Animus 1-Kapitola 5 Vabank

Dejavu (francouzsky „již viděno“) označuje v psychologii jev (také nazývaný paramnésie), kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. Prožitek dejavu je obvykle doprovázen pocitem důvěrné známosti, ale také něčeho zvláštního, neobvyklého až tajemného. „Předchozí“ zkušenost je často přikládána předchozímu snu, ale mnohdy je přítomen pocit, že tato zkušenost byla jistě prožita v minulosti.






Bert opatrně klepnul na dveře Markusovi kanceláře a bez vyzvání vstoupil.Markus seděl zadumaně za svým stolem. Zvednul hlavu a tázavě pohlédl na Berta. „Erik se vzbudil.“ Oznámil příchozí. „Konečně.“ Řekl Markus s úlevou.Odložil veškeré své myšlenky stranou a zvednul se od stolu.
„Jak mu je?“ Ptal se Berta, když stoupali po plechovém schodišti. „Je zmatenej, ale v klidu. Sedí s Norou ve společné místnosti.“ Ujistil ho Bert.
„A Nik?“ Ptal se dál Markus.
„Ten je pořád mimo. Rachel je u něj. Připoutali jsme ho k sedačce, kvůli bezpečnosti. Nevíme, které z jeho já zvítězí, nemůžeme to sledovat ani na monitoru, bojuje totiž sám proti sobě, takže obraz je hrozně rozhašenej. Pokud se vzbudí, musíme se ujistit, jestli je to onnebo parazit.'' Vysvětloval Bert situaci.
Pak oba vešli do společné místnosti. Tam seděl Erik a povídal si s Norou. Markus se podíval na Erika a chtěl se mu omluvit. „Nemohl jsi to tušit.“ Zadržel ho Erik dřív, než promluvil. „Musím mluvit s Rachel.“
Rozhodl se paka opustil společnoumístnost. Došel do Aoly, tam sedělo zdrcené rudovlasé děvče a drželosvého bratra za ruku. Erika to dojalo, ačkoli tenhle obraz očekával. Přistoupil blíž a koukal na Nika. Ležel nehnutě a jeho oční bulvy mu kmitaly pod víčky jako při REM.
„Mluvil jsem s ním.“ Přerušil Erik ticho doprovázené pípáním přístrojů. Rachel se na něj tázavě podívala. Erik si všimnul únavy v její tváři. „Než mě poslal zpět, tak mi něco vzkázal.“ Pokračoval. „Říkal, že se vrátí a taky že tě má moc rád.“ Erik pocítil malou úlevu za to, že vzkaz doručil. Rachel se otočila zpět ke svému bratru. Zavřela oči a po tvářích se jí nezastavitelně linuli slzy. Erik si všimnul, jak vzlyká a nevěděl co si počít. Opatrně položil ruku na její rameno. Rachel se s brekem postavila a Erika objala.
„Vím, že mě má rád, nikdy mi to neřekl, ale já to vím.“ Vysvětlovala hystericky. Erik ji neomaleněobjal. Byl překvapený a věděl, že musí něco říct. „On to zvládne. Neboj, zvítězí, věř mi.“ Chlácholil ji a ani za mák si nebyl jistý tím, co řekl.
Do Aoly vešla Nora. Trochu ji zaskočilo obětí Erika a Rachel ale situaci chápala. Rachel se od Erika odklonila a utřela si slzy. Erik pozvedl obočí a kouknul na Noru.
„Markus s tebou chce mluvit.“Řekla. Erik kývnul a následoval ji zpět do společné místnosti. „ O co jde?“ Ptal se. Nora se na něj otočila. Nevěděla, jak má odpovědět. Pak vydechla a odvětila.
„Musíš se dozvědět celou pravdu.“ Prohlásila a otevřela dveře do místnosti, kde seděl zbytek z obyvatel podzemí.
Erik nevěděl přesně, co znamenala celá pravda. Tušil však, že Markus mu už dlouho něco tají a že to co mu povídal o jeho otci je tak trochu neúplné. Posadil se vedle Berta a čekal, co se dozví. Markus se nadechnul a spustil.
