoukal na ulici, se mu podařilo přivolat známý, žlutý vůz.Nasedl a zjistil, že neví, kam má jet.
„Kam to bude?“ Ptal se taxikář.
„Jeďte na konec ulice a dejte se doleva.Pak vás budu dál navigovat.'' Dal řidiči instrukce a čekal na jeho reakce.
Taxikář chvíli mlčel, pak teprve kývnul a rozjel se.Ulice byla dost dlouhá, Erik jen stěží dohlédl na její konec.Taxík jel dost pomalu a Erik a si takmohl vychutnat krásu Nikolova imaginárního, do detailu vykresleného, světa. Už se blížili k semaforům na konci ulice.
Taxikář se zařadil do odbočovacího pruhu a čekal na zelenou.Ta během malé chvíle naskočila a vůz se opět rozjel. Taxík křižoval ulici a Erik se opět kochal nově otevřenou scenérií, aniž by si všimnul, že se k nim zleva velkou rychlostí blíží nákladní auto.
Spatřil ho až v posledním okamžiku a v úleku si strčil hlavu mezi kolena.Náraz byl prudký. Náklaďák posunul taxík mimo silnici, jako kdyby nic nevážil.Celé to řinčení plechu a zvuky tříštícího se skla bylo ohlušující, zvláště pro Erika uvnitř vozu, který na zadním sedadle lítal jako kus hadru.
Obě auta se zastavila a celé to šílené divadlo pominulo.Chvíli se, ani v nákladním autě, ani v taxíku nikdo a nic nepohnulo.
Erik se vzpamatoval a napůl rozbitým oknem taxíku sledoval náklaďák.Z jeho komínů se zakouřilo a kolos se opět rozjel. O pár metrů dál se otočil a Erikovi bylo hned jasné, co se řidič uvnitř chystá udělat. Zkusil automaticky otevřít dveře po levé ruce, ty se ani nehnuly. Neztrácel tedy čas, dosoukal se k druhým dveřím a modlil se, aby šli otevřít.
Povedlo se.
Jedním okem pozoroval náklaďák. Ten najel na chodník a nekompromisně se řítil vstříc taxíku.


Erik se maximální rychlostí vysoukal z vozu a dřív než měl obě nohy na chodníku, odrazil se a mohutným skokem vlétl do malé uličky mezi domy.Průzorem ven pak jen sledoval, jak nákladní auto devastuje taxík i s řidičem uvnitř.Ten se prost emocí měnil i se svým vozem ve šrot.
xxx
„Co se to sakra děje?“ Ptal se rozzuřeně Markus, který s ostatními sledoval zmatečný rozostřený obraz na monitoru.To čeho však byli všichni svědky, vyvolalo pozdvižení a šok v celé Aole.
„Vzbuď ho Berte!“ Křičel Markus a běžel k nehybnému Erikovi na křesle.
Bert okamžitě zmačknul rudé tlačítko.
Erik se zvednul ze země a utíkal uličkou. Odbočil vlevo po pár metrech opět vpravo.Snažil se,aby mezi domy nezabloudil. Najednou pocítil brnění. Okamžitě si vzpomněl na instrukce a s úlevou zavřel oči.
„No tak Berte, sakra probuď ho už!!“ Řval Markus jako smyslů zbavený. „Snažím se Markusi, ale nereaguje. Nik ho tam zřejmě drží.“Oči každého v místnosti se v tu chvíli zastavili na Nikolově nehybné, spokojené tváři.
Erik pomalu otevíral oči a naivně si myslel, že před sebou uvidí Markuse a ostatní. Nestalo se. Místo toho koukal na ten samý obraz, na který koukal předtím, než zavřel oči.Za sebou uslyšel pohyb, kdosi minul uličku, ve které se Erik nacházel. Koukal tím směrem a nevěděl co si počít. Osoba, která předtím přeběhla, se opět vrátila. Byl to Nikola.Měl na sobě obtáhnuté černé triko a vlasy sepnuté dozadu.S rukama za zády a s nakloněnou hlavou na bok, šel pomalu k Erikovi.
„Málem bych tě nepoznal. To se ti povedlo.“ Řekl Erikovi a naklonil hlavu na druhou stranu.
Erik si všimnul ne příliš bytelných dveří po levici. Pak promluvil k Nikovi. „Řekl bych, že tohle asi není v rámci výcviku.“
„Ne kdepak. To není. Víš Eriku, ty musíš zemřít.“ Odvětil Nikola a zastavil se.