„Dostali jsme se do situace, kdy je na čase absolutně změnit úvodní plán.“
„Moment.“ Zarazil ho Erik. „Nechci prudit ale, co takhle mi nejdřív povědět co mi tajíš, dřív než začneš cokoli plánovat.“ Markus byl nejprve zaskočený. Chtěl Erikovi říci pravdu, ale o samotě. Věděl ale, že při tréninku mu Erik mohl v nestřeženém okamžiku nakouknout do hlavy a uznal,že zapíráním by se před ním akorát shazoval.
„Dobře tedy.“ Dal se Markus do vysvětlování.
„Druhá strana je mnohem horší protivník, než jsem ti vylíčil a vlastně ani ne tak samotný spolek Animus. Zlo, o kterém mluvím, je Agens. Jeho zájem o nás je totiž osobní, nejde mu o nic, než o to zlikvidovat nás. Erik se opřel a pozorně poslouchal. Markus chvíli přemýšlel kde začít.
„Před asi patnácti lety, pracovali pro Animus dva agenti. Jeden z nich byl vycvičený pohotový skokan a druhý geniální telepat a hypnotik-vyhledávač. Byli to dobří přátelé a brali svou práci velice vážně. Oba měli i vysoce vyvinuté psionické schopnosti. Snad i proto byli nejlepší ve svém oboru. Jejich práce ovšem byla velice nekompromisní a v zájmu spolku bylo kolikrát třeba někoho zlikvidovat. Na seznamu těchto, pro spolek nebezpečných lidí, se objevovali muži a ženy všech věkových kategorií. Oba tito agenti odváděli svou práci chladnokrevně a precizně.


Vysloužili si tak absolutní uznání všech ve spolku. Jeden jako druhý měli proto velkou šanci stát se novým Agensem. Za tři roky se měl volit nový „hlavní“. Ten stávající obhájil svůj post již potřetí a s ohledem na jeho věk už byl nucen předčasně odstoupit z funkce. Tihle dva agenti se jmenovali Waldemar a Norbert.“
„Norbert?“ Poposkočil Erik, když uslyšel známé jméno. „Přesně tak, jeden z těch agentů byl tvůj otec Eriku.“ Ujistil ho Markus. „Chceš říct, že můj otec byl vrah?“ Vyjeknul Erik podrážděně.
„Bohužel ano.“ Potvrdil Markus. Erik se zarazil a nebyl si zas tak jistý, že chce vědět celou pravdu. Markus nechal svou mysl otevřenou a Erik neměl důvod nevěřit jedinému slovu. Netušil lež. Markuspokračoval.
„Tvého otce však na rozdíl od Waldemara, jeho práce znepokojovala. Některé ze svých obětí nechal naživu. Pomáhal jim utéct ze země, nebo jim poskytnul úkryt a útočiště. Byli to mí rodiče, které takto zachránil, pak Nořina rodina a taktéž Nikola a jeho sestra Rachel jsou naživu díky tvému otci. Bohužel jejich rodiče den předtím, dostal Waldemar.No a v neposlední řadě Bert, který se už ve třinácti živil jako hacker. Na cizí objednávku se naboural do databáze spolku.''
Erik se nevěřícně kouknul na Berta. Ten nasadil provinilí výraz.
„No jo ale udělal jsem to příliš amatérsky a přišli na mě.“ Pokračoval dál Bert. „Poslali tvýho tátu, aby mě zlikvidoval. Bydlel jsem tehdy se svou senilní babičkou, vtrhnul do mýhopokoje a byl zřejmě překvapenej, že za počítačem sedí malej kluk.“ Odvlekl mě tehdy pryč a šoupnul mě sem mezi psychouše. Postaral se i o mou babičku, která dožila v domově důchodců, v mnohem lepších podmínkách.“
Markus se koukal na Erika a čekal na jeho reakce. Ten si najednou uvědomoval, jak jsou všichni jeho otci zavázáni. Chápal, proč mu Markus tajil to, co jeho otec dělal.
„Je tu ještě něco co musíš vědět Eriku.“ Pokračoval Markus. „Waldemar tehdy tvého otce odhalil. Mohl ho prohlásit za zrádce a poslat ho na smrt, neměl však dostatek důkazů. Bylo to ale těsně před volbami a prosáklo se na povrch, že tvůj otec se má stát novým Agensem. Waldemar se s ním proto domluvil, že když odstoupí z voleb, nechá napokoji každého, komu tehdy tvůj otec pomohl a ten nemohl, než souhlasit.
Waldemara tedy zvolili Agensem. Moc mu však příliš stoupla do hlavy a plánoval jak porušit dohodu s tvým otcem a připsat si na své konto první zásluhu v nové funkci. Tehdy společně s vyhledávačemSolomonem, jeho novým pobočníkem, vyvinulitakzvané vnuknutí. Říká se, že je to myšlenka postavená na principech Waldemarova podvědomí. Tenhle parazit napadne jakékoli podvědomí a nahradí celou osobnost. Jen dobře vycvičený hypnotik může tento boj vyhrát a já doufám, že Nik dostatečně vycvičený je.
Jak asi tušíš, Waldemar vnuknul parazita i tvému otci. Udělal to lstivě. Solomon při nácviku zakamufloval podvědomí tak, aby ho Norbert nerozeznal od vlastního. Otočili připojení a Solomon pak nechal parazita, aby se usadil tvému otci co nejhlouběji a ten dlouho o parazitovi vůbec nevěděl. Waldemar vyčkával a doufal, že se brzy dozví, co potřebuje vědět. Norbert však toto vnuknutí odhalil a potlačil.''
Pak to Erikovi došlo, zvednul se ze sedačky. „To vnuknutí způsobilo jeho smrt!“ Dokončil Erik příběh. „Zemřel kvůli tomu, že vás chránil!!“ Pokračoval vyčítavě.
„Počkej Eriku.“Zarazil ho Markus. Kdyby tvůj otec nepotlačil ono vnuknutí, Waldemar by se dozvěděl i o tobě. Nechránil jen nás. Chránil především tebe.“
Erik pochopil a pak mu začali běhat v hlavě myšlenky. Myšlenky týkající se pomsty. Veškerá zlost z otcovy smrti byla zpět. Tehdy ji Erik jen uzavřel do nejzazšího koutu svojí mysli. Vzpomněl si, jak brečel, nadával a ptal se proč. Nerad se smířil s tím, že to byl jeho osud. Ale teď už věděl, kdo za to může. Ten kdo se jmenuje Waldemar, je ten důvod. To on vzal život jeho otci a taky plnohodnotný život jeho matce. Zloba a touha po pomstě mu pulzovala kdesi vzadu v jeho hlavě jako svědivý bolák.
„Je všechno v pořádku?“ Ptal se Markus, když si všimnul jeho rozrušeného a znechuceného výrazu.
„Nic není v pořádku. Jsme v prdeli a Nik ještě ve větší. Zdechnem tady.“ Odpovídal rozechvěle Erik a marně se snažil polknout hořkou pravdu z minulosti. „Waldemar musí chcípnout, jinak chcípneme my.“ Prohlásil tiše, ne ale tak aby to nikdo neslyšel.
„To je blbost. Proti němu nemáme žádnou šanci.“ Namítla Nora a otočila se na Markuse. Ten však koukal na Berta. Nora na něj sjela pohledem a přečetla si myšlenky v jeho hlavě.
„To snad nemůžete myslet vážně!?“ Durdila se. „Vy víte jak, že jo?“ Ptal se Erik Markuse a střídal pohledy mezi ním a Bertem. Nora si připadala, jako by ani nebyla v místnosti.Ve vzduchu visela otázka, ta otázka zněla „jak“. Telepati nepotřebovali vyřknout toto slovo nahlas a Bert jakoby znal odpověď.