„Máš za zády zbraň Niku?“ Odhalil ho Erik.
Nikola se pousmál, kouknul do země. Pak bleskurychle napřímil ruku se zbraní a bez míření vystřelil.Erik už v tu chvíli letěl do dveří, které si předtím vyhlídnul. Kulka na štěstí proletěla kolem.Dveře po jeho nárazu povolili v pantech a Erik i s nimi letěl z mírného schodiště.Dokutálel se pod schody a okamžitě se postavil na nohy. Neváhal ani chviličku a sprintovalchodbou. Dvěma skoky zdolal pár schodů, nad nimiž byly další dveře. Naštěstí odemčené. Erik vzal za kliku a pak se opět ocitnul na rušné ulici.
Nemělo smysl volat o pomoc.Erik se rozhodnul běžet do parku, který spatřil na druhé straně vozovky.Napravo o něj se pohnul hlouček lidí přecházejících přes přechod a Erik se vmísil mezi ně. Na druhé straně se od nich zase odpojil, přeskočil nízkou zídku s plotem a prchal napříč parkem.
„Nikolo, pusť ho!“ Vzlykala Rachel nad vegetujícím bratrem. „Proč to dělá?“ Ptala se marně a koukala na bezradného Berta, který bušil do klávesnice.Nora přispěchala k rozrušené Rachel a objala ji. Markus sledoval monitor a cítil se naprosto.
Bert udělal diagnostiku Nikolova podvědomí. Koukal na grafy, zobrazující se na druhé obrazovce.
„Sleduj tohle Markusi.'' A prstem ukázal na jeden z nich. „Co to je?“ Ptal se Markus. „Ty nevidíš tu odchylku?“Ukazoval prstem Bert. „Ano ale co to znamená?“ Rozčiloval se Markus. „To je vnuknutí, parazit chápeš?“ Uvedl Bert na pravou míru. Markus si sjel dlaní přes obličej.
„Co můžeme dělat?“ Zeptal se. Bert se chytil za hlavu a odsunul se od stolu.
„My nic. Teď můžeme jen čekat.“ Odpověděl.
Erik běžel dál parkem. Byl docela rozsáhlý s hustým porostem stromů a keřů.V Erikově hlavě se honilo spousta věcí.Přemýšlel nad tím, jak se dostat z Nikovi hlavy, ale nenapadalo ho nic,jak by to mohl dokázat. Ani nepředpokládal, že taková možnost existuje. Vzpomínal na Markusova slova, tehdy v jeho kanceláři. O nebezpečnosti hypnózy a o lidech v nekonečném kómatu.Nechtěl se smířit s tím, že je to i jeho osud.
Pak se zastavil a zaposlouchal se. Zachytil zvuk motocyklu. Hned mu bylo jasné, kdo jede na té motorce. Zvuk zněl ještě matně. Erik doufal, že má snad ještě náskok.Okamžitě zamířil do hustšího porostu, ten se po pár metrech měnil v les. „Neuvěřitelné.“ Pomyslil si Erik a opět vzdal pochvalu Nikolově představivosti. Sešel z pěšiny. Zvuk motocyklu zněl blíž a blíž.Erik sešel mírnou stráň a ocitl se opět na cestě.
Neuběhnul ani pár metrů, když se na konci cesty zpoza zátočiny vynořil Nik.Seděl na robustní čtyřkolce, oblečen stejně jako před tím, jen na očích měl černé brýle.Roztůroval motor a vmžiku vyrazil směrem k Erikovi.


Ten se ovšem bez váhání vrhnul směrem ze strmého srázu.
Jeho nohy nestačili kopírovat terén a tak se stalo, že upadl a pár metrů se kutálel jako balvan. Nik smykem zabrzdil, seskočil z čtyřkolky. Jednou rukou vytáhnul zbraň, druhou si sundal brýle. Zamířil na svou kořist a několikrát vystřelil.
Erik zastavil svůj nekontrolovaný pád a byl opět na nohách, kulky mu svištěly kolem uší a zavrtávali se do stromů.Nikola na nic nečekal a rozběhnul se za ním. Počínal si ovšem mnohem lépe. Běžel dolů ze srázu, jako kdyby pro něj neexistovaly fyzikální zákony.