„Copak si neuvědomujete jak moc je to riskantní?“ Promluvila Nora. „Jiná možnost není.“ Přesvědčoval ji Markus. „Vždycky je jiná možnost.“ Trvala na svém.„To bych teda rád věděl jaká!“ Rozohnil se Erik.„Rozhlídni se! Tohle je naše kobka, naše hladomorna! A co Nik hm? Bojuje o život ve svý vlastní hlavě a krom jeho sestry nikdo z nás nevěří, že to zvládne. Ten co za to může,musí zemřít. Za jakoukoliv cenu. Je to buď on, nebo my.“
Nora se chvíli jen dívala Erikovi do očí.
„Nezapomeň, že jsi dospěl příliš brzo. A touha po pomstě tě donutí dělat akorát tak chyby. Ať už se chystáte udělat cokoli, opovaž se to posrat, chlapče. Jasný!?“
„Tak a dost!“ Zvolal Bert a ostatní zmlkli spíše překvapením z jeho nezvyklého chování. „To že zlikvidujeme Waldu, mě a Markuse napadlo už dávno. Díky parazitům ovládá celej distrikt a rada je mu proto nakloněna. Nesejmem ho kvůli pomstě ale kvůli svobodě. Jestli je teorie o tom, že vnuknutí je vystavěno na jeho osobnosti a jeho vůli, tak po jeho smrti nemají paraziti smysl. On je autorita. A když zemře, zbydou jen zmatení poskokové. To může zachránit i Nika.“
„Jak to chcete provést?“ Naléhal Erik.
„Waldemar má slabinu. Málokdo ve spolku o ní ví. Je to totiž gambler a vášnivý karetní hráč.“ Pokračoval Markus. „Díky tvému otci a taky díky složkám, které si tady Bert zálohoval, když se naboural do databáze spolku, víme o Waldemarovi a jeho okolí dost na to abychom mohli naplánovat možný atentát. Víme, že se účastní nelegálních pokerových turnajů, kde se hraje o velké peníze. Díky svým schopnostem samozřejmě vyhrává a výhry údajně soustředí na vývoj tajných zbraní a projektů. Pro něj je to skloubení příjemného s užitečným.“
„Dostal jsem se přes jednoho hackera k databázi skupiny, která pořádá tyhle nelegální turnaje. Zanedlouho se koná další tady ve městě.“ Mluvil dál Bert. „Můžu mít k dispozici i seznam účastníků. Waldemar se kreje pod pseudonym Hektor Raab a na žádným seznamu zatím nechyběl.“
„Ale jak ho chceš dostat?“ Přešel Erik k jádru věci. „Chceš se zúčastnit turnaje?''
„To není třeba.“ Odpověděl Markus. „Musíme to udělat rychle a beze svědků. Turnaje se hrají pokaždé jinde a na opuštěných místech, nebo v podzemních komplexech. Stačí kontaktovat náš zdroj.Ten nám určí čas a místo. No a my se pak postaráme o to, aby se pan Raab na turnaj již nedostavil.“
„To ale, budeme potřebovat zbraň. Minimálně dvě.“ Prohlásil Erik a považoval to za hlavní problém.
„To je v pohodě zbraně máme.“ Odpověděla Nora. „Jsou v trezoru, odboj je používal na obranu, my je nikdy nepoužili.“
„No myslim, že je nejvyšší čas.“ Dodal Erik.
„Půjdeme ty, já a Bert.“Začal Markus konečně plánovat. „Kdo bude střílet?“ Skočil mu Erik do řeči. „Ty rozhodně ne.“ Usadil ho Markus na oplátku za jeho nedočkavost. „Ty budeš v záloze, kdyby se cokoli podělalo. Můžeš být rád, že se toho vůbec účastníš. Věřím tomu, že každý ze spolku nosí v hlavě tvoji tvář. Zbytečně riskovat nebudeme, už tak je v sázce mnoho. Střílet budu já, Bert bude druhý střelec.'' Dodal a Erik pohlédl na Berta. Čekal, že bude snad protestovat a možná taky doufal, že ho právě udělená role v atentátu zaskočí, nebo znervózní ale kdepak. Bert seděl s hlavou zaraženou v laptopu a jako by ani Markuse neslyšel. Z ničeho nic prudce vztyčil ukazovák.
„Tak a je to tady vážení. Mám dobrý a špatný správy.“ Dodala zvednul hlavu od monitoru. „Povídej.“ Vyzval ho Erik.Bert se zarazil. „Počkat máte si vybrat, kterou kategorii chcete slyšet dřív.“
„No tak to vysyp!“ Vyzval ho Markus.
„Dobrá tedy.“ Dal se Bert do vysvětlování. „Jak asi tušíte, zprávy se týkají konání turnaje.“ Markus na něj koukal čím dál nasupenějším výrazem a Bert pochopil, že zbytečné řečnění není zrovna na místě. „Špatná zpráva se týká termínu turnaje, je to totiž zítra v noci. To znamená, jestli chceme jednat, tak si musíme pohnout s přípravou.“ Opět zašermoval prstem, jako by zakazoval případné námitky.„Dobrá zpráva je o tom, kde se turnaj koná. Je to totiž ve sklepech pod starou prádelnou kousek od mýhobejvalýho bydliště. Beru to tak trochu jako znamení, protože tam bývala počítačová herna, no a nemusím vám asi říkat, že to v okolímoc dobře znám.“
Markus se postavil a v jeho tváři bylo vidět lehké nadšení.
„Tak znovu.“ Pokračoval s plánem.„Erik bude v autě monitorovat terén pomocí MPP. Berte, ty vytiskni mapu okolí a vyznač v ní všechny možné strategické body. Ve vybraném místě první zaútočím já. Pokud selžu,musíš být ty Berte, co nejblíže a reagovat rychle. Pokud totiž Waldemara minu, může skočit. Takže na druhý výstřel nezbude příliš mnoho času.“
„A co když to nevyjde? Co když Waldemar skočí dřív?“ Ptala se Nora. „Pokud skočí, vrátí nás i sebe zpět. Nemůžeme ale tušit do jaké doby. Proto budeš ty Eriku monitorovat celou akci zpovzdálí. Jeho doskok může být dlouhý do teď i do doby krátce před akcí, to znamená, že si nikdo při jakémkoli náznaku deja-vu, nesmí nic nechávat pro sebe a musí vše hlásit.


Pak by bylo nebezpečné, ba i nemožné atentát provést.“
Markus se odmlčel a všichni jakoby si poskládali v hlavě jeho slova. Erikovi to trvalo o něco déle, avšak i on stejně jako ostatní pokýval hlavou na srozuměnou.
„Nora a Rachel zůstanou v úkrytu a budou hlídat Nika.“ Pokračoval Markus tentokrát k Noře. „Vezmeš si jednu zbraň k sobě ok? Jen pro případ kdyby se Nik probudil jako někdo jiný. Pečlivě ji ale schovej před Rachel a buď jí stále nablízku.“ Nora kývnula. „Jdu za ní.“ Dodala stroze a odešla.
Erik byl lehce znepokojený Nořiným chováním, což Markus poodhalil. „Nora bude v pohodě.“ Ujišťoval. „Všechno co se teď děje, je příliš unáhlené i na mě, takže její chování chápu. Ale jak jí znám, tak bude statečná a vůdčí, jako vždycky.“
Erik se uklidnil a v duchu uznal, že i on sám je znepokojený vším, co se kolem stalo. A že se to všechno seběhlo rychle. Nemohl si však vysvětlit svou odhodlanost a sebejistotu, kterou před tím moc neoplýval. Snad to bylo odkládáním reality při tréninku, kdo ví. Ujistil se tím, že je tam, kam patří a hodlá učinit to, k čemu je předurčen. Nic jiného v tu chvíli jakoby neexistovalo.