Erik vyběhl z porostu a zastavil se na okraji propasti. Pod ní se rozprostíralo malé jezero, na jehož druhém konci byla terasa s kavárnou a dál už opět město. Erik věděl, že má Nikolu v patách tak na nic nečekal a i přesto, že sráz před ním byl vysoký téměř deset metrů, skočil vstříc hladině.Nikola po chvíli doběhnul na místo, odkud se Erik vrhnul dolů, nahnul se přes okraj a viděl jen rozčeřenou vodu. Pousmál se, ale skákat se nechystal.Zastrčil si pistoli za opasek a pokračoval jinudy.
Na druhé straně jezera kousek od terasy s kavárnou lezl Erik z vody. Vysoukal se na břeh. Všimnul si, že má na sobě své původní šaty. Voda totiž smyla jeho novou identitu. Erikovi už to bylo jedno. Věděl, že měl opět štěstí, a taky že příště už ho mít nemusí. Obešel kavárnu a ocitl se na malém prostranství s altánkem a kašnou. Kolem se promenádovali lidé. Erik šel dál napravo a uviděl malý tunel vedoucí skrz kopec. Tunel se jevil jako nenápadná zkratka ven z parku. Erik se tedy vydal k němu.
Vešel do tunelu. Nebyl dlouhý, měřil tak deset, dvanáct metrů.Už byl skoro na konci a opatrně nahlížel, co ho čeká venku.Zpoza rohu vyskočil muž.Byl to Nik. Tentokrát celý v bílém.
„Stůj!“ Zařval na Erika.
Ten už ovšem běžel tunelem nazpět.Na druhém konci však prudce zabrzdil. Proti němu šel další muž. Poznal v něm Nikolu, tentokrát v černém. Erik byl zmatený. Podíval se za sebe a uviděl siluetu bílého Nika běžícího k němu. Uvědomil si, že je v pasti. Otočil se směrem k černému Nikolovi.Ten již držel pistoli před sebou a bez mrknutí oka střelil.
„Né!“ Ozvalo se v tunelu.
„Bože to ne!“ Procedil Markus mezi zuby a odklonil zrak od monitoru.
Rachel se tiskla k Noře a nezastavitelně vzlykala, všichni propadly beznaději, všichni kromě Berta.Ten vystartoval směrem k Erikovi, který sebou mírně cukal v křesle.
„Žije! Ještě je naživu!“ Zvolal Bert s malou kapkou naděje ve hlase.Ostatní zvědavě, avšak s obavy koukli na monitor.
Erik se sesunul k zemi a opřený o zeď koukal do neznáma. Cítil palčivou bolest na klíční kosti. Byl úplně mimo. Cítil, jak se k němu blíží střelec, aby potvrdil zásah.Koukal nad sebe a uslyšel další výstřely. Úlekem s sebou trhnul.Kulky však nebyli určené jemu.Černý Nik střílel po své bílé kopii.Bílý se kulkám bez problémů vyhýbal. Doběhl k černému, chytil ho za předloktí a praštil s ním o zeď.
Černý se však v mžiku zvednul a tak začal vyrovnaný boj. Nekompromisní bitka, která neměla pravidla. Nebylo příliš zřetelné kdo má v tu chvíli navrch.Pak se chtěl černý Nikola ohnout pro zbraň, kterou před tím upustil. To byl nešťastný manévr.V okamžiku kdy ji téměř uchopil, dostal od bílého Nika mocnou kopačku do žeber.
Černý odletěl vzduchem o pár metrů dál a Bílý se sklonil k Erikovi. „Vydržel jsi, než jsem tě našel, jsem na tebe hrdej.“ Promluvil k Erikovi. Ten si všimnul černého Nika zvedajícího se opět ze země. Bílý se podíval stejným směrem. „No nic musíš se vrátit.“ Pokračoval Nik sklánějící se nad Erikem. „Vyřiď mé sestře, že ji mám moc rád a že se vrátím.“ Dodal.
Pak chytil Erika za ruku a tomu se automaticky rozestřel zrak. Otevřel oči a okamžitě vystřelil jako smyslů zbavený. Serval ze sebe čelenku i s náramkem a hystericky si ohmatával hruď. Markus a Bert šli opatrně k němu. Erik se na ně koukal jako plaché zvíře. Byl mimo. Chtěl něco říct, ale zamotala se mu hlava a omdlel.