„Čeká nás dlouhá noc.“ Přerušila ho Markusova věta. Erik se však nad jeho výrokem zamyslel. „Nemusíme přece spěchat, můžeme skákat a plánovat v klidu a srozmyslem.“
Markus pokyvoval, jakoby podobnou námitku čekal.
„My dva skákat můžeme Eriku, ale nikoliv Bert. Musel by se náš plán učit pokaždé znovu a jako jediný kdo zná terén nejlépe, by měl být raději ujeho zrodu. Ale hlavně je možné, že jsme již selhali a nepatrné deja-vu nás na to může za pár hodin upozornit. Skákáním, byť jen jediným nastává možnost, že toto upozornění přehlédneme a vrhneme se do jasné pasti.“
Erik najednou zjistil, že co se teorie skákání týče, má jisté mezery a měl by asi do budoucna tyto domněnky více promyslet.
Nora vešla do Aoly . Rachel seděla na křesle vedle Nika a spala. Nora ji nechtěla budit a opatrně a potichu přistoupila k monitorům. Zkontrolovala Nikolu. Nezaznamenala žádnou změnu. Myslela na to, jak moc by si přála, aby se probudil a byl to on a ne jeho zlé „já“. Byla tak nešťastná a tak naštvaná. Snažila se tyto emoce ze všech sil potlačit. Marně. Otočila se od nemohoucího Nika. Cítila se jako by uvnitř vybouchla, na povrch však neproniklo nic. Nic, kromě malé slzy co jí stekla po tváři. Rachel se probudila. Nora si utřela nenápadně tvář a otočila se k ní.
„Přišli jste na něco?“ Zeptalo se unavené děvče. „Chtějí zabít Waldemara a přišli na způsob, jak to provést.“ Odpověděla jí Nora. „A může to vyjít?“
Nora se nadechla. „Myslim, že když ne teď, tak nikdy. Žádné příště totiž nebude.“ Rachel jen pokývala hlavou a pohladila svého bratra po čele. „Tobě to nepřijde unáhlené?“ Ptala se Nora překvapená její klidnou reakcí. „Vůbec ne. Myslím, že jsme se o to měli pokusit už dřív, ale hráli jsme si na ty hodný. To byla chyba, byli jsme vedle, víš? Proti zlu jen zlem. Tak to funguje.“ Odpovídala Rachel rozhodně.
„Snad máš pravdu.“Doufala Nora a mnula si oči. „Mám jen strach. Nechci už o nikoho přijít. To je vše.“
„To nikdo z nás Noro. Věřím ale, že Markus nenechá nic náhodě. A na straně Erika stojí notná dávka štěstí. Musíme věřit, že se vše podaří a my budeme volní.“ Obě se lehce pousmáli a chlácholili se v duchu dobrým koncem. Rachel se šíleně klížily oči a Nora ji starostlivě vyzvala, aby si šla odpočinout s příslibem, že kdyby se cokoli stalo s Nikem tak ji okamžitě vzbudí.
Ve společné místnosti vrcholili plány atentátu. Bert popisoval každou píď okolí a vkresloval do mapy plán útěku. Markus souvisle pokyvoval a vše se zdálo být dokonalé.
„Takže, podle našeho zdroje si Waldemar dává s příchodem dost na čas. To znamená, že se dostaví těsně před začátkem turnaje. Ten začíná přesně o půlnoci. Naše doba je přesně patnáct minut před půlnocí. V tomto rozpětí očekávám jeho příchod.“ Ukázal prstem na mapě. „V tomhle místě odbočí do postranní uličky. Vchod do sklepa je asi o dvě stě metrů dál. Jiná cesta k němu nevede. V tomto úseku je Waldemar nejzranitelnější. Vůz uličkou neprojede, musí tedy po svých. Asi po padesáti metrech vlevo, je další ulička, která křižuje tu Waldemarovu. Je slepá a na jejím konci je kanál. Tudy se tam s Bertem dostaneme a počkáme si na něj.“
„Kolik je hodin?“ Ptal se Markus. „Pět třicet ráno.“ Zíval Bert. „Měli bychom se prospat. Alespoň pár hodin, musíme být ve střehu.“ Ostatní jen souhlasili a odebrali se do svých kójí.
Erik ještě chvíli ležel v posteli a studoval mapy. Projížděl si plán bod po bodu. Dlouho však nevydržel a usnul. Zdálo se mu o mapách a tmavých uličkách, které vystřídali stále se opakující výjevy a siluety muže v dlouhém plášti se zbraní v ruce. Dál už viděl jen nehybná těla Markuse, Berta a všech ostatních v prašílené mozaice záblesků.


V nejhorším okamžiku jeho snu, ho probudilo bouchání na dveře.
„Eriku je čas, vstávej!“ Erik identifikoval Bertův hlas. Trhnul sebou a vyskočil z postele. Natáhnul si kalhoty, popadnul triko a otevřel dveře. Bert mezi futry pozoroval jeho zmatené počínání. „Kolik je hodin?“
„Sedm.“ Odvětil Bert. „Cože sedm večer?“ Rozlítil se Erik hledaje svoje ponožky. „Proč jste mě nevzbudili dřív?“
„Nerozčiluj se, máme čas.“ Uklidňoval ho Bert. Erik konečně nalezl obě ponožky, vklouznul do bot a tvářil se připraveně.Oba došli až k Markusově kanceláři. Bez klepání vstoupili. Markus seděl za stolem. „Už jsi vzhůru?“ Řekl směrem k Erikovi. „No jo spal jsem moc dlouho.“ Nepřímo se omluvil Erik.
Markus se zvednul a popošel ke skříni nalevo od stolu. Otevřel dveře almary, z níž vykouknul bytelný trezor. Zadal na něm kód a trezor otevřel.Do místnosti vešla Nora. Markus vyndal z trezoru podlouhlý kufr. Udělal na stole místo, kufr položila otevřel ho. Leskly se v něm tři pistole stříbrné barvy.
„Tohle jsou devítimilimetrový samonabíjecí pistole s názvem Taurus PT 92.“ Vysvětloval Bert a vypadalo to, že ví, o čem mluví. „Ty si vezmeme my.“ Doplnil Markus a rozdal zbraně mezi Erika, Berta a jednu si ponechal.
„Mě vyber něco nenápadnýho.“ Požádala Nora.
Bert nakouknul do trezoru a vytáhnul malou neškodně vyhlížející pistolku. „Není to zas moc malý?“ Ptala se Nora. „Kdepak tohle je HK 4, můžeš tam narvat i krátký devítimilimetrový včelky. Vypadá neškodně, ale dokáže nadělat paseku, neboj.“ Dodal Bert a podal Noře i zásobník se sedmi zmiňovanými „včelkami“.
„Snad nebude třeba ji použít.“ Pronesla Nora a zasunula zásobník.Markus vrátil kufr zpět do trezoru. Zamkl ho a zavřel almaru. „Umíš s tím zacházet?“ Ptal se Erika.
„Vlastně něco takovýho držím v ruce poprvé.“ Přiznal se. „Ale viděl jsem dost dokumentů na DiscoveryChanell.“
„Fajn, neni to těžký.“ Usmál se Bert. „Hlídej si pojistku. Když je vodorovně můžeš střílet. V zásobníku je deset nábojů. Jo a hlavně trochu kope, takže si zápěstí zapři druhou rukou. Když všecko vyjde, nebudeš ji potřebovat.“
Potom se všichni odebrali do Aoly, kde dle očekávání nalezli Rachel.Bert zasednul za počítač a Markus se ptal, zda se něco změnilo s Nikovým stavem. Rachel jen smutně zavrtěla hlavou.
„Tak je to v suchu, pan Raab potvrdil účast.“ Ozval se Bert.
Bylo rozhodnuto a všichni věděli, že není cesty zpět. „Projdeme si ještě plány.“ Vyzval ostatní Markus. „Mám pocit, jako bychom na něco zapomněli. Jen se chci ujistit. Pak vyrazíme.“